Nad judikaturou o úrocích hrazených správcem daně ze zadržovaného nadměrného odpočtu DPH

Vydáno: 50 minut čtení

V posledních letech začaly finanční úřady šířeji prověřovat nároky daňových subjektů na odpočty DPH. V řadě případů pak kontrolování trvalo dlouhou dobu a na přetřes se dostaly otázky úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů. Státní správa se dlouho bránila názoru, že by měla daňovým subjektům nějak kompenzovat skutečnost, že finanční prostředky, na které mají nárok, jsou jim vypláceny až se značným časovým odstupem. Soudním rozhodnutím na toto téma je věnován dnešní výběr z judikatury.

Nad judikaturou o úrocích hrazených správcem daně ze zadržovaného nadměrného odpočtu DPH
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
Na úvod je třeba zmínit, že v oblasti úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů můžeme vysledovat následující časové etapy:
a)
do konce roku 2014
– zde nebyly úroky ze zadržovaných odpočtů DPH v zákoně konkrétně specifikovány a nárok na ně vyplynul z judikatury, kterou dále uvádíme,
b)
od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017
– změna daňového řádu zákonem č. 267/2014 Sb. přinesla nový § 254a, který zakotvil pro některé případy úrok ve výši 1 % a týkal se postupu k odstranění pochybností,
c)
od 1. 7. 2017
– změnu přinesl zákon č. 170/2017 Sb., který novelizoval § 254a daňového řádu, rozšířil okruh případů podléhajících tomuto ustanovení z postupu k odstranění pochybností i na daňovou kontrolu a zvýšil sazbu úroku z 1 % na 2 %.
Zdaleka se ovšem nedá říci, že by výše uvedenými novelami daňového řádu byl dnes problém zmíněných úroků zcela jasný. Finanční správa se dlouho bránila akceptovat rozsudky týkající se období do konce roku 2014 a teprve v poslední době se je rozhodla pod tlakem mnoha prohraných soudních sporů akceptovat. Díky tomu, že se soudy dostávají k jednotlivým případům s určitým časovým odstupem, bude těžiště dalších soudních sporů směřovat zřejmě do řešení otázky, zda 1% úrok od 1. 1. 2015 je (resp. 2 % od 1. 7. 2017) je dostatečnou kompenzací za měsíce či léta zadržování nadměrného odpočtu. Když k tomu přičteme skutečnost, že novely se vždy vztahovaly pouze na období po jejich přijetí a novela daňového řádu od 1. 1. 2015 se týkala pouze postupu k odstranění pochybností a nikoli daňové kontroly před vyměřením daně, je zřejmé, že sporům o předmětné úroky není ještě zdaleka konec. Věnujme se tedy doposud známé judikatuře.
 
Z judikatury
 
1. Nárok na úrok z nadměrného odpočtu DPH
(podle rozsudku NSS ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34)
 
Komentář k judikátu č. 1
Následující rozsudek se ujal pod názvem „Kordárna“, tedy firmy, jež finanční orgány o úroky žalovala. Tento rozsudek způsobil v řadách státní správy zděšení, neboť překlenul nedostatek daňového řádu, který se problematikou příliš dlouhého prověřování nároku na odpočet konkrétněji nezabýval a za využití judikatury Soudního dvora EU došel k názoru, že jestliže postup k odstranění pochybností trvá déle než tři měsíce, má daňový subjekt nárok na úrok 14 % + REPO sazbu České národní banky ročně. Finanční správa jej odmítala několik let plošně aplikovat a její odpor byl silný do té míry, že ve vyjádřeních k dalším žalobám hovořila o tom, že Nejvyšší správní soud překračuje své pravomoci, neboť má právo zákony pouze vykládat a nikoli je sám vytvářet. Z jiných vyjádření byl zřejmý do té doby nevídaný odpor vůči rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, kdy Finanční správa tvrdila, že jeho rozsudky jsou závazné pouze pro krajské soudy a že je odmítají respektovat, protože jsou nekvalitní. K některým aspektům těchto názorů se dostaneme v dalších judikátech, z „Kordárny“ je nutno dále upozornit na skutečnost, že rozlišuje úrok v případě, kdy je nárok na odpočet uznán již u finančního úřadu, od úroku, kdy je přiznán až na základě odvolání proti platebnímu výměru. V prvním případě se jedná o úrok z pozdě vráceného přeplatku (§ 155 odst. 5 daňového řádu), v případě druhém pak o úrok z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu). I když se problematika rozsudku týká vytýkacího řízení podle již zrušeného zákona o správě daní a poplatků (ZSDP), je zcela totožná v této oblasti s postupem k odstranění pochybností podle daňového řádu.
     
Shrnutí k judikátu
Stěžovatelka podala dne 29. 9. 2010 přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2010, v němž uplatnila nadměrný odpočet DPH ve výši 676 433 Kč. Výzvou ze dne 27. 10. 2010 zahájil Finanční úřad ve Veselí nad Moravou (dále jen „finanční úřad“) vytýkací řízení podle § 43 ZSDP. V průběhu vytýkacího řízení stěžovatelka s finančním úřadem komunikovala (do dubna 2011), kdy vysvětlovala oprávněnost svého nároku na nadměrný odpočet. Finanční úřad nicméně dopěl k závěru, že pochybnosti o oprávněnosti nároku nebyly odstraněny, a dne 26. 4. 2011 vydal platební výměr, v němž z uplatněné částky nadměrného odpočtu ve výši 676 433 Kč přiznal stěžovatelce částku 187 433 Kč.
Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání a finanční ředitelství změnilo napadený platební výměr tak, že přiznalo stěžovatelce nadměrný odpočet v původně uplatněné výši, tedy v částce 676 433 Kč.
Rozhodnutím Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou ze dne 21. 5. 2012 byl stěžovatelce podle § 155 odst. 5 daňového řádu přiznán úrok z vratitelného přeplatku z částky 489 000 Kč za období od 27. 5. 2011, (tj. od prvního dne právní moci té části platebního výměru finančního úřadu, která nebyla napadena odvoláním stěžovatelky, tj. části, jíž se přiznává z uplatněné částky nadměrného odpočtu ve výši 676 433 Kč částka 187 433 Kč) do 30. 4. 2012 (kdy byla stěžovatelce na nadměrném odpočtu poukázána zbývající částka 489 000 Kč). V odůvodnění rozhodnutí bylo odkázáno na § 105 odst. 1 a 4 zákona o DPH. Stěžovatelce tak byl za uvedené období přiznán úrok z vratitelného přeplatku ve výši 67 188 Kč, tj. úrok v sazbě 14,75 % ročně z částky 489 000 Kč za celkem 340 dnů.
Dne 7. 5. 2012 podala stěžovatelka Finančnímu ředitelství v Brně podnět k odstranění nečinnosti. Tímto podnětem se domáhala, aby finanční ředitelství uložilo finančnímu úřadu předepsat úrok z neoprávněného jednání správce daně za období od 27. 10. 2010 (ode dne zahájení vytýkacího řízení) do 2. 5. 2012 (do dne připsání finančním úřadem poukázané částky 489 000 Kč na stěžovatelčin účet). Finanční ředitelství podnět odložilo. Podle názoru finančního ředitelství není důvod k připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu, protože stěžovatelka neuhradila částku daně na základě rozhodnutí o stanovení daně, které bylo zrušeno, změněno, nebo prohlášeno nicotným. Na úrok za část nadměrného odpočtu ve výši 489 000 Kč, který byl vrácen dne 30. 4. 2012, se vztahuje § 155 odst. 5 daňového řádu, nikoli § 254 daňového řádu.
   
