Cestovní náhrady ve školství - tuzemské pracovní cesty

Vydáno: 23 minut čtení
Cestovní náhrady ve školství - tuzemské pracovní cesty
Ing.
Zdeněk
Morávek
daňový poradce
Navazujeme na příspěvek Cestovní náhrady ve školství na s. 15 tohoto vydání.
Jak vyplývá z § 156 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), zaměstnavatel je povinen při pracovní cestě zaměstnanci poskytnout náhradu:
-
jízdních výdajů,
-
jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
-
výdajů na ubytování,
-
zvýšených stravovacích výdajů, které se označují jako stravné,
-
nutných vedlejších výdajů.
Náhrada jízdních výdajů
Příslušná úprava je obsažena zejména v § 157 až 160 zákoníku práce.
O dopravním prostředku,
který je zaměstnanec povinen na pracovní cestě použít,
rozhoduje zaměstnavatel,
a to nejpozději před nástupem na pracovní cestu. Toto rozhodnutí by mělo být uvedeno na cestovním příkaze nebo jiném odpovídajícím dokladu. Zaměstnavatel není při určení dopravního prostředku nijak omezen, žádný obecně platný právní předpis k tomu nějaké bližší okolnosti nebo omezení nestanoví. Samozřejmě i v tomto případě by měly být respektovány oprávněné zájmy zaměstnance.
Hromadné dopravní prostředky dálkové dopravy
V případě použití takového dopravního prostředku se poskytují
náhrady cestovních výdajů v prokázané výši,
tzn., že výdaje musí být prokázány doklady, které datově odpovídají konání pracovní cesty a současně také určenému dopravnímu prostředku. Obojí musí souhlasit se schválenými podmínkami pracovní cesty. Jedná se o případy použití autobusu, vlaku, letadla, případně ve výjimečných případech lodě.
Pokud by došlo k tomu, že by náklady nebyly prokázány, protože by příslušný doklad, tj. jízdenku či letenku, zaměstnanec nepředložil, může zaměstnavatel postupovat podle ustanovení § 185 zákoníku práce a poskytnout mu náhradu v jím uznané výši, která odpovídá určeným podmínkám. Jako zcela nadbytečná se potom jeví předchozí běžná praxe s předkládáním čestného prohlášení o ztrátě jízdenky či příslušného dokladu, ustanovení § 185 zákoníku práce tuto praxi již zcela nahrazuje.
Častým případem v souvislosti s hromadnými dopravními prostředky, a speciálně vlaky, je
společná
zlevněná (skupinová)
jízdenka.
V tomto případě je nutné vycházet z toho, že je vydán pouze jeden doklad, který hradí pouze jeden zaměstnanec. Je tedy nutné postupovat tak, že tento doklad zahrne do vyúčtování pracovní cesty ten zaměstnanec, který jej uhradil, a jemu jsou náhrady cestovních výdajů také uhrazeny. Ostatní zaměstnanci tyto náhrady nárokovat nemohou, protože jim nevznikly, navíc nemohou doložit ani odpovídající originál jízdenky. Je potřeba upozornit, že postup, kdy je nakoupena hromadná či skupinová jízdenka, bývá kontrolami často pozastavován, domnívám se ale, že i v tomto případě by u ostatních zaměstnanců, kteří doklad nepředloží, měla být možná aplikace ustanovení § 185 zákoníku práce. Nicméně je nutné upozornit, že z vyúčtování by mělo být zřejmé, o jaké zaměstnance se jednalo, a že se tedy jedná o oprávněné nároky na náhradu cestovních výdajů.
Příklad
Učitel na střední škole jede na školení k problematice společné části maturitních zkoušek do Ústí nad Labem. Podle stanovených podmínek má cestu absolvovat vlakem. Cestou zpět ale ztratí jízdenku, a tak předloží jízdenku pouze na cestu tam. Cena této jízdenky činí 90 Kč. Znamená to tedy, že zaměstnanec prokáže pouze jednu cestu, zaměstnavatel má možnost buď mu náhradu jízdních výdajů za cestu zpátky neproplatit, nebo nic na základě ustanovení § 185 zákoníku práce poskytnout náhradu v odpovídající výši, což by logicky mělo být 90 Kč.
