Judikatura

Vydáno: 18 minut čtení

Vybraná judikatura Nejvyššího správního soudu k: - Identita dodavatele – daň z příjmů - Daňové nalézací řízení po přezkumném jednání v insolvenci - Stížnost už zas není podmínkou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem - Prokazování (ne)dobré víry u podvodů na DPH - Úrok z úroku - Stavění lhůty pro stanovení daně - Mezinárodní dožádání – stavění lhůty pro stanovení daně - Základy daňového procesu - Soudní přezkum jmenování podjatého znalce

Judikatura
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
 
Identita dodavatele – daň z příjmů
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 1 Afs 171/2017, www.nssoud.cz
K předpisům:
Uvedené závěry jsou přitom zcela aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Lze je shrnout tak, že i v případě, kdy jde o daň z příjmů právnických osob a související daňově účinné náklady, je třeba trvat na tom, aby daňový subjekt prokázal vynaložení výdaje jednoznačným způsobem, uvedl a dokázal okolnosti tohoto výdaje, a to včetně prokázání, který subjekt byl dodavatelem plnění, za které daňový subjekt poskytl úhradu, kterou uplatňuje jako daňově účinný náklad, přičemž může jít o dodavatelský subjekt odlišný od subjektu uvedeného na předložených dokladech. Daňovému subjektu musí být v takovém případě dána možnost odstranit rozpory v jeho tvrzeních, případně tato tvrzení upravit, a předložit či navrhnout za tímto účelem další důkazy.
Ohledně nároku na odpočet u daně z přidané hodnoty je povinností daňového subjektu prokázat, od koho plnění přijal, potažmo že je tento dodavatel registrován k dani. U daně z příjmů tak přísný Nejvyšší správní soud nebyl. Postačovalo prokázat to, že výdaj byl vynaložen na konkrétní plnění, které mělo souvislost s dosahovanými příjmy. Požadavek na jednoznačné prokázání identity dodavatele je tak věcí novou. Bude tak zajímavé sledovat, zda se tento názor ujme, či bude potichu zapomenut.
 
Daňové nalézací řízení po přezkumném jednání v insolvenci
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 1 Afs 141/2017, www.nssoud.cz
K předpisům:
Stěžovatel zde dostál podmínce vyčerpání opravných prostředků, neboť v zákonem stanovené lhůtě řádně podal odvolání proti platebnímu výměru. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo ze zákona zastaveno a bylo tak zamezeno věcnému přezkumu rozhodnutí, stěžovatel neměl možnost jiného řádného opravného prostředku, který by mu zákon umožnil použít, a žaloba ve správním soudnictví musí být za těchto okolností přípustná. Jakákoliv jiná úvaha vede k tomu, že by rozhodnutí správce daně o vyměření daně nebylo věcně přezkoumatelné, což by odporovalo principu přezkumu správních rozhodnutí soudem tak, jak je zakotven v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ten uvádí, že přezkum správních rozhodnutí lze vyloučit pouze zákonem.
Rozhodnou skutečností se tedy jeví zákonná konstrukce zakládající jako následek provedení přezkumného jednání dle insolvenčního zákona zastavení nalézacího daňového řízení a nabytí právní moci dosud nepravomocného rozhodnutí. Zákon však v žádném ustanovení explicitně nestanoví vyloučení přezkumu takového rozhodnutí soudem, je proto nutno na něj nahlížet jako na rozhodnutí, proti kterému nejsou ze zákona přípustné žádné řádné opravné prostředky, a tedy splňuje podmínku pro přípustnost správní žaloby. V pochybnostech o tom, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005-55, publikovaný pod č. 1472/2008 Sb. NSS).
V souvislosti s nyní nastalou situací tak Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v rámci soudního přezkumu nemá krajský soud možnost zrušit rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť to nebylo vydáno. V případě, že se platební výměr ukáže jako nezákonný, nezbude krajskému soudu nic jiného, než jej zrušit. Nalézací daňové řízení pak bude zastaveno.
Nachází-li se daňový subjekt v insolvenčním řízení, má to rovněž zásadní dopady na daňové řízení. Na tomto místě byl spor o účinky ustanovení § 243 odst. 2 DŘ, dle kterého ukončením přezkumného jednání nebo schválením zprávy o přezkumu soudem nabývá nepravomocné rozhodnutí v nalézacím řízení týkajícím se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, právní moci. Otázkou bylo, jak je to s následným soudním přezkumem takovéhoto předčasně pravomocného rozhodnutí. Dle Nejvyššího správního soudu tento nelze odmítnout, tudíž přezkumu bude podléhat rovnou platební výměr, od jehož právní moci bude plynout lhůta pro podání žaloby. Nicméně bude-li úpadce u správního soudu úspěšný, pak se platební výměr zcela ruší, čímž daňové řízení navždy končí. Zákon totiž již správci daně, jakož ani soudu, nedává možnost do nalézacího řízení opět vstoupit a soudem nalezená pochybení případně odstranit.
 
