Důvodová zpráva k zákonu č. 77/2025 Sb., změna zákona o Veřejném ochránci práv a dalších souvisejících zákonů.

Česká republika je ze strany Výboru OSN pro práva dítěte dlouhodobě kritizovaná za to, že svému závazku vyplývajícímu ze čl. 4 Úmluvy o právech dítěte, tedy zřízení nezávislého národního orgánu za účelem vnitrostátního monitorování naplňování Úmluvy o právech dítěte, jakož i realizaci citlivého šetření jednotlivých stížností dětí, dosud nedostála. Tato výtka společně s výzvou k nápravě se objevuje jak v Závěrečných doporučeních Výboru ke Třetí a čtvrté periodické zprávě České republiky¹⁾ z roku 2011, tak i v Závěrečných doporučeních Výboru k Druhé periodické zprávě České republiky z roku 2003.²⁾

Ochranu práv dětí v současnosti v ČR vykonávají různé orgány s různou působností a různými typy pravomocí - od orgánů s širokou působností (orgány sociálně-právní ochrany dětí, soudy, státní zastupitelství, veřejný ochránce práv) po orgány s působností užší (Česká školní inspekce a inspekční orgány obecně) a od orgánu s pravomocemi autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech osob (soudy, státní zastupitelství, orgány sociálně-právní ochrany dětí) po orgány především s doporučujícími nezávaznými oprávněními (zejména veřejný ochránce práv).

Níže tak bude věnována pozornost všem těchto mechanismům z hlediska zajištění nezávislé ochrany práv dítěte nejdříve těm, které se nezaměřují výlučně na děti, ale které v určitých kontextech mají poskytovat ochranu právům všech jednotlivců, a následně těm mechanismům, jejichž úkolem je chránit specificky práva dětí.

Instituce veřejného ochránce práv byla do českého právního řádu zakotvena zákonem č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Veřejném ochránci práv") jako klasický ombudsmanský úřad, jehož primárním účelem mělo být zajišťování ochrany jednotlivců před případnou svévolí a nezákonností správních orgánů a dodržování principů dobré správy.³⁾ Instituce veřejného ochránce práv tudíž nebyla na počátku zamýšlena jako národní orgán na prosazování a ochranu lidských práv ve smyslu Pařížských principů. Avšak potřebné záruky jeho nezávislosti byly nastaveny takovým způsobem, který Pařížským principům odpovídá, a to včetně právní a operační nezávislosti, jako i nezávislosti finanční. Tato skutečnost je ostatně do určité míry potvrzena i Závěrečnými doporučeními Výboru OSN pro práva dítěte k Druhé periodické zprávě České republiky o naplňování Úmluvy o právech dítěte z roku 2003, v níž a České republice doporučuje ustanovit ", přičemž zdůrazňuje, že tento účel ⁴⁾

Činnosti veřejného ochránce práv v oblasti prosazování a ochrany lidských práv však byly oproti jeho původně předpokládanému čistě ombudsmanskému účelu postupně posilovány, a to na úrovni zákona i praxe.⁵⁾ Zákonem č. 381/2005 Sb. byla s účinností od 1. 1. 2006 veřejnému ochránci práv svěřena působnost národního preventivního mechanismu podle Opčního protokolu k Úmluvě OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.⁶⁾ S přijetím antidiskriminačního zákona⁷⁾ byla veřejnému ochránci práv svěřena působnost národního orgánu pro rovné zacházení a ochranu před diskriminací, a to s účinností od 1. 12. 2009. Zákonem č. 427/2010 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2011 k dalšímu rozšíření působnosti veřejného ochránce práv, a to o působnost ve věcech sledování vyhoštění, tj. sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění, předání nebo průvozu zajištěných cizinců a trestu vyhoštění cizinců, kteří byli vzati do vyhošťovací vazby nebo kteří vykonávají trest odnětí svobody. Všemi těmito novelami byla tedy postupně působnost ochránce rozšířena i na oblasti mimo tradiční ombudsmanskou působnost kontroly výkonu a fungování veřejné správy na záležitosti, které se naopak dotýkají klíčových lidskoprávních otázek (ochrana před mučením či špatným zacházením či rovné zacházení a zákaz diskriminace). veřejného ochránce práv se rovněž do určité míry těmto novým oblastem přizpůsobily a získaly více monitorovací a analytický charakter, který právě umožňuje lidskoprávní otázky a problémy hlouběji analyzovat a navrhovat systémová řešení přispívající k lepší ochraně lidských práv.⁸⁾ V neposlední řadě veřejný ochránce práv získal působnost vůči soukromoprávním subjektům, jako jsou zařízení pečující o osoby závislé na poskytované péči, které jsou provozovány soukromými osobami⁹⁾ či soukromým osobám poskytujícím statky, na které se vztahuje zákaz diskriminace podle antidiskriminačního zákona.¹⁰⁾

