Pár poznámek k interpretaci daňového řádu

Vydáno: 26 minut čtení

Bez opakování historického vývoje a přístupů k jednomu ze základních problémů právní filozofie, tedy zkoumání střetu přirozenoprávního myšlení s pozitivně právními názory, je nutno si přiznat, že současná situace jak v legislativě ve smyslu tvorby a přijímáních právních předpisů, zejména zákonů, tak i v jejich interpretaci, je velmi složitá a lze říci přímo nepřehledná. To se týká beze zbytku, někdy i větší měrou, procesních pravidel pro odlišná řízení. Nelze zde ani rozebírat veškeré vlivy způsobující tento nežádoucí stav, ale pokusme se aspoň zrekapitulovat něco z vývoje interpretace daňového řádu při změně stavu dogmatického pozitivně právního výkladu zákonů v devadesátých letech minulého století, jenž je příslušný exegetickému pozitivismu, na současné přiklánění se k přirozenoprávnímu myšlení a analytickému pozitivismu spojenému s anglosaskou právní kulturou. Na počátku příštího roku nabude účinnosti poměrně zásadní novela zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, provedená zákonem č. 283/2020 Sb. , kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který se stal platným 26. 6. 2020 a v účinnost vstupuje dnem 1. 1. 2021. To lze v tomto okamžiku považovat za aktuálně poslední stupeň legislativního vývoje daňového procesu k dnešnímu dni.

Pár poznámek k interpretaci daňového řádu
JUDr.
Alena
Kohoutková
 
Kudy se k tomuto stupni vývoje správa daní dopracovala?
Dovolte jenom velmi stručnou rekapitulaci.
V roce 1992 v souvislosti se zaváděním nové daňové soustavy po sametové revoluci ve snaze o důsledný přechod na právní stát, byla přijata komplexní právní úprava daňového procesu zákonem ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Jeho přijetí znamenalo návrat k tradiční úpravě procesního daňového práva předpisem zákonné síly, což je typické i pro další země
kontinentální
Evropy, kde již od prvé poloviny 20. století existují zvláštní zákony upravující správu daní.
Tento zákon byl novelizován celkem 61krát. Důvody spočívaly zejména ve změně dalších předpisů, které na daňovou procesní úpravu navazují, dále byly odstraněny některé nedůslednosti a nepřesnosti, což vyhovovalo i požadavkům odborníků z podnikatelské sféry. Novely byly připravovány jako návrhy Ministerstva financí, ale i jiných resortů, popřípadě předkládány jako poslanecké iniciativy, a to i formou „oblíbených“ přílepků.
Kromě toho za jeho účinnosti docházelo k nárůstu soudních sporů, vesměs se týkajících procesních pochybení na obou stranách, tj. jak při výkonu správce daně, tak při plnění povinností spojených se správou daní daňovým subjektem. Současně v této době rostl i zásadní vliv judikatury na interpretaci zákonné normy a jednotlivé rozsudky byly čím dále tím častěji využívány v argumentaci nově vznikajících sporů. V případě správy daní se jednalo o až osm různých „krajových názorů“.
Změna vedoucí ke sjednocení judikatury nastala v souvislosti s přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jímž byl k naplnění čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR ustanovením § 11 odst. l citovaného zákona zřízen Nejvyšší správní soud. Jeho vznik vedl i přes počáteční „rozběhové obtíže“ zásadním způsobem ke sjednocení judikatury v oboru jeho působnosti, v našem případě ke sjednocení judikatury při správě daní. Stanoviska vyslovená v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu se stávala vodítkem pro podřízené krajské soudy, i když se tak nestalo najednou. K závaznosti judikatury Nejvyššího správního soudu viz např. publikovaný názor ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 4/2009 na www.nssoud.cz:
„Rozhodnutí č: 1792
 
Řízení před soudem: aplikace předchozí soudní judikatury; zpochybnění závěrů rozšířeného senátu
Judikatura
správních soudů není neměnná, a ani existence právního názoru vyjádřeného rozhodnutím rozšířeného senátu nebrání opětovně kasační stížností zpochybnit jeho validitu. Na druhou stranu relativní stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu. Změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů, zejména proto, že se změnily právní předpisy související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo ke změně právních názorů soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet, případně se změnily okolnosti podstatné pro působení právní normy dotvořené judikaturou, event. se nově objevily jiné závažné důvody, které poskytnou základ pro změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře v trvající existenci judikatury.
