Dotazy a odpovědi: Rekodifikace

Vydáno: 44 minut čtení
Rekodifikace
Připravujeme ve spolupráci s časopisem Rekodifikace & praxe, nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2016.
Jak se určí velikost spoluvlastnického podílu?
JUDr. et MUDr. Alexandr Thöndel
ODPOVĚĎ
Na samotný úvod je potřeba předeslat, že podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (§ 1122 odst. 1 obč. zák.). Velikost podílu tak určuje rozsah, v němž se spoluvlastník podílí na hlasování při rozhodování o společné věci, na její správě, výnosech a nákladech na tuto věc. Velikost spoluvlastnického podílu je rozhodná např. při určení výše náhrady za zničenou věc apod. Velikost podílu však nemá vliv na skutečnost, že z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§ 1127 obč. zák.).
V obecné rovině dává odpověď na otázku určení velikosti spoluvlastnického podílu občanský zákoník v § 1122 odst. 2, kde stanoví, že velikost podílu vyplývá z právní skutečnosti, na níž se zakládá spoluvlastnictví nebo účast spoluvlastníka ve spoluvlastnictví. To však spoluvlastníkům nebrání, aby si velikost podílů ujednali jinak; takové ujednání musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu. Primárně určuje velikost spoluvlastnického podílu skutečnost zakládající spoluvlastnictví – tj. právní jednání, rozhodnutí orgánu veřejné moci, právní předpis. Právní jednání vymezuje občanský zákoník v § 545 a násl.
Spoluvlastnictví může založit právní jednání jednostranné – závěť (§ 1494 obč. zák.), ve které zůstavitel určí podíly jednotlivým dědicům. Závěť však nemusí určit velikost podílů s konečnou platností. Podle § 1696 odst. 1 obč. zák. soud dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti schválí, neodporuje-li vůli zůstavitele a v jejích mezích ani zájmům osoby pod zvláštní ochranou.
Častějším způsobem určení velikosti spoluvlastnického podílu je však smlouva (dvou nebo vícestranné právní jednání). Smluvní určení může např. nastat v situaci, kdy prodávající převádí vlastnické právo na více osob s tím, že na straně nabyvatelů jsou výslovně určeny velikosti podílů. Druhou možností je situace, kdy smlouva předvídá vznik spoluvlastnictví u nově zhotovovaných věcí – zejména staveb. V úvahu však přichází také vícestranné právní jednání – typicky smlouva o založení společnosti (§ 2719 obč. zák.).
Velikost spoluvlastnických podílů může výslovně určovat též právní předpis. Zaprvé upravuje takové situace samotný občanský zákoník, a to v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů. Jestliže nedojde do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k jeho vypořádání dohodou a ani nebyl podán návrh na vypořádání soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali ve smyslu § 741b obč. zák. – tedy tak, že ostatní hmotné věci movité (
a contrario
a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné).
Jistým specifikem je určení velikosti podílů na společných částech domu v bytovém spoluvlastnictví, kde oproti právní úpravě obsažené v zákoně o vlastnictví bytů a nebytových prostor (zák. č. 72/1994 Sb.) došlo ke změně v tomto směru. Ustanovení § 8 odst. 2 zmiňovaného zákona uvádělo:
„… velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek.“
Naproti tomu § 1161 obč. zák. stanoví, že neurčí-li se podíly na společných částech se zřetelem k povaze, rozměrům a umístění bytu jako stejné, platí, že jsou stanoveny poměrem velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů v domě. V případě, že podíly na společných částech jsou určeny jinak než poměrem velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů v domě nebo jinak než jako stejné, má vlastník jednotky právo domáhat se změny tohoto určení, pokud se okolnosti změnily tak podstatně, že určení jeho podílu je zjevně nespravedlivé. Nedojde-li na návrh vlastníka jednotky ke změně prohlášení (§ 1169 obč. zák.), změní prohlášení soud (§ 1162 odst. 2 obč. zák.).
Velikost podílů může být předurčena též příslušnými ustanoveními o zákonné dědické posloupnosti (§ 1633 až 1641 obč. zák.). Také zde je však potřeba připomenout možnost odlišné dohody dědiců (§ 1696 obč. zák.).
Specifickým způsobem určují velikosti spolu-vlastnických podílů mnohé veřejnoprávní předpisy, např. majetek získaný obcemi nebo kraji při výkonu společné činnosti (§ 48 odst. 3 obecního zřízení a § 25 krajského zřízení).
Velikost spoluvlastnických podílů může být určena též rozhodnutím soudu anebo jiného orgánu státní moci. V úvahu přichází např. rozhodnutí v rámci zrušení (rozdělení) a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Teoreticky se však může jednat též o jiný orgán státní moci, na základě jehož rozhodnutí dochází k nabytí vlastnictví (ke vzniku spoluvlastnictví). Jedná se např. o pozemkový úřad v rámci provádění tzv. komplexních pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb.
Spoluvlastnictví, a tedy i velikost spoluvlastnických podílů tak mohou být předurčeny veškerými způsoby, které v důsledku povedou k nabytí vlastnického práva – mohlo by se jednat o společnou okupaci, nález, zpracování, v zásadě všechny druhy přírůstku – oddělením přírůstku (stromy) jej nabývají všichni spoluvlastníci do podílového spoluvlastnictví (NS 22 Cdo 509/2003), vydržení ale též nabytí od neoprávněného, pokud na straně nabyvatele bude více osob, převod, nabytí rozhodnutím orgánu veřejné moci, dědění, vzácně nabytí ze zákona.
Podané určení velikosti spoluvlastnického podílu však nemusí být konečné. Spoluvlastníci mohou uzavřít dohodu o změně velikosti spoluvlastnických podílů (§ 1122 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Investice do společné věci či vylepšení hospodářské funkce nezakládaly a ani nezakládají automatickou změnu velikosti spoluvlastnických podílů. Taková situace v rámci správy společné věci musí být řešena cestou vyrovnání nákladů a v rámci správy společné věci se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku o investici do společné věci, či o záchraně společné věci (§ 1136 obč. zák.). Tato situace (investice do společné věci či její zlepšení) však může být také řešena dohodou o změně velikosti podílů.
