Kdy má zaměstnanec povinnost podat daňové přiznání?

Asi nikomu nezůstalo utajeno, že příjmy ze závislé činnosti mzdy zaměstnanci zpravidla neobdrží v celé (hrubé) výši. Vedle pojistného na veřejnoprávní sociální a zdravotní pojištění hrazeného zaměstnanci jim povinnou srážkou přímo ze mzdy ukusuje i daň z příjmů ze závislé činnosti, které se slangově a historicky říká „“. S výjimkou zaměstnanců pracujících načerno a spíše okrajových typů příjmů nepodléhajících daním a pojištění se proto nikdo nemůže těšit, že si za závislou činnost odnese domů tolik, kolik prací vydělal.

Poplatníkem „daně ze mzdy“ je zaměstnanec, který ekonomicky nese břemeno zdanění, daň totiž přímo sníží jeho příjem (mzdu). Jenže zaměstnanců – ve smyslu zákoníku práce – je 4,5 milionů a obvykle se profesně daněmi ani vzdáleně nezabývají. Finanční správa si správně uvědomila, že požadovat po nich zdanění příjmů standardní cestou sestavením a podáním daňového přiznání není reálné. Nejde jen o administrativu a běžným lidem nesrozumitelný daňový formulář, což by se jistě projevilo značnou absencí jejich podání i chybovostí, což by paralyzovalo berní úřady. Vážnější problém by byl v platební rovině, jak od masy poplatníků – kteří finančně uvažují často jen od výplaty k výplatě – efektivně vybrat jednorázově poměrně vysokou částku daně z příjmů...

Všichni víme, jak byla potíž se zdaněním mezd daní neznalých zaměstnanců efektivně vyřešena, takže se prakticky nemusejí o nic starat. Pro snazší výběr a správu „daně ze mzdy“ byli úkolem jejího výpočtu, sražení a odvodu správci daně „poctěni“ plátci těchto příjmů, tedy zaměstnavatelé v roli plátců daně. A tento svěřený „úřad“ rozhodně nemohou brát na lehkou váhu, protože za něj nesou přímou hmotnou odpovědnost a za porušení uložených povinností finanční úřad potrestá právě je – plátce daně – a nikoli poplatníka, o jehož daň se jedná.

Zdaňovanému zaměstnanci zbyl pouze jeden daňový úkol, který je navíc v jeho prospěch, takže se berní úřad nebude zlobit, když na něj zapomene. Jde o možnost učinit tzv. prohlášení poplatníka k dani z příjmů, díky kterému bude moci jeho zaměstnavatel snižovat vypočtenou „daň ze mzdy“ o nárokované slevy (úlevy) na dani.

Z důvodu průběžného plnění veřejných rozpočtů . Přesněji řečeno v okamžiku výplaty mzdy, resp. jejího pravidelného zúčtování, k čemuž v ČR dochází většinou právě 1x za měsíc. Což za ně komfortně, bez starostí, zadarmo a na vlastní odpovědnost zařídí zaměstnavatel.

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) pro účely daně z příjmů fyzických osob rozděluje všechny jejich příjmy do pěti druhů :

Pravidla výpočtu každého z pěti dílčích základů daně se více či méně liší, obvykle jde o rozdíl příjmů a s nimi souvisejících výdajů. Ovšem zcela výjimečná metodika se týká právě mezd příjmů ze závislé činnosti, kde již od roku 2008 došlo k zásadní změně. Místo dřívějšího poměrně logického snížení základu daně o pojistné na sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnancem – tj. v aktuálních sazbách pojistného se jedná o 6,5 a 4,5 % hrubé mzdy – se naopak začal základ pro výpočet „daně ze mzdy“ zvyšovat o povinné pojistné na sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem – aktuálně 24,8 % (do června 2019 to bylo 25 %) a 9 % hrubé mzdy. Pro snazší vyjadřování se hovoří o tom, že základem výpočtu daně ze mzdy je „“ – přesněji úplné mzdové náklady zahrnující .

Pro zdanění mezd je rozhodující, zda zaměstnanecpodepsal, případně elektronicky Obecně lze říci, že podepsání Prohlášení k dani je pro zaměstnance vždy výhodné a nemůže na něm nikdy prodělat. Pozor ale na to, že na stejné období kalendářního roku – prakticky na jeden kalendářní měsíc – jej !

V praxi se zjednodušeně hovoří o „“ – čehož se přidržíme – ale oficiální název zní: „“. a bývá pro každý rok vydáván nový vzor, lišící se v návaznosti na změny ZDP a