Skutečnost, že
judikatura
byla sjednocena rozšířeným senátem, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel proti němu, a současně nepřinese v kasační stížnosti žádné s ním konkurující argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat na příslušné části odůvodnění rozhodnutí rozšířeného senátu. Pokud naopak stěžovatel nabídne nové argumenty směřující proti právnímu závěru rozšířeného senátu, musí se s těmito argumenty Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádat, event. pokud jimi bude o nesprávnosti právního závěru přesvědčen, předložit věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08.01.2009, čj. 1 Afs 140/2008 - 77).“
Praxe a v nemalé míře i rozsáhlá
judikatura
ukázala, že stávající úprava procesu správy daní by si zasloužila přijetí nového zákona. Zákonná úprava byla již i za účinnosti zákona č. 337/1992 nazývána daňovým řádem. Trvalo to až do roku 2009, než se po několika pokusech dosáhnout téhož, byť i rozsáhlými novelami akceptujícími vývoj judikatury, podařilo přijmout nový procesní daňový předpis, tj. zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“, popřípadě „“). Tento daňový řád je postaven na evolučním vývoji dosavadní zákonné úpravy správy daní, na existující judikatuře k zákonu o správě daní a poplatků a co nejvíce respektující (v mezidobí od roku 1992 do roku 2009) provedené změny dalších zákonů, ať již hmotně právních daňových zákonů či např. změn
exekuce
v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.) nebo zákonem přijatý nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.). Nesporný vliv měly i změny vyplývající ze spolupráce na tomto poli v rámci Evropské unie.
Nicméně život jde dál a daňový řád má za sebou první dekádu účinnosti. Je tedy zřejmé, že k tomuto zákonu má co říci
judikatura
, jakož i další vývoj navazujících zákonů, a v úvodu zmíněná novela byla tedy na místě. Do jaké míry se povedla, ukáže bezpochyby prvních pár let její účinnosti.
 
Ještě poznámka k vlivu judikatury
Zopakujme si, že podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“) je zdrojem veškeré státní moci lid, a tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Rozhodným způsobem na správu daní, a nejen na ni, pochopitelně působí i
judikatura
Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti, nikoliv rozhodování, jak často ve svých rozhodnutích, ať již nálezech či usneseních, Ústavní soud sám připomíná.
Ochrana ústavnosti je upřesněna v čl. 87. mimo jiné takto:
„(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, …
… i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, …
(2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována. …“
Rovněž pro lepší pochopení vlivu judikátů vydaných Ústavním soudem nahlédněme opět do Sbírky rozhodnutí NSS č. 6/2009 podle www.nssoud.cz:
„Rozhodnutí č: 1833
Řízení před soudem: působnost rozšířeného senátu; závaznost nálezů Ústavního soudu
Věcná příslušnost rozšířeného senátu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.) není dána, pokud se tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu hodlá odchýlit od dřívější judikatury tohoto soudu nikoli pro svůj nesouhlas s právními názory vyjádřenými v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, nýbrž v důsledku vázanosti nálezy Ústavního soudu. Ohnisko odlišnosti právních názorů se totiž nenachází v interní sféře Nejvyššího správního soudu, což by vyvolalo nutnost sjednocení judikatury právě aktivací rozšířeného senátu, nýbrž je dáno judikaturou Ústavního soudu. Spočívá tedy ve vnějším a na vůli Nejvyššího správního soudu nezávislém faktoru,
ve svých faktických důsledcích srovnatelném se změnou právní úpravy nebo s rozhodovací činností mezinárodních soudů
.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.01.2006, čj. 2 Afs 66/2004-53)“
 
Proč toto „opakování“?
Nedávno jsem v jednom článku1) tohoto časopisu citovala vyjádření velké nespokojenosti s legislativou, ať již ve smyslu novotvorby či jak je tento pojem mnohdy používán i ve smyslu celého právního řádu a jeho aplikace na běžný život. Dnes bych se chtěla zaměřit zejména na problémy vznikající z určitého vzájemného „tření“ mantinelů mezi mocí zákonodárnou a soudní, kdy možná není zcela ku prospěchu věci (lépe spravedlnosti a ustálené praxe) nalézání nových interpretací mnohdy zcela opačného významu, než které pro řešení určitých skutečností či situací dali či předpokládali zákonodárci.