Taxislužba
Využití taxislužby zřejmě nebude v oblasti školství příliš časté, nicméně pokud k němu dojde, bude postupováno obdobně, jako je tomu u veřejné hromadné dopravy. Náhrady cestovních výdajů budou poskytovány
v prokázané výši,
tj. doložené příslušnými doklady. Použití taxislužby by měl zaměstnavatel umožnit a akceptovat např. v případě, kdy se zaměstnanec vrátí z pracovní cesty v nočních hodinách na vlakové či autobusové nádraží a již není možná doprava místní MHD do místa bydliště. I tady platí, že zaměstnavatel musí přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance.
Silniční motorové vozidlo jiné než zaměstnavatele
Pokud zaměstnanec na žádost zaměstnavatele použije silniční motorové vozidlo, které není vozidlem zaměstnavatele, přísluší mu za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu.
Sazba základní náhrady
činí v roce 2015 u jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč a u osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč (viz vyhláška MPSV č. 328/2014 Sb.).
Jak vyplývá z § 175 zákoníku práce, je tato sazba pro zaměstnavatele ve veřejné sféře závazná. Při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu zaměstnavatel sazbu základní náhrady za 1 km jízdy zvýší nejméně o 15%. Sazbu základní náhrady u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů zaměstnavatel poskytne zaměstnanci nejméně ve dvojnásobné výši, tj. v roce 2015 7,40 Kč.
Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu
určí zaměstnavatel násobkem ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty. Cenu pohonné hmoty prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Není tedy bezpodmínečně nutné, aby se doklad o nákupu datově shodoval s datem konání pracovní cesty, je proto možno tolerovat doklad, který např. o den předchází nebo následuje dni konání pracovní cesty, protože lze předpokládat, že pohonné hmoty byly spotřebovány na pracovní cestě. Prokazuje-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty více doklady o jejím nákupu, ze kterých je patrná souvislost s pracovní cestou, vypočítá se cena pohonné hmoty pro určení výše náhrady aritmetickým průměrem cen prokázaných zaměstnancem. Jestliže zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou příslušnou vyhláškou MPSV ČR. Pro rok 2015 se jedná o výše uvedenou vyhlášku č. 328/2014 Sb., pro benzin Natural 95 je cena stanovena na 35,90 Kč a pro motorovou naftu na 36,10 Kč.
Spotřebu pohonné hmoty
silničního motorového vozidla vypočítá zaměstnavatel z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. Jestliže technický průkaz vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců. Při určení spotřeby pohonné hmoty použije zaměstnavatel údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství. Není-li tento údaj v technickém průkazu uveden, vypočítá zaměstnavatel spotřebu pohonné hmoty vozidla aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu. Lze ale konstatovat, že v případě novějších vozidel je tento údaj již v technických průkazech obsažen, o to by tak výpočet měl být jednodušší.
Náhrada za spotřebované PHM se vypočte podle vzorce N = (cena benzinu x spotřeba na 100 km/100).
Příklad
Zaměstnanec na žádost zaměstnavatele použil své silniční motorové vozidlo pro účely pracovní cesty. Celkově podle záznamů ujel vzdálenost 130 km, kombinovaná spotřeba podle technického průkazu vozidla činí 7,6 litru/100 km. Pracovní cesta se konala dne 16.4.2015, zaměstnanec předložil doklad o nákupu 20 litrů PHM za cenu 33,90 Kč za litr, doklad byl ze dne 15.4.2015.
Zaměstnanci náleží sazba základní náhrady ve výši 3,70 Kč x 130 km = 481 Kč.
Dále zaměstnanci náleží náhrada za spotřebované pohonné hmoty, zaměstnanec doložil cenu 33,90 Kč za jeden litr (doklad z předchozího dne je možné považovat za doklad, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou).
Náhrada se zjistí N = (33,90 x 7,6/100) = 2,5764 x x 130 km = 334,932 Kč.
Celkově tedy náleží zaměstnanci náhrada ve výši 481 + + 334,932 = 815,932 Kč, tj. 816 Kč po zaokrouhlení.
Z výše uvedeného příkladu je vidět, že určitým problémem bude zaokrouhlení, zákoník práce ale tuto problematiku nijak neřeší. Je proto vhodné tuto oblast upravit v příslušné směrnici či předpisu a postupovat jednotně ve všech případech.