S ohledem na nastíněný vývoj působnosti i pravomocí veřejného ochránce práv lze konstatovat, že tato instituce představuje již nikoli výlučně tradiční ombudsmanský úřad, ale z hlediska modelů představených v publikaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva spíše hybridní instituci,¹¹⁾ v níž se kloubí tradiční ombudsmanská úloha s úlohou národního orgánu na prosazování a ochranu lidských práv. Přesto zde však existují některé nedostatky, a to jak z hlediska požadavků na národní orgán na prosazování a ochranu práv obecně, tak na ochranu a prosazování práv dítěte podle čl. 4 Úmluvy o právech dítěte, jak byly nastíněny výše.

Veřejný ochránce práv se věnuje právům dětí již dnes. Činí tak ovšem pouze v rámci svého stávajícího mandátu a svých stávajících působností. Právům dětí ve vztahu ke státním orgánům (např. činností orgánů sociálně právní ochrany dětí) se věnuje ve své klasické ombudsmanské působnosti. Jako národní preventivní mechanismus navštěvuje samozřejmě i dětské domovy a další zařízení, kde jsou umístěny děti, které jsou omezeny na osobní svobodě či jsou závislé na péči. Věnuje se samozřejmě i diskriminaci dětí a stejně tak právům dětí-cizinců při vyhoštění či extradici. Problém specializace veřejného ochránce práv na prosazování a ochranu práv dětí tedy není v tom, že by se právům dětí vůbec nevěnoval či že by tak činil nedostatečně. Je to spíše otázka jejího organizačního ukotvení a vyhrazení dostatečných finančních, materiálních i lidských zdrojů na tuto činnost.¹²⁾

Zákon o Veřejném ochránci práv však ve svém stávajícím znění nijak speciálně jeho . Téma ochrany práv dětí tak není v agendě ochránce pojímáno komplexně a systematicky, nýbrž maximálně v rámci jednotlivých témat (sociálně-právní ochrana dětí, dětská zařízení, vzdělávání, zdravotnictví apod.).¹³⁾ Ochránce se rovněž věnuje pouze těm tématům, která se váží na jeho stávající působnost, a tudíž se nemůže zabývat všemi právy, která jsou obsažena v Úmluvě o právech dítěte (např. právo dítěte na rodinný život ve světle soudních rozhodnutí, práva dítěte v trestním řízení apod.). Zákon nezakotvuje ani požadavek na zřízení specializovaného oddělení na prosazování a ochranu práv dětí, stejně jako nestanoví žádné záruky pro jeho dostatečné materiální a personální vybavení. Jednotlivá oddělení Kanceláře veřejného ochránce práv, včetně počtu zaměstnanců, jakož i oprávnění a působnost jednotlivých oddělení a zaměstnanců jsou v souladu s čl. III Statutu Kanceláře Veřejného ochránce práv,¹⁴⁾ který vydává veřejný ochránce práv, upraveny v Organizačním řádu, k jehož vydání je rovněž příslušný veřejný ochránce práv.¹⁵⁾ Prosazování a ochrana práv základních práv dětí se dotýká řady oddělení kanceláře veřejného ochránce práv,¹⁶⁾ v rámci žádného z nich však netvoří výlučnou agendu.¹⁷⁾ Ačkoliv k vymezení jednotlivých oddělení dochází nezávisle na moci výkonné či jakékoli jiné složce státní moci, nelze tento mechanismus shledat souladným s Pařížskými principy, které požadují zakotvení národního orgánu na prosazování a ochranu lidských práv na ústavní nebo zákonné úrovni¹⁸⁾ a Výbor OSN pro práva dítěte ve svém Obecném komentáři č. 2 tento požadavek poté vztahuje specificky ke specializovanému národnímu orgánu, či specializovanému oddělení zaměřenému na děti.¹⁹⁾ Z toho tedy plyne, že pokud by se veřejný ochránce práv měl stát národním orgánem pro práva dítěte, .

