Celnický balíček a jeho novela daňového řádu 2025

Novela přináší reakci na praktické obtíže při aplikaci stávajícího znění § 10 odst. 3 daňového řádu. Tento řeší způsobilost správce daně účastnit se občanského soudního řízení. Nicméně správce daně se účastní nejen občanského soudního řízení, ale též řízení trestního, insolvenčního, správního či řízení před správními soudy. Způsobilost správce daně se nyní odvozuje buď z příslušných předpisů upravujících danou oblast, anebo výkladem. Novelizované znění nově explicitně uvádí, že . Cílem zákonodárce je poskytnout správci daně obecnou možnost účastnit se všech řízení, které se správou daní souvisí, a přitom nespoléhat na znění předpisů tyto speciální oblasti upravující.

Novela přináší Stávající znění daňového řádu doručování do zahraničí explicitně neupravuje. Možnosti, jak doručovat do zahraničí, jsou dvě.

Nově se uvádí, že „ . Jinými slovy, správce daně může využít tuzemského či zahraničního provozovatele poštovních služeb, přičemž jedinou podmínkou je, aby tento dodržel pravidla pro doručování platná v příslušném státu doručení. Jiný právní řád může upravovat odlišně osoby oprávněné zásilku převzít, podmínky pro vyrozumění nebo uložení písemnosti. Otázkou pak zůstává, zda bude možné z jiného právního řádu převzít jinou než 10denní fikci doručení. S ohledem na zařazení novelizovaného znění do § 47 odst. 7, tj. za pravidlo stanovující 10denní fikci doručení, to není vyloučeno. Nicméně předpokládám, že tato otázka bude ještě předmětem metodických výkladů správců daně.

Změn doznala i část zákona upravující , když vyhlášku lze využít nově v případech, kdy se prokazatelně nedaří doručovat na adresu bydliště nebo sídla daňového subjektu v cizině. Zde se bude jednat o situace dvojího druhu. V prvé řadě půjde o obdobu znění § 49 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Zde je uvedeno, že osobě neznámého pobytu nebo sídla se ustanoví zástupce, popř se této osobě doručuje veřejnou vyhláškou. V druhém případě se bude jednat o situace, kdy se opakovaně nebude dařit v zahraničí doručit, resp. bude doručováno fikcí.

V oblasti elektronických podání dojde k reflexi judikatury správních soudů. Je tomu tak i v případě nové . Zde se promítají závěry rozsudku NSS 5 Afs 373/2021. NSS uzavřel, že správce daně musí přijmout podání, které splňuje požadavky stanovené § 71 odst. 1, když v soudem řešeném případu se jednalo o podání učiněné e-mailem. Dle NSS daňový řád neumožnuje volbu správce daně v tom smyslu, že by podání e-mailem mohl odmítnout. Novela naopak volbu zavádí, a to novým zněním § 56. Správce daně prvně zveřejní adresu elektronické podatelny nebo podatelen. V praxi Finanční správy se tak může jednat o e-mailovou adresu podatelny, portál Moje daně apod. Následně správce daně určí, resp. vyloučí podání, která si nepřeje na konkrétní adresy přijímat, např. z důvodu absence automatizovaného zpracování. Typicky se bude jednat o vyloučení možnosti podat daňové přiznání či kontrolní hlášení e-mailem.

Další změnou je nová úprava . Konkrétně se jedná o úpravu § 72 DŘ. Tento již v minulosti prošel novelizací, která měla za cíl sladit text zákona s judikaturními požadavky. Dle nich je nezbytné, aby obsah daňových formulářů byl alespoň rámcově stanoven právním předpisem, minimálně v podobě vyhlášky (Pl. ÚS 19/17). Novela účinná v roce 2021 pak přinesla zcela nový obsah § 72, když nejen že stanovila základní obsah formulářových podání, ale zakotvila též zmocnění Ministerstva financí pro vydání příslušných vyhlášek. Shodně bylo uzákoněno, že minimálně podzákonným předpisem je nezbytné stanovit i formát formulářového podání. Prakticky tak Ministerstvo financí vydalo vyhlášky, jejichž obsahem byl daňový formulář (například formulář přiznání k DPH), pokyny k jeho vyplnění a bylo v nich též uvedeno, že povinným formátem je xml. Avšak i přes novelizaci se ukázalo, že stávající právní úprava není dostatečná. NSS totiž rozhodl, že obsahem podzákonného právního předpisu má být i zveřejnění struktury podání (2 Afs 395/2020, 2 Afs 210/2022). Například v praxi Finanční správy se jedná o xsd. schéma. Dle NSS je smyslem dodržení povinné struktury možnost automatizovaného zpracování dat správcem daně. Zároveň NSS chápe strukturu jako „ “. Stávající absence požadavku na zveřejnění struktury podání prostřednictvím právního předpisu tak dávala smysl, jelikož otázka struktury je víceméně otázkou technickou, když se jedná o pravidla, jak má datová zpráva vypadat, resp. jaká data smí obsahovat, v jakém formátu, v jakém pořadí apod.