Co se týká výše uvedeného příkladu, domnívám se, že je možné postupovat tak, že se zjistí zvlášť základní náhrada a zvlášť náhrada za spotřebované pohonné hmoty. Stejně tak je ale možné postupovat tak, že se zjistí celková náhrada za 1 km a ta se pak pronásobí počtem ujetých km.
Příklad
Zaměstnanec na žádost zaměstnavatele použil soukromé silniční motorové vozidlo pro účely pracovní cesty, současně byl použit přívěs. Celkově bylo ujeto 28 km. Cenu PHM zaměstnanec nedoložil, pohonnou hmotou je benzin Natural 95. Technický průkaz vozidla neobsahuje údaj o spotřebě v kombinovaném provozu, uvedené spotřeby jsou 5,2 l, 6,8 l a 9,0 l.
Protože byl použit přívěs, sazba základní náhrady se zvyšuje o 15%, tj. 3,70 x 1,15 = 4,255 Kč/km.
Průměrná spotřeba se zjistí jako aritmetický průměr údajů uvedených v technickém průkazu, tj. 5,2 + 6,8 + 9,0 = = 21/3 = 7 litrů na 100 km.
Protože nebyla doložena cena PHM, bude použita cena stanová vyhláškou, která u Naturalu 95 činí 35,90 za litr. Náhrada za spotřebované PHM potom bude 35,90 x 7 / / 100 = 2,513 Kč.
Celková náhrada za 1 km je potom 4,255 + 2,513 = = 6,768 Kč x 28 km = 189,504 Kč, tj. 190 Kč po zaokrouhlení.
Při samotném výpočtu náhrad za použití soukromého vozidla se vychází z údajů uvedených v příslušné evidenci, zpravidla knize jízd. Tyto údaje pak samozřejmě musí korespondovat s údaji uvedenými na cestovním příkaze.
Z výše uvedeného vyplývá, že
nemůže nastat situace, kdy zaměstnanec na základě vlastního rozhodnutí uskuteční pracovní cestu vlastním soukromým automobilem a po návratu bude požadovat úhradu náhrad cestovních výdajů.
Přesto tato situace podle mých osobních zkušeností v praxi relativně často nastává. Vždy je nezbytnou podmínkou předchozí žádost zaměstnavatele a následná dohoda se zaměstnancem o tomto použití vozidla.
Příklad
Ředitel školy určí pedagogickému pracovníkovi jako dopravní prostředek pro pracovní cestu na seminář vlak. Zaměstnanec přesto použije vlastní osobní automobil. Otázkou je, zda je možné poskytnout mu náhrady cestovních výdajů.
Zaměstnanec měl určen jako dopravní prostředek vlak, proto mu při použití jiného dopravního prostředku náhrada výdajů nenáleží. Pokud ale ředitel školy usoudí, že má zájem i v takovém případě náhrady jízdních výdajů uhradit, pak je možná aplikace ustanovení § 157 odst. 2 zákoníku práce. Podle něj, pokud zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele použije místo určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy jiný dopravní prostředek, včetně silničního motorového vozidla, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, mu přísluší náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný dopravní prostředek.
Zákoník práce nestanoví, že se musí jednat o předchozí souhlas zaměstnavatele, proto je možné takto postupovat i v případě, že souhlas bude udělen následně. Je tedy možné poskytnout náhradu jízdních výdajů v ceně vlakového spojení. V žádném případě by neměly být poskytnuty náhrady jízdních výdajů za použití soukromého silničního motorového vozidla.
Příklad
Dva učitelé se účastní školení k novým trendům ve výuce cizího jazyka. Protože do místa konání školení je špatné dopravní spojení, povolí ředitel školy místo původně určeného vlaku použití soukromého vozidla jednoho z učitelů s tím, že bude na základě ustanovení § 157 odst. 2 zákoníku práce poskytnuta náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný dopravní prostředek, tj. vlaku. Otázkou je, zda je možné poskytnout tuto náhradu také druhému z učitelů. Tento postup není možný, spolucestujícímu učiteli žádné jízdní výdaje nevzniknou, proto mu nemůže být žádná náhrada poskytnuta. Ta náleží pouze učiteli, který použil své soukromé vozidlo.
Jinak co se týká použití motorového vozidla zaměstnance k uskutečnění pracovní cesty, je vhodné doplnit, že:
-
Není podmínkou, aby se jednalo o vozidlo, které je ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví zaměstnance, může se jednat o vozidlo, které se zaměstnanec pro účely této pracovní cesty vypůjčí, užívá jej na základě finančního leasingu atd.