Působnost veřejného ochránce práv se z hlediska současné právní úpravy vztahuje primárně na veřejnoprávní subjekty.²⁰⁾ Okruh těchto veřejnoprávních subjektů je poté do určité míry limitován, a to tak, že z působnosti veřejného ochránce práv vylučuje:

Citované omezení působnosti je však třeba vykládat především jako omezení vztahující se k pravomoci přijímat individuální stížnosti a provádět na jejich základě šetření. Ochránce tedy nemůže nijak autoritativně ovlivňovat činnost Parlamentu či soudů anebo jiných orgánů. Může však jejich činnost na obecné úrovni hodnotit a vyjadřovat se k ní a doporučovat jim opět na obecné úrovni určité kroky.

Konkrétně ve vztahu k Parlamentu má veřejný ochránce práv pravomoc sledovat působení zákonů v praxi a doporučovat jejich změny.²²⁾ Stejné oprávnění má i vůči vládě. Veřejný ochránce práv má rovněž již od počátku pravomoc (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, obecně závazné vyhlášky a nařízení obcí a krajů).²³⁾ Má rovněž podaným jinými oprávněnými subjekty a ²⁴⁾ Toto oprávnění má i vůči návrhům na zrušení zákona či jeho části.²⁵⁾ Veřejný ochránce práv je povinným připomínkovým místem pro legislativní návrhy vlády.²⁶⁾ Těmito oprávněními tedy ochránce může naplňovat své poslání "amicus curiae" a přispívat tak k ochraně lidských práv tím, že bude Ústavní soud upozorňovat na problémy ochrany lidských práv v praxi na základě poznatků ze své činnosti.

Podobně ve vztahu k soudům se veřejný ochránce práv v praxi vyjadřuje k obecným právním otázkám v působnosti soudů a formuluje obecná doporučení ke zlepšení ochrany lidských práv ze strany soudů, pokud se dotýkají témat v jeho působnosti. To ostatně dokládají např. Standardy péče o ohrožené děti a jejich rodiny²⁷⁾ nebo závěrečná zpráva z výzkumu veřejné ochránkyně práv - Diskriminace v ČR - oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti.²⁸⁾ Nicméně veřejný ochránce práv samozřejmě musí respektovat ústavní garance nezávislosti soudů a jejich rozhodování.²⁹⁾ Podobně může veřejný ochránce práv fungovat i vůči ostatním uvedeným státním orgánům i orgánům samosprávy při plném respektu jejich nezávislé pozice.

Z hlediska věcné působnosti je poté velmi významné vyloučení působnosti veřejného ochránce práv v otázkách samosprávy, když jeho působnost ve věcech individuálních stížností se vztahuje na orgány územních samosprávných celků pouze při výkonu státní správy.³⁰⁾ Toto je přitom odrazem ústavně garantovaného práva na samosprávu.³¹⁾ Přitom i .³²⁾