Dovolte malou odbočku z doby ohrožení koronavirem. V rámci duševní hygieny při karanténě mi přišel tento kolující obrázek:
Nevím, zda je to pravda, nepřepočítávala jsem to, ale trend tvorby pravidel, ať již zákonných, či jiných, to vykresluje zcela správně. Pokud bychom měli postupovat podle citovaného doporučení kolegy Pejchala a vzít rozum do hrsti, tak by to asi chtělo začít co nejdříve. Z dalších mnoha názorů publikovaných na toto téma na internetu připomínám ještě jednu maličkou ukázku.2)
A k tomu je zde ještě viz shora nastíněná otázka, zda jsou dodrženy mantinely mezi mocí zákonodárnou a soudní, čímž se složitost a nepřehlednost ještě rozrůstá, a při do jisté míry rozsáhlé novele daňového řádu je nasnadě se ptát, co a do jaké míry akceptovala ze změn
interpretace
zákonné úpravy správy daní provedené do té doby judikaturou. Od její účinnosti by měla být zase na chvilku v moci zákonodárné, kam v podstatě, byť i s jistým zpožděním z důvodu tříbení názorů judikaturou, náleží.
Lze se i v tomto bodě opřít o názory vyslovené např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 89/2020-44, ze dne 24. 6. 2020, kde se v odůvodnění zcela v jiné věci však zabývá problematikou
interpretace
daňových zákonů v judikatuře.
„…[36] Problematikou mezer v zákoně (v právu) se již Nejvyšší správní soud mnohokrát zabýval. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 7/2008-116, č. 1953/2009 Sb. NSS, v němž uvedl: ,Nejvyšší správní soud se tedy zabýval situací, kterou psané právo nebere na zřetel. Dále je proto třeba posoudit, zda se jedná o mezeru v zákoně (srov. Melzer, F., Metodologie nalézání práva, Brno: služba Knihovnička, 2008, s. 174 a násl., který hovoří o teleologické mezeře; resp. Kühn, Z., Aplikace práva ve složitých případech, k úloze právních principů v judikatuře, Praha: Karolinum, 2002, s. 205 a násl., který hovoří o axiologické mezeře), nebo o úmysl zákonodárce. Existence mezery v zákoně je podmíněna nezamýšlenou neúplností právního řádu. Ta nastává tehdy, když zákonodárce nevzal v potaz hodnoty, principy, či argumenty, které jsou
imanentní
právnímu řádu jako celku. Nelze jí rozumět rozpor s principem účelnosti nebo právně politickými představami interpreta, ale s teleologickým pozadím celého právního řádu. Prvně zmíněný rozpor je řešitelný pouze změnou právní úpravy, zatímco teleologická mezera v zákoně obecně připouští její vyplnění, podle charakteru mezery buď analogií, nebo teleologickou redukcí.‘ Je nutné rozlišovat mezi tzv. mezerou pravou a nepravou. O mezeru pravou se jedná v situaci, kdy aplikace jedné právní normy logicky předpokládá jinou právní normu, která však chybí a bez jejíhož doplnění je dané ustanovení neaplikovatelné (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010–65, č. 2838/2013 Sb. NSS). Obsahem mezery nepravé je pak neúplnost psaného práva ve srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06). Také je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi mezerou vědomou, u níž je vyloučeno její vyplnění interpretací soudu, a nevědomou, u níž aktivita soudu vyloučena není (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 7/2008-116).“
 
A teď jeden příklad ze současného života
Dovolte z aktuální
interpretace
daňového řádu jednu příhodu, která zaujala i oblíbeného známého českého herce a moderátora, takže ji zmínil v úvodu své oblíbené show. Jeho reakce, pokud bych ji nepovažovala za ironii, byla „zcela správná“. Jednalo se o podnikatele, který omylem uhradil svojí daňovou povinnost ve výši cca 500 000 Kč na účet jiného daňového subjektu. Finanční úřad mu odmítl poukázanou částku vrátit. (viz Tohoto podnikatele se zastal až
ombudsman
a správní soudy. Věc se přihodila tak, že jeho externí účetní zadala chybné variabilní číslo (symbol) při platbě daně z přidané hodnoty. Částka přesahující půl milionu korun byla v důsledku této chyby připsána na daňový účet jiné společnosti. Podnikatel se o této chybě dozvěděl až po několika měsících, když si od správce daně vyžádal potvrzení o bezdlužnosti. Poté požádal o zjednání nápravy a převedení platby na svůj daňový účet. Správce daně podnikateli nevyhověl, s vysvětlením, že dotyčný, omylem obmyšlený účet nevykazuje žádný přeplatek, neboť došlá částka byla použita na úhradu nedoplatků na onom účtu. Pokud chtěl dostat podnikatel potvrzení o bezdlužnosti, musel uhradit daň znovu. A navíc již bylo započato i vymáhání nedoplatku daňovou exekucí
.
