Česká republika je velmi otevřenou ekonomikou, ostatně co nám zbývá, když nás není moc a nemáme žádné významné nerostné bohatství. Proto v ČR působí bezpočet zahraničních podnikatelů, kteří využívají naši infrastrukturu, právní řád, policii, hasiče, soudy, stále slušnou vzdělanost i zdravotní péči o pracující. To vše je placeno hlavně z českých daní, na které by tak spravedlivě měly přispívat i zahraniční firmy podnikající v Česku. Jenže o jejich daně z příjmů stojí rovněž státy, kde firmy sídlí/bydlí. Jako kompromis se v rámci mezinárodního zdanění uplatňuje pravidlo, že pokud je činnost zahraničního podnikatele dostatečně „stálá“, patří daň z takových příjmů státu výkonu činnosti, jinak zůstává daňová povinnost jen vůči státu usazení (rezidence) poplatníka. A tak vznikl daňový pojem „stálá provozovna”, která může být nejen fyzicky stálá – např. coby stavba továrny, kanceláře, dílny, nebo ordinace; ale případně také časově stálá – jestliže u nás působí již dosti dlouhou dobu.
