Daně z příjmů tvoří významnou položku veřejných rozpočtů většiny států. Pokud jsou plátce i příjemce příjmu usazení v jedné zemi, pak je nasnadě, že na jeho zdanění má nárok pouze dotyčný stát. Problém nastává, když platba překročí hranici. Stát plátce příjmu si bude činit nárok na daň, jelikož důvod (zdroj) platby obvykle leží právě tam, například továrna, pronajímaná budova či zákazníci. Ovšem i druhý stát, kde je usazen příjemce, bude chtít tento příjem zdanit, aby všichni jeho rezidenti byli „spravedlivě“ zdaněni ze všech příjmů. Obojí má svou logiku a oba přístupy jsou v praxi většiny států běžné. Aby se tím neomezoval mezinárodní obchod – který je přínosem pro obě země – uzavírají státy smlouvy zamezující dvojímu zdanění. Podíváme se na praktickou stránku věci, jak si mají se zahraničními příjmy poradit naše obchodní korporace v přiznání české daně z příjmů.
Zahraniční příjmy obchodních korporací v daňovém přiznání
Ing.
Martin
Děrgel
Proč vzniká dvojí zdanění?
Dvojí i trojí zdanění v obecném pojetí zažíváme neustále… Nejprve v potu tváře vyděláme nějakou tu korunku prací, z níž ukousne daň z příjmů. Abychom měli sílu vstát i zítra, zamíříme s měšcem do obchodu, kde koupíme trochu jídla, za které ale státu prostřednictvím prodejce zaplatíme daň z přidané hodnoty. Pro zklidnění tepu zajdeme večer s přáteli do vinárny, kde nám však s bublinkami vyprchá další část zdaněných příjmů formou spotřební daně, podobně je to s cigaretami nebo palivem aut. Z čehož se musíme jít vyspat do vlastního domečku nebo bytu, za jehož existenci obci zaplatíme z již poloprázdného měšce daní z nemovitých věcí… Tohle ovšem nelze považovat za dvojí zdanění, protože předmětem zdanění je vždy něco jiného: a) příjem, b) dodání zboží plátcem DPH, c) výroba nebo dovoz vybraných výrobků (vína, tabáku, nafty…) a d) vlastnictví nemovité věci.
O dvojím zdanění hovoříme, když
stejný předmět daně podléhá téže dani.
I s takovouto státní krutostí se běžně potýkáme. Asi nejznámější jsou příjmy (zisky) obchodních korporací, které po odečtení uznatelných výdajů a patřičných úpravách nejprve zdaní „příjmovkou“ dotyčná firma. Načež si daň z příjmu ještě ukousne i z podílů na takto zdaněném zisku rozdělovaném mezi společníky. Což v omezené míře ale přeci platí i v případě společníků z řad právnických osob, takže jde skutečně o dvojí zdanění jednou daní z příjmů právnických osob.Protože se ale to
druhé zdanění týká příjmu jiného poplatníka
– společníka alias
člena firmy, jemuž je podíl na zisku vyplácen – nejde o „pravé“ neboli o právní dvojí zdanění, nýbrž „jen“ o tzv. ekonomické dvojí zdanění
. Nejbolestnější a nejkrutější je zmíněné právní dvojí zdanění
, které bohužel také existuje a logicky se považuje za nejškodlivější a nejvíce diskriminační. Tušíte správně, jde o situace, kdy stejný předmět zdanění podléhá stejné dani, a navíc u téhož poplatníka
. Například pokud by mzdu zdaněnou již zaměstnavatelem musel zaměstnanec zdanit ještě podruhé v rámci daňového přiznání k dani z příjmů. Toto konkrétně sice nehrozí, ale to neznamená, že by právní dvojí zdanění bylo pouhou akademickou hříčkou daňových teoretiků, to skutečně není.Nehrozí však v rámci naší rodné kotliny. Vnitrostátnímu právnímu dvojímu zdanění totiž účinně brání § 23 odst. 4 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), podle kterého Spíše výkladově než právně se dovozuje, že obdobně nepodléhají dvojímu zdanění ani příjmy, které již byly zdaněny u zůstavitele v případě fyzických osob (např. přeplatek záloh na dani zemřelé OSVČ vrácený až jeho dědicům).
se do základu daně nezahrnují
: „částky, které již byly zdaněny podle ZDP u téhož poplatníka nebo u poplatníka zaniklého bez provedení likvidace v případě, kdy jsou příjmem u jeho právního nástupce“.
Jak jsme předeslali, příčinou mezinárodního právního dvojího zdanění příjmů je střet dvou přístupů:
a)
Zdanění příjmů
pocházejících z daného státu neboli ze zdrojů na jeho území, a to u všech poplatníků
.b)
Zdanění veškerých příjmů
plynoucích daňovým rezidentům
dotyčného státu (tj. obvykle v něm usídleným).Situace by byla jednoduchá, pokud by se všechny státy světa dohodly, že budou uplatňovat buď jeden, či druhý princip, pak by mezinárodní dvojí zdanění nemohlo vzniknout, neboť každý příjem by byl zdaněn pouze jednou, a to buď ve státě zdroje příjmu, nebo ve státě rezidence (usazení) jeho příjemce (poplatníka). To však není reálné. Většina států se totiž přirozeně nechce vzdát daní z příjmů, které mají původ na jejich území, ať už plynou komukoli, ale ani plného zdanění svých rezidentů. Což je vcelku i oprávněné, uvědomíme-li si realitu.
Příklad 1
Rozumné důvody pro zdanění příjmu tam i tady
Když si česká firma otevře prodejnu či kancelář (pobočku) na Slovensku, zůstává jí sídlo - tím i daňová rezidence - u nás. Využívá však slovenské infrastruktury, silnic, právního prostředí, úřadů, soudů, policie, hasičů a dalších veřejných statků financovaných přímo/nepřímo z tamních daní, mj. těží i ze slušné vzdělanosti Slováků zajištěné jejím veřejným školstvím. Současně více nebo méně poškozuje slovenské životní prostředí, ať už přímo přepravou zboží a produkcí odpadů, nebo nepřímo spotřebou elektrické energie apod., což opět vyžaduje veřejné finance. Je proto spravedlivé, aby Slovensko požadovalo finanční spoluúčast na krytí těchto výhod využívaných tamní pobočkou české firmy neboli aby od ní chtělo příspěvek formou daně z příjmů, které mají u nich tzv. zdroj. Přičemž tamním „zdrojem“ se míní zejmé