Vydáno: 22. 8. 2018
Schváleno redakční radou
Když dva čtou totéž, nemusí či nechtějí číst vždy totéž JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D, soudkyně Nejvyššího správního soudu Nedávno vzbudil nebývalou pozornost rozsudek Nejvyššího správního soudu zabývající se problematikou prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (č. j. 5 Afs 60/2017-60, ze dne 30. 1. 2018 ve věci Vyrtych). Po svém, s patřičnou dávkou vlastní tvořivosti, jej čtenářům předestřeli pod titulky senzace a převratného či průlomového rozhodnutí novináři. Po svém a zcela pragmaticky si jej vyložil daňový subjekt a spolu s ním odborná daňová komunita a zcela po svém jej pak uchopila daňová správa. Výňatky z rozsudku, uvedené často v nepatřičných souvislostech v některých denících, ponechme stranou (ostatně role novináře a státního úředníka ve veřejném životě jsou zásadně odlišné tak, jak je diametrálně odlišný styl a cíle jejich práce). Pokud se však na oficiálních webových stránkách daňové správy objevila informace, že Nejvyšší správní soud dal správci daně za pravdu v tom, že se stal daňový podvod, ale správci daně se v podstatě nepodařilo vše řádně prokázat, cit: „míra přesvědčivosti správní úvahy o povědomosti žalobce o účasti na podvodu a důkazní pozice správce daně nebyla dostatečně silná“, nelze než se domnívat, že daňová správa četla jiný rozsudek, nebo jej nečetla dostatečně pozorně (viz vyjádření k rozsudku ze dne 15. 2. 2018).1) Jiný závěr si připustit ani nelze. Judikatura správních soudů podstatně ovlivňuje a do jisté míry určuje správní praxi daňové správy. Je proto na místě poté, co počáteční emoce na všech frontách pominuly, vyjasnit, jak se věc skutečně měla, jaký právní názor ve věci Nejvyšší správní soud vyslovil a jaký závěr ve věci skutečně učinil. Daňová správa sama správně postřehla, že „rozsudek nic převratného nepřinesl“ (jak je avizováno v nadpise vyjádření), nicméně již přehlédla, že se sama neřídila setrvalou, konzistentní judikaturou, resp. postupovala s ní v přímém rozporu (viz níže např. rozložení důkazního břemene).