Na soukromoprávní subjekty, tj. fyzické a právnické osoby soukromého práva, se působnost veřejného ochránce práv vztahuje pouze v otázkách výkonu dohledu nad dodržováním práv osob omezených na osobní svobodě nebo závislých na péči pobytového zařízení a v otázkách diskriminace. Působnost v prvním případě zahrnuje soukromá zařízení, kde se nacházejí osoby závislé na poskytované péči, kterými jsou zejména (avšak ne exklusivně) zařízení zdravotnická, zařízení sociálních služeb či zařízení sociálně-právní ochrany dětí.³³⁾ V druhém případě jde o jakékoliv soukromé osoby, na které dopadá zákaz diskriminace podle antidiskriminačního zákona či jiných předpisů.³⁴⁾ V praxi půjde zejména o zaměstnavatele a poskytovatele zboží a služeb včetně vzdělávání, sociální péče či zdravotnictví. V ostatních oblastech však jsou soukromé osoby mimo jakoukoliv působnost veřejného ochránce práv, což jeho roli v ochraně všech relevantních práv dítěte významně limituje, neboť mnohých otázek, kterým se Úmluva o právech dítěte věnuje, se veřejný ochránce práv v současnosti věnovat nemůže (např. právům dítěte v civilním i trestním soudním řízení).

Pravomoci veřejného ochránce práv jsou v současnosti převážně uzpůsobeny jeho tradiční působnosti kontroly státní správy. Vůči úřadům jsou jeho pravomoci vymezeny poměrně podrobně - ochránce může vstupovat do prostor úřadu, nahlížet do spisů, dotazovat se jeho zaměstnanců atd.³⁵⁾ Úřady mu naopak musí poskytnout veškerou nutnou součinnost a informace.³⁶⁾ Pokud ochránce zjistí problém, navrhne opatření k nápravě a úřad mu musí sdělit, zda a jak jej naplnil.³⁷⁾ Pokud úřad opatření nesplní, může veřejný ochránce práv o tom informovat nadřízený úřad anebo veřejnost.³⁸⁾ Tato oprávnění však ochránce nemá k dispozici jak vůči státním orgánům, které nejsou v jeho působnosti, tak vůči samosprávným subjektům či osobám soukromým. Důvodem je právě ústavní ochrana svobody a autonomie těchto subjektů, do které může být zasahováno jen přiměřeným způsobem.³⁹⁾ Vůči soukromým zařízením tak sice může své pravomoci uplatňovat, ale pouze přiměřeně právě jejich postavení.⁴⁰⁾ V případě diskriminace pak žádné speciální pravomoci uplatňovat nemůže a je tedy odkázán, stejně jako u státních orgánů mimo svou působnost, na dobrovolnou spolupráci při své metodické a analytické činnosti. I v tomto směru je otázka, zda je toto pro efektivní ochranu práv dítěte dostatečné.

Vedle pravomocí vůči některým typům subjektů (a s tím související působností vůči nim) lze pro národní orgán pro práva dítěte za klíčové pravomoci rovněž pokládat pravomoc . Jak bylo uvedeno výše, tato pravomoc by měla spočívat nejen v oprávnění týkajících se práv dítěte formou , ale rovněž v oprávnění , tedy podat soudu návrh na řešení porušení práv dítěte.Roli již v současnosti veřejný ochránce práv zastává v řízeních o zrušení zákona či podzákonného předpisu nebo jejich částí před Ústavním soudem, jak bylo popsáno výše. Může tedy přispívat k ochraně práv dětí sdílením svých zkušeností a názorů s Ústavním soudem. Vedle toho jediné oprávnění veřejného ochránce práv podat návrh na zahájení řízení, a to svým jménem, je pravomoc podávat a tak vedle samotných dotčených osob reagovat na porušování lidských práv nezákonnými správními rozhodnutími.⁴¹⁾ V této souvislosti je přitom třeba zdůraznit, že mnoho porušení práv dítěte nebude mít formu správního rozhodnutí, avšak bude spočívat v nezákonném zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu (dále jen "zásah") ve smyslu § 82 a násl. SŘS.⁴²⁾ Zásahem tak může být např. nezajištění práva dítěte na poskytování sociální služby v nejméně omezujícím prostředí,⁴³⁾ ukládání opatření ve výchově při výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, nastavení vnitřního režimu školského zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (bodování, nepřiměřené omezování osobní svobody, omezování přístupu k internetu apod.), neprovedení vyhodnocení situace dítěte a rodiny v oblasti sociálně-právní ochrany dětí aj. Porušení práv dítěte samozřejmě může spočívat i v nečinnosti správního orgánu, kdy správní orgán neplní své povinnosti.⁴⁴⁾ Ochránce přitom není oprávněn podat správní žalobu ve veřejném zájmu proti žádné z těchto situací, a toto oprávnění nemá žádný jiný veřejný orgán.

