Nedávno jsme tu měli příspěvek s obdobným tématem věnující se praxi prokazování poplatníků na poli daní z příjmů. Soudci rozumně vyjasnili pravidla hry „Na pravdu“ a umravnili přehnané důkazní požadavky správců daně s tím, že jistota je nedosažitelná a stačí důkazy nenechávající prostor pro rozumné pochyby. Jenže podobná dramata a infarktové situace zažívají také plátci ohledně uznání nároků odpočtů DPH na vstupu. A před pár dny – 19. 3. 2025 – Nejvyšší správní soud „dopekl“ rozsudek, který se obdobně zastal i těchto daňových subjektů. Tohle by firemním daňařům nemělo uniknout, jak pro klidnější spánek, tak odbourání zbytečné detektivní práce.
Přehnané důkazní požadavky: Soud se zastal plátce DPH
Ing.
Martin
Děrgel
Bez odpočtu by nešlo o daň z přidané hodnoty ale z obratu
Daň je legalizovaná krádež, ba co hůř nešťastníci pod daňovou exekucí dosvědčí, že bere i těm, kdo nic nemají. Akademici mají učenější definici: povinná, pravidelně se opakující, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která je neúčelová (nefinancuje konkrétní vládní projekt), neekvivalentní (kdo ji platí, nemá nárok na protihodnotu od státu, na rozdíl od poplatků, které jsou za úkon) a nenávratná. Základní
členění daní je na:
–
přímé
– ekonomicky tíží toho, kdo je platí (poplatníka), např. daň z příjmů ukousne ze mzdy zaměstnance,–
nepřímé
– ekonomicky netíží toho, kdo je platí (plátce), protože břemeno přenesl na jiný subjekt, např. clo (nejstarší daň) a DPH, kterou plátce v principu vybírá od zákazníků a pak ji přepošle na účet berního úřadu.Předchůdcem naší DPH byla daň z obratu, kterou v letech 1953 až 1992 upravoval zákon č. 73/1952 Sb. – tak velká daň vystačila s 21 stručnými paragrafy a dvěma novelami během 40 let! Daň plátce vypočetl jako příslušné procento (stanovené prováděcí vyhláškou) z prodejní ceny zboží. S bouřlivým rozvojem porevolučního podnikání u nás vyšly najevo tři hlavní nevýhody daně z obratu: cenová diskriminace obchodníků (mezičlánků), nemožnost zdanění služeb a nesoulad se Západem. A tak přišla DPH... Původní zákon č. 588/1992 Sb. po 11 letech a 25 novelách nahradil více á la EU zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů („
“), který si za 20 let vyžádal 70! novel; a to u nás nebyla další revoluce. Má přes 200 paragrafů a o srozumitelnosti či snadnosti uplatňování DPH a související administrativy si mohou plátci nechat pouze zdát.
Plátce DPH má řadu povinností, zejména přiznat daň ze svých prodejů (až na výjimky) a odvést ji správci daně. Naopak jeho prakticky jedinou, ovšem zcela zásadní výhodou je možnost odpočtu – zjednodušeně řečeno „vrácení“ – DPH z jeho nákupů od jiných plátců. Odpočet daně je zcela zásadní podmínkou neutrality DPH pro plátce, kteří jsou v nemilé roli výběrčích daní zaplacených zákazníky. Právě odpočet dělá z DPH onu daň pouze z hodnoty – přidané dotyčným plátcem – bez ní by se jednalo o rozšířenou a šíleně složitější daň z obratu plátce.
Příklad
Možnost odpočtu daně je definiční znak DPH
Prodejce od Výrobce, oba plátci, koupil vrtačku za 1 000 Kč a chce ji prodat za 1 100 Kč, obě částky zatím bez DPH 21 %. Aby DPH Prodejce byla jen z jeho „přidané“ hodnoty – z navýšení ceny 100 Kč – měla by být 21 Kč. Výrobce ale musel k prodejní ceně 1 000 Kč připočíst svou DPH 210 Kč, takže Prodejce platil 1 000 Kč + 210 Kč, nemůže vrtačku proto prodat za méně. Celková cena Prodejce bude = 1 000 Kč (zaplatil Výrobci za zboží) + 210 Kč (tolik mu připlatil za jeho DPH) + 100 Kč (přirážka Prodejce potřebná k pokrytí provozních výloh jeho obchodu) + 21 Kč (tolik by měla být DPH z hodnoty 100 Kč jím „přidané“). Tím by to končilo, kdyby Prodejce neměl možnost odpočtu daně. Díky odpočtu mu ale berní úřad jakoby vrátí DPH Výrobce 210 Kč. Sice Prodejce od zákazníka požaduje 1 100 Kč + DPH 231 Kč, ale v úhrnu přispěl do eráru daní navíc jen 21 Kč.
