Nedávno jsme tu měli příspěvek s obdobným tématem věnující se praxi prokazování poplatníků na poli daní z příjmů. Soudci rozumně vyjasnili pravidla hry „Na pravdu“ a umravnili přehnané důkazní požadavky správců daně s tím, že jistota je nedosažitelná a stačí důkazy nenechávající prostor pro rozumné pochyby. Jenže podobná dramata a infarktové situace zažívají také plátci ohledně uznání nároků odpočtů DPH na vstupu. A před pár dny – 19. 3. 2025 – Nejvyšší správní soud „dopekl“ rozsudek, který se obdobně zastal i těchto daňových subjektů. Tohle by firemním daňařům nemělo uniknout, jak pro klidnější spánek, tak odbourání zbytečné detektivní práce.
Přehnané důkazní požadavky: Soud se zastal plátce DPH
Ing.
Martin
Děrgel
Bez odpočtu by nešlo o daň z přidané hodnoty ale z obratu
Daň je legalizovaná krádež, ba co hůř nešťastníci pod daňovou exekucí dosvědčí, že bere i těm, kdo nic nemají. Akademici mají učenější definici: povinná, pravidelně se opakující, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která je neúčelová (nefinancuje konkrétní vládní projekt), neekvivalentní (kdo ji platí, nemá nárok na protihodnotu od státu, na rozdíl od poplatků, které jsou za úkon) a nenávratná. Základní
členění daní je na:
–
přímé
– ekonomicky tíží toho, kdo je platí (poplatníka), např. daň z příjmů ukousne ze mzdy zaměstnance,–
nepřímé
– ekonomicky netíží toho, kdo je platí (plátce), protože břemeno přenesl na jiný subjekt, např. clo (nejstarší daň) a DPH, kterou plátce v principu vybírá od zákazníků a pak ji přepošle na účet berního úřadu.Předchůdcem naší DPH byla daň z obratu, kterou v letech 1953 až 1992 upravoval zákon č. 73/1952 Sb. – tak velká daň vystačila s 21 stručnými paragrafy a dvěma novelami během 40 let! Daň plátce vypočetl jako příslušné procento (stanovené prováděcí vyhláškou) z prodejní ceny zboží. S bouřlivým rozvojem porevolučního podnikání u nás vyšly najevo tři hlavní nevýhody daně z obratu: cenová diskriminace obchodníků (mezičlánků), nemožnost zdanění služeb a nesoulad se Západem. A tak přišla DPH... Původní zákon č. 588/1992 Sb. po 11 letech a 25 novelách nahradil více á la EU zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů („
“), který si za 20 let vyžádal 70! novel; a to u nás nebyla další revoluce. Má přes 200 paragrafů a o srozumitelnosti či snadnosti uplatňování DPH a související administrativy si mohou plátci nechat pouze zdát.
Plátce DPH má řadu povinností, zejména přiznat daň ze svých prodejů (až na výjimky) a odvést ji správci daně. Naopak jeho prakticky jedinou