Novelizované znění přináší . Nově bude obsahem vyhlášek Ministerstva financí pouze struktura obsahová. Jedná se prakticky o uspořádání kolonek daňového formuláře a jejich obsahová náležitost. Datová struktura bude oproti tomu zveřejněna pouze na úřední desce, popřípadě způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zákonodárce se tak snaží legalizovat stávající stav, kdy datová struktura obsahem vyhlášek nebyla. Otázkou do budoucna je, zda i novelizovaná úprava projde soudním testem. Další zajímavou otázkou je samotné rozlišení obsahové a datové struktury. Že se nejedná o jednoduchou problematiku, ukazuje aktuální (NSS 7 Afs 136/2024). Nezbývá než dodat, že chybná struktura, a to jak obsahová, tak datová, bude chybou podání dle § 74 odst. 1 písm. d). Avšak v případě formulářových podání na DPH se bude jednat o vadu podání, která bude způsobovat neúčinnost podání přímo ze zákona, bez vydání výzvy dle § 74.

Změny vyvolané touto částí novely nabudou účinnosti až 1. 1. 2026.

Zde novela přináší drobnou dle § 75 DŘ. Dosud platí, že nepříslušný správce daně postoupí podání správci daně příslušnému a o tomto podatele vyrozumí. Nově bude správce daně vyrozumívat pouze v případě, že účelu vyrozumění nebude dosaženo jinak. Typicky se nebude vyrozumívat tam, kde je očekávaná reakce správce daně na postoupené podání. Příkladem může být žádost o posečkání dle § 156, na kterou musí správce daně vždy reagovat.

Novela přináší tři novinky:

Námitce přiznává , a to pokud směřuje proti rozhodnutí správce daně (námitku lze jinak uplatnit i proti jiným úkonům, než jen rozhodnutí). Nutno podotknout, že o shodnou věc se zákonodárce pokusil již v roce 2021. Nicméně z omylu jej vyvedl NSS v rozsudku 8 Afs 59/2023, kde konstatoval, že pokud námitka nedisponuje odkladným účinkem, nemůže jí být řádného opravného prostředku přiznán. Proč by vlastně řádného opravného prostředku měla mít? Je tomu tak z důvodu naplnění principu subsidiarity správního soudnictví, který pro řádné podání správní žaloby vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků. Není-li námitka tímto prostředkem, je možné rozhodnutí správce daně přímo žalovat. Příkladmo u exekučního příkazu. Žalobce nečeká na vyřízení námitky, potažmo ji vůbec nepodává a volí přímou cestu ke správnímu soudu. Tento nežádoucí stav bude odstraněn novelizací § 103 a 108, když námitce bude odkladný účinek, tj. oddálení právní moci, přiznán. Na druhou stranu, zákonodárce v této souvislosti na některých místech odepírá možnost námitku podat, a to konkrétně tam, kde je odkladný účinek nevhodný. Příkladmo nově dochází k odepření námitky v případě exekučního příkazu (§ 178 odst. 4). Dle přechodných ustanovení novely se nová pravidla uplatní pouze v případě námitek podaných po 1. 7. 2025.

Novela vyjasňuje přezkumného řízení dle § 124 DŘ. Jedná se o řízení, které je vyvolané správcem daně v průběhu soudního řízení a jeho cílem je uspokojit žalobce vydáním pro něj pozitivního rozhodnutí. V praxi panovaly spory o to, zda se jedná o , a to zejména ve vztahu ke stavění běhu prekluzivní lhůty dle § 148 a 160. Novela na otázku odpovídá kladně, a to novelizací znění § 108.