Dohoda může následně měnit již určenou velikost spoluvlastnických podílů, přičemž ze znění § 1122 odst. 2 obč. zák. neplyne, že by se muselo jednat o dohodu jednu, a to konečnou. Důvodem pro uzavření takové dohody je např. výlučné či vyšší využívání jedním ze spoluvlastníků a tomu odpovídající péče z jeho strany o společnou věc.
Účastníky dohody o změně velikosti spoluvlastnických podílů podle § 1122 odst. 2 obč. zák. jsou všichni spoluvlastníci.
Forma takové dohody je závislá na tom, jaká věc je předmětem spoluvlastnictví. V případě nemovitostí je potřeba upozornit na požadavek písemné formy (§ 560 obč. zák.) a dále na to, že projevy všech subjektů musejí být zachyceny na téže listině (§ 561 odst. 2 obč. zák.). V případě nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí je dovršující skutečností pro změnu spoluvlastnického uspořádání zápis této skutečnosti. Analogicky se bude postupovat u movitých věcí evidovaných ve veřejném seznamu (§ 1102 obč. zák.).
Občanský zákoník v § 1122 odst. 3 zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že spoluvlastnické podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně toho, že podíly nejsou stejné, tíží spoluvlastníka, který takovou skutečnost tvrdí1).
Vztahují se v případě, že bylo osvojeno nezle­tilé dítě, které je již samo rodičem, účinky osvojení i na jeho dítě?
JUDr. Jana Dvořáková Závodská
ODPOVĚĎ
Ustanovení § 834 obč. zák. stanoví, že
„Bylo-li osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení i na jeho dítě.“
Jedná se o nové ustanovení, občanský zákoník č. 40/1964 Sb., takovéto ustanovení neobsahoval.
Smyslem osvojení je vytvořit vazby, které odpovídají skutečným rodinným vztahům, a proto se osvojení vztahuje i na další generaci. Nezáleží na tom, zda je osvojenec nezletilý. Osvojením vznikne vztah mezi osvojitelem – prarodičem a dítětem osvojence – vnukem, případně i mezi dalšími příbuznými. V praxi se často zapomíná, že osvojením se přeruší i vztahy k ostatním příbuzným, zejména k prarodičům.
Před několika lety jsem měla případ dědictví, kdy vnuk, jehož matka zemřela a osvojila ho nová manželka otce, nemohl dědit ze zákona po své babičce a hrozilo, že její majetek zdědí Česká republika. Naštěstí jsem tehdy našla v jednom z dopisů babičky vlastnoruční závěť a vnuk dědil jako dědic ze závěti.
Mám zájem nabýt podíl ve společnosti s ručením omezeným. Dle zápisu v obchodním rejstříku je k danému podílu vydán kmenový list. Jak takový podíl koupím? Mohu se spolehnout na to, že vlastníkem podílu je osoba zapsaná v obchodním rejstříku?
Mgr. Konstantin V. Lavrushin
ODPOVĚĎ
Zákon o obchodních korporacích skutečně umožňuje v případě společnosti s ručením omezeným vydání tzv. kmenových listů. Určí-li tak společenská smlouva, pak může být podíl společníka představován kmenovým listem, přičemž – je-li připuštěn vznik více podílů pro jednoho společníka, pak lze vydat kmenový list pro každý z těchto podílů.
Kmenový list je cenným papírem na řad, a proto se převádí rubopisováním a smlouvou, a to k okamžiku jeho předání. S převodem kmenového listu pak přechází i podíl ve společnosti, který je představován převáděným kmenovým listem. Zákon přitom neklade požadavek na formu smlouvy o převodu kmenového listu, která tak může být jak písemná, tak i pouze ústní. Samozřejmě doporučujeme uzavření smlouvy v písemné formě, aby se řádně podchytily veškeré podmínky převodu kmenového listu například pro případ možného budoucího sporu mezi kupujícím a prodávajícím. Důležité je, že tato smlouva se nemusí předkládat rejstříkovému soudu pro změnu zápisu v obchodním rejstříku. Pro účely rejstříkového řízení bude dostačující potvrzení společnosti, že jí byly předloženy řádně rubopisované kmenové listy, a prohlášení, že v seznamu společníků je nově zapsán nabyvatel kmenových listů.
Co se týká důvěry v zápis v obchodním rejstříku, pak zde je dán tzv. princip materiální publicity. Pokud by stav uvedený v obchodním rejstříku nebyl v souladu se skutečným stavem, tj. pokud by byl kmenový list ve vlastnictví třetí osoby, ale v obchodním rejstříku by se tato změna neprovedla, pak pokud budete jako nabyvatel v dobré víře ohledně zápisu v obchodním rejstříku a zároveň kmenový list nabudete za úplatu, pak se stanete vlastníkem daného kmenového listu, resp. podílu ve společnosti, který je představován tímto kmenovým listem.
Kdo je oprávněn svolat zasedání valné hromady společnosti s ručením omezeným?
JUDr. Tomáš Dočkal
ODPOVĚĎ
Pro svolání zasedání valné hromady společnosti s ručením omezeným platí, ostatně stejně jako pro celý průběh zasedání, že je do značné míry formalizováno. To se projevuje nejen v předepsaném postupu, jak se má zasedání valné hromady svolat, ale i v přesném určení, kdo je oprávněn je svolat. Lze uzavřít, že pouze některé osoby, resp. orgány společnosti, jsou oprávněny svolat zasedání valné hromady. A navíc, většina z nich je k tomu oprávněna pouze tehdy, jsou-li splněny určité stanovené předpoklady.
Prvním, kdo je oprávněn svolat zasedání valné hromady, je jednatel společnosti (§ 181 a § 182 z. o. k.). Ten představuje ze všech oprávněných toho nejdůležitějšího a lze říci i toho „základního“. Úprava vnitřní struktury společnosti s ručením omezeným totiž určuje, že zasedání valné hromady obvykle svolává právě jednatel a přiznává mu k tomu nejširší oprávnění prosté jakékoli podmínky. Jednatel je proto oprávněn svolat zasedání valné hromady prakticky kdykoli.