Veřejnému ochránci práv dále v současnosti nesvědčí ani návrhová a účastenská oprávnění v občanskoprávních řízeních jako řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, v nichž však rovněž mohou být významným způsobem dotčena práva dítěte. To ostatně dokládá i skutečnost, že státnímu zastupitelství je pro tyto účely oprávnění podat návrh na zahájení řízení, případně do již zahájeného řízení vstoupit, svěřeno. V neposlední řadě veřejný ochránce práv nemá ani žádná návrhová a účastenská oprávnění v řízeních ve věcech mládeže, tj. v řízeních ve věcech dětí v konfliktu se zákonem. Veřejný ochránce práv tak nemůže např. podat návrh na propuštění dítěte z vazby či výkonu trestu odnětí svobody, opět na rozdíl od státního zástupce.

V případě národního orgánu pro práva dítěte by přitom bylo vhodné, aby tento disponoval obecně zakotveným oprávněním podávat žaloby a návrhy ve veřejném zájmu, tj. svým jménem, kdykoli má za to, že je to třeba za účelem zajištění účinné ochrany základních práv dítěte. Stejně tak by měl být oprávněn vstupovat svým jménem do jakéhokoli řízení, pokud má za to, že je toho třeba za účelem zajištění účinné ochrany základních práv dítěte. Roli státního orgánu pověřeného ochranou práv a zájmů dítěte v těchto situacích zastává státní zastupitelství. Je však otázka, zda toto splňuje požadavky na národní orgán pro práva dítěte.

Z výkladu o veřejném ochránci práv dostatečně vyplynulo, že významnými pravomocemi, které mohou v mnoha ohledech odpovídat požadovaným pravomocem pro národní orgán na prosazování a ochranu lidských práv, disponuje státní zastupitelství. Státní zastupitelství má dokonce .

V rámci netrestní působnosti státního zastupitelství mu § 35 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), ve spojení s § 8 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přiznává , a to do části, ve které je rozhodováno o tom, zda je třeba souhlasu rodičů k osvojení, a , jde-li o uložení zvláštního opatření při výchově dítěte, o ústavní výchovu, o určení data narození nebo o pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu a dále ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče nebo vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb. V případě, že státní zastupitelství do řízení vstoupí, má postavení zvláštního procesního subjektu.⁴⁵⁾ V citovaných věcech péče soudu o nezletilé může státní zastupitelství rovněž podat , přičemž v takovém případě má postavení účastníka řízení. Bez ohledu na skutečnost, zda státní zastupitelství vstupuje do řízení, nebo přímo podává návrh na zahájení řízení, je oprávněno Státní zastupitelství tedy má poměrně silná návrhová oprávnění a může tak efektivně zasahovat v případech ohrožení práv dítěte.

Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, svěřuje v § 4 odst. 1 písm. b) státnímu zastupitelství rovněž působnost v oblasti dozoru nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací , ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda. Státní zastupitelství tedy může

Státní zastupitelství na rozdíl od veřejného ochránce práv tak, jak vyplývají z Pařížských principů a jak byly popsány výše,⁴⁷⁾ ať již jde o jeho systémové zařazení, způsob ustanovení do funkce, nezávislost právní a operační, či nezávislost finanční. V souladu s čl. 80 odst. 1 Ústavy ČR je státní zastupitelství součástí moci výkonné, což samo o sobě odporuje principu nezávislosti, jak jej pojímají Pařížské principy. Jeho úkolem je zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonávat i další úkoly, které mu stanoví zákon (tzv. netrestní státního zastupitelství). Ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, toto postavení státního zastupitelství ještě dále rozvádí, když stanoví, že státní zastupitelství je soustava úřadů státu, určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do jeho působnosti. Státní zastupitelství je tedy specifickým orgánem moci výkonné, jehož úkolem je v rámci své působnosti reprezentovat stát.

