Daňové judikáty v zemědělské praxi

První , kterým bych se chtěl zabývat, je (dále jen „NSS“) Žalobkyně a správce daně u ní prováděl daňovou kontrolu na daň z příjmů fyzických osob. Z předložené daňové evidence vyplynulo, že žalobkyně evidovala pouze chov skotu, avšak nevedla evidenci chovaných prasat, žádnou evidenci zásob a vyprodukované rostlinné výroby. Příjmy ze svých neevidovaných činností nebyla schopna doložit žádnými konkrétními důkazy; na přímé dotazy správce daně převážně uvedla, že žádnými evidencemi nedisponuje. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení rozhodná pro stanovení daňové povinnosti dokazováním, přistoupil správce daně ke a to v souladu s § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Proti tomuto postupu, resp. dodatečně doměřené dani, podala žalobkyně odvolání a následně žalobu ke krajskému soudu. Spor byl o to, zda v tomto konkrétním případě byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a zda je možné, aby příjmy byly stanovené podle pomůcek a výdaje dokazováním.

Pro úplnost ještě doplňme, že správce daně napadal, že žalobkyně nevedla evidenci majetku, skladovou evidenci zásob, neprováděla inventury stavu zásob, nevedla evidenci chovaných prasat, evidenci rostlinné výroby, ani spotřeby produktů rostlinné produkce. a tím pádem ani stanovit daň dokazováním.

NSS k tomu uvedl, že

Splnění těchto podmínek podléhá přezkumu odvolacího orgánu (§ 114 odst. 4 daňového řádu). Odvolací orgán se nemůže omezit pouze na podmínky stanovení daně podle pomůcek (§ 98 odst. 1 a 2 daňového řádu), ale k odvolací námitce je povinen vážit i kvalitu pomůcek ve vztahu k dané věci, tj. při součinnosti s daňovým subjektem.

Daňový subjekt splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, resp. evidencí, ledaže správce daně prokáže [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu], že ve vztahu k těmto tvrzením jsou evidence daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém případu jsou zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že

Po posouzení konkrétních okolností případu a na základě výše uvedených nedostatků v předložených evidencích NSS konstatoval, že všechny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny.

K problematice stanovení daně podle pomůcek jako důsledku nedostatečné účetní a daňové evidence je ještě vhodné doplnit, že NSS v rozsudku uvedl, že v rámci přezkumu daně stanovené pomocí pomůcek je nutno vycházet z premisy, že daňový subjekt pochybil ve svých povinnostech. Musí tedy nést následky v podobě stanovení daně kvalifikovaným odhadem. a překročil tím meze, které mu zákon stanovil (§ 114 odst. 4 daňového řádu), a daňová povinnost stanovená na jejich základě by měla být dostatečně spolehlivá (viz § 98 odst. 4 daňového řádu). Namítaná „nedostatečná spolehlivost“ se ovšem týká pouze celkového výsledku stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek. Právě vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí o základu a výši daně za použití pomůcek je vždy výsledkem odhadu (přestože maximálně kvalifikovaného), Daňový subjekt je tedy povinen uvést, z jakých důvodů považuje stanovený základ daně a její výši za zcela nepřiměřené, a své tvrzení podložit odpovídajícími důkazy.

Námitkami daňového subjektu lze přitom dosáhnout nápravy pouze u jednoznačných excesů správce daně při použití pomůcek. V žádném případě nelze předpokládat úspěch daňového subjektu, který v potřebné době nesplnil své zákonem stanovené povinnosti a následně se domáhá stanovení své daňové povinnosti způsobem, který mu nejvíce vyhovuje. Daňový subjekt tak v tomto konkrétním případě příliš úspěšný nebyl.