V daních je pravdou jen to, co je prokázáno...
Nárok na odpočet DPH však není automaticky dán samotnou registrací plátce, ale je vázán na podmínky stanovené v § 72 až 76 ZDPH. Z nichž stěžejní je účel využití daného vstupu (nákupu), tedy že přijaté zdanitelné plnění plátce použije pro uskutečňování svých plnění s nárokem na odpočet, zejména pro svá zdanitelná plnění.
Cesta plátce za odpočtem se ovšem podobá legendární plavbě Odyssea mezi Charybdou a Skyllou. A úskalím nejsou jen stále složitější pravidla, podmínky, výjimky, změny atd., ale často také dosti mlhavé procesní aspekty, hlavně diskutabilní unesení důkazního břemene. Předkládané jakkoli pádné a hodnověrné důkazy plátce totiž hodnotí podle své úvahy berní úředník. A v řadě reálných případů bývá těžké a navíc s nejistým výsledkem přesvědčování správce daně a soudů.
Je třeba zkraje vyjasnit, že se nebudeme věnovat vědomým podvodům, kdy odběratel moc dobře ví, že reálně žádný dodavatel neexistuje a tvrzený obchodní případ, rádoby zdanitelné plnění, je od počátku smyšlený za účelem „vydělání“ na odpočtu DPH. Půjde nám o všední případy poctivých plátců, kteří mají pouze tu smůlu, že správce daně má po čase pochybnosti o dodavateli a/nebo skutečném dodání zboží či poskytnutí služby.
Odpočet DPH z nákupu, resp. přijatého zdanitelného plnění, uplatní příjemce (plátce) jeho uvedením do příslušné kolonky tiskopisu daňového přiznání, v úhrnu s ostatními. Ovšem ne nadarmo
přiznání spadá do širší kategorie – tvrzení
. Správce daně totiž tímto návrhem plátce není vázán a ze zákona jej musí důkladně kriticky posoudit. Dle § 1 daňového řádu („
“) je správa daně postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.
Daňové tvrzení plátce je pouze základem pro správné zjištění a stanovení daně
. Jeho podáním (aniž to tuší) spustil úřední mašinérii „daňové řízení“, které skončí obvykle až úhradou DPH.Daňové řízení je ovládáno několika obecnými zásadami. Z nichž hlavní jsou:
volné hodnocení důkazů
, legitimní očekávání, materiální pravda a zákaz zneužití veřejného (zde tedy daňového) práva ve smyslu § 8 DŘ:–
„Správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. (...) posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo...“
A právě tohle nás bude zajímat nejvíce. Právní rámec dokazování vymezuje § 92 až 100 DŘ, a hned úvod bývá chápán nesprávně: „
Dokazování provádí příslušný správce daně...“
. „Provádění“ zde totiž neznamená vyšetřování známé z trestních řízení, ale hlavně řízení celého procesu a zmíněné kritické posuzování coby volné hodnocení důkazů. A potíž je v tom, že dle § 92 odst. 3 DŘ
plátce prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání k DPH
. Učeně řečeno jej stíhá prvotní důkazní břemeno – ohledně všeho, co do přiznání napsal. Naopak
správce daně prokazuje
podle § 92 odst. 5 DŘ
pouze skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem
. A když bude mít berní úředník nějaké – ovšem
a priori
důvodné – pochybnosti, pak musí plátce vyzvat k jejich odstranění: prokázáním patřičných skutečností; nebo u něj provést daňovou kontrolu. Přičemž jako důkazní prostředek lze užít všech (legálních) podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit rozhodné skutečnosti: listiny, posudky, svědci...Nebudeme to protahovat, prostě
podmínka průkaznosti je v praxi nejsložitější i nejdůležitější, lze říci: „V daních je pravda jen to, co se podaří prokázat.“
Obvykle nějakým písemným dokladem, jako faktura nebo příjmový pokladní doklad dodavatele, potvrzení (účtenka) o platbě za nakoupené zásoby, pohonné hmoty, nejrůznější poplatky apod. Zejména vyšší částky a méně běžné druhy výdajů je vhodné mít nepřímo potvrzené také dalšími hodnověrnými způsoby, jako jsou obchodní smlouvy, zápisy z jednání, dodací listy, kniha jízd atd.Příklad
Berňák je soudce i kat