Oprávnění jednatele svolat zasedání valné hromady tedy nejenže není omezeno žádnou podmínkou, která by musela být splněna, ale je naopak dokonce doprovozeno několika podmínkami, kdy svolat zasedání valné hromady přímo musí. První z nich je uvedena již v § 181 odst. 1 z. o. k. a stanoví, že jednatel je povinen svolat zasedání valné hromady alespoň jednou za účetní období, neurčuje-li zákon nebo stanovy, že má být zasedání valné hromady svoláno častěji. Druhá je konkrétnější a je navázána na určité situace. Podle této podmínky, jak je vymezena v § 182 z. o. k., je jednatel povinen bez zbytečného odkladu svolat zasedání valné hromady poté, co zjistí:
a)
že společnosti hrozí úpadek (k tomu viz § 3 insolvenčního zákona) nebo
b)
že se vyskytly jiné vážné důvody, zejména je-li ohrožen cíl sledované společnosti.
Dále je ke svolání zasedání valné hromady oprávněn každý společník. Jeho oprávnění je však pouze doplňkové k témuž oprávnění jednatele. Lze je totiž charakterizovat tak, že kterýkoli společník je oprávněn svolat zasedání valné hromady tehdy, pokud to jednatel sám udělat nemůže nebo nechce.
Každý společník je ke svolání zasedání valné hromady oprávněn, je-li splněna některá ze dvou zákonných podmínek, a to:
a)
když společnost nemá jednatele, nebo
b)
pokud společnost sice jednatele má, ale ten dlouhodobě neplní své povinnosti (§ 183 věta první z. o. k.).
Vedle tohoto obecného pravidla platného pro všechny společníky (§ 183 věta první z. o. k.) existuje navíc jedno zvláštní pravidlo vztahující se pouze na některé společníky, na tzv. kvalifikované společníky (§ 187 odst. 2 z. o. k.). Podle tohoto pravidla je kvalifikovaný společník oprávněn svolat zasedání valné hromady sám, pokud o jeho svolání předtím požádal jednatele, který je do jednoho měsíce ode dne doručení žádosti kvalifikovaného společníka buď vůbec nesvolal, nebo sice svolal, ale nikoli tak, aby se valná hromada konala v přiměřené době.
Toto zvláštní pravidlo se tedy vztahuje pouze na kvalifikované společníky. Jím se přitom podle § 187 odst. 1 z. o. k. myslí:
a)
takový společník, jehož vklady dosahují alespoň 10 % základního kapitálu nebo desetiprocentní podíl na hlasovacích právech, nebo
b)
takoví společníci, jejichž vklady dohromady dosahují alespoň jedné z těchto hranic.
Posledním oprávněným ke svolání zasedání valné hromady je dozorčí rada, pokud však je vůbec vytvořena. Ta je jako kontrolní orgán společnosti oprávněna svolat zasedání valné hromady tehdy (a jen tehdy), pokud to zájmy společnosti vyžadují (§ 183 věta druhá z. o. k.). Jak patrno, i oprávnění dozorčí rady je, stejně jako oprávnění společníka, vázáno na splnění určité podmínky. Je tedy doplňkové k témuž oprávnění jednatele.
Nicméně nutno podotknout, že jak každý společník, tak i dozorčí rada mohou kdykoli navrhnout jednateli, aby svolal zasedání valné hromady. Tento návrh však není pro jednatele závazný, proto neshledá-li pro svolání důvody, nemusí mu vyhovět. V takovém případě může pouze kvalifikovaný společník dosáhnout svolání zasedání valné hromady.
Lze uzavřít, že ke svolání zasedání valné hromady jsou oprávněny pouze určité orgány, resp. osoby. Tím nejdůležitějším z nich je jednatel, který je oprávněn svolat zasedání valné hromady prakticky kdykoli, kdy to uzná za vhodné. Ostatní k tomu oprávnění představují spíše pojistky pro případ, kdy by bylo nezbytné svolat zasedání valné hromady, avšak jednatel tak učinit nemohl nebo nechtěl. To platí jak pro kteréhokoli společníka, který představuje pro takový případ hlavní pojistku, neboť je vedle jednatele jediný, koho společnost s ručením omezeným musí také mít, tak i pro dozorčí radu, která vzhledem k tomu, že není povinně zřizovaným orgánem, v tomto představuje spíše doplňkovou pojistku. Obdobnou pojistkou proti nečinnosti jednatele je rovněž oprávnění kvalifikovaného společníka ke svolání zasedání valné hromady.
Mohou si strany vyloučit či omezit předsmluvní odpovědnost?
JUDr. Ondřej Tejnský
ODPOVĚĎ
Smluvní právo je ovládáno zásadou svobodné vůle, v jejímž smyslu obecně platí, že nikdo není povinen uzavřít smlouvu, dokud není rozhodnutý, že tak skutečně chce učinit. Strany si tak mohou samy rozhodnout s kým, za jakých podmínek, v jaké podobě a případně kdy smlouvu uzavřou. Aby však při tomto procesu nedocházelo k neoprávněným zásahům do práv jiných osob, je třeba regulovat případné nepoctivé jednání při uzavírání smlouvy. S ohledem na to občanský zákoník definuje základní povinnosti, které strany při jednání o uzavření smlouvy musí dodržet, a v § 1728–1730 zavádí tzv. před-smluvní odpovědnost stran.
Je však otázkou, zda strany mohou v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy vyloučit či alespoň omezit svou případnou odpovědnost za újmu (škodu) způsobenou druhé straně svým nepoctivým jednáním.
Jednou ze základních zásad civilního práva je povinnost poctivého jednání zakotvená v § 6 obč. zák., v jehož smyslu mj. platí, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. S ohledem na uvedené ustanovení tak lze mít za to, že vyloučit smluvním ujednáním v konkrétním vztahu povinnost poctivého jednání (a tedy předsmluvní odpovědnost) nelze, protože takové ujednání stran by bylo v rozporu s veřejným pořádkem a ve smyslu § 580 obč. zák. neplatné.
Pokud jde o případné omezení předsmluvní odpovědnosti, tam může být situace odlišná. Občanský zákoník totiž v § 2898 stanoví, že se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně, nebo z hrubé nedbalosti. Nepřihlíží se přitom ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany (tou přitom může být i podnikatel) na náhradu jakékoli újmy. V uvedených případech se práva na náhradu nejde ani platně vzdát.