Pozn. autorky: Toto vymáhání by bylo v rozporu se záměrem zákona pochopitelně v tom případě, pokud by bylo nařízeno v době, kdy by již byl správce daně o omylu účetní daňového subjektu informován. Opět zde chybí institut výzvy k úhradě před nařízením
exekuce
v daňovém řádu, který by právě takovéto pochybení řešil.
Uvedený postup se na první pohled tedy jeví od správce daně jako nespravedlivý, a to nejen vůči dotyčnému podnikateli, ale i, jak je zřejmé, dalším subjektům.
Postup je ovšem zcela v souladu s daňovým řádem, a dovolím si říci i se spravedlivým řešením situace. Jedná se o ustanovení § 165 DŘ (v předchozí úpravě § 59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Dovolte ocitovat aktuální znění tohoto ustanovení i s jednotlivými názvy odstavců, tak jak je najdeme v knize Daňový řád, Komentář3):
§ 165
(1) [NEPŘÍPUSTNOST VRÁCENÍ PLATBY] Vrácení platby tomu, kdo ji za daňový subjekt uhradil, není přípustné.
(2) [VRÁCENÍ PLATBY PROVEDENÉ ZŘEJMÝM OMYLEM] Správce daně vrátí pouze platbu, která byla provedena zřejmým omylem, a to na žádost poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb učiněnou nejpozději v den, kdy platba daně byla připsána na účet správce daně; je-li žádost uplatněna později, lze tuto platbu vrátit pouze tehdy, vznikl-li touto platbou vratitelný přeplatek, který nebyl do dne vyřízení žádosti vrácen daňovému subjektu, ani použit na úhradu jiného nedoplatku, a to pouze do výše tohoto přeplatku, i když je nižší než 100 Kč.
(3) [VRÁCENÍ PLATBY PROVEDENÉ ZŘEJMÝM OMYLEM JINÉ OSOBY] Obdobně jako podle odstavce 2 se postupuje, pokud je žádost podána osobou, která provedla úhradu za daňový subjekt, prokáže-li tato osoba zřejmý omyl při úhradě a nemá-li současně na svém osobním účtu nedoplatek; v případě existence takového nedoplatku, správce daně převede přeplatek na nedoplatek na osobním účtu osoby, která provedla omylem úhradu za daňový subjekt.
(4) [POTVRZENÍ O PLATBĚ NA CIZÍ ÚČET] Nelze-li žádosti vyhovět, vydá správce daně žadateli potvrzení o došlé platbě a o totožnosti daňového subjektu, na úhradu jehož nedoplatku byla v důsledku jím způsobené chyby zaevidována.“
Ze stejné publikace uvedu i něco z odůvodnění k tomuto ustanovení, které je obdobné důvodové zprávě, tedy dalšímu vysvětlujícímu dokumentu.
„… K odst. 2
2. V odst. 2
jsou stanoveny podmínky, za kterých správce daně vrátí platbu
, která byla provedena zřejmým omylem. Těmito podmínkami je podání žádosti tím, kdo prováděl platbu, a to
nejpozději v den,
kdy platba byla připsána na účet správce daně, a existence skutečnosti, že platba byla provedena zřejmým omylem. Žádost dle tohoto ustanovení mohou podat poskytovatelé platebních služeb nebo provozovatelé poštovních služeb. Absence omylu by postup dle daňového řádu vylučovala.
3.
Pokud je žádost uplatněna později
, což je v praxi častější situace, lze tuto platbu vrátit jedině za předpokladu, že touto platbou vznikl vratitelný přeplatek v souladu s § 154 odst. 1, který nebyl do dne vyřízení žádosti vrácen daňovému subjektu, ani použit na úhradu jiného nedoplatku (srov. komentář k § 154).
