Prazákladem problémů s daněmi z příjmů je nepřekonatelný rozpor: stát je miluje a poplatníci nenávidí. Daně z příjmů přitom tvoří významnou položku veřejných rozpočtů většiny států. Pokud jsou plátce i příjemce příjmu z jedné země, je jasné, komu má daň připadnout. Problém nastává, když platba překročí hranici. Stát plátce si bude činit nárok na daň, jelikož důvod (zdroj) platby obvykle leží právě tam, např. pronajatá věc. Ovšem i stát příjemce bude chtít tento příjem zdanit, aby všichni jeho rezidenti byli spravedlivě zdaněni stejně ze všech příjmů. Aby to neomezilo mezinárodní obchod – který je přínosem pro obě země – uzavírají se smlouvy bránící tzv. dvojímu zdanění. Ve stručnosti se podíváme na to, jak se zahraniční zdanění příjmů řeší na poli české daně z příjmů fyzických osob.
Úvodem dvě obecně platné rady. Příjmy českých občanů ze zahraničních zdrojů jsou dosti časté, stejně jako s nimi spojené dotazy a problémy. Hlavní je si uvědomit, že do přiznání k české dani z příjmů – u daňových rezidentů ČR – patří veškeré zdanitelné příjmy poplatníka, a to v hrubé výši, bez ohledu na to, jestli byly v cizině (u zdroje příjmu) zdaněny nebo ne. Není třeba se příliš obávat toho, že tyto příjmy zdaníme podruhé, tomu totiž efektivně čelí zmíněné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, kterých má Česká republika aktuálně uzavřeno již 96, takže v praxi pouze zcela výjimečně mezi těmito smluvními státy nenajdeme zemi, z níž příjem reálně plyne.
Druhou radou varuji před častým omylem veřejnosti – podcenění rizika odhalení příležitostných příjmů z ciziny. Neustále se totiž rozšiřuje systém automatizované mezistátní výměny údajů o příjmech nerezidentů, a tak se dříve nebo později tuzemský finanční úřad dozví třeba i o relativně malém výdělku Čecha/Češky z brigády u moře v Chorvatsku anebo i kdesi na zapadlé benzince v USA. V souladu s očekáváním bude v důsledku pro poplatníka daleko levnější varianta dobrovolného přiznání zahraničních příjmů než jejich odhalení samotným správcem daně na základě široké mezinárodní spolupráce, případně jeho vlastní vyhledávací činnosti.
Dvojí i trojí zdanění v obecném pojetí zažíváme neustále. Nejprve v potu tváře vyděláme nějakou tu korunku prací, z níž ukousne daň z příjmů. Abychom měli sílu vstát i zítra, zamíříme s měšcem do obchodu, kde koupíme trochu jídla, za které ale státu prostřednictvím prodejce zaplatíme daň z přidané hodnoty. Pro zklidnění tepu zajdeme večer s přáteli do vinárny, kde nám však s bublinkami vyprchá další část zdaněných příjmů formou spotřební daně, podobně je to s cigaretami nebo palivem aut, z čehož se musíme jít vyspat do vlastního domečku nebo bytu, za jehož existenci obci zaplatíme z již poloprázdného měšce daní z nemovitých věcí. Tohle ovšem nelze považovat za vícenásobné zdanění, neboť předmětem daně je vždy něco jiného: a) příjem, b) dodání zboží plátcem