S ohledem na uvedené tak lze mít za to, že budou-li při omezování předsmluvní odpovědnosti stran dodrženy limity dle § 2898 obč. zák., může být předsmluvní odpovědnost stran jejich smluvním ujednáním platně omezena.
Kde může být umístěno sídlo spolku?
Mgr. Petr Tomášek
ODPOVĚĎ
Určení sídla je jednou z povinných náležitostí stanov každého spolku [§ 218 písm. a) obč. zák.]. Není přitom nezbytné, aby stanovy obsahovaly úplné označení sídla (adresu), postačí, je-li v nich uveden název obce, v níž se sídlo spolku nachází (§ 136 odst. 2 obč. zák.). Zákonodárce tím, ve shodě s dřívější právní úpravou, zabraňuje zvýšeným nákladům spolků pokaždé, když se rozhodnou pro změnu sídla v rámci jedné obce. Ač totiž, na rozdíl od kapitálových obchodních společností, není pro stanovy spolku zákonem vyžadována forma veřejné listiny, nelze náklady na svolání členské schůze a vyhotovení úplného znění stanov (a jejich doručení soudu) zcela pominout.
Oproti tomu úplnou adresu sídla je zapotřebí zapsat do spolkového rejstříku. Návrh na zápis podává sám spolek, a to nejčastěji prostřednictvím člena svého statutárního orgánu (§ 28 a § 120 zák. o veř. rejstřících ve spojení s § 21 o. s. ř.). Stejně jako pro zápis ostatních skutečností, i pro zápis sídla platí, že návrh na zápis musí být doložen listinami o skutečnostech, které mají být do spolkového rejstříku zapsány (§ 19 zák. o veř. rejstřících). Využil-li spolek zmíněnou možnost uvést ve stanovách pouze název obce, na jejímž území spolek sídlí, musí úplnou adresu svého sídla prokázat jiným způsobem – například rozhodnutím statutárního orgánu.
Právní úprava může být založena na pojetí tzv. materiálního (skutečného) nebo formálního (zapsaného) sídla. Materiální pojetí sídla znamená, že spolek (či právnická osoba obecně) je povinen mít své sídlo v místě, kde skutečně sídlí, tedy tam, kde je možné s ním (se členy jeho statutárního orgánu, zaměstnanci apod.) přicházet do styku. Naproti tomu podle formálního pojetí sídla je sídlem spolku jednoduše místo, které je za sídlo označeno v jeho stanovách, ať už jde o sídlo skutečné, či jen fiktivní (zapsané).
Tuzemská právní úprava se z uvedených dvou přístupů kloní k formálnímu pojetí sídla. Sídlem spolku tedy může být i místo vzdálené tomu, ze kterého spolek svoji činnost reálně vykonává. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. se však každý může tohoto skutečného sídla dovolat. Je tedy čistě na osobě, jež má se spolkem přijít do styku, pro které z obou míst se rozhodne. Nelze ovšem nezmínit, že prokázání, zda jde o sídlo skutečné, nebo fiktivní, může být v konkrétní situaci obtížné. Lze proto spíše doporučit jednodušší variantu, a sice dovolání se sídla zapsaného do spolkového rejstříku. V souladu s principem materiální publicity není nikdo oprávněn namítnout, že zapsané sídlo neodpovídá tomu skutečnému (§ 137 odst. 2 obč. zák., resp. § 8 odst. 1 zák. o veř. rejstřících).
Obvykle bude sídlo umístěno v prostorech, které spolek vlastní. V takovém případě není z logiky věci (a v souladu s § 14 odst. 1 větou za středníkem zák. o veř. rejstřících) pro zápis sídla do spolkového rejstříku nezbytné, aby spolek doložil právní důvod užívání těchto prostor, neboť jeho vlastnické právo bude ve většině případů zjistitelné z informačního systému veřejné správy (např. katastru nemovitostí).
Pokud se spolek rozhodne neumístit sídlo do svých prostor nebo nevlastní-li žádné, má řadu jiných možností, neboť právní úprava jej v tomto směru blíže neomezuje. Sídlem spolku tak může být pronajatá budova v centru města, byt některého z členů (ale i nečlenů) spolku, jakož i obecní úřad. Volba je v souladu se zásadou spolkové autonomie ponechána zcela na spolku samotném. Jediné, co zákon po spolku vyžaduje, je, aby mu svědčil právní důvod užívání takových prostor a spolek jej rejstříkovému soudu doložil (§ 14 odst. 1 zák. o veř. rejstřících). Tím nejčastěji bude příslušná nájemní nebo podnájemní smlouva. Pro zápis sídla do spolkového rejstříku však postačí, doloží-li spolek písemné prohlášení vlastníka prostor, že s umístěním sídla souhlasí. Prohlášení nesmí být starší 3 měsíců a podpisy na něm musí být úředně ověřeny (§ 14 odst. 2 zák. o veř. rejstřících).
Jediné omezení zákon klade pro situace, kdy sídlem spolku má být byt. Umístění sídla do bytu nesmí v takovém případě narušit klid a pořádek v domě (§ 136 odst. 1 obč. zák.). Přestože zákon výslovně nehovoří o skutečném sídle, a tudíž by bylo zapotřebí se přiklonit k sídlu zapsanému do spolkového rejstříku, soudím, že zmíněné omezení se z logiky věci vztahuje zejména právě na sídlo skutečné, ať už spolek zapíše do spolkového rejstříku toto sídlo, anebo to fiktivní. Za konkrétních okolností bude zapotřebí posoudit, aby činnost spolku klid a pořádek v domě nenarušovala. Výsledek posouzení bude zpravidla odvislý od toho, jaké činnosti se spolek věnuje a s jakou intenzitou. Naopak v případě pouze formálního sídla je představa narušení klidu a pořádku v domě o poznání méně pravděpodobná.
Určení sídla je pro spolek významné z celé řady důvodů. Jak již bylo řečeno, kdokoli se může dovolat zapsaného i skutečného sídla spolku. Typickým projevem dovolání se sídla spolku je doručení písemnosti na jeho adresu (např. faktury, výzvy k zanechání protiprávního jednání apod.). Zapsané sídlo spolku je významné i pro určení místní příslušnosti soudů a dalších veřejnoprávních orgánů. Spolek by tak měl při určení sídla tyto skutečnosti vždy pečlivě zvážit.