Stížnost už zas není podmínkou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, čj. 1 Afs 58/2017-42, www.nssoud.cz
K předpisům:
Stížnost ani žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, není jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s., který je nutno před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správce daně vyčerpat. Případné podání takové stížnosti nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání žaloby.
Stížnost je institutem, který je upraven shodně jak ve správním řádu, tak v daňovém řádu. V minulosti pak Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ve věcech řešených podle správního řádu není nevyčerpání stížnosti překážkou pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Z tohoto se tak dalo usuzovat, že stejný závěr, pro shodnost právní úpravy, Nejvyšší správní soud vysloví také ve věcech řešených podle daňového řádu. K překvapení mnohých se však tak nestalo, pročež po dlouhou dobu musely daňové subjekty před podáváním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem vyčerpávat stížnost, včetně žádostí o přešetření vyřízení stížnosti. Tato marná činnost pak vedla toliko k tomu, že vzdalovala daňový subjekt od včasné soudní ochrany. Lze tak velice kvitovat, že rozšířený senát tuto nesmyslnou rozdílnost přístupů odstranil. A to konstatováním, že ani ve věcech daňových není nutné pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem stížnost vyčerpat.
 
Prokazování (ne)dobré víry u podvodů na DPH
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 2 Afs 113/2017, www.nssoud.cz
K předpisům:
Nejvyšší správní soud podotýká, že důkazní břemeno v ohledu existence dobré víry přitom nemůže spočívat striktně na daňovém subjektu. Daňový subjekt má sice obecnou povinnost prokazovat svá tvrzení, nicméně mezi tato tvrzení nespadá plně problematika povědomosti o účasti na daňovém podvodu. Pokud by tomu totiž tak bylo, jednalo by se v podstatě o nepřípustnou presumpci vědomé účasti daňového subjektu na daňovém podvodu, která by postrádala jakoukoli zákonnou oporu. Předestře-li tedy daňový subjekt věrohodným způsobem takovou verzi reality, jež by hovořila pro existenci jeho dobré víry v neúčast na daňovém podvodu, je dále na správci daně, aby tuto relevantně zpochybnil. Přitom nepostačí pouhá konstatace, že daňový subjekt dobrou víru neprokázal.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud trochu více poodhalil, jak má vypadat prokazování existence dobré víry daňového subjektu o tom, že o podvodu nevěděl a vědět nemohl. Daňovému subjektu tak svým způsobem svědčí břemeno tvrzení, kdy je jeho povinností ozřejmit okolnosti obchodu. To zejména ve vztahu k otázce dobré víry. Je pak na správci daně, aby z těchto tvrzení, jakož i jím sesbíraných důkazů, prokázal, že daňovému subjektu dobrá víra nesvědčí. Uvádí-li přitom správce daně, že nějaké postupy daňového subjektu byly nestandardní, tíží ho i ohledně této skutečnost důkazní břemeno. V rámci něj je tak povinen prokázat standard jak v oboru, tak u daňového subjektu samého, a poté prokazovat rozdílnost v obchodech zatížených podvodem.
Na celém případu řešeným soudem je mj. zajímavá ještě jedna věc. Stěžovatelka se totiž stala součástí podvodem zasažených obchodů, které byly uzavřeny v ústní formě, platby byly přijímány v hotovosti (celková hodnota plnění činila za 7 měsíců obchodování 20 000 000 Kč), přičemž se jednalo o dodání do jiného členského státu, kde doprava byla svěřena odběrateli (
ex works
). I za těchto okolností, které dle názoru Nejvyššího správního soudu
nebylo lze označit za obezřetné ani profesionální
, se však soud stěžovatele zastal. To s poukazem, že ony obchody byly uzavřeny skrze obchodního zástupce, s kterým již měl daňový subjekt pozitivní zkušenost z minula. Tato skutečnost je tak s to založit dobrou víru, kdy daňové subjekty tímto mají možnost dovolávat se historických bezproblémových zkušeností s třetí osobou. Nutno dodat, že tento závěr je plně racionální a odpovídá obchodní praxi. Zde totiž skutečně platí, že osvědčí-li se určitá spolupráce, pak u dalších a dalších případů bývají ochranné mechanismy stále menší a menší. Za toto racionální chování pak nelze nikoho trestat.
 