Správce daně by měl hodnotit důkazy podle své úvahy, přitom každý posuzovat jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo... Metodika předepsaná DŘ zní jako životní moudro, a také tak málo prakticky bývá k reálnému užitku. O užitečnější návod se pokusil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, čj. 8 Af 5/2015-82, „hodnocení důkazů podle své úvahy neznamená libovůli. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, volné hodnocení důkazů je postaveno na vnitřním přesvědčení správce daně, což však v žádném případě neznamená libovůli v jeho postupu, nýbrž přísný logický postup opřený o znalost zákonů a jiných právních předpisů, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení jednotlivých důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, čj. 7 Afs 64/2013-22). Volné hodnocení důkazů však neznamená ani to, že správce daně může hodnotit důkazy takovým způsobem, která prakticky v důsledku vylučuje unesení důkazního břemene.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že vyžadováním nadměrného důkazního standardu pro prokázání určité skutečnosti může dojít k porušení základních práv účastníka řízení. Podle Ústavního soudu ‚žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně,
ex post
, prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti‘ (nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014, bod 30).Městský soud se s tímto názorem ztotožňuje, a zdůrazňuje, že správce daně nemůže po daňovém subjektu aplikovat takový důkazní standard, který bude nemožné splnit. Správce daně musí rozumně nastavit míru jistoty (pravděpodobnosti) pro unesení důkazního břemene žalobcem. Správci daně se tedy musí ptát, zda z předložených důkazů lze předmětný závěr učinit s dostatečnou mírou jistoty. Dostatečná míra jistoty je dosažena tehdy, pokud důkazy jsou přesvědčivé a dostatečné, aby z nich šlo daný závěr učinit bez vážných pochybností. Nemůže však v žádném případě požadovat jistotu úplnou. Ta je totiž v realitě nedosažitelná.“
Nárok na odpočet daně je definiční podmínkou spravedlivého a pro plátce neutrálního systému DPH. Jak bylo předesláno, jsou v roli výběrčích daní od zákazníků, nejde o jejich daň, která by je měla ekonomicky tížit. Nejde jen o plané teoretizování,
judikatura
Soudního dvora EU zdůrazňuje, že plátcům nelze odepřít nárok na odpočet daně, a to nejen kvůli „prkotině“ typu neúplné nebo chybějící doklady. Ale ani u větších prohřešků, jako neprokázaný (pochybný) tvrzený dodavatel. Nevěříte? Pak si přečtěte
rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 23. 3. 2022 čj.
1 Afs 334/2017-208. Šlo o názorový spor dvou senátů NSS:–
1. senát NSS dospěl k závěru, že
podmínkou odpočtu DPH je prokázání, že zdanitelné plnění bylo přijato od jiného plátce, takže daňový subjekt
podle něj musí prokázat, kdo přesně zdanitelné plnění poskytl
.–
4. senát NSS vyslovil názor, že i když není možné určit subjekt, který plátci zdanitelné plnění skutečně poskytl, nelze mu odepřít nárok na odpočet daně
, pokud není prokázána jeho vědomá účast na podvodu.Rozšířený senát NSS si vyžádal stanovisko Soudního dvora EU, který odpověděl rozsudkem C-154/20:
–
„Směrnice 2006/112/ES musí být vykládána v tom smyslu, že
uplatnění nároku na odpočet DPH zaplacené na vstupu musí být odepřeno
– aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu –
jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani
, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl.“Soudní dvůr potvrdil to, že prokázání dodavatele jako plátce je jednou z hmotně-právních, tj. nezbytných podmínek nároku na odpočet. Ovšem připustil, že
za určitých podmínek nemusí být dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl
. A to s ohledem na charakter a rozsah plnění, třeba u dodání stroje nebo stavebních prací přes 2 miliony Kč (tj. plátce ze zákona). Neidentifikovaný dodavatel je ale „nestandardní problém“ přitěžující odběrateli u odpočtu daně. Tíží jej totiž důkazní břemeno, takže musí být schopen prokázat, že s jistotou muselo jít o plátce – ačkoli nemuselo jít nutně o osobu uvedenou na daňovém dokladu. Přelomový verdikt rozšířeného senátu NSS sice začíná pomáhat s odpočty daně (např. čj. 7 Afs 375/2020), avšak
jednodušší a bezpečnější zůstává identifikovaný dodavatel
.Příklad
Neprokázaný dodavatel BRÁNÍ odpočtu DPH
Rozhodnutí NSS čj.