Státní zástupci jsou přímo jmenováni ministrem spravedlnosti, tj. představitelem moci výkonné. Jejich jmenování je podmíněno návrhem nejvyššího státního zástupce,⁴⁸⁾ ten sám je však rovněž přímo jmenován orgánem moci výkonné, a to vládou na návrh ministra spravedlnosti.⁴⁹⁾ Stávající právní úprava dokonce stále moci výkonné - vládě, umožňuje nejvyššího státního zástupce přímo odvolat, byť od přijetí novely zákona o státním zastupitelství vyhlášené ve Sbírce zákonů dne 9. 4. 2024 je toto odvolání podmíněno naplněním jednoho ze zákonem stanovených důvodů.⁵⁰⁾

Zajišťování fungování soustavy státního zastupitelství po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné je zajišťováno prostřednictvím státní správy státního zastupitelství. Úkolem státní správy státního zastupitelství je rovněž dohlížet způsobem a v mezích stanovených zákonem o státním zastupitelství na řádné plnění úkolů státnímu zastupitelství svěřených.⁵¹⁾ Ústředním orgánem státní správy státního zastupitelství je přitom opět orgán moci výkonné, a to Ministerstvo spravedlnosti.⁵²⁾

Vnitřní pravidla fungování státního zastupitelství, včetně výkonu dohledu v soustavě státního zastupitelství, jsou do značné míry upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Státní zastupitelství tedy není plně autonomní z hlediska nastavení postupů a procesů uplatňovaných při své činnosti.

Finanční prostředky určené na fungování státního zastupitelství jsou součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti a Ministerstvo spravedlnosti tak vykonává správu tohoto rozpočtu, a to prostřednictvím příslušných vedoucích státních zástupců.⁵³⁾

Soustava státního zastupitelství Specializaci státních zástupců v současnosti vymezuje závazný pokyn nejvyšší státní zástupkyně ze dne 29. 7. 2009, č. 4/2009, vzorový vnitřní řád, respektive jeho příloha. Příloha zakotvuje základní rozdělení specializací na trestní, netrestní a na legislativní, analytickou a metodickou. Čl. 4 - 8 závazného pokynu poté vymezují specializace, které se zpravidla zřizují u okresních, krajských a vrchních státních zastupitelství. V rámci trestní i netrestní kategorie existují specializace, které se zaměřují na děti. Specializace jsou ukotveny však pouze vnitřním předpisem a není tak zajištěno jejich dostatečné odlišení a zákaz kumulace s jinými specializacemi. Specializaci státních zástupců na zacházení s dětmi na zákonné úrovni v současnosti požaduje pouze zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládež, a to v kontextu dětí v konfliktu se zákonem.⁵⁴⁾

Ačkoliv státní zastupitelství disponuje řadou velmi důležitých pravomocí, které odpovídají pravomocem požadovaným od národního orgánu na prosazování a ochranu lidských práv, nelze jeho stávající působnost a pravomoci označit za dostačující ve smyslu Pařížských principů a Obecného komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 2.

Soustava státního zastupitelství předně žádným způsobem nevykonává pravomoc prosazovat základní lidská práva a v souladu s čl. 80 Ústavy to ani není jejím účelem. I pravomoci státního zastupitelství související s ochranou základních lidských práv jsou omezené. Státní zastupitelství nemá působnost ani pravomoc k tomu, aby mohlo projednávat individuální stížnosti na porušení základních lidských práv, a konat šetření, pokud se nejedná o stížnosti podané proti postupu policejního orgánu v souvislosti s trestním řízením, anebo stížnosti podané v souvislosti s dozorovými oprávněními státního zastupitelství. Současně, ačkoliv státní zastupitelství ve vztahu k řadě řízení uvedených výše disponuje oprávněním podat návrh či do již zahájeného řízení vstoupit, i toto jeho oprávnění je limitováno a nezahrnuje všechna řízení, jež mohou být z hlediska ochrany práv dítěte. Státní zastupitelství není oprávněno podat např. žalobu proti diskriminaci či jiné správní žaloby, než je žaloba proti správnímu rozhodnutí podle § 65 a násl. SŘS.

