Daň z nemovitých věcí je jedinou daní, jejíž výnos je v celém svém rozsahu příjmem obce. S ohledem na tuto skutečnost je dána pravomoc obcím ovlivňovat výši této daně na svém území. Výši daně mohou ovlivnit buďto navýšením koeficientu podle počtu obyvatel dle § 6 nebo § 11 zákona č. 338/1992 Sb. , o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“) nebo zavedením místního koeficientu dle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí . Stanovení místního koeficientu může mít zásadní vliv na výši daně z nemovitých věcí, a proto stojí za to jednotlivé možnosti stanovení tohoto koeficientu podrobně rozebrat.
Možnosti stanovení místních koeficientů na dani z nemovitých věcí
Ing.
Jan
Koreček
Historie místního koeficientu
Místní koeficient byl do zákona o dani z nemovitých věcí zaveden zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1. 1. 2008. Dle tehdejšího znění zákona bylo možné obecně závaznou vyhláškou stanovit místní koeficient pouze na celé území obce, a to ve výši 2, 3, 4 nebo 5. Zákonem č. 1/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů došlo od 1. 1. 2009 k zavedení výjimky pro pozemky druhu orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů, na které se nově místní koeficient nevztahoval. Kromě legislativně-technické změny provedené zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů došlo k zásadnějším změnám až zákonem č. 609/2020 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony, který s účinností od 1. 1. 2021 umožnil obcím stanovit místní koeficient obecně závaznou vyhláškou i na část obce, a také umožnil stanovit místní koeficient ve výši v rozmezí od 1,1 až 5. Tato změna byla zásadní, neboť umožnila obcím zatížit místním koeficientem jednotlivé části obce, ovšem při zachování určitých pravidel, podle kterých bylo zvýšení daně podrobeno testu rovného přístupu. Tato pravomoc byla potvrzena i nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 ze dne 18. 6. 2023, ve kterém se soud zabýval i otázkou diskriminace. Jednotlivou částí obce se rozumělo v kontextu tohoto zmocnění jak katastrální území, tak jiná část obce jednoznačná a nezaměnitelným způsobem vymezená, např. uvedením názvu části obce, názvem ulice, parcelními čísly pozemků, nebo stavbami s číslem popisným či evidenčním, vždy s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém se tyto nemovité věci nacházejí. Obce tak mohly za jednotlivou část obce v případě místního koeficientu označit i jen jednotlivé stavby a pozemky, na nichž byly umístěny podnikatelské areály (průmyslové a výrobní podniky, logistická centra apod.), měly-li pro uvedený postup ospravedlnitelné důvody. Nejrozsáhlejší změny v místním koeficientu přinesl zákon č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 349/2023 Sb.“), a to s účinností od 1. 1. 2024 a následně od 1. 1. 2025. Změny místního koeficientu od 1. 1. 2024 spočívaly ve změně výše místního koeficientu, který může být nově zaveden v rozmezí od 0,5 až 5,0, a dále v možnosti zavedení místního koeficientu ve výši v rozmezí 0,5 a 1,5 pro všechny pozemky nacházející se na území celé obce zařazené ve skupině vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch nacházející se na území celé obce.