4. Z právní úpravy vyplývá, že ač by byly naplněny podmínky pro zřejmý omyl při provedení platby,
v případě kdy daňový subjekt má nedoplatek a žádost je učiněna později, než je uvedeno v bodě 2, nelze platbu vrátit
a vrací se pouze za situace, kdy daňový subjekt vykazuje přeplatek, a to pouze do výše tohoto přeplatku bez omezení.
K odst. 3
5. Odst. 3 je obdobou odst. 2, jediným rozdílem je skutečnost, že
žádost podává osoba, která provedla omylem úhradu za daňový subjekt.
Tato osoba nesmí mít nedoplatek, (srov. komentář k § 153) na svém osobním daňovém účtu, tedy ani daňový subjekt ani tato osoba nesmí mít nedoplatek v úhrnné výši přesahující zaplacenou částku.
6. V opačném případě
bude přeplatek převeden na nedoplatek osoby
, která provedla omylem úhradu za daňový subjekt.
K odst. 4
7.
V případě, kdy není žádosti osoby, která provedla omylem úhradu za daňový subjekt, vyhověno
z důvodu, že daňový subjekt má na svém osobním daňovém účtu nedoplatek, na jehož úhradu byla platba zaevidována, vydá správce daně této osobě potvrzení o došlé platbě a totožnosti daňového subjektu, což může tato osoba použít při řešení celé situace právní cestou. Pokud daný nedoplatek (daňového subjektu a poskytovatele platby dohromady) je nižší než takto omylem uhrazená částka, bude daný rozdíl vrácen osobě, která tuto částku omylem uhradila.“
 
Co k tomu dodat?
Toto řešení vychází ze základní premisy, podle níž daňový řád jakožto speciální právní předpis, který klade mimo jiné důraz na právní úpravu placení peněžitých plnění do veřejných rozpočtů a zde nastavený systém pravidel jednoznačně určuje, kdy dochází k úhradě nedoplatku, a tím i zániku povinnosti daňového subjekt. Připomeňme, že stanovená pravidla platí i pro mnoho dalších předpisů ukládajících povinnost platby do veřejného rozpočtu v rámci tzv. dělené správy. Touto úpravou jsou nastaveny mnohé povinnosti správce daně, řádně a včas spravovat přeplatky a nedoplatky. To, co se na první pohled zdá, že by poškodilo jednoho podnikatele, který omylem uhradil částku na jiný účet, pokud by tato pravidla byla zpochybněna anebo dokonce zrušena, by poškodilo většinu ostatních. Ono takové převádění přeplatků na nedoplatky má ohromný vliv na úročení nedoplatků. Z příběhu vidíme, že i náš podnikatel se ozval až po několika měsících. Po tu dobu již profitoval z použití tímto nesprávným způsobem vzniklého přeplatku, protože se jednalo o omyl, druhý subjekt. Měl tak další určitou výhodu. A to vše nejde dát zpět z moci úřední a zpochybňovat tak jednotlivé převody, které následovaly na základě události zaviněné omylem daňového subjektu. Je možné to napravit pouze do doby, než správce daně postupuje podle pravidel převodu přeplatků, tedy pokud si daňový subjekt svůj omyl uvědomí v době co nejkratší. Pak již lze pouze perfektně identifikovat důsledky pochybení daňového subjektu v potvrzení, které správce daně vystaví a pečlivě v něm zdokumentuje situaci, která na účtech obou dotčených subjektů nastala. Ve svém potvrzení správce daně uvede skutečnosti o platbě, jakož i identifikaci obou subjektů, tedy toho, jenž se omylu dopustil, a toho, který z omylu profitoval. Vypořádání mezi oběma dotčenými daňovými subjekty by mělo nastat
především dohodou nad oním popisným potvrzením
, v horším případě u soudu, který by projednával neoprávněný majetkový prospěch druhého ze subjektů, a je dost dobře možné, že samotné vyčíslení tohoto prospěchu obsažené v potvrzení správce daně, tedy v potvrzení vydaném v souladu se zákonem státním orgánem, by mohlo být uznáno za exekuční titul o vymahatelné pohledávce z majetku druhého ze subjektů.