Úrok z úroku
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 Afs 148/2017, www.nssoud.cz
K předpisům:
Žalobce pouze žádal, aby mu byl přiznán úrok z jedné konkrétní jistiny daňového přeplatku, s jehož vydáním správce daně nezákonně prodléval po dobu přibližně devíti měsíců. Můžeme považovat do jisté míry za nahodilé, že titulem pro vznik této jistiny byl (první) úrok. Ustanovení § 254 daňového řádu stanoví – z hlediska svého účelu – úrok z prodlení, pokud prodlení nastane na straně správce daně. Není pochyb, že v posuzovaném případě správce daně devět měsíců neoprávněně prodléval se zaplacením prvního úroku. Potom však daňový subjekt musí mít nárok na (druhý) úrok, jenž je (jak správně dovozuje i devátý senát městského soudu na str. 12 svého rozsudku) do určité míry paušalizovanou náhradou škody, kterou kvůli prodlení správce daně daňový subjekt utrpěl. Přiznání úroku podle § 254 daňového řádu má tedy svůj nepopiratelný ekonomický účel: nahradit daňovému subjektu „cenu peněz“, s nimiž nemohl disponovat.
Již římské právo stanovovalo, že úrok z úroku (tzv.
anatocismus
) se neposkytuje. Uvedené však za určitých okolností neplatí v daňovém řízení v neprospěch státu. Důvod je jednoduchý. U určitého typu úroků totiž může dojít ke vzniku přeplatku, ohledně kterého pak zákon říká, že se vrací i bez žádosti. Příkladem budiž úrok z neoprávněného jednání správce daně. Tento úrok se má v zákonem daném čase ocitnout na účtu daňového subjektu. Nestane-li se tak, pak se jedná o pochybení, které je daňovým řádem „trestáno“ opětovným úročením. Na uvedeném postupu nelze shledat nic nevhodného či nemravného. Daňovému subjektu totiž fakticky chybí peníze, které mu měl správce daně zaslat, avšak tak neučinil. Jak proto velice trefně uvedl Nejvyšší správní soud, můžeme považovat do jisté míry za nahodilé, že titulem pro vznik této jistiny je (první) úrok.
 
Stavění lhůty pro stanovení daně
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 2 Afs 76/2017, www.nssoud.cz
K předpisům:
V posuzovaném případě by oním soudním řízením nezbytným pro správné stanovení daně mělo být dle stěžovatelky řízení řešící stanovení spotřební daně vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011. Dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu se musí jednat o řízení řešící otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud. Správu spotřebních daní dle § 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, vykonávají orgány celní správy České republiky. Správní soudy rozhodnutí celních orgánů pouze přezkoumávají, protože správní soudnictví je založeno (s výjimkou nečinnostních a zásahových žalob) na kasačním principu. Správní soud nemůže nezákonné správní rozhodnutí měnit ani nahrazovat vlastním rozhodnutím, nýbrž je může pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení dle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010-65). Výjimku v tomto směru představuje právo soudu moderovat trest uložený za správní delikt (viz § 78 odst. 2 s. ř. s.). Posouzení konkrétní otázky správním soudem může mít vliv na stanovení výše daně, avšak pouze v tom důsledku, že soud orgány finanční správy zaváže právním názorem a tyto orgány názor promítnou do následného rozhodnutí. Správní soudy proto nerozhodují o stanovení daně, tudíž nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že soudní přezkum spotřební daně může stavět prekluzivní lhůtu pro stanovení DPH dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, protože se nejedná o otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud.
Lhůta pro stanovení daně ze zákona neběží po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud, a která je nezbytná pro správné stanovení daně. V tomto případě byla touto otázku daňová povinnost na jiné dani, než ke které se vztahovala lhůta pro stanovení daně (DPH a spotřební daň). Jak však správně poukázal Nejvyšší správní soud, o daňových povinnostech není soud ze zákona příslušný rozhodovat. Jediným příslušným orgánem je správce daně. Proto ani soudní přezkum daňové povinnosti (např. DPH) nemůže být řízením, které by ve smyslu ustanovení § 148 odst. 4 písm. b) DŘ mohlo vést ke stavění lhůty pro stanovení jiné daně (např. spotřební daně). To byť mezi těmito může existovat sebevětší spojitost.
 
