Základní právní úpravu zdravotního pojištění představují zákon č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů a zákon č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, oba ve znění pozdějších předpisů.
Zaměstnavatelé a doplatky do minima ve zdravotním pojištění
Ing.
Antonín
Daněk
Zaměstnavatelé jsou ve zdravotním pojištění rozhodující skupinou plátců pojistného. V této souvislosti je zřejmé, že se zdravotní pojišťovny v rámci výkonu své kontrolní činnosti primárně zaměřují právě na tyto plátce, proto je žádoucí, aby si zaměstnavatelé řádně plnili svoje povinnosti, především pak včas a ve správné výši odváděli pojistné za své zaměstnance ve prospěch těch zdravotních pojišťoven, u kterých jsou jejich zaměstnanci pojištěni.
Významné postavení zaujímá ve zdravotním pojištění institut minimální mzdy, neboť v souvislosti s placením pojistného konkrétně určuje minimální vyměřovací základ zaměstnance, resp. jeho poměrnou část. S účinností od 1. 1. 2023 se zvýšila minimální mzda na 17 300 Kč, proto při stanovení vyměřovacího základu a navazujícího výpočtu výše pojistného vycházejí zaměstnavatelé z této nové hodnoty minima. Jestliže se na zaměstnance (a tedy i na jeho zaměstnavatele – plátce pojistného) vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, musí být od ledna 2023 odvedeno zaměstnavatelem pojistné nejméně ve výši 2 336 Kč (13,5 % z 17 300 Kč) při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc. Tento postup vychází z aplikace ustanovení § 3 odst. 4 a odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb.
Pokud zaměstnanec není uveden mezi osobami – výjimkami, které minimální vyměřovací základ dodržet nemusejí, vztahuje se na zaměstnavatele takového zaměstnance povinnost postupovat při výpočtu a odvodu pojistného v přímé vazbě na zákonné minimum 17 300 Kč v situaci, kdy zaměstnání trvá celý kalendářní měsíc.
Minimum nemusí b&y