Názor Nejvyššího správního soudu
Negativní majetkové dopady dlouhého čekání na nadměrný odpočet by pro některé plátce DPH představovaly velmi závažný zásah do jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, přičemž rdousící efekt takového čekání by mohl dosahovat až protiústavní intenzity, a tedy ústavně problematizovat systém výběru DPH jako takový. Je nepochybné, že stejnou měrou může být u plátců dotčeno jejich právo na podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak je na druhé straně zřejmé, že stát k tomu, aby mohl plnit své funkce, musí být schopen v přiměřené míře předcházet daňovým podvodům a kontrolovat plnění daňových povinností. Nelze-li ani jeden ze střetávajících se zájmů upřednostnit, je nezbytné najít jejich co možná nejharmoničtější koexistenci.
Z tohoto úhlu pohledu se jeví jako nejvhodnější takový výklad vnitrostátního práva, který zákonodárcem sice zřejmě zamýšlenou, nicméně ústavně nepřijatelnou „mezeru“ v procesní úpravě vyplácení nadměrného odpočtu vyplní tak, že stát nebude omezen ve svém právu i delší dobu prověřovat oprávněnost plátcem uplatněného nároku na odpočet, včetně odpočtu nadměrného, avšak
zároveň bude plátce povinen takové prověřování snášet „bezplatně“ jen po určitou přiměřenou dobu. Nad rámec této doby pak musí od státu obdržet kompenzaci přiměřenou délce zadržování nadměrného odpočtu a výši oprávněného nároku na nadměrný odpočet, který byl zadržován. Účelem takové
kompenzace
je nahradit plátci paušalizovaným způsobem majetkovou újmu spočívající v tom, že plátce nemohl po danou dobu disponovat prostředky v hodnotě nadměrného odpočtu. Lze předpokládat, že pokud by jimi plátce disponovat mohl, za obvyklého běhu věcí by z nich získal výnos pohybující se zhruba na úrovni průměrné výnosnosti běžných investic v rozhodné době, tedy v podmínkách České republiky v současné době zhruba ve výši vícero jednotek procent ročně.
 
Úprava daně z přidané hodnoty v právu Evropské unie
Výše uvedenému výkladu opřenému o ústavní principy vnitrostátního práva odpovídá i výklad ve světle práva Evropské unie.
Podle čl. 183 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“), pokud za dané zdaňovací období výše odpočtu daně překročí výši splatné daně, mohou členské státy buď převést nadměrný odpočet daně do následujícího období, nebo vrátit daň v souladu s podmínkami, které samy stanoví. Podle odst. 2 citovaného článku členské státy však mohou odmítnout vrácení nadměrného odpočtu daně nebo jeho převedení do dalšího období, jestliže je jeho výše zanedbatelná. Obdobnou úpravu znala i dřívější Šestá směrnice Rady ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS); viz její čl. 18 odst. 4. K uvedené právní úpravě existuje několik rozhodnutí Soudního dvora.
Např. v rozsudku ze dne 18. 12. 1997 ve spojených věcech C-286/94, C-340/95, C-401/95 a C-47/96 (Garage Molenheide aj., řízení o předběžné otázce) se Soudní dvůr zabýval kromě jiného i otázkou úročení státem zadržovaného nadměrného odpočtu po dobu zadržování v případě, že belgické vnitrostátní právo úrok přiznávalo (kromě dalších omezujících podmínek jako např. dosažení stanovené minimální výše vratitelného nadměrného odpočtu) pouze v případě, že nadměrný odpočet nebyl plátci vyplacen do 31. března roku následujícího po roce, v němž vratitelný nadměrný odpočet vznikl. Takovou vnitrostátní právní úpravu shledal neslučitelnou se zásadou proporcionality (viz zejména bod 62 rozsudku).
V rozsudku ze dne 10. 7. 2008 ve věci C-25/07 (Alicja Sosnowska, řízení o předběžné otázce) pak Soudní dvůr uvedl:
„(…) právo osob povinných k dani, zaručené v článku 17 šesté směrnice o DPH, odpočíst od DPH, kterou jsou povinny odvést, tu DPH, která již zatížila zboží nebo služby na vstupu, podle ustálené judikatury představuje základní zásadu společného systému DPH zavedeného právními předpisy Společenství (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Molenheide a další, C-286/94, C-340/95, C-401/95 a C-47/96, Recueil, s. I-7281, bod 47, jakož i ze dne 25. října 2001, Komise v. Itálie, C-78/00, Recueil, s. I-8195, bod 28)“.
Soudní dvůr upřesnil, že
i když členské státy mají určitý rozhodovací prostor při stanovení podmínek vrácení nadměrného odpočtu DPH, tyto podmínky nemohou narušit zásadu neutrality společného systému DPH tím, že na jejich základě je osoba povinná k dani zcela nebo částečně zatížena touto daní
. Zvláště takové podmínky musejí osobě povinné k dani umožnit za vhodných podmínek získat splacení celé pohledávky vyplývající z tohoto nadměrného odpočtu DPH, z čehož vyplývá, že
vrácení daně musí být uskutečněno v přiměřené lhůtě, a to buď v hotovosti, nebo v rovnocenných prostředcích, a že přijatý způsob vrácení nesmí v žádném případě zahrnovat jakékoli finanční riziko pro osobu povinnou k dani.
V této otázce přitom z judikatury vyplývá, že
vnitrostátní právní předpisy stanovící podmínky vrácení nadměrného odpočtu DPH, které jsou nákladnější pro jednu kategorii osob povinných k dani z důvodu předpokládaného rizika daňových úniků, aniž by osoba povinná k dani mohla za účelem využití méně omezujících pravidel prokázat, že se daňových úniků nebo vyhýbání se daňovým povinnostem nedopustila, nepředstavují prostředek přiměřený cíli boje proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem a nadměrně se dotýkají cílů a zásad šesté směrnice o DPH.
V rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 5. 2011 ve věci C-107/10 (Enel Maritsa Iztok 3 AD, řízení o předběžné otázce) byla mimo jiné řešena otázka souladnosti vnitrostátní bulharské právní úpravy, podle které zahájená daňová kontrola na tři, resp. v případě prodloužení až na čtyři, měsíce přerušovala běh lhůty pro vrácení nadměrného odpočtu. Soudní dvůr k této otázce uvedl:
„Pokud jde o možnost, upravenou v článku 183 směrnice o DPH, stanovit, aby byl nadměrný odpočet DPH převeden do následujícího zdaňovacího období nebo byl vrácen, Soudní dvůr upřesnil, že i když členské státy mají určitý rozhodovací prostor při stanovení podmínek vrácení nadměrného odpočtu DPH, tyto podmínky nemohou narušit zásadu daňové neutrality tím, že na jejich základě bude osoba povinná k dani zcela nebo částečně zatížena touto daní. Takové podmínky musejí osobě povinné k dani především umožnit za vhodných podmínek dosáhnout uspokojení celé pohledávky vyplývající z tohoto nadměrného odpočtu DPH, z čehož vyplývá, že vrácení daně musí být uskutečněno v přiměřené lhůtě, a to buď v hotovosti, nebo rovnocenným způsobem, a že
zvolený způsob vrácení nesmí pro osobu povinnou k dani v žádném případě obnášet jakékoli finanční riziko
(viz rozsudky Komise v. Itálie, body 32 až 34, a Sosnowska, bod 17).
Lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu DPH může být v zásadě prodloužena k tomu, aby mohla být provedena daňová kontrola, aniž je nutno tuto lhůtu považovat za nepřiměřenou, za předpokladu, že prodloužení nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k řádnému provedení této daňové kontroly (viz obdobně rozsudek Sosnowska, bod 27).
Jelikož však osoba povinná k dani nemůže dočasně disponovat finančními prostředky, které odpovídají částce nadměrného odpočtu DPH, nese hospodářské znevýhodnění, které může být vykompenzováno zaplacením úroků, čímž je zaručeno dodržení zásady daňové neutrality.
 