Mezinárodní dožádání – stavění lhůty pro stanovení daně
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 10 Afs 206/2017, č. 3677/2018 Sb. NSS, www.nssoud.cz
K předpisům:
I.
Prekluzivní lhůta
pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je lhůtou hmotněprávní.
II.
Přechodné ustanovení čl. XXII odst. 1 zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., které se vztahuje na řízení a jiné postupy při správě daní (a je procesněprávní povahy), nelze bez dalšího aplikovat na právní úpravu běhu a délky prekluzivní lhůty.
III.
Odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 nemá za následek stavení prekluzivní lhůty ve smyslu § 148 odst. 1 téhož zákona, započaté před 31. 12. 2013.
Lhůta pro stanovení daně je hmotněprávním ustanovením. Tato skutečnost je určující při změnách (novelizacích) právní úpravy, jelikož je třeba zajistit, aby nedocházelo k retroaktivitě. A právě na tomto místě byl Nejvyšší správní soud nucen řešit otázku retroaktivity u novely, která s účinností od 1. 1. 2014 zaváděla stavění lhůty pro stanovení daně tam, kde bylo učiněno mezinárodní dožádání. Bylo třeba zjistit, zda zákon výslovně umožňuje, aby do té doby již započatá zdaňovací období byla novelou retroaktivně ovlivněna. Avšak v tomto případě Nejvyšší správní soud shledal, že zákon tak výslovně nestanovuje. Z tohoto důvodu tak všechny lhůty pro stanovení daně, které započaly svůj běh před novelou, nebudou touto nijak ovlivněny. A to ani v případě, když by k mezinárodnímu dožádání došlo až 1. 1. 2014.
Nutno dodat, že tato skutečnost finanční správu nemile překvapila, pročež se značné množství daňových řízení ocitlo v prekluzi. Finanční správu je však třeba ocenit v tom, že oproti jiným případům z minula výklad Nejvyššího správního soudu přijala a začala plně respektovat.
 
Základy daňového procesu
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Afs 27/2017, www.nssoud.cz
K předpisům:
§ 5–9
1)
Existují obecné právní principy a zásady, které jsou nezpochybnitelné a na kterých je založen právní stát. Pro všechny základní zásady stanovené v § 5 až 9 daňového řádu je společné to, že mají přímou závaznost. Jsou důležitými interpretačními pravidly, z nichž je třeba vycházet při výkladu jednotlivých ustanovení daňového řádu. Vyjadřují určitá pravidla, která se uplatňují v kterémkoliv stadiu správy daní.
2)
Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit (v rovině nalézací) a zabezpečit její úhradu (v rovině platební). Zatímco cílem správy daní podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo stanovit a vybrat daň tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, daňový řád upřednostňuje hledisko správnosti, nikoli hledisko fiskální. Došlo tak k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav; namísto dosud uplatňované zásady formální pravdy v daňovém řízení se prosazuje zásada materiální pravdy. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch, či v neprospěch daňového subjektu.
Správce daně je nepochybně povinen znát právní předpisy, na základě kterých daň stanoví. Je-li daňová povinnost ukládána v případě, kdy je aplikováno rovněž unijní právo, je povinen rovněž znát příslušné předpisy Evropské unie.
Při výkladu jakýchkoliv ustanovení daňových zákonů je vždy nutné k němu přistupovat skrze cíl správy daní, to při zohlednění základních zásad správy daní. Ba co víc, stranou nelze ponechat ani evropské právo. Na toto upozornil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud. Uvedené je tak důvodem, proč prostý text zákona může oproti svému jasnému významu v rámci konečné intepretace dostát zásadních změn.
 
Soudní přezkum jmenování podjatého znalce
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 10 Afs 128/2016, www.nssoud.cz
K předpisům:
Efektivním prostředkem ochrany v situaci, kdy byl v daňovém řízení ustanoven znalec (§ 115 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), který může daňový subjekt poškodit na ústavně zaručených právech již při výkonu znalecké činnosti a nikoliv pouze jeho výsledkem (§ 77 téhož zákona), je žaloba proti rozhodnutí o nevyloučení znalce dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Ustanovení § 70 písm. c) s. ř. s., stanovující kompetenční výluky, se v takovém případě neuplatní.
V této věci správce daně jmenoval znalcem v daňovém řízení osobu, o níž měl daňový subjekt pochyby o její podjatosti. Pro tyto případy však daňový řád ve spojení se soudním řádem správním nedává jasnou odpověď na to, jak by se měl daňový subjekt bránit. Zda vyčkat až případného konečného rozhodnutí, či zda existuje efektivnější způsob obrany. S ohledem na významnost ohrožených práv daňového subjektu proto Nejvyšší správní soud došel k závěru, že žalobou lze napadnout již samotné jmenování znalce. Bohužel nezůstala zcela vyjasněna otázka, zda je povinností daňového subjektu před podáním žaloby vyčerpat možnosti obrany dané ustanovením § 261 DŘ.