Rovněž dozorová oprávnění státního zastupitelství jsou ve vztahu k dětem omezená. V souladu s § 4 odst. 1 písm. b) zákona o státním zastupitelství, státní zastupitelství nedisponuje obecnou dozorovou pravomocí, ale dozorová oprávnění nabývá pouze tehdy, pokud jej k tomu zmocňuje rovněž zvláštní zákon. Zařízení, ve vztahu k nimž jsou v současnosti dozorová oprávnění státního zastupitelství zakotvena, jsou rozvedena v pokynu obecné povahy ze dne 2. 11. 2012, č. 10/2012.⁵⁵⁾ Z citovaného pokynu přitom avyplývá, že státní zastupitelství v současnosti nemá dozorová oprávnění k níže citovaným pobytovým zařízením, která v současnosti mohou zajišťovat péči o děti, nebo v nichž dochází k omezování osobní svobody dětí:

Ani státní zastupitelství tedy plně nedostává požadavkům, které pro národní orgán pro prosazování a ochranu lidských práv vyplývají z Pařížských principů, a to především z hlediska nezávislosti a působnosti.

Klíčovými orgány pro ochranu lidských práv v ČR jsou obecné soudy.⁵⁶⁾ Z povahy těchto orgánů i z toho, co bylo uvedeno výše k povaze národních orgánů na ochranu a prosazování lidských práv, je přitom zjevné, že role soudů je jiná, než jakou předvídají Pařížské principy právě pro národní orgány.⁵⁷⁾ Soudy jsou především orgány, jejichž účelem je poskytovat ochranu právům.⁵⁸⁾ Jejich speciálním úkolem je pak poskytovat ochranu základním právům a svobodám.⁵⁹⁾ Z toho plyne, že soudy jsou oprávněny poskytovat ochranu všem právům dítěte podle ústavního pořádku a českého právního řádu i mezinárodních úmluv včetně Úmluvy o právech dítěte. Dítě se tedy se žalobou může na soudy obrátit přímo v oblasti civilně-právní anebo může podat žalobu proti rozhodnutí, jinému zásahu či nečinnosti správního orgánu v oblasti správně-právní, a tak dosáhnout ochrany prakticky všech svých práv.⁶⁰⁾ Tato ochrana je však poskytována v individuálních případech a má autoritativní povahu. Nad rámec pravomoci rozhodovat v individuálních případech, nedisponují soudy žádnou další pravomocí. Jejich úkolem není obecně systematicky působit za účelem prosazování lidských práv ani konat obecná šetření.

Soudní řízení jsou, na rozdíl od postupů národních orgánů na prosazování a ochranu lidských práv, formalizována. Proces tvorby závazného rozhodnutí předpokládá dostatečné zjištění skutkového stavu, které bude podkladem pro toto rozhodnutí a které povede ke zjištění stavu věci, o kterém nebudou přinejmenším panovat důvodné pochybnosti. Pro zajištění a prokázání všech informací je proto nutný jasný, formální a právem přesně upravený proces, který se bude uplatňovat stejně v každém případě. Soudní řízení jsou však pro děti často velmi těžko přístupná, což ostatně dokládá i vznik konceptu justice vstřícné k dětem, která má přístupnost těchto procesů dětem posílit.⁶¹⁾ Soudní soustava tak rozhodně nemůže úlohu národních orgánů na prosazování a ochranu lidských práv nahradit. Jejich role jsou, jak již bylo uvedeno výše, v otázce ochrany základních lidských práv a svobod , nikoli však vzájemně zaměnitelné.