1 Afs 142/2022: NSS zamítl kasační stížnost plátce ... Předmětem sporu bylo prokázání nároku na odpočet DPH při pořízení automobilů od deklarovaného dodavatele. NSS se neztotožnil s námitkami plátce ohledně aplikace rozsudku výše ve věci C-154/20. Plátce totiž vždy trval na tom, že dodavatel byl deklarovanou společností, a proto nebylo třeba vést řízení směrem k prokazování náhradního dodavatele. (...)Rozhodnutí NSS čj.
10 Afs 529/2021: NSS zamítl kasační stížnost plátce ..., neboť neprokázal, že mu bylo zboží dodáno (deklarovaným, tvrzeným) plátcem. Z daňového řízení a provedeného dokazování s jistotou nevyplynulo, kdo byl skutečným dodavatelem, a NSS uzavřel, že závěr obstojí i s ohledem na rozsudek C-154/20.Dalším častým problémem plátců – a důvodem neuznání odpočtů daně – bývá neprokázání uskutečnění tvrzeného přijatého zdanitelného plnění. Přičemž jde o stěžejní podmínku napsanou v úvodu § 72 odst. 1:
–
„Plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u
přijatého
zdanitelného plnění, ...“Plátce musí prokázat, že doopravdy došlo k transakci – dodání zboží, poskytnutí služby.
Nedostačuje perfektní daňový doklad (obvykle faktura), který totiž sám o sobě ještě nemůže sloužit jako pádný důkaz o uskutečnění deklarované (tvrzené) skutečnosti, neboť
a priori
neprokazuje, že fakticky došlo k plnění...Příklad
Neprokázané přijetí zdanitelného plnění BRÁNÍ odpočtu DPH
Rozhodnutí NSS čj.
7 Afs 111/2022: NSS zamítl kasační stížnost plátce a potvrdil závěry berní správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z přijatých reklamních služeb (promítání na LED obrazovkách), neboť nebyl prokázán rozsah jejich poskytnutí. Plátce neunesl své důkazní břemeno, protože hodnověrně neprokázal faktické uskutečnění plnění, což nemohla zhojit ani jeho „dobrá víra“, resp. že byl dodavatelem uveden v omyl.Rozhodnutí NSS čj.
10 Afs 371/2020: NSS zamítl kasační stížnost plátce a potvrdil odepření odpočtu DPH z důvodu neprokázání faktického přijetí zdanitelného plnění v podobě technických výkresů. Správce daně prokázal důvodné pochybností o uskutečnění plnění, které plátce nevyvrátil, když odkazoval pouze na skutečnost, že přijetí výkresů plyne z daňových dokladů a výkresů samotných, které ale po celé soudní řízení nepředložil.Rozhodnutí NSS čj.
9 Afs 79/2020: NSS zamítl kasační stížnost plátce pro neprokázání faktického uskutečnění přijatého zdanitelného plnění. Šlo hlavně o průzkum chování studentů farmaceutických fakult při výběru zaměstnavatele. Předložené důkazy měly jen formální povahu a existenci plnění nedokládaly. Naopak z důkazů správce daně za součinnosti Policie ČR lze dospět k závěru, že k plnění nedošlo a faktura byla vystavena na fiktivní plnění. NSS potvrdil, že byly splněny podmínky pro použití důkazů z trestního řízení v řízení daňovém.A dost! Tyhle důkazy stačí – zastal se plátce DPH soud
I když u nás neplatí anglosaský systém precedenčního práva, kdy právo spoluvytváří soudy, je dobré vědět, jak věci posuzují české soudy. Hlavně NSS, kde obvykle končí daňové kauzy poté, co se plátce nespokojil s odvoláním proti rozhodnutí finančního úřadu (obvykle platební výměr na doměřenou daň), ani správní žalobou (řeší krajský/městský soud) a podal tzv. kasační stížnost. Obecně sice je každý spor jedinečný, ale pokud již NSS řešil věcně obdobnou kauzu, je vysoce pravděpodobné, že „nezapře sám sebe“ a bude rozhodovat stejně.