Česká právní úprava
Česká vnitrostátní právní úprava má, jak bylo výše uvedeno, při svém doslovném výkladu nepřijatelné dopady z hledisek ústavněprávních i z hledisek práva Evropské unie. Povinností soudu je, je-li to možné, vykládat právo v souladu s ústavním pořádkem a vnitrostátní právo v souladu s právem Evropské unie.
Má-li Nejvyšší správní soud dostát této povinnosti, musí se v určitých ohledech odchýlit od doslovného výkladu rozhodné vnitrostátní úpravy a přiklonit se k výkladu reflektujícímu smysl a účel systému výběru DPH
, jeho základní strukturální prvky a princip proporcionality ve spojení s povinností šetřit základní práva a svobody jednotlivců (zde právo vlastnit majetek a právo podnikat).
Vnitrostátní právo neobsahuje žádné ustanovení o lhůtě, které by mohlo být podkladem pro jeho analogické užití a zaplnění mezery spočívající v tom, že toto právo nestanoví časovou mez, jejímž překročením vzniká plátci nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Takové ustanovení neobsahují ani předpisy práva Evropské unie. Z citované judikatury Soudního dvora je nicméně zřejmé, že uvedená lhůta má své nepochybné horní limity. V rozhodnutí ve věci C-25/07 v bodě 27 Soudní dvůr označil za nepřijatelně dlouhou lhůtu pro vrácení nadměrného odpočtu, a to dokonce pro specifickou skupinu nově registrovaných plátců, u nichž lze za legitimní považovat vyšší apriorní podezření z nebezpečí podvodného jednání než u plátců již delší dobu registrovaných k dani, lhůtu 180 dnů. Zároveň v rozhodnutí ve věci C-107/10 v bodě 49 aproboval takovou vnitrostátní úpravu, která umožnila převod nadměrného odpočtu na až tři následující zdaňovací období tehdy, jednalo-li se o období měsíční.
Z uvedeného lze tedy usuzovat, že lhůta tří měsíců, počítaná od uplynutí zdaňovacího období, za které je nárok na nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím z judikatury Soudního dvora
, a přitom jde v podmínkách vnitrostátní procesní úpravy v České republice o lhůtu, která dává správci daně přiměřený prostor k základnímu prověření uplatněného nároku na nadměrný odpočet, a zároveň jde o takový časový úsek, po který lze ještě po plátci spravedlivě požadovat, aby v poměrech vcelku častých případů podvodných jednání v souvislosti s nadměrným odpočtem, jimž je třeba účinně čelit, unesl zadržování nadměrného odpočtu správcem daně bez toho, aby byl tento odpočet úročen.
V případech, které správce daně podrobí důkladnějšímu zkoumání typicky pomocí postupu k odstranění pochybností, si musí být vědom „ceny“, kterou pro něho čas věnovaný prověřování bude mít v případě, že se po prověření ukáže, že plátcova tvrzení odpovídají skutečnosti. Touto „cenou“ je úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu za dobu od uplynutí tříměsíční lhůty počínající běžet dnem následujícím po posledním dni lhůty k podání daňového přiznání
, resp. dnem následujícím po dni podání opožděného daňového přiznání, bylo-li podáno po lhůtě, do dne uhrazení nadměrného odpočtu správcem daně.
Je nutno zdůraznit, že úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu je nárokem plynoucím ze
zákonem dovoleného zadržování nadměrného odpočtu plátci za účelem prověření oprávněnosti jeho nároku. Není proto obecně vzato důvodu plátci za dobu prověřování přiznávat úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. To ale neplatí, pokud v průběhu prověřování vydal správce daně rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, změněno nebo prohlášeno nicotným, a na základě takového rozhodnutí byl plátci odepřen nárok na nadměrný odpočet či jeho část
. Takové odepření nároku není ničím jiným než aktem po obsahové stránce ekvivalentním „pozitivnímu“ uhrazení částky na základě či v souvislosti se zrušeným, změněným nebo za nicotné prohlášeným rozhodnutím, neboť účinek tohoto rozhodnutí je v ekonomické i právní rovině totožný s rozhodnutím ukládajícím povinnost zaplatit určitou částku, pouze má „negativní“ podobu. Plátci se odepírá nárok na vyplacení nadměrného odpočtu nebo jeho části, tedy se mu ukládá povinnost strpět, že mu částka, o níž měl za to, že na ni má nárok, nebude vyplacena. Zásah do majetkové sféry plátce je v obou případech zcela stejný. Jde o majetkovou újmu buď v podobě protizákonného zmenšení majetku, kterým plátce disponuje, anebo v podobě protizákonného nezvětšení takového majetku.
V daném případě to znamená, že za období od 1. 12. 2010, tj.
za období od počátku čtvrtého měsíce po skončení zdaňovacího období srpna 2010, za které stěžovatelka daňové přiznání podala, do dne doručení platebního výměru finančního úřadu náleží stěžovatelce podle § 155 odst. 5 daňového řádu úrok z vratitelného přeplatku
z částky 676 433 Kč.
Za období ode dne následujícího po dni doručení platebního výměru finančního úřadu do dne uhrazení částky
187 433 Kč na základě tohoto platebního výměru jí z této částky
náleží úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu a dále jí za období ode dne následujícího po dni doručení platebního výměru finančního úřadu do dne uhrazení částky 489 000 Kč na základě rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým byl platební výměr finančního úřadu změněn ve prospěch stěžovatelky, náleží úrok z neoprávněného jednání finančního úřadu podle § 254 odst. 1 daňového řádu
. Dnem úhrady částky 489 000 Kč je den, kdy se uvedená částka dostala do sféry stěžovatelky, tj. den, kdy jí byla připsána na její bankovní účet, příp. den, kdy jí sice připsána nebyla, nicméně stalo se tak z důvodu na straně stěžovatelky.
 