Ze speciální úpravy spolkového práva potom pro spolek vyplývají i některé další povinnosti vztahující se k jeho sídlu. Podle § 221 obč. zák. je spolek povinen ve svém sídle uložit stanovy v jejich úplném znění. Vzhledem k povinnému ukládání stanov do sbírky listin spolkového rejstříku se může takový požadavek zdát zbytečný, své opodstatnění nicméně nalézá u těch členů, pro něž je přístup ke stanovám prostřednictvím spolkového rejstříku obtížný – např. z důvodu vyššího věku.
Vyhotovit úplné znění stanov a uložit jej v sídle spolku je povinností statutárního orgánu, neboť právní úprava neukládá tuto povinnost výslovně členské schůzi, která je spolu se statutárním orgánem jediným obligatorně zřizovaným orgánem spolku (nejde-li o tentýž orgán – viz § 247 odst. 2 obč. zák.). Oporu pro tento závěr je možné hledat v povaze statutárního orgánu jako orgánu výkonného (operativního), stejně jako v § 163 obč. zák. Ten sice představuje kompetenční ustanovení v pozitivním slova smyslu, může ale posloužit i jako pomocné vodítko pro určení, komu v organizační struktuře právnické osoby určitá povinnost náleží, nemá-li zákon pro tento případ výslovnou úpravu (podobnou otázku řeší např. § 197 z. o. k.).
V sídle spolku mohou dále jeho členové nahlížet i do zápisů ze zasedání členské schůze, neurčí-li stanovy pro tento případ jinak (§ 254 odst. 3 obč. zák.). Na škodu, stejně jako v předchozím případě, zůstává, že zákonodárce uvedené právo člena spolku spojuje pouze se sídlem zapsaným. Bude-li se totiž lišit od sídla skutečného, tj. od místa, kde spolek svoji činnost reálně vyvíjí, může být (za určitých okolností) toto právo pro člena spolku vykonatelné jen obtížně, což nepochybně smyslem právní úpravy není.
Zbývá dodat, že určení sídla má význam i pro případnou likvidaci spolku. Sídlo spolku je místem, kde se členové mohou seznámit se soupisem jmění spolku, který sestaví likvidátor (§ 269 odst. 1 obč. zák.). Další význam spočívá v určení, komu je likvidátor povinen nabídnout likvidační zůstatek, nebude-li schopen s ním naložit podle stanov ani jej nabídnout spolku s obdobným účelem. V takovém případě likvidátor nabídne likvidační zůstatek obci, na jejímž území má spolek svoje sídlo. Nepřijme-li obec tuto nabídku do dvou měsíců, přejde likvidační zůstatek do vlastnictví kraje, a to i bez jeho souhlasu. Obec i kraj přitom jsou při užití likvidačního zůstatku limitovány veřejně prospěšným cílem (§ 272 odst. 2 obč. zák.).
Jak postupovat v případě, že na pozemek ze sousedního pozemku, který je pronajat, zalétává divoká vegetace (planě rostoucí ostružiník) způsobující škodu?
JUDr. Eva Dobrovolná, LL.M.
ODPOVĚĎ
Podle § 1013 odst. 1 obč. zák.
„vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (
imise
) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět
imise
na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“.
Takovou imisí, proti které se lze bránit negatorní (zápůrčí) žalobou u soudu, tedy může být i
imise
(spontánním) zalétáváním semen divoké vegetace na sousední pozemek, pokud překračuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku. Z toho vyplývá, že ne každé zalétávání semen divokých rostlin, resp. plevelů na sousední pozemek, bude skutečně zapověditelnou imisí; účinky obvyklého užívání pozemku jsou sousedé povinni snášet. Pokud ale bude překročena míra přiměřená místním poměrům a bude docházet k podstatnému omezení obvyklého užívání sousedního pozemku, lze se těmto imisím bránit. V takovém případě je vlastník pozemku, ze kterého se vegetace šíří, povinen činit včas nutná opatření k tomu, aby k zalétávání vegetace na sousední pozemek nedocházelo. Negatorní žalobu je přitom v zásadě možné úspěšně podat jak proti vlastníkovi pozemku, ze kterého
imise
vychází, tak i proti nájemci (srov. podrobněji SPÁČIL, J., HRABÁNEK, D. a kol.
Sousedská práva
. Praha: Leges, 2015, s. 172).
Z hlediska vlastnického režimu je třeba poukázat na to, že pokud semena na pozemek zalétnou a zapustí kořeny, podle § 507 obč. zák. se rostlina vzešlá na pozemku stává jeho součástí, je tedy ve vlastnictví vlastníka toho pozemku, na kterém vzešla. To však nebrání v uplatnění sousedské žaloby, kterou se vlastník může domáhat nejen zdržení se neoprávněných zásahů, ale i odstranění jejich následků (srov. R 65/1972). V rámci sousedské žaloby je tak možné se domáhat i odstranění již vzrostlých porostů. V případě, že by vzrostlá vegetace na pozemku způsobila škodu (např. tím, že tato vegetace zničila porosty na pozemku vypěstované nebo odčerpala živiny z pozemku), je vlastník pozemku oprávněn žádat její náhradu podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu (§ 2910 obč. zák.).
Otázka šíření plevelů má i svůj veřejnoprávní rozměr. Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, v platném znění jsou fyzická nebo právnická osoba, která pěstuje, vyrábí, zpracovává anebo uvádí na trh rostliny, rostlinné produkty nebo jiné předměty, a vlastník pozemku nebo objektu nebo osoba, která je užívá z jiného právního důvodu, povinni zajišťovat a omezovat výskyt a šíření škodlivých organismů včetně plevelů tak, aby nevznikla škoda jiným osobám nebo nedošlo k poškození životního prostředí anebo k ohrožení zdraví lidí nebo zvířat. Porušení této povinnosti je stíháno jako přestupek s možnou sankcí uložení pokuty [srov. § 79b odst. 1 písm. a) ve spojení s odst. 2, § 79f odst. 1 písm. a) ve spojení s odst. 2 zákona č. 326/2004 Sb.].
Do darovací smlouvy uzavřené v roce 2015 strany uvedly, že se bude řídit zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Bude takové darování neplatné? Pokud nikoli, jakým občanským zákoníkem se bude smlouva řídit?