Z judikatury správních soudů k tomuto ustanovení lze uvést např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, čj. 30 Af 17/2018-59, www.nssoud.cz, kterým se zrušuje rozhodnutí žalovaného o námitce spočívající v nesprávném výkladu ustanovení § 165 odst. 2 a 3 daňového řádu.
6.
Žalobce se neztotožnil se závěry žalovaného, kterými tento odůvodnil nevrácení plateb tak, že zároveň musí vzniknout vratitelný přeplatek, tj. ani daňový subjekt, ani osoba, která platbu omylem provedla, nesmějí mít na daňovém účtu nedoplatek v úhrnné výši přesahující zaplacenou částku.
… 11. V daném případě tak je nutno se přiklonit k závěru, že jiné subjekty, než peněžní ústavy mají právo na vrácení částky, kterou za daňového dlužníka omylem uhradily, prokáží-li zřejmý omyl při úhradě a nemají-li současně vlastní daňový nedoplatek ve smyslu § 165 odst. 3 daňového řádu. …
… 14. … Žalovaný uvedl, že tuto skutečnost nijak nerozporoval a že je zcela evidentní, že v daném případě byla platba provedena zřejmým omylem, v důsledku čehož žalovaný také vydal žalobci potvrzení o došlé platbě. Žalobou napadeným rozhodnutím pak byla námitka žalobce zamítnuta z toho důvodu, že společnosti … platbou provedenou zřejmým omylem nevznikl vratitelný přeplatek. Žalovaný proto závěrem navrhl, aby krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. …“
Dále se z citovaného rozhodnutí dovídáme, že proběhlo jednání s Veřejným ochráncem práv, a obě strany učinily tato jednání předmětem svého doplnění podání ve věci.
Proti tomuto rozhodnutí byla podána kasační stížnost, která byla rozhodnutím čj. 1 Afs 59/2019-36 ze dne 14. 5. 2020
zamítnuta. Jako podstatné lze z rozhodnutí o této kasační stížnosti citovat:
… [21] Nejvyšší správní soud uzavřel, že
„jediný rozdíl mezi porovnávanými ustanoveními je v tom, že § 165 daňového řádu je rozdělen do více odstavců. Jinak je shodný s dříve účinným § 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Ani z důvodové zprávy k daňovému řádu (sněmovní tisk č. 685/0, 5. volební období, www.psp.cz) nevyplývá, že by měl zákonodárce v úmyslu úpravu vracení omylem provedených plateb nějak měnit oproti dřívějšímu stavu. Naopak, rozdělení původně jediného odstavce do vícera ustanovení spíše dále oddělilo úpravu vracení omylem provedené úhrady poskytovatelům platebních služeb a provozovatelům poštovních služeb od úpravy vracení mylných plateb jiným osobám, což spíše podporuje dřívější názor Nejvyššího správního soudu, že jde o odlišné situace s odlišnou úpravou. …
… [24] Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobcem, že předmětem sporu v souzené věci byl právě výklad zákonného ustanovení, které z jazykového hlediska poskytuje několik možností pro interpretaci, nelze se tak ztotožnit s argumentací stěžovatele, že právní předpis je jasný a nedává mu jinou možnost, jak postupovat. …“
 
Co uvést na závěr?
Tato věc snad skončila dobře, neboť zmíněná novela daňového řádu přináší novelizovaný text § 165 DŘ, který umožní zachovat to pozitivní, co převádění přeplatků a nedoplatků na účtech daňový subjektů obsahuje. Co sám přináší nového, ukáží budoucí
interpretace
. Nově toto ustanovení zní:
„(1) Vrácení platby tomu, kdo ji za daňový subjekt uhradil, není přípustné.
(2) Správce daně vrátí platbu provedenou omylem na žádost toho, kdo za daňový subjekt platbu uhradil, poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb podanou nejpozději v den, kdy platba daně byla zaevidována v evidenci daní. Omyl musí být v žádosti prokázán.
(3) Je-li žádost podle odstavce 2 podána po dni, kdy byla platba zaevidována v evidenci daní, nejpozději však do 1 roku od tohoto dne, posoudí se jako žádost o vrácení vratitelného přeplatku podaná daňovým subjektem s tím, že případný vratitelný přeplatek evidovaný v době podání žádosti se vrací žadateli namísto daňovému subjektu. Tomu, kdo za daňový subjekt uhradil platbu, lze takto vzniklý vratitelný přeplatek vrátit pouze tehdy, pokud nemá současně u správce daně evidován nedoplatek, na který by bylo možné tento přeplatek převést.