2. Právo na úrok v případě, že nadměrný odpočet byl uznán již prvostupňovým finančním úřadem
(podle rozsudku NSS ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 68/2013-46)
 
Komentář k judikátu č. 2
V daném případě byla situace jednodušší – nárok na odpočet DPH byl přiznán daňovému subjektu již na základě postupu k odstranění pochybností, nebylo tedy nutné odvolání. V samostatných kasačních stížnostech žalobce neuspěl s napadením zákonnosti výzev pro odstranění pochybností pro jejich údajnou přílišnou obecnost. Skutečnost, že výzvy nebyly nezákonné, však nemá vliv na posouzení otázky, zda daňovému subjektu vzniknul nárok na úroky za dobu prověřování nadměrného odpočtu. Ten mu byl Nejvyšším správním soudem přiznán, právě s odkazem na rozsudek „Kordárna“. Jinými slovy, nárok na úrok po třech měsících prověřování vzniká i v případě, že toto prověřování nebylo nezákonné a skončilo již před prvostupňovým finančním orgánem uznáním nadměrného odpočtu v plné výši. (V daném případě pak šlo o úrok z přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu.)
     
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel podal dne 31. 12. 2011 žádost o vrácení přeplatků (mj. na dani z přidané hodnoty), v odvolání proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 19. 3. 2012 upřesnil, že za přeplatek považoval nevyplacený úrok vyplývající z toho, že k vrácení přeplatku došlo až po proběhnuvším vytýkacím řízení (§ 43 ZSDP), resp. odstranění pochybností podle (§ 89 daňového řádu). Finanční orgány ani krajský soud úroky nepřiznaly.
Nejvyšší správní soud odkázal na výše zmiňovaný rozsudek ve věci „Kordárna“. Soud v uvedené věci vycházel z toho, že správce daně má na jedné straně povinnost postupovat při vypořádání nároku na nadměrný odpočet bez zbytečných průtahů, což však na druhé straně neznamená, že nemá procesní možnost prověřovat, zda byly splněny podmínky pro přiznání nadměrného odpočtu. Vnitrostátní právní úprava podle soudu nereflektuje, že může uplynout relativně dlouhá doba mezi uplatněním nároku na odpočet a okamžikem vzniku exekučně vymahatelného nároku na vyplacení nadměrného odpočtu. Podle soudu má doslovně interpretovaná vnitrostátní právní úprava v některých případech diskriminační účinek. Pro některé plátce daně může mít odklad vyplacení nadměrného odpočtu významný dopad do toku peněz v jejich hospodaření a
generovat
významné dodatečné náklady (např. překlenovací úvěry), které by nevznikly, pokud by byl nadměrný odpočet vyplacen krátce po podání daňového tvrzení. Na druhé straně si byl soud vědom, že uplatnění daňového odpočtu se stává terčem pokusů o daňové podvody a stát musí mít možnost prověřit splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet. V příslušné právní úpravě obsažené v zákoně o dani z přidané hodnoty a daňovém řádu shledal
„sice zřejmě zamýšlenou, nicméně ústavně nepřijatelnou mezeru v procesní úpravě vyplácení nadměrného odpočtu“
. Zdůraznil, že každý zásah přesahující spravedlivou míru musí být patřičným způsobem kompenzován. Shrnul
relevantní
úpravu obsaženou v právu Evropské unie, zejména ve směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty a soudní judikaturu k řešené otázce (zejména rozsudek soudního dvora ze dne 12. 5. 2011 ve věci C-107/10, Enel Maritsa Iztok 3 AD). Nejvyšší správní soud posléze dospěl k závěru, že – s odkazem na rozsudek Soudního dvora –
„lze usuzovat, že lhůta tří měsíců, počítaná od uplynutí zdaňovacího období, za které je nárok na nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím z judikatury Soudního dvora, a přitom jde v podmínkách vnitrostátní procesní úpravy v České republice o lhůtu, která dává správci daně přiměřený prostor k základnímu prověření uplatněného nároku na nadměrný odpočet …“
.
Nejvyšší správní soud předpokládá, že citovaný rozsudek z 25. 9. 2014 je právnímu zástupci stěžovatele a žalovanému znám. Stejně tak předpokládá, že je účastníkům řízení známo, že s účinností od 1. 1. 2015 nalezla předmětná problematika výslovné vyjádření v § 254a daňového řádu.
Není pochyb, že krajský soud neuvažoval obdobným způsobem jako Nejvyšší správní soud v uvedené věci. V konfrontaci s citovaným názorem Nejvyššího správního soudu rovněž nemůže být v souladu ani rozhodnutí správce daně ze dne 19. 3. 2012, podle kterého stěžovatel neměl žádné přeplatky na dani z přidané hodnoty, a též rozhodnutí o zamítnutí odvolání ze dne 8. 8. 2012.
Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením rozsudku krajského soudu zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
 
3. Pozdní vracení DPH u Soudního dvora EU
(podle rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 10. 2015, čj. C-120/15 – Kovozber)
 
Komentář k judikátu č. 3
Zatímco české soudy při vytváření rozsudku „Kordárna“ (a dalších podobných) odmítly názor Finanční správy, že měly napřed položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie s tím, že je jeho dosavadní
judikatura
dostatečným vodítkem, na Slovensku byl v obdobné situaci tamní soud opatrnější a žádost o posouzení předběžné otázky podal.
V kauze firmy Kovozber pak Soudní dvůr EU potvrdil skutečnost, že i v případě dovoleného (ale dlouhého) prověřování nároku na odpočet DPH má daňový subjekt nárok na úrok. Tím v podstatě potvrdil i východiska rozsudku „Kordárna“ a dalších. Zajímavé je též, že Soudní dvůr EU rozhodl „usnesením“, k čemuž přistupuje v případech, kdy v zásadě nejde „o novou věc“, ale o případ, který je typově již dostatečně řešen předchozí judikaturou tohoto soudu.
     
Shrnutí k judikátu
Předmětem sporu bylo nevyplacení úroků z prodlení za zadržování nadměrného odpočtu na DPH z důvodu prověřování oprávněnosti uplatnění nadměrného odpočtu. Nadměrný odpočet byl prověřován u slovenské firmy Kovozber formou daňové kontroly. Slovenské finanční orgány neakceptovaly žádost firmy o zaplacení úroku z prodlení, který byl požadován od uplynutí 31. dne od uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání do dne skutečného vrácení nadměrného odpočtu DPH.
Slovenský soud, ke kterému podala firma žalobu, konstatoval, že slovenská právní úprava neřeší úroky z prodlení pro případy opožděného vrácení nadměrného odpočtu DPH. Proto řízení přerušil a obrátil se na Soudní dvůr EU s těmito předběžnými otázkami:
a)
Je v souladu s čl. 183 směrnice, že vnitrostátní úprava váže přiznání úroků z prodlení opožděně vrácené DPH až na uplynutí lhůty 10 dní od ukončení daňové kontroly zaměřené na zjištění oprávněnosti nároku na vrácení nadměrného odpočtu?
b)
Je-li odpověď na první otázku kladná, náleží vnitrostátnímu soudu, aby v případě absence vnitrostátní právní úpravy úroků z prodlení po uplynutí 10 dní od ukončení daňové kontroly stanovil přiměřený právní režim úroků z prodlení vlastní úvahou na základě analogie iuris?
 