-
Zákoník práce nestanoví podmínku, že by vozidlo muselo být havarijně pojištěno, i když kontroly absenci tohoto pojištění vytýkají, protože školská zařízení na sebe přebírají tímto riziko úhrady případných škod na těchto vozidlech.
-
Zákoník práce nestanoví nikde ani podmínku, že by zaměstnavatel musel mít tzv. referenční zkoušky k řízení motorového vozidla, nakonec ani zaměstnavatel není povinen zkoumat, zda má vůbec zaměstnanec oprávnění řídit motorové vozidlo, i když je to samozřejmě v zájmu obou stran. Opět ale musím konstatovat, že kontroly toto napadají, ovšem podle mých zkušeností bez uvedení konkrétního porušení právních předpisů, pouze s odvoláním na možnost udělení pokuty podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Osobně s těmito závěry nesouhlasím.
-
Zákoník práce neobsahuje ani úpravu, že by zaměstnavatel musel zkoumat, zda má vozidlo platnou technickou prohlídku a zda je sjednáno a uhrazeno zákonné pojištění odpovědnosti k tomuto vozidlu.
-
Každopádně zaměstnavatel má právo některými těmito skutečnostmi podmínit souhlas s použitím takového vozidla k uskutečnění pracovní cesty a např. v případě havarijního pojištění to lze jenom doporučit. Obecně zcela určitě platí, že v případě vzniku škody by se jednalo o škodu, za kterou nese odpovědnost zaměstnavatel.
Místní hromadná doprava
Náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy náleží zaměstnanci
v prokázané výši.
Opět tedy platí, že zaměstnanec musí mít příslušný doklad, ale současně opět platí § 185 zákoníku práce o možnosti poskytnout náhradu v obvyklé výši při neprokázání dokladů.
Povinnost prokazování ale neplatí při použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce. V tomto případě zaměstnavatel poskytne náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platného v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat. Tento postup je upraven v § 159 odst. 2 zákoníku práce.
Náhrada výdajů na ubytování
Náhrada výdajů za ubytování je upravena v § 162 zákoníku práce.
Výdaje za ubytování
musí být
prokázány doklady,
které datově odpovídají konání pracovní cesty a stanovenému způsobu ubytování. Obojí musí souhlasit se schválenými podmínkami pracovní cesty. V opačném případě nelze výdaje považovat za prokázané a jejich náhradu vyplatit, i když by i v tomto případě mělo být samozřejmě možné uplatnit postup podle § 185 zákoníku práce. Co se týká náležitostí dokladů, je možné konstatovat, že by měl vždy obsahovat uvedení zaměstnance, který byl ubytován, naopak uvedení školského zařízení jako zaměstnavatele není v tomto případě nutné. To samozřejmě platí při platbě v hotovosti, kterou realizuje na místě zaměstnanec.
Protože cenové rozpětí a škála ubytovacích zařízení je velmi široká, je na zaměstnavateli, aby předem stanovil v podmínkách pracovní cesty, v jakém typu ubytovacího zařízení a v jaké cenové relaci se má zaměstnanec ubytovat. Pokud tak neučiní, měl by akceptovat postup zaměstnance a uhradit jím prokázané výdaje v plné výši bez ohledu na další okolnosti. Také je vhodné upravit postup pro případ, že si zaměstnanec ubytování v odpovídající úrovni není schopen z objektivních důvodů zabezpečit.
Stravné
Stravné
je poskytováno za každý kalendářní den pracovní cesty. Pro zaměstnavatele ve veřejné sféře je stravné stanoveno v intervalu, sazby stravného se stanovují pro každý rok nově vyhláškou MPSV ČR.
Pro rok 2015 je to opět vyhláška č. 328/2014 Sb. Pro rok 2015 platí, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci stravné ve výši:
-
69 až 82 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
-
104 až 125 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin,
-
163 až 195 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Zaměstnavatel tedy musí před každou pracovní cestou stanovit, v jaké výši bude stravné v rámci intervalu poskytovat. Může postupovat tak, že na každou pracovní cestu určí výši stravného jinak, ale stejně tak, že stravné bude stejné, např. v horní nebo dolní hranici intervalu. Pak je vhodné toto pro zjednodušení zakotvit do vnitřního předpisu. Jinak ale zaměstnavatel není nijak v této oblasti limitován, jedinou podmínkou je, že stravné musí být poskytnuto v rámci stanoveného limitu odpovídajícího délce trvání pracovní cesty.
