Vydáno: 7. 10. 2019
Prošlo odborným dohledem
Daňová podpora penzijních produktů Ing. Martin Děrgel „Každý by chtěl dlouho žít, ale nikdo nechce být dlouho starý.“ Biologicky přirozený řád věcí je takový, že kdo chce žit 100 let, bude si muset odžít 40 let až jako kmet po 60. narozeninách. Bohužel ani dnešní vyspělé, až zázračné lékařství nedokáže zajistit ideální stav, aby si těch 40 let „navíc“ člověk krásně užil mezi svým 20. až 30. rokem. A tak nám holt nezbývá, než poslední třetinu života unést šest a více křížků na bedrech, což je samo o sobě náročné, proto už nemíváme sílu ani chuť chodit do práce či podnikat. Na stáří se tedy musíme připravit nejen po fyzické a psychické stránce – hýbat se a radovat ze všedností – ale rovněž finančně. K čemuž nás stále naléhavěji mimo jiné i daňově motivuje náš stát. Čtyři typy nepovinných penzijních produktů Češi se dožívají stále vyššího věku, což má při téměř neměnném počtu obyvatel za následek, že přibývá seniorů, a protože pozvolný růst důchodového věku se (prozatím?) zastaví na cifře 65, tak tím pádem roste počet starobních důchodců a ještě rychleji objem vyplácených státních penzí. Prostředky na tyto výdaje přitom nejsou čerpány z osobních důchodových fondů, které si každý člověk plnil během své výdělečné činnosti. V Česku totiž financování státních starobních důchodů nezajišťuje systém fondový, ale průběžný – dnešní penze se vyplácejí z pojistného na důchodové pojištění zaplaceného dnešními pracujícími. Jeho nespornou výhodou – s ohledem na specifika českého kapitalismu – je, že ho nelze vytunelovat. Ovšem problémem je, že kvůli stárnutí české populace rychleji roste čerpání státního důchodového účtu nežli jeho plnění, což pak musí dorovnávat státní rozpočet.