JUDr. Tomáš Tintěra, Ph.D.
ODPOVĚĎ
Ohledně závazkových právních poměrů vzniklých po 1. 1. 2014 platí, že se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Darovací smlouva uzavřená v roce 2015 tedy bude nepochybně závazkovým vztahem v režimu nového občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Zatímco „staré“ smlouvy, které nadále drží režim předchozí právní úpravy podle přechodných ustanovení občanského zákoníku, je možné ujednáním stran podřídit pod novou právní úpravu občanského zákoníku, opačný postup možný není, tedy darovací smlouvu z roku 2015 smluvním ujednáním podřídit režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nelze.
Ohledně právního posouzení zde může nastat několik variant v závislosti na dalších skutkových okolnostech průběhu uzavírání smlouvy. Právní jednání vykládáme podle jeho obsahu a záleží na skutečném projevu vůle smluvních stran. Jazykové vyjádření v samotném textu smlouvy samo o sobě nemusí být určující. Pokud k nadepsání smlouvy způsobem, že se řídí občanským zákoníkem z roku 1964, došlo například proto, že strany použily neaktuální vzor, přestože z projevu jejich vůle není nijak patrné, že by chtěly užít jinou než platnou a účinnou právní úpravu, tak to obecně nemá na smlouvu vliv a řídila by se občanským zákoníkem.
O neplatnosti by se dalo hovořit, pokud by zde byla nepochybná vůle stran podřídit smlouvu zcela občanskému zákoníku z roku 1964. Takové jednání je však právně nemožné, tedy pokud výkladem projevu vůle dospějeme k závěru, že vůlí stran bylo žádnou smlouvu neuzavřít, pokud se nebude řídit občanským zákoníkem z roku 1964, tak v takovém případě (byť je to pro praxi úvaha spíše nepravděpodobná) by smlouva byla neplatná (absolutně).
Třetí z variant, která ještě může nastat, je aplikace kogentních norem podle občanského zákoníku a dispozitivních, kde si strany mohou sjednat odchylně, tak že by jejich smluvní odchýlení mohlo mít i tu podobu, že si smluvně sjednávají práva a povinnosti, jak je vymezoval text občanského zákoníku z roku 1964. V tomto případě by šlo jen o jiný způsob smluvního určení práv a povinností smlouvy v obecném režimu občanského zákoníku s
dispozitivní
možností odchýlení, nikoli založení režimu občanského zákoníku z roku 1964. Bylo by třeba každé jednotlivé ustanovení zkoumat zvlášť, jaký je vlastně jeho obsah. Nelze však takovým ujednáním stran vyloučit aplikaci donucujících ustanovení dané právní úpravy občanského zákoníku. Například nelze obejít zákaz darovat ve prospěch zařízení sociálních služeb, ve kterých dárce pobývá, poukazem na občanský zákoník z roku 1964, který žádné takové omezení neobsahoval.
Prodávající a kupující uzavřeli kupní smlouvu na pozemek a následně podali návrh na vklad vlastnického práva k tomuto pozemku ve prospěch kupujícího. V průběhu vkladového řízení však strany zjistily, že na straně kupující měla být uvedena ještě další osoba. Je možné smlouvu nějak opravit a chybějící osobu tam „dopsat“, když dosud o povolení vkladu nebylo rozhodnuto?
JUDr. Tomáš Tintěra, Ph.D.
ODPOVĚĎ
V daném případě je třeba rozlišovat hmotněprávní otázky změny, případně zrušení závazku a nahrazení závazkem novým, a vedle toho pravidla řízení, které se vede o povolení vkladu vlastnického práva k pozemku jako nemovité věci zapisované do katastru nemovitostí jako veřejného seznamu. Pokud je již řízení před katastrálním úřadem zahájeno, katastrální úřad provádí přezkum soukromé listiny, v daném případě darovací smlouvy, podle § 17 katastrálního zákona. Pokud je mezi vkladovou listinou (kupní smlouvou) a podaným návrhem na vklad rozpor, jedná se obecně o neodstranitelnou vadu. Podobně pokud je sice osoba ve smlouvě i návrhu uvedena, ale na vkladové listině schází její podpis, tak ani tento její podpis nelze na listinu doplňovat dodatečně (odstranit však lze chybějící úřední ověření tohoto podpisu). Tím spíše není přípustné ani další osobu dosud ve smlouvě neuvedenou na straně kupující a jako účastníka vkladového řízení doplnit dodatečně (může jít například o manžela, dalšího spoluvlastníka apod.). V takovém případě je nejrychlejší možností nápravy vzít návrh na vklad v celém rozsahu zpět, aby mohlo být řízení zastaveno a následně zahájeno znovu s doložením opravené vkladové listiny. Rovněž bude nutné znovu zaplatit správní poplatek.
Pokud jde o úpravu samotné smlouvy, je možné jít cestou dodatku, kterou dojde ke změně závazku již existujícího, nebo nahrazení dosavadního závazku závazkem novým. Pokud by byla uzavírána ohledně totožného pozemku zcela nová smlouva s jinými subjekty, je třeba pamatovat na to, že ohledně téže věci může být uzavřeno více smluv, které mohou být všechny platné a účinné. Lze proto doporučit, aby „nepovedená“ ale jinak klidně z pohledu hmotného práva platná smlouva, resp. závazek z ní vzniklý, byl jako dosud nesplněný závazek výslovným ujednáním obou smluvních stran zrušen.
V případě, že vůlí stran je změnit zcela osobu kupujícího, je možné také využít nového institutu postoupení smlouvy podle § 1895 a násl. obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.), kdy je možné postoupit na třetí osobu současně jak práva, tak i povinnosti původního kupujícího.
Jaké je pojetí prokury podle nového občanského zákoníku?
JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.
ODPOVĚĎ
Prokura
je upravena v § 450 až 456 obč. zák., vztahují se na ni také § 436 až 449 obč. zák., tedy všeobecná ustanovení regulující zastoupení a ustanovení upravující smluvní zastoupení.