Další zajímavý spor, který je evergreenem daňových sporů, posuzoval Jednou ze sporných otázek, které byly v případu řešeny, byl sedací soupravy, který dle ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), nelze uznat jako náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Krajský soud potvrdil závěry správce daně, a to s poukazem na skutečnost, že stěžovatel v rámci místního šetření uvedl, že je sedací souprava umístěna v obývacím pokoji jeho rodinného domu v D., kde se nacházela rovněž v průběhu kontrolovaných období let 2006 a 2007. Dle krajského soudu tak stěžovatel sám potvrdil závěry správce daně, že se jedná o výdaj na osobní potřebu, který nelze uznat jako způsobilý k daňovému odpisu. Zajímavostí bylo, že stěžovatel následně uvedl, že obývacím pokojem myslel všechny místnosti uvedeného domu, včetně místnosti v prvním patře jeho domu, která slouží jako sklad pro účely jeho podnikání s tím, že tuto skutečnost může potvrdit kterýkoliv z jeho odběratelů (zákazníků), zaměstnanců či jeho manželka. To však správce daně i krajský soud odmítly s tím, že správce daně měl dostatek důkazních prostředků shromážděných v průběhu místního šetření.

S tímto závěrem se ale NSS neztotožnil, uvedl, že jeho manželky, která by mohla tvrzené skutečnosti potvrdit. Přestože v textu odvolání nepoužil výslovně termín „svědecká výpověď“ či „výslech svědka“, obsah jeho podání (odkaz na potvrzení jeho výpovědi manželkou) v tomto smyslu nelze vyložit jinak. přestože se ho daňový subjekt domáhá, V projednávané věci však žalovaný pouze stroze konstatoval, že stěžovatel k prokázání svého tvrzení nepředložil žádné důkazy, což neodpovídá výše uvedenému obsahu stěžovatelem podaného odvolání. Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyslovil názor, že povinností odvolacího správního orgánu je přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů a vypořádat se s nimi. Pokud tuto povinnost poruší, zatíží tím své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (viz např. rozsudek NSS ze dne 25.11.2009, č. j. 7 Afs 116/2009-70).

Je tedy vidět, že i v takto, na první pohled „beznadějném“ případu, nemusí všechno dopadnout pro daňový subjekt špatně, ovšem v tomto případě Hmotně právní stránka nebyla soudem v tomto případě hodnocena.

Jenom pro úplnost doplňme, že uvedený rozsudek se týkal ještě dvou oblastí, a to:

Protože častým případem v zemědělském podnikání je tvorba daňově účinných rezerv na opravy hmotného majetku, chtěl bych dále upozornit na V případu šlo o to, že podle názoru správce daně, konkrétně nemovité věci. Rozsudek je zajímavý mimo jiné tím, že je v něm rekapitulováno, s odkazem na předchozí judikaturu NSS,

Daňový subjekt je tak povinen:

Problémem v tomto případě také bylo, že což samo o sobě vzbudilo pochybnosti správce daně. Odpovídající poškození nebylo zjištěno ani následně, kdy byl případ řešen správcem daně. Pro ilustraci lze uvést, že stěžovatel vytvořil celkem 4 rezervy, a to konkrétně na opravu hmotného majetku - rezervu na opravu vnějších a vnitřních omítek, rezervu na opravu střechy, rezervu na opravu podlah, dlažby a obkladů a rezervu na opravu dveří a truhlářských výrobků. NSS ale konstatoval, že a také vhodnost a charakter použitých technologií, které by vedly k závěru, že se jedná o opravu a nikoliv technické zhodnocení. Z toho důvodu NSS konstatoval, že daňový subjekt jako stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a kasační stížnost zamítl.

Související, a v zemědělském podnikání také častou problematikou, je oblast technického zhodnocení a oprav. K tomu bych nejdříve upozornil na ve kterém se řešilo, v tomto případě na golfovém hřišti, golfového hřiště. Správce daně argumentoval, že golfové hřiště nebude bez závlahových systémů správně fungovat, nebudou splněny funkční, estetické, kvalitativní a jiné nároky, které jsou na golfové hřiště obecně kladeny, a proto jsou závlahové systémy součástí stavby golfového hřiště. Krajský soud se ztotožnil s názorem správce daně a navíc argumentoval soudní praxí v případě melioračních zařízení umístěných pod povrchem pozemku, které je funkčně spjato s pozemkem a nelze je oddělit od pozemku, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku, je součástí pozemku. Poplatník tak na základě těchto rozhodnutí podal kasační stížnost k NSS s tím, že podle jeho názoru se jedná o samostatnou movitou věc.