Zákonodárce . Jedná se o ustanovení, které řeší vliv rozhodování NSS na stav daňového řízení. Občas se stane, že krajský soud zruší rozhodnutí správce daně. Správce daně následně podá kasační stížnost k NSS, avšak tato obecně nemá odkladný účinek. Pod hrozbou nečinnosti pak správce daně vydá nové rozhodnutí ve věci, které respektuje právní názor krajského soudu. Problém nastane, když NSS kasační stížnosti vyhoví a zrušující rozsudek krajského soudu zruší. Zde může NSS volit mezi zrušením a vrácením věci soudu zpět, popřípadě zrušením věci a rozhodnutím namísto nižšího soudu. V obou případech je třeba vyřešit, co dělat s novým rozhodnutím správce daně, když rozsudek, který zrušil původní zrušující rozhodnutí, již neexistuje. Novela vlastně zpřesňuje text zákona, protože tento původně neobsahoval pravidlo pro případ, kdy NSS rozhodne ve věci namísto krajského soudu sám. Zajímavostí je, že plánovaná novela zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, má ambici tuto oblast upravit samostatně. Pokud dojde k jejímu schválení, bude se od její účinnosti postupovat právě dle soudního řádu správního.

Konkrétně se jedná o , který umožňuje stanovení daně do konce roku následujícího po právní moci rozsudku soudu o spáchání daňového trestného činu. Zde zákon nově stanoví, že daň lze stanovit i v případě, , a toto jednání má přímý dopad na daň daňového subjektu. Konkrétně se může jednat o propojení daňových subjektů v podobě právnické osoby a jejího jednatele anebo o propojený řetězec daňových subjektů, typicky v případě spojených osob či řešení podvodného jednání na DPH. Vždy však bude na správci daně, aby prokázal naplnění podmínky přímého dopadu na daňovou povinnost daňového subjektu. Nejedná se o úplnou novinku, jelikož tímto směrem se již ubírala správní praxe. Ostatně podobné rozšíření mimo sféru daňového subjektu s přímým dopadem na něj je známo už z judikatury ke stavění prekluzivní lhůty v souvislosti se stíháním pro daňový trestný čin (NSS 4 Afs 373/2023).

Mimo novelizaci § 148 odst. 6 DŘ se v rámci pozměňovacího návrhu novelizuje i , který umožňuje podat daňové tvrzení a stanovit daň po uplynutí prekluzivních lhůt v případě, kdy je toho třeba pro naplnění podmínek účinné lítosti dle trestního zákoníku. Odst. 7 bude nově využíván, mimo účinné lítosti, . Jedná se například o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, rozhodnutí o schválení narovnání podle § 309 trestního řádu, uzavření dohody o vině a trestu dle § 175a a násl. trestního řádu.

Rozšíření se dočkal , kde je nově stanoveno, že neběží po dobu , pokud se správce daně stal dotčenou stranou podle zákona č. 284/2023 Sb., upravujícího preventivní restrukturalizaci. Stavění lhůty nastane dle přechodných ustanovení od 1. 7. 2025 a bude se týkat i lhůt rozběhnutých před účinností novely.

Mezi změny týkající se prekluzivních lhůt je možné zařadit i . Tuto lze dle § 171 odst. 3 nově vydat i po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, pokud neuplynula lhůta pro placení daně. Myšleno lhůta pro placení daně dle § 160 a náležející daňovému subjektu (ne ručiteli).

V této části se novela dotýká . Dochází k potvrzení správní praxe, když nově je stanoveno, že . Je tomu tak z důvodu, že se jedná o prostředky správního trestání a tyto by měly být ze zásady věci nepřenosné. Zatímco tak například příslušenství v podobě úroků z prodlení a posečkání bude i nadále na dědice přecházet, penále a pokuty jakéhokoliv druhu (pořádkové, za nesplnění nepeněžitého plnění, za opožděné tvrzení daně, v souvislosti s kontrolním hlášením či hlášením osvobozených příjmů) ne.

Nově jsou též stanovena . Shodně jako např. v případě insolvence je stanovena lhůta pro podání daňového tvrzení v případě ukončení správy fondu a též v případě samotného zániku fondu. Stejně tak se uplatní i § 245 DŘ řešící sjednocení lhůt. Novela přenáší odpovědnost za vyrovnání daňových povinností fondu na osoby, které přijaly majetek z tohoto fondu a případnou možnost správce daně takové osoby určit rozhodnutím, proti kterému je přípustné odvolání s odkladným účinkem.