Prokura
je označována také jako tzv.
zvláštní plná moc
v oblasti podnikatelské (označovaná také jako obchodněprávní plná moc2)). Prokuru uděluje (pouze) podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku prokuristovi, jímž může být toliko fyzická osoba. Na základě prokury je prokurista oprávněn činit právní jednání, k nimž dochází při provozu obchodního závodu, případně pobočky, a to včetně takových jednání, ke kterým se jinak vyžaduje zvláštní plná moc.
Prokurista tak může například uzavírat standardní obchodněprávní smlouvy, ale také smlouvu o úvěru3) či smlouvu o převodu obchodního podílu v jiné obchodní společnosti.4) Vymezení toho, jestli se konkrétní právní jednání týká provozu závodu, nezáleží na povaze závodu a jeho provozu ani na vymezení předmětu podnikání podnikatele v obchodním rejstříku, avšak je nutné jej hodnotit z pohledu faktického provozu závodu (nikoli mechanicky přiřazovat jeho obsah některému z oborů zapsaných jako předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku).5) Ke smlouvám, které se týkají provozu podniku, nebudou patřit zejména mimořádné dispozice se závodem, které se sice závodu týkají, ale jeho další provoz podnikatelem znemožní (například prodej nebo pronájem závodu). Prokurista rovněž nemůže zastupovat podnikatele v řízení před správcem daně; v daňovém řízení může být toliko smluvním zástupcem podnikatele, a to na základě plné moci.6)
Omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i když bylo zveřejněno, vyvolává účinky pouze ve vztahu mezi prokuristou a podnikatelem (srov. § 453 obč. zák.).
Prokura
se zapisuje do obchodního rejstříku, její zápis (stejně jako výmaz) je však toliko
deklaratorní
(na rozdíl od dřívější obchodněprávní úpravy, podle níž byl zápis prokury do obchodního rejstříku
konstitutivní
7)), vzniká již samotným udělením prokury prokuristovi.
U společnosti s ručením omezeným
schvaluje udělení a odvolání prokury valná hromada [srov. § 190 odst. 2 písm. e) z. o. k.], neurčuje-li společenská smlouva jinak. Pokud valná hromada souhlas s udělením prokury nedá a prokurista přesto před tímto schválením za společnost jednal, jednalo by se o jednání relativně neplatné (tedy závislé na námitce neplatnosti vznesené společností, za kterou prokurista neoprávněně jednal). Současně by byl aplikovatelný § 446 obč. zák. o překročení zástupčího oprávnění.
Prokuru lze udělit také pouze pro určitou
pobočku
(tzv. filiální prokura; to nebylo podle staré právní úpravy v obchodním zákoníku možné) nebo
několika osobám
(je-li
prokura
udělena několika osobám, zastupuje každá z nich podnikatele samostatně, ledaže bylo při udělení prokury určeno něco jiného).
Na osobu prokuristy nejsou zákonem kladeny žádné předpoklady (odborné či jiné), prokuristou tak může být také zaměstnanec obchodní společnosti bez ohledu na to, jaký je obsah jeho pracovněprávního vztahu ke společnosti.8) Prokurista musí svoji činnosti vykonávat s péčí řádného hospodáře (srov. § 454 obč. zák.); toto pravidlo platilo dříve pouze pro členy orgánů obchodních společností, jeho rozšíření také na prokuristu je předmětem kritiky.9) Podle důvodové zprávy10) je zákonná úprava povinnosti prokuristy jednat s péčí řádného hospodáře
dispozitivní
, neboť se týká výlučně vzájemných vztahů mezi podnikatelem a prokuristou, je tak možné popření tohoto pravidla v udělení prokury.
Není dovoleno přenést prokuru na jinou osobou než prokuristu ani udělit další prokuru.
Prokura
se dělí na základní nebo rozšířenou.
Základní
je taková
prokura
, kde prokurista nemá oprávnění zatěžovat nebo zcizovat nemovitosti.
Rozšířená
je naopak taková
prokura
, v jejímž rámci podnikatel prokuristovi základní prokuru rozšířil, a může tak prokurista nemovitosti zatěžovat nebo zcizovat, případně obojí.
Prokurista činí za podnikatele písemné právní jednání tak, že k označení podnikatele připojí svůj podpis s dovětkem, že jedná jako prokurista (například „prokurista“, „in procura“, „per procura“, „p. p.“ apod.). Neuvedení takového dodatku však nezpůsobuje neplatnost daného jednání či nevázanost prokuristy takovým úkonem.
Při
překročení oprávnění
prokuristy platí totéž, co při překročení zmocněnce při jednání na základě plné moci (§ 446 obč. zák.). Překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
Prokura
zaniká podle zákona výslovně převodem nebo pachtem obchodního závodu nebo pobočky, pro které byla udělena. Mimo uvedené případy může
prokura
zaniknout také odvoláním podnikatelem, vypovězením prokuristou, smrtí prokuristy nebo dohodou o ukončení prokury mezi podnikatelem a prokuristou. Smrtí podnikatele
prokura
nezaniká, ledaže bylo v prokuře ujednáno něco jiného.
Co je komanditní suma a jaký je její vztah ke vkladu komanditisty?
JUDr. Tomáš Dočkal
ODPOVĚĎ
Komanditní suma je institut převzatý ze švýcarské právní úpravy, jehož smyslem je přiblížení právního postavení komanditisty k právnímu postavení komplementáře.
Právní úprava komanditní společnosti obecně je postavena na tom, že jsou rozlišovány dva druhy společníků, a to
komplementář
a
komanditista
(§ 118 z. o. k.). V každé komanditní společnosti přitom musí být vždy jak alespoň jeden
komplementář
, tak i alespoň jeden
komanditista
.
Právní postavení komplementáře a komanditisty se však liší ve svých základech. Právní postavení komplementáře sleduje klasické postavení společníka osobní obchodní společnosti.
Komplementář
tak nemá žádnou subjektivní povinnost poskytnout komanditní společnosti vklad (ledaže si ji ujedná; § 119 z. o. k. ve spojení s § 100 z. o. k.), zato neomezeně ručí za dluhy komanditní společnosti (§ 118 in fine z. o. k.). Právní postavení komanditisty se zase přibližuje klasickému postavení společníka v kapitálové obchodní společnosti.