V souladu s § 176 odst. 5 zákoníku práce, pokud zaměstnavatel před vysláním na pracovní cestu neurčí nebo nesjedná výši stravného, poskytne ho ve výši dolní sazby rozpětí.
Příklad
Ředitel školy vyšle finanční účetní na seminář ke změnám účetních předpisů pro vybrané účetní jednotky. Jedná se o pracovní cestu, která trvala od 7.00 do 17.45 v jednom kalendářním dni. V souladu s vnitřním předpisem je stravné stanoveno v horní hranici příslušného intervalu.
Pracovní cesta trvala 10 hodin 45 minut, účetní tedy náleží stravné ve výši 82 Kč.
Při pracovní cestě, která trvá méně než 5 hodin, se stravné obecně neposkytuje, ale § 176 odst. 2 zákoníku práce dává zaměstnavateli možnost i tak poskytnout stravné ve výši stravného pro pracovní cestu 5 až 12 hodin. Podmínkou je, že zaměstnavatel vysláním na tuto pracovní cestu znemožní zaměstnanci stravovat se obvyklým způsobem.
Příklad
Učitel je vyslán na pracovní cestu, která trvá od 11.00 do 15.30, celkem tedy 4,5 hodiny. Učitel se obvykle stravuje ve školní jídelně, která vydává obědy od 12.00 do 15.00. Pracovní cesta sice trvala méně než 5 hodin, ale učitel se nemohl stravovat obvyklým způsobem, je proto možné poskytnout mu stravné ve výši alespoň 69 Kč.
Standardně platí, že se pro účely stravného posuzuje
každý kalendářní den samostatně.
Výjimka je pouze v ustanovení § 163 odst. 4 zákoníku práce, podle kterého se při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, upustí se od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější.
Příklad
Pracovní cesta zaměstnance trvala od 15.00 do 04.00 druhého dne. Pokud by se každý den posuzoval samostatně, potom v prvním dni trvala pracovní cesta 9 hodin, tj. vznikl by nárok na stravné ve výši maximálně 82 Kč. V druhém dni trvala pracovní cesta 4 hodiny, nárok na stravné nevzniká.
Pokud se budou oba dva dny posuzovat společně, pracovní cesta trvala 13 hodin, tj. stravné až do výše 125 Kč. Tento druhý postup je tedy pro zaměstnance výhodnější, zaměstnavatel by tak měl od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu upustit.
Jinak ale také platí, že
každá pracovní cesta se posuzuje samostatně, a to i v případě, že zaměstnanec absolvoval více pracovních cest v jednom dni.
Další důležitou otázkou je
krácení stravného.
Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, bude zaměstnavatel za každé uvedené jídlo stravné krátit o hodnotu:
a)
70% stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b)
35% stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c)
25% stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Současně platí, že stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během pracovní cesty, která trvá 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla, a která trvá 12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla. Tato skutečnost je výslovně upravena v § 176 odst. 4 zákoníku práce, ale sama o sobě vyplývá již z výše uvedeného krácení za bezplatně poskytnutá jídla.
Příklad
Učitel, zaměstnanec základní školy, příspěvkové organizace zřízené obcí, je vyslán jako instruktor na zimní lyžařský výcvik. Ubytování a stravování bylo hrazeno předem školou jako zaměstnavatelem, lyžařský výcvik trval celkem 7 dní, první jídlo byl oběd v den příjezdu a poslední oběd v den odjezdu.
Ve vnitřní směrnici je stanoveno, že stravné se poskytuje v horní hranici intervalu. Pracovní cesta byla zahájena první den v 13.00 a ukončena poslední den v 14.00.
První den
trvala pracovní cesta 11 hodin, učiteli tedy náleží stravné ve výši 82 Kč, současně byla poskytnuta dvě bezplatná jídla (oběd a večeře), za každé jídlo je stravné kráceno o 70%. Učiteli tedy stravné nenáleží, výslovně to vyplývá i z úpravy § 176 odst. 4 zákoníku práce.