Zde lze novelu rozdělit na dvě části. V první dochází k . V aplikaci současného znění zákona se objevovaly dva výklady, resp. postupy pro výpočet pokuty. Tyto se dají rozdělit na více a méně příznivější pro daňový subjekt. Méně příznivější výpočet vycházel z postupu, kdy správce daně vypočítá výši pokuty dle znění § 250 odst. 1 nebo 2. Při tomto výpočtu není limitován minimální a maximální výší pokuty (1000 Kč a 300 000 Kč). Může tak dojít k situaci, kdy mezitímní výpočet dosáhne např. částky 500 000 Kč. Teprve poté dochází k aplikaci změkčujících pravidel jako např. odst. 7, který umožňuje snížit pokutu až o jednu polovinu. V případě částky 500 000 Kč by došlo ke snížení na 250 000 Kč. Příznivější výklad/výpočet vychází z dřívější aplikace spodního a horního stropu pokuty. Ve shodném případě by tak správce daně nikdy nedošel k částce 500 000 Kč, ale snížení pokuty o polovinu by uplatnil vůči částce 300 000 Kč, výsledná pokuta by tak činila 150 000 Kč. Novelizované znění přichází s podporou výkladu méně příznivějšího pro daňový subjekt, tj. v našem případě by pokuta po novele činila zmíněných 250 000 Kč.

Druhá část novely (např. 6 Afs 130/2020). NSS totiž judikoval, že již jednou uložená pokuta je příslušenstvím daně, a tudíž musí sledovat osud této daně. Dojde-li tak např. k následnému doměření daně, ať už vyšší nebo nižší, musí správce daně změnit i původně uloženou výši pokuty. NSS též uvedl, že v případě dvou opožděně podaných daňových tvrzení ke shodné daňové povinnosti, tj. řádného a poté dodatečného, nemůže dojít k uložení dvou pokut, ale pouze jedné. Zákonodárce za účelem vyloučení zmíněných právních názorů NSS zformuloval nový odst. 8, kde explicitně uvádí, že každá pokuta je samostatná a není možné jejich vzájemné ovlivnění.

Zde novela přináší několik změn. Novela z roku 2021 totiž výpočet úroků navázala čistě na občanský zákoník, resp. prováděcí nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nicméně to okamžitě přineslo výkladové pochybnosti. Nařízení váže výši úroku na jednu konkrétní skutečnost, která je pak v průběhu běhu času neměnná. Daňový řád však vznik úroku váže na každý den prodlení. Dojde-li tak ke změně repo sazby ČNB, změní se i výše vznikajícího úroku, a to právě z důvodu speciality daňového řádu vůči nařízení. Alespoň tak zní oficiální výklad (viz Pokyn č. MF-18). Zákonodárce, za účelem odstranění výkladových pochybností, nově stanovil, že

Další změna nepotěší daňové subjekty, když v § 251c odst. 5 písm. b) DŘ se nově stanoví, že . Dochází tak k uzavření dlouholeté soudní ságy na téma, zda je v daňovém právu přípustný úrok z úroku. Byť NSS naznačuje, že ano (3 Afs 194/2022), zákonodárce se staví proti. Konkrétně se bude jednat o úrok z nesprávně stanovené daně dle § 254 DŘ, kterým by se úročil buď ten samý úrok anebo úrok z vratitelného přeplatku (§ 253a) či daňového odpočtu (§ 254a). Dle přechodných ustanovení dnem 1. 7. 2025 přestane úrok z úroku vznikat.