Názor Soudního dvora Evropské unie
Soudní dvůr došel k názoru, že plátce, kterému byl vrácen nadměrný odpočet DPH v nepřiměřené lhůtě, má podle práva Evropské unie nárok na úrok z prodlení.
Počáteční okamžik pro výpočet úroků je den, kdy by měl být nadměrný odpočet DPH v souladu se směrnicí obvykle vrácen.
Soudní dvůr též zmínil povinnost členských států ověřovat daňová přiznání a další dokumenty, a dále daň vypočítat a vybrat.
Proto lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu může být v zásadě prodloužená pro účely vykonání daňové kontroly bez toho, aby bylo nutné považovat tuto lhůtu za nepřiměřenou, pokud toto prodloužení nepřekračuje meze toho, co je nevyhnutelné pro řádné vykonání daňové kontroly.
Soudní dvůr však zároveň zdůraznil, že pokud daňový subjekt nemůže dočasně disponovat finančními prostředky ve výši nadměrného odpočtu DPH, je postižen hospodářským znevýhodněním, které by mělo být kompenzované zaplacením úroků, čímž by bylo zaručeno dodržení zásady daňové neutrality.
 
4. Nesouhlas finanční správy s „Kordárnou“
(podle rozsudku NSS ze dne 6. 10. 2016, čj. 9 Afs 225/2015-72)
 
Komentář k judikátu č. 4
Finanční správa se nechtěla s rozsudkem „Kordárna“ smířit a neodradila ji ani novější
judikatura
Soudního dvora EU ve věci Kovozber. I nadále argumentovala nepřípustností normotvorby ze strany Nejvyššího správního soudu. Ten ji však nedal zapravdu a i nadále se držel svého názoru na evropskou judikaturu i na východiska plynoucí z rozsudku „Kordárna“. Dále soud došel k názoru, že úroky náleží daňovému subjektu nejen při prověřování nadměrného odpočtu prostřednictvím postupu k odstranění pochybností, ale i v případě, že je namísto toho zvolena daňová kontrola.
     
Shrnutí k judikátu
Správce daně rozhodl o námitce žalobkyně proti sdělení, v němž jí správce daně oznámil, že nemá nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, neboť k neoprávněnému jednání [zadržování nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) uplatněného za třetí čtvrtletí roku 2011] nedošlo. Nadměrný odpočet byl vyměřen po proběhlém postupu k odstranění pochybností. Daň byla vrácena dne 13. 3. 2012, tj. v zákonné lhůtě 30 dnů po vyměření daně.
Žalobkyně zastávala odlišný názor, měla za to, že jelikož jí vykázaný nadměrný odpočet nebyl v rámci postupu k odstranění pochybností zpochybněn, má naopak nárok na úhradu úroku za dobu zadržování nadměrného odpočtu, tj. za dobu od 24. 11. 2011 (kdy měl nejpozději být nadměrný odpočet za běžných okolností vrácen) do 13. 3. 2012 (kdy byl nadměrný odpočet vyplacen). Městský soud „napodruhé“ žalobě vyhověl.
Žalované Odvolací finanční ředitelství v kasační stížnosti uvedlo, že vnitrostátní právní úprava obsahuje lhůtu pro vrácení nadměrného odpočtu v délce 30 dnů od jeho vyměření, která není v rozporu s judikaturou Soudního dvora, neobsahuje však lhůtu pro samotné vyměření nadměrného odpočtu. Městský soud v napadeném rozsudku uměle „vytvořil“ lhůtu pro vyměření nadměrného odpočtu, čímž se dopustil nepřípustného dotváření práva, nikoli eurokonformního výkladu. Nesouhlasilo též s aplikací rozsudku „Kordárna“ na tento případ.
   