Druhý až šestý den
trvala pracovní cesta vždy 24 hodin, byla poskytnuta tři jídla, za každé je stravné kráceno o 25%, tj. celkem o 75%. Učiteli tedy náleží stravné ve výši 25% z 195 Kč, tj. 49 Kč za každý den.
Poslední den
trvala pracovní cesta 14 hodin, poskytnuta byla dvě jídla (snídaně, oběd), kráceno bude o 35% za každé jídlo. Náleží tedy stravné ve výši 30% z 125 Kč, tj. 38 Kč.
Případné poskytnuté drobné pohoštění nebo občerstvení, které nemá charakter výše uvedených jídel, nemá na krácení stravného vliv, nepovažuje se za bezplatné stravování. Zaměstnanec nemá nárok na úhradu skutečně prokázaných výdajů na stravování, pokud se liší od výše uvedených hodnot stravného. To znamená, že zaměstnanec nemá nárok na úhradu stravování, ale pouze na stanovené stravné.
V souvislosti s krácením stravného je potom nutné dobře vyřešit situaci, kdy zaměstnanec uhradí stravování a následně požaduje jeho proplacení.
Příklad
Učitel se zúčastnil školení, po návratu doložil k vyúčtování pracovní cesty, která trvala 10 hodin, doklad od pořadatele školení, ze kterého bylo patrné, že cena školení činila 800 Kč a oběd 150 Kč. Celkově tedy zaměstnanec uhradil 950 Kč.
Nesprávný by byl postup, pokud by zaměstnavatel zaplatil učiteli celých 950 Kč a následně krátil stravné o 70% z důvodu poskytnutí jednoho jídla charakteru oběda.
Správně je nutné postupovat tak, že učitel obdrží pouze 800 Kč za cenu školení a dále nezkrácené stravné ve výši 69 Kč až 82 Kč pro pracovní cestu v délce 5 až 12 hodin.
Pokud však z dokladu není zřejmá hodnota příslušného jídla, nelze ji oddělit od ostatních nákladů. Pak je nutné postupovat tak, že bude uhrazena celá částka a příslušné stravné pak bude odpovídajícím způsobem kráceno.
Příklad
Ředitel školy po poradě ředitelů předložil k vyúčtování doklad o ubytování v celkové částce 1 000 Kč, na dokladu je uvedeno, že součástí ubytování je také snídaně. Bude postupováno tak, že řediteli bude uhrazena částka ubytování 1 000 Kč a stravné bude odpovídajícím způsobem kráceno o jedno poskytnuté jídlo.
Předpokládejme, že pracovní cesta skončila v 11 hodin, je stanoveno stravné v horní hranici limitu. Řediteli tedy náleží 82 Kč krácené o 70% za jedno bezplatně poskytnuté jídlo, tedy stravné ve výši 24,60 Kč, tj. 25 Kč.
Nutné vedlejší výdaje
Nutné vedlejší výdaje
musí být prokázány doklady, které datově odpovídají konání pracovní cesty a stanovenému způsobu jejího konání. Aby bylo možno tento výdaj proplatit, musí se jednat o výdaj nutný, a o tom, zda se jedná o nutný výdaj, rozhoduje zásadně zaměstnavatel. Současně se musí jednat o výdaj, který vzniká v přímé souvislosti s pracovní cestou. V praxi se může např. jednat o výdaje za telefonní hovory, o výdaje za úschovu zavazadel, pojištění, parkovné, dálniční poplatky atd. V žádném případě nelze hradit výdaje soukromého (osobního) charakteru a pokuty, případně jiné výdaje sankčního charakteru.
Pokud výjimečně dojde k tomu, že zaměstnanec nemůže výši výdajů prokázat, poskytne mu zaměstnavatel náhradu odpovídající obvyklé ceně věcí a služeb v době a místě konání pracovní cesty.
Příklad
Ředitel školy použil k pracovní cestě svůj soukromý automobil. K vyúčtování pracovní cesty doložil také poplatek za parkování a výdaje na mytí automobilu, které uskutečnil v průběhu pracovní cesty.
Poplatek za parkování je součástí nutných vedlejších výdajů, pokud souvisí s pracovní cestou, proto může být řediteli proplacen.
Výdaje za mytí vozidla ale za nutný vedlejší výdaj považovat nelze, tyto výdaje jsou součástí základní náhrady za použití vozidla.
V příštím čísle tohoto periodika problematiku dokončíme oblastní zahraničních pracovních cest.