Poslední změna se dotýká problematiky . Takto je označována situace, kdy je zapovězeno úročit nedoplatek z důvodu současné existence přeplatku. Typicky k vykusování dojde v případě doměření daně vyšší, která se doměřuje zpětně k poslednímu dni pro podání řádného daňového tvrzení. Vznikne tak nedoplatek, který se zpětně úročí. Nicméně při úročení musí správce daně zohlednit případnou existenci přeplatků evidovaných po dobu zpětného úročení. Při souběhu přeplatku a nedoplatku nedochází po dobu tohoto souběhu k úročení. Novelizace reaguje na judikaturu NSS (1 Afs 164/2022, 2 Afs 407/2020), která stanovuje, že správce daně má za určitých podmínek zohlednit existenci přeplatku u jiného správce daně (v případě, kdy disponuje dostatečnými technickými možnostmi existenci nedoplatku zjistit) a dokonce i u jiného věcně nepříslušného správce daně (např. finanční úřad zohlední přeplatek evidovaný u celního úřadu). Na druhou stranu to však znamená, že je možné/nutné zohlednit existenci přeplatku v rámci sítě věcně příslušných správců daně (např. v rámci Finanční správy). Zde však novela jde nad rámec judikatury, když tuto povinnost zohlednění přeplatku navázala právě na prokazatelnou existenci technických možností, konkrétně druhý senát uvedl, že „ S velkou pravděpodobností tak při neexistenci snadného technického řešení bude na daňovém subjektu, aby správce daně na existenci přeplatku upozornil a snížil si tak předepsanou výši úroku.

Odbornou veřejností hojně diskutovanou novinkou je Stávající právní úprava umožňuje prominutí penále pouze do výše 75 %, a to na základě posouzení míry součinnosti daňového subjektu v průběhu daňového řízení. Novelizace přináší další kritérium k posouzení, kterým je . Správce daně při posuzování rozsahu prominutí nově přihlédne nejen k rozsahu součinnosti, ale též k faktu, zda ke vzniku penále došlo z důvodu, který lze s ohledem na okolnosti ospravedlnit. Dle důvodové zprávy novelizace míří zejména na případy nepřípustně podaného dodatečného daňového tvrzení (§ 145a DŘ). Příkladem může být dodatečné daňové tvrzení a na jeho základě zahájené doměřovací řízení. Zjistil-li daňový subjekt, že údaje v podaném dodatečném daňovém tvrzení nejsou správné a již nelze podat opravné tvrzení, nezbývá mu než podat dodatečné daňové tvrzení další, tentokrát se správnými údaji. Správce daně sice posoudí takové tvrzení jako nepřípustné, avšak využije údaje v něm uvedené. Pokud tyto povedou k doměření daně (a vzniku penále) nad rámec chybného dodatečného daňového tvrzení, bude na místě uvažovat o prominutí penále v plné výši. Došlo totiž k naplnění podmínky součinnosti i ospravedlnitelného důvodu. Nicméně vždy bude záležet na konkrétní situaci. Předpokládám, že nové kritérium bude zapracováno do pokynu řady D k promíjení příslušenství daně (nyní pokyn GFŘ-D-67). To však nebrání daňovým subjektům, aby v případné žádosti o prominutí tvrdili důvody jdoucí nad rámec pokynu. Zbývá dodat, že dle přechodného ustanovení se rozšířená možnost prominutí penále využije až u penále vzniklého po 1. 7. 2025, tzn. že bude rozhodovat okamžik vydání dodatečného platebního výměru.

Penále se týká i novinka vložená do novely pozměňovacím návrhem, a to možnost plně Jedná se o reflexi judikatury NSS 10 Afs 26/2024. Zde NSS uvedl, že penále se musí předepsat i v případě, kdyby daňový subjekt již byl za stejné jednání trestán v rámci trestního práva. Odstranění penále NSS navázal právě na institut prominutí. Nicméně stávající textace zákona takové prominutí vylučovala.