Je proto užitečné vědět, jak NSS posuzoval obdobné spory se správci daně a poučit se z nich. Hlavně když soudci řeší praktické záležitosti věcně, argumentují srozumitelně, neutápějí se v procesních prkotinách, právních floskulích a alibistických odkazech, ale zcela jasně vysloví v praxi využitelnou metodiku řešení sporu s berňákem. A takový
rozsudek jménem republiky vynesl NSS 19. března 2025
, má označení
sp. zn.
7 Afs 78/2024-34. Vyhrál nejen dotyčný živnostník, ale všichni plátci uplatňující v dobré víře v úhrnu velké odpočty DPH z bezpočtu provozních nákupů (vstupů).
Soud umravnil přehnané požadavky správce daně na pečlivé á la detektivní prověření dodavatele, jestli třeba nejde o „sprostého podezřelého“.
1.
Jak to začalo... Plátce si standardně uplatnil odpočet DPH z obvyklého nákupu zboží:
–
Pan J. Ch. obchoduje jako OSVČ s obalovým materiálem a je plátcem DPH. Jedním z jeho dodavatelů byla firma AH (plátce), která na základě ústní kupní smlouvy dvakrát dodala objednané zboží (palety, boxy), 5 kamionů v září 2018 a dalších 8 zkraje roku 2019. Podle dohody platby proběhly v hotovosti při dodání, o čemž svědčí potvrzení z terminálu elektronické evidence tržeb (EET). Dodávky zboží byly stvrzeny dodacími listy a daňové doklady podepsané jednatelem firma doručila e-mailem, na jejich základě si plátce J. Ch. uplatnil odpočet DPH. Předmětné zboží následně prodal svým odběratelům jako zdanitelné plnění, z něhož řádně přiznal a odvedl DPH. V době uskutečnění obchodů byl dodavatel AH zapsán ve veřejném rejstříku správce daně jako – „spolehlivý plátce“, a živnostník J. Ch. neměl žádný důvod o něm pochybovat, vše probíhalo standardně, včetně řady jednání po telefonu, e-mailem i osobně.
2.
Finanční úřad neuznal odpočet daně z koupě od „problémového“ dodavatele:
–
Po dvou letech berní úřad odhalil podvodné jednání onoho dodavatele palet AH, který prostřednictvím nastrčeného „bílého koně“ pouze papírově přeprodával zboží mezi vzájemně propojenými firmami. Při širším prověřování jejich dřívějších obchodů došel i k živnostníkovi J. Ch. a zpochybnil jeho nárok na odpočet daně z nákupů od AH. Coby odběratele jej vyzval k prokázání skutečného přijetí zdanitelných plnění od skutečného dodavatele zboží. Což se mu dle správce daně nepovedlo, takže plátce neprokázal hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně, který mu proto nebyl uznán. Pokud by si pan J. Ch. dodavatele důkladně prověřil, zjistil by např. z účetních závěrek a obchodního rejstříku nedávné změny jednatele, neexistenci provozovny, absenci zaměstnanců i prezentace činnosti na internetu a předlužení firmy. Hlavně se měl zajímat o skutečný původ zboží, obzvláště když jej kupoval v tak značném množství.
3.
Odvolání plátce bylo zamítnuto, proti čemuž podal žalobu ke krajskému soudu:
–
Odpočet daně nebyl uznán hlavně pro neprokázání skutečného dodavatele koupeného zboží. Dle soudu plátci (J. Ch.) nelze klást přehnané kvalitativní požadavky ohledně prověřování dodavatele v podstatě spotřebního zboží (obalový materiál – palety, boxy) bez zvláštních požadavků na jakost. Obzvláště když jde o jednorázové, byť i opakované obchody a nikoli o dlouhodobější, rámcovou spolupráci. Sice šlo o obchody ve vyšší hodnotě, které se však nevymykaly jeho obvyklému obchodování. Je zřejmé – a úřad to sám uznává – že řadu skutečností tvrzených pochybností o dodavateli, při nejlepší vůli plátce nemohl zjistit. Buď nastaly či vyšly najevo až po uskutečnění obchodů (zveřejnění údaje, že AH je nespolehlivý plátce, její likvidace), nebo neměl možnost je zjistit (nemohl vědět, kdo byl dodavatelem jeho dodavatele a nic nenasvědčuje ani tomu, že by věděl o řetězci subjektů zapojených do systému fiktivních dodávek).