Orgány sociálně-právní ochrany dětí hrají v současnosti v oblasti veřejnoprávní ochrany dětí stěžejní úlohu. Jejich úkolem je zejména ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu v rodině či jiném odpovídajícím prostředí a ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění. Jejich působnost je tedy poměrně široká, byť ve vztahu k právům dítěte upraveným Úmluvou o právech dítěte nikoliv vyčerpávající. Disponují celou škálou oprávnění, od těch, která jsou svou povahou spíše nástroji sociální práce, až po autoritativní oprávnění spočívající dokonce v pravomoci přijímat ve vymezených věcech správní rozhodnutí. Jejich role je však od role nezávislého národního orgánu na prosazování a ochranu práv dětí odlišná. Orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou totiž klasickými správními orgány a jejich úkolem je zajišťovat státní správu na úseku ochrany práv dětí a rozhodovat ve vymezených věcech o právech a povinnostech osob.⁶²⁾ Z tohoto důvodu nemohou nikdy splňovat garance nezávislosti podle Pařížských principů, přičemž je třeba znovu zdůraznit, že to by ani nemělo být jejich účelem.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") v současnosti vykonává největší podíl činností týkajících se práv dětí, zejména v oblasti sociálně-právní ochrany dětí.⁶³⁾ MPSV vykonává právní, metodickou, analytickou, statistickou a kontrolní činnost v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, metodickou, konzultační, koncepční činnost v oblasti sociální práce, agendu náhradní rodinné péče, konzultační, metodickou a kontrolní činnost při zprostředkování osvojení a pěstounské péče, statistické sledování, zpracovávání statistik a prognóz v oblasti péče o děti apod. MPSV je zároveň i koordinačním místem implementace Úmluvy. sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině spadá do působnosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který je podřízen MPSV. Role Úřadu jako ústředního orgánu tak spočívá v zastupování České republiky navenek v rámci mezinárodních úmluv. Specifická činnost Úřadu zahrnuje vymáhání výživného do a z ciziny, zajišťování aktivit spojených s mezinárodním osvojením a občanskoprávními aspekty mezinárodních únosů dětí. Úřadu je úzce propojena s činností MPSV a dalších orgánů sociálně-právní ochrany dětí.

Na první pohled tudíž MPSV disponuje poměrně rozsáhlými pravomocemi v oblasti práv dětí, zejména v sociální a rodinné oblasti. Jeho pozice je navíc silná i v koordinační a systémové oblasti, kde zřejmě bude navíc nadále i posilována, neboť MPSV je koordinátorem naplňování hlavních strategických dokumentů pro práva dítěte a do budoucna směřuje např. ke sjednocení péče o ohrožené děti do své působnosti.⁶⁴⁾ Na druhou stranu, významné aspekty práv dítěte, především procesní či trestněprávní ochrana či ochrana před závažnými formami zneužívání, stejně jako např. ochrana zdraví či vzdělávání dětí, jsou a nadále budou v kompetenci jiných ministerstev. Proto MPSV nikdy nebude mít v gesci ochranu veškerých práv dítěte podle Úmluvy o právech dítěte. Navíc jako ústřední orgán státní správy je MPSV orgánem moci výkonné a tudíž z povahy věci nemůže splňovat požadavek nezávislosti.

Právům dětí se v různých aspektech podle své zákonné věnují i další orgány státní správy. Z pohledu zdravotnictví se problematice dětí věnuje . Zabývá se zejména problematikou praktického lékařství pro děti a dorost, kojeneckými ústavy a dětskými domovy pro děti do 3 let, prevencí násilí na dětech a syndromem CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte), řešením problematiky zdravého životního prostředí pro děti či podporou rodin se zdravotně postiženými dětmi.

V souvislosti s prevencí sociálně-patologických jevů mládeže v rodině se na péči o ohrožené děti podílí i zejména v její trestně-bezpečnostní dimenzi. Ministerstvo vnitra se zabývá komerčním a sexuálním zneužíváním dětí, prevencí kriminality dětí a mladistvých a rizikového chování mladistvých, spolupracuje na řešení problematiky užívání návykových látek u dětí a mládeže, dále se věnuje rovněž řešení problematiky boje proti obchodování s lidmi a problematiky domácího násilí.

Dětské domovy, dětské domovy se školou, diagnostické ústavy a výchovné ústavy patří do , které spolupracuje na přípravě