Při posuzování dané věci NSS nejdříve odkázal na svůj dřívější rozsudek sp. zn. 5 Afs 3/2010-144 ze dne 17.9.2010 s tím, že je nutné vyjít právě ze závěrů tohoto rozsudku.

Co se týká první podmínky, tedy zda závlahový systém umožňuje funkci a účel golfového hřiště, dospěl NSS k závěru, že v klimatických podmínkách České republiky je v suchých letních měsících nezbytné nějakým způsobem golfové hřiště (alespoň část ploch) zavlažovat a nezavlažování by nutně vedlo k odlivu zákazníků a poklesu hladiny příjmů.

Druhá podmínka, aby mohl být závlahový systém považován za součást golfového hřiště, je pevné spojení s tímto hřištěm. Ohledně splnění této podmínky není mezi stranami sporu. Závlahový systém je zabudován v zemi, je tedy bezesporu pevně spojen s golfovým hřištěm.

Poslední podmínka, tedy že demontáží závlahového systému by došlo ke znehodnocení funkce a účelu golfového hřiště, je v posuzovaném případě rovněž splněna. Demontáží závlahového systému by došlo ke znehodnocení funkce a účelu golfového hřiště, protože golfové hřiště by svému účelu (hraní golfu) sloužilo „méně kvalitně“. V suchých měsících by totiž golfové hřiště dostatečně nesplňovalo požadavky zákazníků na kvalitu a vzhled hrací plochy. V důsledku toho by pak došlo ke snížení návštěvnosti hřiště a tím i příjmů jeho provozovatele.

S ohledem na vše výše uvedené je tedy předmětného majetku. Kasační stížnost tak byla zamítnuta.

Z uvedeného rozsudku tak vyplývá, že i nejnovější soudní praxe se nadále tím, zda:

Druhým rozsudkem, u kterého bych se chtěl zastavit, je Z rozsudku vyplývá následující právní věta:

Předmětem sporu bylo posouzení, Soud konstatoval, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že náklady vynaložené na stavební práce mají charakter oprav, a vyvrátila tak pochybnosti správce daně, zda se s ohledem na výsledek těchto prací nejedná o technické zhodnocení. Pokud by žalobkyně tyto skutečnosti prokázala předložením hodnověrných důkazů a správce daně by je přesto nehodlal osvědčit, pak by bylo na něm, aby vyvrátil jejich průkaznost. Správce daně provedl v přezkoumávané věci rozsáhlé dokazování. Vyšel především ze stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí vztahujících se k alergologické ambulanci a ordinaci lékařů. Před zahájením stavebních prací se jednalo o prodejní místnosti sportovního zboží včetně kanceláří. Nově byla vybudována alergologická ambulance a pět ordinací lékařů včetně sociálního zázemí, čímž došlo ke změně dispozic v nadzemním podlaží a k vestavbě nových místností. Dále došlo ke zvýšení světlé výšky místností, propojením se stávající budovou s rozdílnými výškovými úrovněmi došlo k posunutí střešní roviny. Bylo konstatováno, že projektová dokumentace alergologické ambulance a ordinace lékařů prokazují původní stav před provedenými úpravami a nový stav po provedených úpravách. které měly za následek změnu funkčnosti a použitelnosti nemovitosti, stavebně dispoziční změny objektu, konstrukční změny, včetně instalace a zabudování nových prvků,

NSS dále uvedl, že Špatný stav nemovitosti či její části může být důvodem, pro který daňový subjekt přistoupí ke stavebním úpravám, nepředurčuje však, zda bude odstraněn opravou nebo technickým zhodnocením. Podstatnou je až povaha výsledné změny na nemovitosti.

