Daňová podpora penzijních produktů

Češi se dožívají stále vyššího věku, což má při téměř neměnném počtu obyvatel za následek, že přibývá seniorů, a protože pozvolný růst důchodového věku se (prozatím?) zastaví na cifře 65, tak tím pádem roste počet starobních důchodců a ještě rychleji objem vyplácených státních penzí. Prostředky na tyto výdaje přitom nejsou čerpány z osobních důchodových fondů, které si každý člověk plnil během své výdělečné činnosti. V Česku totiž financování státních starobních důchodů nezajišťuje systém fondový, ale průběžný – dnešní penze se vyplácejí z pojistného na důchodové pojištění zaplaceného dnešními pracujícími. Jeho nespornou výhodou – s ohledem na specifika českého kapitalismu – je, že ho nelze vytunelovat. Ovšem problémem je, že kvůli stárnutí české populace rychleji roste čerpání státního důchodového účtu nežli jeho plnění, což pak musí dorovnávat státní rozpočet.

Neblahým důsledkem tohoto trendu bude vzdalování se průměrné mzdy od průměrné starobní penze. Tomu se snaží politici čelit již od 90. let prostřednictvím motivace občanů k individuálnímu . První bylo se státním příspěvkem, do něhož se zapojilo přes 4 a půl milionu českých občanů, které se již ale novým zájemcům uzavřelo. Od roku 2013 bylo nahrazeno více tržním , které rovněž umožňuje čerpat státní příspěvek. A spíše jen pro učinění za dost unijnímu právu od roku 2011 přibyla možnost tzv. .

Kromě těchto tří fondových typů penzijních produktů mají lidé možnost finančně se zajistit na stáří také pomocí , kde je obdobně daňově podporováno tzv. .

Aby nedocházelo ke zneužití státní podpory – formou daňových úlev a státních příspěvků – a zejména, aby tyto komerční penzijní produkty skutečně sloužily převážně jako druhé starobní penze, – např. poplatník začne čerpat naspořené prostředky dříve než v 60 letech – následuje „spravedlivý a výchovný“ postih: odebrání státních příspěvků a .

Důchodový systém je obecně vzato velkou zátěží pro celou českou společnost, v přeneseném významu toto finanční břemeno podpírají „penzijní pilíře“. Historicky nejdéle působící, nejvydatnější a nejstálejší je , kterým je . Jeho správu zajišťuje převážně Česká správa sociálního zabezpečení a právní úprava je zejména náplní zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Pojistné na důchodové pojištění činí 28 % z vyměřovacího základu („“), kterým je u zaměstnanců hrubá mzda („“) a u OSVČ (podnikající fyzické osoby) polovina dílčího základu daně z podnikání, přičemž maximální VZ činí 4násobek průměrné roční mzdy (v roce 2019 jde o částku 1 569 552 Kč). Samotní zaměstnanci se však podílejí jen z 6,5 % HM, zbylých 21,5 % hradí zaměstnavatel nad rámec HM. Kvůli výtkám Ústavního soudu ČR je nyní již průběžný systém poněkud více zásluhový, důchod je tak silněji úměrný zaplacenému pojistnému. V případě OSVČ je situace složitější, a to i proto, že jde-li pouze o jejich „vedlejší činnost“ a jejich dílčí základ daně ze samostatné činnosti nepřesáhne rozhodnou částku (v roce 2019 jde o částku 78 478 Kč), pak se nemusejí důchodového pojištění OSVČ účastnit. Na důchodové pojištění stát pojištěncům nijak přímo finančně nepřispívá (s výjimkou příplatků za dřívější újmy) a jeho výhodou je tzv. . Pro starobní důchod jsou stěžejní dvě podmínky: , přičemž ale platí řada výjimek, např. až o 5 let dříve lze začít pobírat předčasný důchod (ale trvale krácený).

Jako bylo označováno povinné , které u nás existovalo , neboť oslabovalo zdroje již tak hodně deficitního průběžného I. pilíře. Proto jen velmi stručně a s nostalgií připomeňme, že , který spravovala jím vybraná penzijní společnost. , přičemž