Názor Nejvyššího správního soudu
Patrně nejzásadnější pochybení spatřuje stěžovatel (Odvolací finanční ředitelství) v tom, že soud uměle vytvořil lhůtu pro vyměření nadměrného odpočtu. Z kontextu kasační stížnosti je zřejmé, že stejné pochybení spatřuje už v rozsudku „Kordárna“. Městský soud z rozsudku sedmého senátu („Kordárna“) vyšel.
Ke kasační námitce nutno konstatovat, že s ohledem na uvedené a na judikaturu Soudního dvora se soudy nedopouští nepřípustného eurokonformního výkladu ani nepřípustné normotvorby,
jsou to naopak daňové orgány, které nerespektují ustálenou judikaturu Soudního dvora
. Jelikož česká vnitrostátní právní úprava je v posuzované otázce nedokonalá, musí soudy vyjít z práva Evropské unie. Ve své judikatuře (rozhodnutí Garage Molenheide, Alicja Sosnowska, Enel Maritsa Izok, Kovozber a další) Soudní dvůr dovodil, že směrnice má ve vztahu k členským státům, které nedokonale transponovaly její znění, přímý účinek. Vnitrostátní soudy mají v takovém případě totiž povinnost neaplikovat vnitrostátní právní předpis a namísto něj musí aplikovat příslušné unijní pravidlo. Čl. 183 směrnice tedy musí být přímo aplikován i v českém právním prostředí.
Tento článek Soudní dvůr vyložil tak, že za opožděně vrácený řádně uplatněný nadměrný odpočet náleží daňovému subjektu úrok.
Finanční orgány mají v případě pochybností o uplatněném nároku povinnost tyto pochybnosti odstranit, k tomu jim musí být dána přiměřená lhůta.
Ovšem pokud tuto lhůtu překročí, musí daňovému subjektu dorovnat jeho finanční znevýhodnění, které musel snášet po dobu, kdy byl jeho nadměrný odpočet prověřován, byl-li odpočet shledán oprávněným.
Nejvyšší správní soud pak odkázal na východiska rozsudku „Kordárna“ a též usnesení Soudního dvora EU v kauze „Kovozber“.
Za den, kdy by měl být nadměrný odpočet obvykle vrácen, považuje Nejvyšší správní soud takový den, ve kterém by v jednodušších případech došlo i k případnému odstranění pochybností správce daně v důsledku dodatečně předložených informací a důkazů daňovým subjektem.
Lhůtu 3 měsíců lze proto v českém právním prostředí považovat za zcela přiměřenou.
Je složena z lhůty k podání daňového tvrzení – 25 dní, lhůty k vyplacení případného nadměrného odpočtu nebo k zahájení postupu k odstranění pochybností – 30 dní, lhůty pro reakci daňového subjektu na výzvu k objasnění pochybností – 15 dní u postupu k odstranění pochybností, a další přiměřené lhůty pro prověření skutečností sdělených daňovým subjektem – zbylých přibližně 20 dní. Ve standardním případě by v této lhůtě měl správce daně být schopen přijmout daňové tvrzení, v případě pochybností zahájit příslušný prověřovací postup a rovněž ho i ukončit. Podle judikatury Soudního dvora je právě tohle okamžik, od kterého náleží daňovému subjektu úroky z již neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. Lhůta 3 měsíců vyhovuje názorové linii publikované v rozhodnutích Soudního dvora a ani v nynější věci nemá soud důvod s ní jakkoli nesouhlasit.
Pokud jde o úroky související s prověřováním uplatněného odpočtu, jejichž úprava ve vnitrostátním právu v rozhodném období chyběla, členské státy jsou podle judikatury Soudního dvora povinny použít úpravu, která je té chybějící svou povahou nejbližší. Pro posuzovanou věc se rozhodná právní úprava nachází v daňovém řádu. Nejbližší úpravou je úprava v § 155 odst. 5 daňového řádu:
„Je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu.“
Uvedené ustanovení souvisí s § 105 odst. 1 zákona o DPH, který stanoví lhůtu pro vrácení vratitelného přeplatku na 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Jde o úrok za opožděné vrácení nadměrného odpočtu, resp. za nevrácení odpočtu v zákonem stanovené lhůtě. Jde o právní úpravu svou povahou nejbližší.
Pro úplnost soud doplňuje, že placení úroku souvisejícího s prověřováním nadměrného odpočtu není trestem pro správce daně. Nejedná se o sankční opatření, jak se snaží nastínit stěžovatel, ale jedná se o dorovnání finančního znevýhodnění, k němuž by v případě okamžitého vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo.
Pokud správce daně zcela v souladu s právními předpisy zahájí postup k odstranění pochybností a nestihne ho ukončit v přiměřené lhůtě, musí daňovému subjektu v případě, kdy se ukáže, že daňový subjekt uplatnil nadměrný odpočet oprávněně, dorovnat finanční znevýhodnění, kterému daňový subjekt čelil v průběhu nad přiměřenou dobu probíhajícího postupu k odstranění pochybností. Pohled Finanční správy na placení úroků z nadměrného odpočtu jako na trest za vedení kontrolních postupů není správný.
Soud dále odkázal na další judikaturu SDEU – rozhodnutí ve věci sp. zn. C-431/12 SC Rafinaria Steaua Româna ze dne 24. 10. 2013, v němž Soudní dvůr uvedl:
„i když článek 183 směrnice o DPH nestanoví ani povinnost zaplatit úroky z přeplatku na DPH v důsledku nadměrného odpočtu, který musí být vrácen, ani den, od kterého na tyto úroky vzniká nárok, tato okolnost neumožňuje sama o sobě učinit závěr, že tento článek musí být vykládán v tom smyslu, že se na podmínky stanovené členskými státy pro vrácení nadměrného odpočtu DPH nevztahuje žádná kontrola z hlediska unijního práva.“
Dále Soudní dvůr pokračoval:
„Právě ve světle těchto úvah již Soudní dvůr rozhodl, že podmínky vracení nadměrného odpočtu DPH nemohou narušit zásadu neutrality společného systému DPH tím, že na jejich základě bude osoba povinná k dani zcela nebo částečně zatížena touto daní, z čehož zejména vyplývá, že
vrácení daně musí být uskutečněno v přiměřené lhůtě
(výše rozsudek Enel Maritsa Iztok 3, bod 33). Pokud dojde k vrácení nadměrného odpočtu DPH osobě povinné k dani po uplynutí přiměřené lhůty, zásada neutrality společného systému DPH ze stejných důvodů vyžaduje, aby
finanční ztráty vzniklé osobě povinné k dani v důsledku nemožnosti disponovat dotčenými peněžními částkami byly nahrazeny zaplacením úroků z prodlení
. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že
výpočet úroků dlužných ze strany státu, který za počátek běhu lhůty nebere den, kdy by měl být nadměrný odpočet DPH obvykle nahrazen podle směrnice o DPH, je v zásadě v rozporu s požadavky článku 183 této směrnice …
Kromě toho je třeba konstatovat, že důvod opožděného vrácení nadměrného odpočtu DPH není z pohledu osoby povinné k dani
relevantní
. V tomto kontextu neexistuje žádný
relevantní
rozdíl mezi opožděným vrácením, ke kterému došlo z důvodu správního vyřizování žádosti, jež překročilo stanovené lhůty, a opožděným vrácením, ke kterému došlo z důvodu správních aktů, jež vrácení nadměrného odpočtu protiprávně vyloučily a následně byly soudním rozhodnutím zrušeny.“
Jak plyne i z výše citované evropské judikatury, je nutno výše uvedené závěry vztáhnout na všechny prověřovací postupy přípustné v rámci daňového řízení, tedy včetně postupu k odstranění pochybností, ale i daňové kontroly podle českého práva.
Bylo by totiž bez jakéhokoli smyslu, pokud by soudy vztáhly onu tříměsíční lhůtu pro kontrolní postupy a vůbec všechny s tím související okolnosti (nutnost placení úroků a další – viz výše) pouze na postup k odstranění pochybností. V zájmu spravedlivého přístupu ke všem daňovým subjektům je tedy nutné uvedený postup aplikovat v rámci jakéhokoli prověřovacího postupu za účelem zjištění oprávněnosti uplatněného nadměrného odpočtu. Ostatně tyto závěry lze vyčíst i z rozhodnutí Kovozber, ve kterém byla posuzována daňová kontrola.
 
5. Způsob požadování úroku
(podle rozsudku NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 2 Afs 15/2017-23, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2017 pod č. 3565/2017)
 
Komentář k judikátu č. 5
Při snaze získat úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu vyvstala otázka, jakým formálním způsobem má o něj daňový subjekt žádat i jakou formou má finanční úřad odpovědět. Jak je možno dovodit z předcházejících rozsudků, Finanční správa ve většině případů rozhodně sama ze své aktivity k přiznání úroků nepřistoupila a na žádost daňového subjektu o jejich přiznání často jen odpovídala neformálním sdělením, že na úrok není nárok. Z následujícího rozsudku, který řešil nepřiznání úroku po proběhlém postupu k odstranění pochybností, kde byl nadměrný odpočet DPH plně uznán, vyplývá, že finanční úřad by měl vydat o úroku dle § 155 odst. 5 daňového řádu rozhodnutí. Pokud rozhodnutí nevydá, je nutno podat podnět na odstranění nečinnosti dle § 38 daňového řádu a v případě jeho odložení pak žalobu na nečinnost ke krajskému soudu. Nelze tedy v tomto případě podávat „zásahovou“ žalobu, jak to v tomto případě chybně učinil žalobce, jehož žaloba byla z tohoto důvodu odmítnuta. (Žalobkyně dále mylně žádala o přiznání úroku dle § 254 daňového řádu – úrok z neoprávněného jednání správce daně – k tomu však nebyl důvod. K rozdílu mezi těmito dvěma úroky viz rozsudek „Kordárna“. Dále není možno zaměňovat úrok dle § 254 daňového řádu – úrok neoprávněného jednání správce daně a úrok dle § 254a daňového řádu – úrok z daňového odpočtu).
Soud však výslovně upozornil na to, že zmíněný rozsudek se netýká úroků, které jsou v daňovém řádu v § 254a (tedy od 1. 1. 2015). Situace u úroků dle § 254a daňového řádu je zatím poněkud nejistá z hlediska okamžiku podání žaloby. V § 254a odst. 5 daňového řádu je totiž v případě nespokojenosti s úrokem hovořeno o možnosti podat námitku, proti které se lze odvolat. Odborné diskuse se vedou o tom, zda je možno podat žalobu rovnou bez čekání na vyřízení námitky (resp. odvolání proti jejímu vyřízení) či až po neuspokojivém vyřízení odvolání proti vyřízení námitky.
Kromě popsání způsobu podání žaloby je v rozsudku zajímavá velmi ostrá kritika Nejvyššího správního soudu vůči Finanční správě, kde je výslovně konstatováno porušování ústavy v případě nerespektování ustálené judikatury vycházející z rozsudku „Kordárna“.
 