4.
Krajský soud zrušil verdikt finančního ředitelství:
–
Daňový subjekt má prvotní důkazní břemeno a správci daně stačí jej důvodně zpochybnit, načež by měl plátce pochyby vyvrátit a prokázat (jinak, silněji) pravdivost tvrzení. Hodnověrnost důkazů i argumentů však posuzuje správce daně. Jak konstatoval NSS toto volné hodnocení důkazů je postaveno na vnitřním přesvědčení správce daně, což neznamená libovůli, nýbrž přísný logický postup opřený o všestranné a hluboké zhodnocení důkazů a jejich souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem. Nemůže hodnotit důkazy způsobem, který prakticky v důsledku vylučuje, aby účastník řízení unesl důkazní břemeno. Také Ústavní soud zdůrazňuje, že vyžadování nadměrného důkazního standardu může porušit základní práva účastníka řízení. A jak uvádí, „...žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti“. Dle krajského soudu finanční správa hodnotila důkazy způsobem, který v důsledku vylučoval, aby plátce důkazní břemeno unesl. Soud uzavírá, že žalobce vyvrátil namítané pochybnosti, žaloba byla důvodná a zamítnutí odvolání se ruší.
5.
Finanční ředitelství to vidělo jinak a bránilo se „odvoláním“ k NSS:
–
S rozhodnutím nesouhlasilo finanční ředitelství a napadlo jej kasační stížností – obdoba odvolání u NSS. Proč? Podle stěžovatele nebyly na plátce kladeny nepřiměřené důkazní požadavky a berní úřad nemohl ignorovat pochybnosti o dodavateli, původu zboží, osobách vystavujících fiktivní doklady při přeprodeji palet v rámci řetězce. Důkazní prostředky odběratele J. Ch. (vesměs jen formální listinné) neprokázaly dodání palet a boxů tvrzeným dodavatelem AH, z jehož evidence vyplývá, že palety nekupoval, a tedy je ani nemohl prodávat. Účtenky v rámci EET mohou prokázat jen přesun peněz od jedné osoby ke druhé, nikoli zda za platbu bylo fakticky poskytnuto deklarované protiplnění. Ani zahrnutí plnění do přiznání k DPH a kontrolních hlášení dodavatele nelze v kontextu zjištěných pochybností považovat za důkaz o skutečném průběhu transakcí. Stěžovatel má za to, že je běžnou praxí základní prověření dodavatele zjistitelné z veřejných zdrojů na webu, kde si pan J. Ch. měl a mohl ověřit podezřelou změnu jednatele dodavatele, neexistenci provozovny, absenci prezentace činnosti na webu i jeho předluženost. Pak by při jednání s jiným zástupcem firmy – než je její jednatel – požadoval předložení příslušného oprávnění.
6.
A dost! Důkazy plátce stačí, unesl důkazní břemeno a má nárok na odpočet DPH:
–
NSS souhlasí s krajským soudem, že na plátce nelze klást přehnané požadavky ohledně prověřování jeho dodavatele, tím spíše pokud jde o spotřební, druhově určené zboží bez zvláštních požadavků na jakost, přičemž se obchody nevymykají obvyklému obchodování předmětem ani objemem. Plátce reagoval na výtky správce daně, zpochybněné obchody s dodavatelem AH doložil daňovými doklady, dodacími listy, fotografiemi sídla AH, stvrzenkami z terminálu EET, e-mailovou komunikací a dalšími podrobnostmi, navrhoval svědky. Řadu skutečností, o které správní orgán opřel pochybnosti, ani nemohl zjistit, nastaly nebo vyšly najevo až po uskutečnění obchodů, nebo šlo o interní informace dodavatele. Další namítané skutečnosti pak nutně nemusely v odběrateli J. Ch. vzbuzovat pochybnosti o dodavateli zboží (např. změna jednatele, žádní zaměstnanci, provozovna ani internetové stránky). A úhradu v hotovosti až po dodání zboží oprávněně nepovažoval za rizikovou. NSS proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.