Další novinkou je změna v případě Stávající právní úprava svěřuje tuto pravomoc do rukou ministra financí. Novela pravomoc přesouvá na vládu, když ministra financí staví nově do role navrhovatele. Novela nepřináší změnu v potenciálních důvodech prominutí, avšak mění proces prominutí a nově umožňuje vedle prominutí daň nebo příslušenství hromadně posečkat. Při hromadném posečkání bude možné stanovit, že po dobu posečkání nevzniká úrok z posečkané částky. Z hlediska procesu se nebude promíjet či posečkávat rozhodnutím, avšak opatřením obecné povahy dle § 171 a násl. správního řádu. Při vydávání opatření však není třeba postupovat plně dle správního řádu, protože novela stanoví, že vydávání opatření se obejde bez řízení, tj. bez procesu předvídaného správním řádem pro vznik opatření. Kontrola zákonnosti opatření probíhá v přezkumném řízení dle § 174 správního řádu, popřípadě skrze soudní moc. Opatření obecné povahy bude zveřejněno ve Finančním zpravodaji a způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Novelizace ustanovení týkajících se dělené správy je úzce provázána s novelizací § 106 správního řádu a § 175 daňového řádu. § 106 správního řádu po novelizaci ve zkratce stanoví, že pro správu placení peněžitého plnění se uplatní postup pro správu daní bez ohledu na to, zda je toto peněžité plnění příjmem veřejného rozpočtu podle daňového řádu. Dále § 106 obsahuje tezi, že správu placení peněžitého plnění namísto správního orgánu, který toto peněžité plnění uložil, vykonává obecný správce daně. Obecným správcem daně je celní úřad. Správní řád následně z tohoto pravidla stanovuje výjimky, přičemž stejně tak mohou činit předpisy upravující jednotlivá peněžitá plnění. Správní řád tedy obecně přesouvá správu placení, tj. jak dobrovolného, tak nedobrovolného (zajištění, vymáhání) do režimu daňového řádu. Od § 106 správního řádu se pak dostáváme do § 161 a násl. daňového řádu, které § 106 provádí.

Konkrétně je v daňovém řádu nově definována . Procesní dělenou správou se rozumí situace, kdy stejný orgán peněžité plnění ukládá (v režimu správního řádu jako správní orgán) a zajišťuje i jeho placení (dobrovolné i nedobrovolné) jako správce daně dle daňového řádu. Věcná dělená správa je pak charakteristická změnou příslušného orgánu. Jinými slovy, správní orgán peněžité plnění uloží, avšak jiný správní orgán, v postavení správce daně zajišťuje část placení. Zde může docházet ke dvojí situaci, kdy správce daně přebírá peněžité plnění již ve fázi dobrovolného placení nebo až ve fázi placení nedobrovolného, tj. zajišťuje jeho vymáhání. Není vyloučeno, že dojde k souběhu procesní a věcné dělené správy. K dělené správě věcné totiž může dojít jak v případě, kdy je plnění ukládáno dle správního řádu, tak v případě, kdy je ukládáno dle řádu daňového.

Novelizované znění zákona přináší, kromě jasné definice věcné a procesní dělené správy, nový způsob vymáhání, a to předáním nedoplatku obecnému správci daně (§ 175). Jedná se o nedoplatky čerpající svůj původ z peněžitých plnění směřujících do veřejných rozpočtů dle § 2 odst. 2 písm. a) až d) daňového řádu [výslovně je tak vyloučeno písm. e), tj. veřejné rozpočty, kterým je veřejnosti přiznán zákonem, např. rozpočet zdravotní pojišťovny]. Kromě dělené správy založené § 106 správního řádu tak nastupuje dělená správa dobrovolná. Zde se může správní orgán nebo správce daně rozhodnout k předání peněžitého plnění obecnému správci daně, tj. celnímu úřadu. Důvody mohou být různého charakteru, nicméně základním bude existence/neexistence vlastního systému vymáhání. V návaznosti na to pak novela upravuje podmínky pro předání (§ 162a) peněžitého plnění s tím, že základním principem je komplexní převod k realizaci placení peněžitého plnění. Dojde-li k předání vymáhání nedoplatku obecnému správci daně, přejde na něj nevratně též k jeho dobrovolnému vybrání, a to nevratně. Předávající orgán ztratí veškerou kompetenci pro správu plnění, stane se tedy věcně a místně nepříslušným.

Praktickou stránku dělené správy z pohledu sankcí pak pokrývá § 162a odst. 3, který stanoví, že orgán veřejné moci, který pozbyl příslušnost ke správě placení peněžitého plnění nebo vymáhání v rámci dělené správy, je povinen příslušnému správci daně uhradit hotové výdaje, úroky hrazené správcem daně a přiznanou náhradu škody, pokud tento orgán veřejné moci způsobil jejich vznik. Zde novela stanovuje kompenzaci škod způsobených předávajícím orgánem v rámci dělené správy věcné. K tomu je vhodné dodat, že naopak u dělené správy procesní (ať už v čisté podobě nebo kombinované s dělenou) jsou naopak vyloučeny úroky, a to jak úroky z prodlení, tak z nesprávně stanovené daně (§ 252 a 254). Je tomu tak z důvodu, že sankcionování se ponechává na předpisu, na základě kterého došlo k uložení peněžitého plnění.