Právní věty
I. Nárok na úrok z nadměrného odpočtu náležející za dobu prověřování přesahující tři měsíce od konce rozhodného období za situace, kdy správce daně vyměří nadměrný odpočet ve správné výši,
a nedojde tedy k nezákonnému jednání správce daně, je třeba uplatnit podle § 155 odst. 5
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Pokud však při prověřování a hodnocení odpočtu dojde k pochybení správce daně
a ten vydá rozhodnutí, které je následně z důvodu nezákonnosti zrušeno, změněno nebo prohlášeno nicotným,
náleží daňovému subjektu úrok dle § 254 daňového řádu
.
II. O úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, se vydá rozhodnutí ve smyslu § 101 odst. 1 tohoto zákona. Z hlediska právní jistoty daňových subjektů a účinného přístupu k soudní ochraně je zásadní, aby se o existenci a výši nároku rozhodovalo na základě formalizovaného postupu.
     
Shrnutí k judikátu
Po provedení místního šetření a kontrole daňových dokladů žalovaný ukončil postup k odstranění pochybností a vydal platební výměr, na jehož základě žalobkyni vrátil nadměrný odpočet ve stejné výši, jakou vykázala v podaném daňovém přiznání. Dne 13. 4. 2016 podala žalobkyně podnět k ochraně před nečinností dle § 38 daňového řádu, v němž uvedla, že jí dosud nebyl přiznán úrok dle § 254 daňového řádu za dobu prověřování nadměrného odpočtu za zdaňovací období duben 2013 přesahující tři měsíce ode dne následujícího po posledním dni příslušného zdaňovacího období. Dne 12. 5. 2016 Odvolací finanční ředitelství podnět odložilo.
Žalobkyně se poté žalobou na ochranu před nezákonným zásahem domáhala přiznání úroku z částky 1 765 684 Kč za dobu prověřování nadměrného odpočtu za zdaňovací období duben 2013, které přesahovalo tři měsíce od konce příslušného zdaňovacího období.
   
Názor Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že v nyní posuzované věci se , jenž byl do tohoto předpisu včleněn s účinností od 1. 1. 2015 zákonem č. 267/2014 Sb. V nyní posuzovaném případě byl však postup pro odstranění pochybností ukončen již dne 8. 10. 2013, citovaná novela se na něj tudíž nevztahuje.
Podstatou sporu je posouzení otázky, jak má daňový subjekt postupovat, je-li správce daně ohledně přiznání úroku za dobu prověřování nadměrného odpočtu přesahující tři měsíce nečinný, zejména jaké opravné prostředky je třeba vyčerpat v daňovém řízení, aby se mohl úspěšně domáhat soudní ochrany.
V posuzovaném případě byl stěžovatelce správcem daně přiznán nadměrný odpočet ve výši, jakou uvedla v daňovém přiznání.
Nebylo zde tedy žádné nezákonné rozhodnutí či nesprávný postup, a proto stěžovatelka neměla nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu.
Náleží jí naopak úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu, který je pro správce daně cenou za čas věnovaný důkladnějšímu prověřování nadměrného odpočtu v případě, že se po prověřování ukáže, že tvrzení daňového subjektu odpovídají skutečnosti. Nejde tedy o úrok za nezákonný či nesprávný postup správce daně, neboť zahájení postupu pro odstranění pochybností, jsou-li zde dány pochybnosti o výši odpočtu, je legitimním postupem reflektujícím ekonomickou realitu, kde institut nadměrného odpočtu je poměrně nezřídka nástrojem pokusů o daňové podvody.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
„[d]omáhá-li se daňový subjekt vrácení vratitelného přeplatku (§ 155 odst. 5 daňového řádu), je v první řadě povinen vyčerpat prostředek ochrany podle § 38 daňového řádu. Lhůta k podání nečinnostní žaloby (§ 79 a násl. s. ř. s.) se odvíjí od vyřízení tohoto prostředku ochrany správcem daně“
(rozsudek ze dne 2. 7. 2015, čj. 2 Afs 79/2015-36, či obdobně též rozsudky ze dne 30. 9. 2015, čj. 3 Afs 72/2015-47, a ze dne 10. 2. 2016, čj. 3 Afs 71/2015-44). Zůstane-li správce daně nečinný, je daňový subjekt oprávněn domáhat se nápravy nejprve podle § 38 daňového řádu a následně i prostřednictvím správního soudu.
Stěžovatelka tedy zcela správně brojila proti nečinnosti správce daně spočívající v nepřiznání úroku podáním podnětu na ochranu proti nečinnosti. Z výše uvedené judikatury vyplývá, že jeho následným odložením ze strany Odvolacího finančního ředitelství došlo k naplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany. Nelze dovozovat tak, jak to činí žalovaný i krajský soud, že proti nečinnosti správce daně je třeba se bránit, kromě podání podnětu na ochranu proti nečinnosti, též podáním námitky dle § 159 daňového řádu.
Krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Afs 51/2015-81, se
týkal odlišné procesní situace. V daném případě vydal správce daně sdělení, kterým přiznání úroku odmítl. Existoval zde tedy úkon správce daně, aktivní konání, proti němuž je možné podat námitku dle § 159 daňového řádu
(obdobně též již zmiňovaný rozsudek čj. 2 Afs 191/2016-38 či Baxa, J. a kol.
Daňový řád. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2011, k § 159). Krajský soud tedy pochybil, pokud uzavřel, že žaloba stěžovatelky byla nepřípustná z důvodů nevyčerpání prostředků ochrany, a proto Nejvyšší správní soud musel přistoupit ke zrušení napadeného usnesení.
O úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu se vydá rozhodnutí ve smyslu § 101 odst. 1 daňového řádu.
Z hlediska právní jistoty daňových subjektů a účinného přístupu k soudní ochraně je proto zásadní, aby se o těchto nárocích rozhodovalo (deklaratorně) na základě formalizovaného, byť urychleného, postupu a aby výsledný akt správce daně obsahoval veškeré náležitosti dle § 102 daňového řádu.
To umožní rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta daného aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno (viz již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 7 Aps 3/2008-98).
Lze tedy shrnout, že na rozdíl od postupu dle § 254 daňového řádu, který je ve své první fázi (před „zprocesněním“ podání námitky) postupem toliko faktickým, se o úroku z vratitelného přeplatku vydá rozhodnutí
ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud si je vědom praktických nesnází, které toto odlišné pojetí dvou obdobných institutů pro daňové subjekty zakládá. V posuzované věci však není dán prostor pro polemiku s názorem vysloveným v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Proti nečinnosti spočívající v nevydání takového rozhodnutí je tedy třeba brojit žalobou na ochranu před nečinností dle § 79 a násl. s. ř. s. a nikoli žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením.
Je nicméně třeba zdůraznit, že postup Odvolacího finančního ředitelství v posuzované věci byl nezákonný. Odvolací finanční ředitelství nemělo podnět na ochranu před nečinností odložit, nýbrž podání vyhodnotit podle obsahu (§ 70 odst. 2 daňového řádu) a stěžovatelku poučit, že v posuzované věci jí náleží úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu, a nikoli dle § 254 téhož zákona. Namísto toho Odvolací finanční ředitelství nejprve zcela formalisticky vyložilo § 38 daňového řádu (aniž by vzalo v úvahu smysl a účel daného procesního institutu) a následně odmítlo respektovat ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že je vázáno pouze právními předpisy a závaznost soudních rozhodnutí je v českém právním prostředí třeba chápat toliko jako závaznost argumentační. Ke skutečnosti, že od přelomového rozsudku ve věci „Kordárna“ do dne odložení podnětu na ochranu proti nečinnosti bylo vydáno nejméně sedm rozsudků Nejvyššího správního soudu (čj. 10 Afs 151/2015-27, čj. 8 Afs 68/2013-46, ze dne 22. 4. 2015, čj. 9 Afs 174/2014-61, ze dne 2. 7. 2015, čj. 2 Afs 79/2015-36, čj. 2 Afs 80/2015-39, čj. 3 Afs 72/2015-47 či čj. 3 Afs 71/2015-44) a bezpočet rozsudků krajských soudů,
Odvolací finanční ředitelství uvedlo, že tato rozhodnutí
„neobsahují zásadní požadavek na kvalitu judikátu, který je právní teorií vyžadován pro jeho závaznost – a to kvalitní argumentaci, která by potvrdila názor Nejvyššího správního soudu v primárním rozhodnutí“
. Nejvyšší správní soud shledává takovýto postup Odvolacího finančního ředitelství zcela svévolným, popírajícím nejenom základní zásady fungování veřejné správy, nýbrž i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce.
Je třeba připomenout, že
„[z] povahy a postavení Nejvyššího správního soudu (viz zejm. § 12 odst. 1 a § 17 odst. 1 s. ř. s.) plyne, že právní názory vyslovené v jeho rozhodnutích mají být zásadním vodítkem pro správní orgány i instančně podřízené správní soudy v obdobných věcech“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, čj. 2 Afs 165/2016-26, č. 3501/2017 Sb. NSS). Názory vyslovené v jednotlivých rozsudcích Nejvyššího správního soudu, natožpak v ustálené judikatuře tohoto soudu, musí správní orgány z důvodu ochrany právní jistoty adresátů veřejné správy zásadně respektovat (nepodloží-li svůj odlišný právní názor komplexní a důkladnou argumentací).
Odmítne-li se nicméně správní orgán řídit názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v obdobné věci pouze s odkazem na údajně nedostatečnou kvalitu odůvodnění, jedná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními soudního řádu správního, čímž překračuje své pravomoci, a porušuje tak čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
 
