Zdanění příjmů společníka s. r. o.

K předpisům:

Příjmy společníka od společnosti za plnění, která by společník společnosti poskytoval zásadně za stejných podmínek i v případě, že by jejím společníkem nebyl, nemají být podrobeny zdanění podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.

V popisovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy v rámci daňové kontroly překvalifikoval správce daně příjmy společníka společnosti s ručením omezeným - žalobkyně (pozdější stěžovatelky) z příjmů z podnikání podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů na příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků podle § 6 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Nejvyšší správní soud s odkazem na předchozí judikaturu tohoto soudu i Ústavního soudu (srov. zejm. usnesení sp. zn. IV. ÚS 385/04) v dané věci především dovodil, že aby příjmy společníka vyplacené společností mohly spadat pod kategorii příjmů ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, musí splňovat podmínky, které soud v popisovaném rozsudku vymezil. V první řadě musí jít podle Nejvyššího správního soudu o příjmy pocházející z „práce pro společnost“, tedy musí být vyplaceny jako odměna za to, že společník pro společnost vykonával sám, tj. osobně, činnost obdobné povahy, jakou by vykonával například zaměstnanec, pokud by byl zaměstnán společností za účelem uskutečňování podnikatelské (jiné) činnosti společnosti. Smyslem a účelem citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů totiž je podle citovaného rozsudku podrobit dani z příjmů ze závislé činnosti právě příjmy z činností, které se svojí povahou (tedy osobním výkonem určité práce nebo činnosti, čítaje v to případně i řízení činnosti samotné společnosti) ve své podstatě příliš neliší od činnosti zaměstnanců společnosti. Má se tedy podle Nejvyššího správního soudu jednat o činnosti, které společník pro společnost vykonává kvůli tomu, a právě proto, že je jejím společníkem, takže jej se společností pojí úzký vztah ekonomického provázání. Indikátorem, ne však vždy závazným, bude často míra příbuznosti činnosti, kterou vykonává společník, a činnosti, jíž se zabývá společnost. Čím větší míra příbuznosti těchto činností bude dána, tím více je to podle popisovaného rozsudku zpravidla signálem, že společník uvedenou činnost vykonává pro společnost z titulu korporačně-právního vztahu ke společnosti. Naopak uvedenému režimu zdanění nemají být podrobeny takové příjmy společníka od společnosti, které jsou společníku vypláceny za něco jiného než za osobní výkon uvedených činností, zejména za plnění, která by společník společnosti poskytoval zásadně za stejných podmínek i v případě, že by jejím společníkem nebyl. Jak dále uvádí popisovaný rozsudek, půjde typicky o plnění spočívající v tom, že společník společnosti poskytuje v rámci své samostatné výdělečné činnosti služby, zboží či jiná podobná plnění, která vedle toho, že je poskytuje společnosti, poskytuje též jiným osobám za obdobných podmínek. Půjde tedy typicky o situace, kdy daný konkrétní ekonomický vztah mezi společníkem a společností nevyvěrá z korporačně-právního vztahu, nýbrž z běžného dodavatelsko-odběratelského vztahu. Jak Nejvyšší správní soud upozornil, je velmi dobře představitelné (a v praxi často se objevující), že určitá fyzická osoba je společníkem určité společnosti a vedle toho jako osoba samostatně výdělečně činná podniká. Nic nebrání tomu, aby pro společnost, jíž je společníkem, prováděla činnost z titulu svého korporačně-právního vztahu ke společnosti, a pak tato činnost má být zdaněna podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, avšak vedle toho v jiném rozměru své ekonomické existence může s toutéž společností navázat i klasický dodavatelsko-odběratelský vztah, v němž korporačně-právní poměr ke společnosti nebude hrát určující roli, a pak není důvodu příjmy z takového vztahu podrobovat zdanění podle výše uvedeného ustanovení.

Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že z výše uvedených důvodů zásadně zdanění podle uvedeného ustanovení nebudou podrobeny příjmy vyplacené společníku za činnost převážně jiných osob než společníka samotného, je-li činnost těchto jiných osob společníku přičitatelná pouze v tom smyslu, že pro něho pracují jako jeho zaměstnanci nebo s ním jinak právně spojené osoby v rámci jeho podnikatelské činnosti. K tomu citovaný soud dodal, že v praxi nelze kritérium osobního výkonu činnosti absolutizovat, neboť v každém podnikání provozovaném fyzickou osobou, i když je převážně fakticky v posledku vykonávána jejími zaměstnanci či jinými smluvními partnery (subdodavateli), je prvek osobního výkonu určitých činností podnikatelem samotným přítomen. Vždy tedy bude záležet na posouzení konkrétní situace a na tom, co při zohlednění všech rozhodných kritérií převažuje - zda vztah korporačně-právní, anebo dodavatelsko-odběratelský. Pokud převažuje druhý z nich, není podle Nejvyššího správního soudu přípustné příjmy z něho podrobovat zdanění podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.