Nejvyšší správní soud sice nezpochybňuje, že stěžovatelka nemá možnost nahlížet do trestních spisů, pokud se jí netýkají, do vyhledávacích částí daňových spisů nebo do daňových spisů jiných subjektů, což jistým způsobem znesnadňuje její argumentační možnosti. Na druhou stranu však nelze nevidět, že soudní řízení správní je ovládáno zásadou dispoziční, což znamená, že ten subjekt (žalobce, stěžovatel), který podává návrh (žalobu, kasační stížnost), je povinen tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodné pro uplatnění jeho nároku (ať již se jedná o zákonnost správního rozhodnutí, nezákonný zásah či nečinnost správního orgánu). Způsobem stěžovatelkou naznačeným a nyní vyžadovaným u Nejvyššího správního soudu však nelze s ohledem na zmíněnou dispoziční zásadu přenášet její povinnost tvrzení ani na protistranu v řízení, ani na soud. Současně z ničeho nevyplývá, že mají racionální základ stěžovatelkou opakovaně naznačované skutečnosti o tom, že žalovaný stručně řečeno „věděl více“ než z daňového spisu vyplývá a že to před stěžovatelkou tají. Uvedené z ničeho nelze dovodit. Stěžovatelčin požadavek na provedení důkazu trestním spisem za účelem toho, aby mohla doplnit svá tvrzení, je tudíž zcela v rozporu se zmíněnou dispoziční zásadou a přesahuje také rámec soudního přezkumu v souzené věci, v níž jde o posouzení, zda daňová kontrola byla nezákonným zásahem či nikoliv.