6. Zkrácení doby výpočtu úroku
(podle rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2017, čj. 6 Afs 3/2017-39)
 
Komentář k judikátu č. 6
Na závěr dnešního výběru z judikatury zvolíme jen krátké shrnutí dalšího rozsudku o úrocích. Východiska rozsudku „Kordárna“ totiž upřesňuje v tom, že v případě, že část dlouhého prověřování nároku na odpočet DPH je zaviněna daňovým subjektem, je nutno o dobu tohoto zavinění zkrátit dobu, za kterou se úrok vypočítává (např. když daňový subjekt požádá o prodloužení lhůty k odpovědi na výzvu k odstranění pochybností).
 
Právní věta
„V případě, že došlo na žádost daňového subjektu k prodloužení lhůty k odstranění pochybností stanovené správcem daně (§ 89 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), je třeba posunout den vzniku nároku daňového subjektu na úrok z nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty po uplynutí tříměsíční lhůty dle judikatury Nejvyššího správního soudu, resp. dle čl. 183 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, o dobu, o kterou byla lhůta k odstranění pochybností fakticky prodloužena.“
 
Závěrem
Podle posledních zpráv se Finanční správa rozhodla již dále nebojovat proti rozsudkům typu „Kordárna“ a úroky ze zadržovaného nadměrného odpočtu přiznávat. Nehodlá však tak činit zřejmě automaticky (bude nutno podat žádost) a vysoký čtrnáctiprocentní úrok přiznávat jen za dobu do 31. 12. 2014. Jak již bylo uvedeno v předchozím textu, ustálenou judikaturou je vyřešeno právě období do 31. 12. 2014 a právě v tomto smyslu se finanční orgány podřídily. Přestože ustálená
judikatura
vyřešila období zdánlivě již hodně vzdálené, není tomu tak. Řada daňových subjektů totiž mohla v období před rokem 2015 podstupovat prověřování nadměrného odpočtu, které trvalo déle než tři měsíce, a pokud skončilo úspěšně, již dále neměla chuť či sílu podstupovat náročné snahy o získání úroku za dobu dlouhého zadržování tohoto nadměrného odpočtu. Je třeba si však uvědomit, že jejich nároky nezanikly.
Nárok na zmíněný úrok zaniká až po šesti letech a není vázán na to, že by byl musel být uplatněn bezprostředně po ukončení postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly.
Je tedy možno se pokusit domoci úroku za minulá léta i v současnosti.
Dalším kolem soudních bojů však zjevně projdou postupy k odstranění pochybností a kontroly ukončené po 1. 1. 2015. Jednoprocentní či od 1. 7. 2017 dvouprocentní úrok zakotvený novelami daňového řádu totiž zakládá vážné pochybnosti o tom, zda tato úprava není v rozporu s evropskou judikaturou požadující, aby v důsledku prověřování nedocházelo k poškození daňového subjektu a k porušení principu neutrality DPH. Tato skutečnost vyniká tím více, že v případě, kdy naopak opožděně platí daňový subjekt, daňový řád nařizuje stále úrok z prodlení ve výši 14 % + repo sazba ČNB. Tato nevyváženost je extrémní a bude opět na soudech, zda znění § 254a daňového řádu posoudí jako odpovídající evropským pravidlům.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.