Komanditista
tudíž má subjektivní vkladovou povinnost (§ 121 z. o. k.), ale zase ručí za dluhy komanditní společnosti s ostatními společníky společně a nerozdílně jen do výše svého nesplaceného vkladu podle stavu zápisu v obchodním rejstříku (§ 122 z. o. k.); pokud tedy
komanditista
zcela svůj vklad splatí a bude-li tato skutečnost uvedena v obchodním rejstříku, pak
komanditista
za dluhy komanditní společnosti neručí.
Tyto odlišnosti v právním postavení komanditisty a komplementáře však mají dopad i ve způsobu dělení zisku a ztráty komanditní společnosti. Zisk a ztráta komanditní společnosti se totiž podle § 126 z. o. k. nejdříve dělí na dva díly (buď v poměru určeném společenskou smlouvou, nebo na poloviny). Jeden díl připadne komplementářům, kteří si jej dále dělí mezi sebou podle § 126 odst. 2 z. o. k. ve spojení s § 112 z. o. k., a druhý díl náleží samotné komanditní společnosti. Mezi komanditisty se pak dělí díl, který připadl komanditní společnosti, pokud se jedná o zisk. Ztrátu totiž komanditisté nenesou. Zisk se (po zdanění) dělí mezi komanditisty v poměru jejich podílů nebo v poměru určeném společenskou smlouvou nebo rozhodnutím všech společníků.
Komanditní suma pak představuje částku, do které
komanditista
ručí za dluhy komanditní společnosti (§ 129 odst. 1 z. o. k.), a to společně a nerozdílně s ostatními takto ručícími společníky, tj. dalšími komanditisty s komanditní sumou, komanditisty s nesplaceným vkladem – a to zejména – komplementáři.
Spolu s ručením do výše komanditní sumy se postavení komanditisty přibližuje postavení komplementáře i v ostatních oblastech. Při dělení zisku mezi komanditisty se podíl komanditisty s komanditní sumou určí právě podle výše (nesnížené) komanditní sumy. Avšak na druhou stranu je
komanditista
s komanditní sumou povinen podílet se na úhradě ztráty komanditní společnosti. Tento jeho podíl se určí opět podle výše komanditní sumy, přičemž nejvýše může činit částku rovnající se výši komanditní sumy.
Rozdíly mezi postavením komanditisty s komanditní sumou a komanditisty bez této sumy jsou tedy následující:
a)
Komanditista
s komanditní sumou ručí za dluhy komanditní společnosti do výše komanditní sumy ve výši, jak je uvedena v obchodním rejstříku. Takto neručí sám, nýbrž společně a nerozdílně s dalšími ručícími společníky [§ 129 odst. 1 a 2 písm. c) z. o. k.].
Komanditista
bez komanditní sumy ručí za dluhy komanditní společnosti jen do výše svého nesplaceného vkladu podle stavu zápisu v obchodním rejstříku, avšak opět společně a nerozdílně s dalšími ručícími společníky (§ 122 z. o. k.).
b)
Komanditista
s komanditní sumou se podílí na úhradě ztráty, přičemž jeho podíl se určí podle výše komanditní sumy [§ 129 odst. 2 písm. b) z. o. k.].
Komanditista
bez komanditní sumy se na úhradě ztráty komanditní společnosti nepodílí, neurčí-li společenská smlouva nebo nerozhodnou-li všichni společníci jinak (§ 126 odst. 3
in fine
a odst. 4 z. o. k.).
c)
Komanditistovi s komanditní sumou se určí podíl na zisku komanditní společnosti podle (nesnížené) komanditní sumy [§ 129 odst. 2 písm. a) z. o. k.]. Komanditistovi bez komanditní sumy se určí podíl na zisku komanditní společnosti podle jeho podílu, neurčí-li společenská smlouva nebo nerozhodnou-li všichni společníci jinak (§ 126 odst. 3
in principio
a odst. 4 z. o. k.).
Bylo řečeno, že s právním postavením komanditisty je spjata jeho subjektivní vkladová povinnost. Z výše komanditistova vkladu se pak určuje jeho podíl v komanditní společnosti. Současně platí, že do výše svého nesplaceného vkladu podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku ručí
komanditista
společně a nerozdílně s ostatními ručícími společníky za dluhy komanditní společnosti.
Mezi komanditní sumou a subjektivní vkladovou povinností komanditisty je ta souvislost, že výše komanditní sumy se komanditistovi snižuje v rozsahu, v jakém splnil svou subjektivní vkladovou povinnost (§ 130 z. o. k.). Tedy, pokud je výše vkladové povinnosti např. 50 000 Kč, a pokud je ujednána jeho komanditní suma ve výši 100 000 Kč, pak se tomuto komanditistovi po úplném splnění jeho subjektivní vkladové povinnosti sníží výše komanditní sumy na 50 000 Kč. Jelikož komanditní suma představuje určité
„rozšíření“
povinnosti ručení komanditisty, navazuje na právě řečené zákonné omezení, že nelze ujednat komanditní suma nižší, než kolik činí vklad komanditisty (§ 129 odst. 1 in fine z. o. k.). Toto omezení existuje proto, že pouze komanditní suma ve výši vyšší, než je komanditistova subjektivní vkladová povinnost, může plnit svůj smysl, a to přiblížit v komanditní společnosti právní postavení komanditisty právnímu postavení komplementáře.
1 Použitá literatura M. Králík. in SPÁČIL, J. a kol.
Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 442–466; M. Vychopeň in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.
Občanský zákoník III (§ 976 – 1474). Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 345.
2 Srov. NS 23 Cdo 2713/2009
3 Srov. např. NS 29 Cdo 2720/2009 – zde dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smlouva o úvěru nepatří mezi obvyklé (běžné) hospodaření, ale k provozu podniku patří také některé úkony mimo obvyklé hospodaření, kam řadí také smlouvu o úvěru nebo nakládání s volnými zdroji podniku.
4 Srov. rovněž NS 29 Cdo 2720/2009.
5 Srov. NS 23 Cdo 2713/2009.
6 Srov. NSS 1 Afs 32/2010.
7 Srov. např. VS Praha 9 Cmo 873/99.
8 Srov. HURYCHOVÁ, K.
Prokura
v novém občanském zákoníku.
Bulletin advokacie
, 2014, č. 9, s. 39.
9 Tamtéž s. 41 a 42.
10 ELIÁŠ, K. a spol.
Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.
Praha: Sagit, a.s., s. 212.