Změny v daňovém řádu účinné od 1.1.2013

Dosavadní výčet podání, uvedený v odst. 1, označovaných jako formulářová, tj. podání, která lze učinit jen na tiskopise vydaném Ministerstvem financí nebo na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny, který má údaje, obsah i uspořádání údajů shodné s tímto tiskopisem, přibylo oznámení o změně registračních údajů. V podstatě došlo ke zpřesnění textu, ze kterého je jednoznačně patrno, že jak přihláška k registraci, tak i oznámení o změně registračních údajů ve smyslu § 128 DŘ, lze podat pouze na předepsaném tiskopise. Nebude-li forma tiskopisu dodržena, správce daně posoudí tuto absenci jako vadu podání dle ustanovení § 74 DŘ.

Stávající důvody pro zastavení řízení, zakotvené v odst. 1, zůstávají zachovány, k dílčí úpravě však došlo u písm. e). Ve znění účinném do 31.12.2012 bylo možno zastavit řízení pouze v případě bezpředmětnosti samotného podání, kterým bylo řízení zahájeno, nově lze zastavit řízení též za situace, kdy odpadly důvody, které vedly k jeho zahájení. Původní varianta omezující se pouze na zastavení řízení u podání, tj. u úkonu osoby zúčastněné na správě daní směřujícího vůči správci daně (§ 70 DŘ), je nahrazena obecnější variantou, která umožňuje zastavit řízení samotné. Jako praktický příklad lze uvést situaci, kdy je zahájena daňová kontrola, v jejímž průběhu správce daně dospěje k závěru, že není důvod pro doměření daně. Probíhající doměřovací řízení je třeba zastavit ze dvou důvodů, a to z důvodu právní jistoty účastníků a rovněž z důvodu formálně-právního, a to právě dle upraveného ustanovení § 106 odst. 1 písm. e).

Od 1.1.2013 došlo k přesunu ustanovení, která určují vznik povinnosti a lhůty pro podání přihlášky k registraci k daním z příjmů z daňového řádu do zákona o daních z příjmů, tj. hmotněprávní podmínky registrace byly zakotveny do hmotněprávního zákona, jak je tomu dlouhodobě u daně z přidané hodnoty, silniční daně a spotřebních daní. Předmětná legislativní změna spočívá nejen v přesunutí ustanovení vymezujících povinnost podat přihlášku k registraci, ale dochází zároveň ke změně samotných okolností, které zakládají vznik této povinnosti (viz nová ustanovení § 39, 39a, 39b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).

V daňovém řádu zůstala zachována obecná úprava procesu registrace, podle níž se bude postupovat v případech, kdy zvláštní daňový zákon nebo zákon o pojistném na důchodové spoření stanoví povinnost registrace. Celková registrační povinnost daňového subjektu se vztahuje jednak na povinnost podat přihlášku k registraci a zároveň na oznamovací povinnost stran údajů, které jsou povinnými údaji v přihlášce k registraci. Náležitosti přihlášky k registraci i oznámení o změně registračních údajů jsou stanoveny v příslušných formulářích, které vydává Ministerstvo financí. Nalézt je lze mimo jiné na stránkách Finanční správy v aplikaci „daňové tiskopisy“ - „registrace“, případně je lze vyplnit elektronicky na daňovém portálu Finanční správy v úloze „elektronická podání pro finanční správu“ - „elektronické formuláře“ - „registrace“. Oznamovací povinnost se nevztahuje na údaje, jejichž změnu lze zjistit automatizovaným způsobem z dostupných veřejných rejstříků či evidencí, čímž došlo ke snížení administrativní zátěže pro daňové subjekty.

Správce daně je oprávněn prověřovat údaje uvedené daňovým subjektem jak v přihlášce k registraci, tak v oznámení o změně registračních údajů. V případě pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti zahájí výzvou postup k odstranění pochybností dle § 128 DŘ.

Úprava v § 129 DŘ pak jednoznačně vymezuje pravomoci správce daně ve věci registrace daňového subjektu, zrušení registrace nebo provedení změn v registračních údajích, a to jak na základě oznámení daňového subjektu, tak i z moci úřední. Nově vytvořená koncepce registračního řízení je postavena na tom principu, že už se nejedná o registraci daňového subjektu k místně příslušnému správci daně, nýbrž o registraci daňového subjektu k jednotlivé dani, resp. druhu daně a v souladu s touto skutečností došlo k významnému zjednodušení procesu tzv. přeregistrace. Dosavadní příslušný správce daně pouze stanoví rozhodnutím den, k němuž přechází místní příslušnost na nového správce daně a odpadlo dosavadní zdlouhavé vydávání rozhodnutí o změně místní příslušnosti na obou stranách, tj. u původního i nového správce daně (viz § 131 DŘ).

