Vydáno: 5. 11. 2018
Insolvenční řízení versus řízení daňové aneb Co na to Nejvyšší správní soud? Mgr. Petr Taranda K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení toho bylo napsáno bezesporu mnoho. Zejména pak vztah daňového a tehdejšího konkursního řízení dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), byl judikaturou zmapován víc než dostatečně, včetně přijatého závěru, že zákon o konkursu a vyrovnání je lex specialis ve vztahu k tehdejšímu zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Nakolik však tyto závěry platí ještě v době účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), o tom se pokusí pojednat tento článek. Je pochopitelné, že tento příspěvek nemůže postihnout celou problematiku vzájemných vztahů daňového a insolvenčního řízení, může se ale zaměřit na jeho určitou oblast. Proto zde bude pojednáno o tom, nakolik je samotným zahájením insolvenčního řízení dále limitována možnost vést před správním soudem řízení například ve věci zákonnosti dodatečného platebního výměru správce daně, který by byl v insolvenčním řízení nejen exekučním titulem, ale též vykonatelnou pohledávkou. Podstatným aspektem, který je nutno v daném případě vyřešit, je právě otázka, nakolik je samotné řízení, resp. podaná správní žaloba u správního soudu dotčena základní skutečností, že ohledně majetku daňového subjektu, kterému svědčí daňová povinnost a kterému takto správce daně doměřil daň, bylo zahájeno mezitím insolvenční řízení.