NSS ve svém rozsudku dále uvedl, že pokud veškeré stavební úpravy byly prováděny v rámci jedné stavební akce (tj. v rámci stavebních prací, které tvoří z hlediska věcného i časového rozsahu těchto prací i z hlediska jejich účelu jeden celek), směřují ke změně technických parametrů a způsobu využití předmětné nemovitosti, není nutné zkoumat charakter každé dílčí jednotlivé úpravy, tj. zda některá dílčí stavební činnost mohla být opravou. I při budování ambulance a ordinací

Z uvedeného judikátu tak vyplývají následující skutečnosti:

Závěrem ještě ve stručnosti poslední , který se sice týkal konkrétně příspěvkové organizace, ale přesto může být z pohledu zemědělství zajímavý. Jedná se o Jednalo se o to, zda činnost zoologické zahrady je možné považovat z pohledu DPH za v souladu s § 61 písm. e) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). Zařazení služeb poskytovaných zoologickou zahradou pod kulturní služby by tak znamenalo, že u souvisejících přijatých zdanitelných plnění.

NSS posouzení poskytovaných plnění založil zejména na čl. 132 odst. 1 písm. n) směrnice 2006/112/ES s tím, že transpozice v tuzemském právním řádu představuje právě § 61 písm. e) ZDPH. K tomu NSS konstatoval, že ustanovení § 61 ZDPH bylo zákonodárcem přijato, společně s některými dalšími ustanoveními tohoto zákona, výlučně k transpozici čl. 13 části A odst. 1 Šesté směrnice, resp. nyní obdobně slouží k zajištění souladu s čl. 132 odst. 1 směrnice 2006/112/ES, tedy k osvobození některých činností vykonávaných ve veřejném zájmu od daně z přidané hodnoty. a to zvláště za situace, kdy je jeho znění v podstatě shodné se zněním odpovídajícího ustanovení směrnice, a tudíž rozpor mezi výkladem daných ustanovení zákona a směrnice, jenž by si pak vyžadoval zvážení případného přímého účinku ustanovení směrnice, by v daném případě neměl nastat. Rozhodnutí NSS o předmětné kasační stížnosti tedy závisí na výkladu práva Evropské unie.

Podle NSS poslání zoologických zahrad spočívá právě ve skloubení obou zmíněných cílů (chovu zvířat i vzdělávání veřejnosti) do jednoho zařízení. Absence některého z uvedených prvků by podstatu zoologické zahrady popřela: zařízení uzavřené veřejnosti kladoucí důraz výhradně na péči o živočichy, jejich chov, resp. ochranu ohrožených živočišných druhů, by bylo specializovanou farmou zvířat; naopak instituce kladoucí důraz pouze na výchovu a vzdělávání veřejnosti v oblasti ochrany přírody, v níž by absentovali volně žijící živočichové určení k vystavování veřejnosti, by byla vzdělávacím zařízením. Podstatou zoologických zahrad je ovšem chov volně žijících živočichů za účelem jejich vystavování veřejnosti s cílem podpořit výchovu a vzdělání v oblasti ochrany přírody. Snoubením těchto dvou cílů se zoologická zahrada stává zařízením kulturním. Návštěvník zde může na vlastní oči spatřit živočichy volně žijící na planetě Zemi a dozvědět se více o způsobu jejich života.

NSS dále při posouzení vycházel z přílohy III směrnice 2006/112/ES, ale také z obdobných ustanovení německého, rakouského, belgického a britského zákona o DPH či zákona o dani z obratu, a také související judikaturou Soudního dvora.

Lze tak shrnout, že Nejvyšší správní soud při interpretaci § 61 písm. e) ZDPH vyšel z poslání zoologických zahrad vyjádřeného zejména ve směrnici 1999/22/ES o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách, zohlednil návrh Šesté směrnice, podle něhož lze činnost zoologických zahrad označit za kulturní služby, a přihlédl i k Příloze III směrnice 2006/112/ES, z níž plyne, že zoologické zahrady jsou kulturními zařízeními. Podřazení zoologických zahrad mezi zařízení poskytující kulturní služby podporuje rovněž praxe některých členských států a nepřímo vyplývá i z rozsudku Soudního dvora ve věci Zoological Society of London.

je tak např. vstupné do ZOO, dodání zboží v podobě průvodce, mapky či brožury o ZOO. Naopak dodání zboží v podobě projede knih, hraček, pohledů, suvenýrů, a také poskytování stravovacích služeb. V těchto případech se jedná o zdanitelné plnění.