Provedené změny souvisejí s úpravami, případně zpřesněními u plátců daně. V § 136 odst. 5 je povinnost sdělit správci daně skutečnost, že daňovému subjektu (obecná kategorie zahrnující i plátce daně viz § 20 DŘ) nevznikla povinnost k dani, rozšířena i na vyúčtování.

V § 137 odst. 1 je upravena lhůta pro podání hlášení, které se podává nikoli do 25 dnů (lhůta účinná do 31.12.2012), ale do 20 dnů po uplynutí měsíce, v němž vznikla plátci povinnost, která je předmětem hlášení. Změna souvisí s harmonizací termínů pro podání hlášení o třech odvodech záloh - na daň z příjmů ze závislé činnost a funkčních požitků, na sociální pojistné a na zdravotní pojistné.

Do § 137 byl doplněn nový odst. 3, který znemožňuje prodloužit lhůtu pro podání hlášení a vyúčtování.

K úpravě dochází v odst. 2, kde jsou zakotveny podmínky, za nichž je možno podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší, než je poslední známá daň. Bylo upuštěno od podmínky stanovené v textu předmětného odstavce do 31.12.2012, se kterou byly v minulých letech jisté výkladové potíže, tj. konkrétně od podmínky, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši.

Na druhé straně však je text upraven ve smyslu znemožňujícím dodatečné daňové přiznání na daň nižší využívat jako procesní nástroj k odstraňování procesních pochybení správce daně při stanovení daně. Instrument dodatečného daňového přiznání nemá nahrazovat jiné prostředky právní ochrany, jako je odvolání, stížnost, podnět k přezkoumání rozhodnutí apod.

Původní úprava odst. 1 o pravidlech pro souhlasné vyměřování daně vybírané srážkou byla vypuštěna a došlo k jejímu podřazení pod obecnou úpravu v § 140 DŘ.

K redukci textu odst. 1 došlo rovněž v souvislosti s duplicitní povinností správce daně stanovit plátci daně daň vybíranou srážkou k přímé úhradě v případě neplnění si povinností (viz § 233 odst. 3 DŘ).

Nově se stanovuje minimální výše pokuty za opožděné podání daňového tvrzení, a to v návaznosti na skutečnost, zda bylo či nebylo daňové tvrzení podáno, tj. zda daňový subjekt se správcem daně spolupracoval či nikoli. Minimální hranice pokuty platná do konce roku 2012 byla 500 Kč bez rozdílu. Od 1.1.2013 je i nadále výpočet pokuty stejný jako v předchozích letech, tj. závisí na výši tvrzené daně a době prodlení. V případech, kdy je přiznání podáno, ovšem po zákonném termínu (liberační lhůta pěti pracovních dnů zůstává zachována), je minimální výše pokuty stanovena na 200 Kč, je-li nižší, správce pokutu nepředepíše.

Původní minimální výše pokuty 500 Kč zůstává zachována pro případy, kdy k podání daňového tvrzení nedošlo vůbec, a to ani po výzvě správce daně k podání daňového tvrzení dle § 145 DŘ. Zákonodárce tak odlišuje případy, kdy si daňový subjekt své pochybení uvědomí a tvrzení podá, od situace, kdy nesoučinnost daňového subjektu trvá. Ve druhém případě, kdy daňový subjekt přiznání nepodá vůbec, bude sazba pro výpočet pokuty stanovena vždy ve výši horní hranice uvedené v odst. 1 a 2 předmětného ustanovení. Maximální výše pokuty 300 000 Kč zůstává rovněž zachována.

Závěrem lze konstatovat, že změny, které se promítly do daňového řádu s účinností od roku 2013, nejsou rozsáhlé a zásadní v porovnání se změnami hmotněprávních zákonů, zvláště pak zákona o daních příjmů a především zákona o dani z přidané hodnoty, nicméně bez jejich znalostí se v daňové oblasti neobejdeme.