Včasnost uplatnění plné moci udělené daňovému poradci

K předpisům:

Při posouzení včasnosti uplatnění plné moci udělené daňovému poradci k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání se užije pravidel zachování lhůt plynoucích z § 35 daňového řádu.

V popisovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením otázky, zda stěžovatel stihl uplatnit plnou moc u správce daně v příslušné lhůtě k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání podle § 136 odst. 2 daňového řádu.

Krajský soud z § 27 odst. 2 ve spojení s § 136 odst. 2 daňového řádu dovodil, že stěžovatel plnou moc uplatnil po marném uplynutí lhůty. Stěžovatel naopak tvrdil, že s ohledem na § 35 daňového řádu byla lhůta zachována. Plnou mocí datovanou ke dni 23.3.2012 zmocnil stěžovatel v dané věci společnost zabývající se daňovým poradenstvím ke zpracování a podání daňového přiznání. Plná moc byla podána k poštovní přepravě dne 2.4.2012 a doručena příslušnému finančnímu úřadu dne 3.4.2012. Plnou moc stejného obsahu doručil stěžovatel místně nepříslušnému finančnímu úřadu dne 2.4.2012. Tato plná moc byla postoupena věcně a místně příslušnému správci daně a byla mu doručena dne 11.5.2012. Nejvyšší správní soud posoudil vztah § 27 odst. 2 a § 136 odst. 2 daňového řádu a dospěl k závěru, že zatímco § 27 odst. 2 daňového řádu určuje čas, od kterého je plná moc účinná vůči správci daně, § 136 odst. 2 daňového řádu vymezuje podmínku, při jejímž splnění dochází k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Jedná se tedy o dvě různé normy, které řeší odlišné otázky. Jejich společným prvkem v hypotéze je podle Nejvyššího správního soudu sice uplatnění plné moci u správce daně, obě ale spojují v dispozici s tímto uplatněním odlišné právní účinky, zároveň naplňují každá jiný účel. Pojem „uplatnění“ je proto nutné vykládat v kontextu těchto právních ustanovení a nelze opomenout jejich smysl. Jak soud v odůvodnění popisovaného rozhodnutí dále poznamenal, ostatně i z hlediska čistě jazykového výkladu pojem „uplatnit“ používá zákonodárce v různých ustanoveních daňového řádu ve smyslu „podat“, aniž by tím bylo vždy míněno (až) dojití určitého úkonu správci daně. Podle Nejvyššího správního soudu je účelem § 27 odst. 2 daňového řádu přesně určit okamžik, kdy vzniká zmocněnci oprávnění k zastupování osoby zúčastněné na správě daní a tomu odpovídající povinnost správce daně s touto osobou jednat. Naproti tomu účelem § 136 daňového řádu je stanovit lhůty pro podání daňového přiznání. U otázky týkající se vzniku zastoupení je nezbytné, aby oprávnění k zastupování vzniklo u konkrétního správce daně právě ve chvíli, kdy se plná moc dostane do jeho sféry, protože je tak postaveno najisto, od kdy má tento správce daně se zmocněncem jednat. Pro prodloužení lhůty k podání daňového přiznání ve smyslu § 136 odst. 2 daňového řádu naopak není důležité určení přesného okamžiku, kdy plná moc dojde konkrétnímu správci daně. Zákon pouze požaduje, aby podání obsahující plnou moc daňového poradce bylo učiněno v příslušné lhůtě. Je přitom logické, aby včasnost tohoto úkonu byla posuzována shodně jako u podání samotného daňového přiznání, tj. dle § 35 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění popisovaného rozhodnutí zdůraznil, že je nutné rozlišovat mezi účinky uplatněné plné moci na vznik zastoupení před správcem daně a na prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. V prvním případě daňový řád podle § 27 odst. 2 spojuje jednoznačně vznik zastoupení s doručením plné moci do dispozice příslušného správce daně. Ve druhém případě jde o posouzení včasnosti procesního úkonu daňového subjektu, při němž je třeba aplikovat pravidla pro zachování lhůt. Při uplatnění plných mocí stěžovatelem bylo tedy podle Nejvyššího správního soudu nutné zohlednit vedle § 136 odst. 1 a 2 též i § 35 daňového řádu.

Rovněž bylo nutno přihlédnout k § 33 daňového řádu upravujícímu způsob počítání času. Závěrem Nejvyšší správní soud uvedl, že si je vědom předcházející názorové nejednotnosti, která panovala mezi odbornou veřejností ve výkladu této sporné otázky. Zdůraznil, že v případě možnosti různého výkladu určitého předpisu je třeba postupovat dle ústavněprávní zásady in dubio pro libertate, jež je vlastní interpretaci norem veřejného práva.