(4) Nelze-li žádosti vyhovět, vydá správce daně žadateli potvrzení o došlé platbě a o totožnosti daňového subjektu, na úhradu jehož nedoplatku byla v důsledku jím způsobené chyby zaevidována.
(5) O vrácení vratitelného přeplatku podle odstavce 3, jehož výše přesahuje částku 1 000 Kč, se daňový subjekt vyrozumí.“
Vzhledem k problémům a prodlevám, které lze z praxe při správě daní, nejen při vracení omylem zaslané platby, předpokládat, se vkrádá otázka, zda by tady skutečně nemohl procesu správy daní napomáhat specializovaný daňový
ombudsman
ustanovený na základě zákona, jehož stanoviska by vycházela z ustálených pravidel správy daní vzniklých v důsledku mnohaleté komparace názorů daňových poradců a správců daní, jakož i z judikatury, a především z vyjádřené vůle zákonodárců. Jeho pravomoc by se týkala daňového typu příjmů veřejných rozpočtů, které tendují k jednotnému inkasnímu místu a jim obdobných vybíraných příjmů i na nižších úrovních státní správy, kde se také vyskytuje mnoho otázek souvisejících se správou daní.
Lze se tak přiblížit k dodržování principu ochrany – tzv. legitimní očekávání, které je pro daňové subjekty i správce daně nesmírně důležité a např. podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 4/2019-54 ze dne 30. 3. 2020 (www.nssoud.cz)
„je v judikatuře soudů České republiky v čele s Ústavním soudem uznáván jako součást souboru základních principů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky)“.
1) PÁR POZNÁMEK K HISTORII PROMÍJENÍ DANÍ, Wolters Kluwer, Finanční, daňový a účetní bulletin, čtvrtletník, ročník XXVIII, č. 2/2020:
„Možná, že dnes jen k zamyšlení pár slov, která zazněla v rozhovoru JUDr. Aleše Pejchala, který vedl s novinářkou Irenou
Válovou v rámci společně připravované publikace týkající se základních slov, v tomto případě č. 16 „Zákonodárci jako by se otázkou spravedlnosti zcela přestali zabývat a účelovost z některých zákonů čouhá jako sláma z bot.‘ Tomu bohužel mnohdy alibisticky zase podléhají i mnozí soudci a s povrchním odkazem na literu zákona potřebnou míru spravedlnosti ve svých rozhodnutích nenalézají, říká Aleš Pejchal:
… Chtělo by to velice rychle vzít rozum do hrsti a prameny práva vyčistit od bahna zbytečných a protiřečících si předpisů tak, aby začal proudit čistý pramínek celospolečenského poznání prostřednictvím práva. Tento pramínek musí pak uchopit nejenom všemi vážení soudci, ale i každý člen společenství…‘ “
2) „Jiří Nantl: Musíme zlepšit kvalitu legislativního procesu
(Pravý břeh) Současný právní řád je mimořádně komplexní, přestávají se v něm orientovat už i právníci a zákonodárci. Je třeba reformovat legislativní proces a zajistit lepší koordinaci Parlamentu a ministerstev. Nekvalitní zákony komplikují život nám všem…
…. O legislativu je třeba pečovat
Pokud chceme zlepšit kvalitu českého práva a zabránit vzniku nových zbytečných a často zmatených regulací, nutně potřebujeme radikálně zlepšit kvalitu legislativního procesu a začít jej vnímat jako klíčovou agendu vládnutí, svým způsobem jeden z nejdůležitějších resortů. Pak se tomu ovšem někdo musí plnohodnotně a soustředěně věnovat, a to jak v politické, tak úřednické rovině.
Pokud nechceme žít ve státě, který bude chrlit nepromyšlené zákony, v nichž se nevyznají ani jejich tvůrci, musíme právní regulaci – a
ještě lépe pak právní deregulaci – vzít jako politické téma prvořadé důležitosti.“
3) BAXA, Josef, Karel ŠIMEK, Marie ŽIŠKOVÁ, Alena SCHILLEROVÁ, Petr LAVICKÝ, Ondřej DRÁB a Lenka KANIOVÁ.
Daňový řád, komentář
. Praha: Wolters Kluwer, 2011. s 1010–1011. ISBN 978-80-7357-564-9.