Zálohy na podíl na zisku v kapitálových obchodních
společnostech
doc. JUDr.
Ivana
Štenglová
Ph. D.
Podmínky výplaty zisku v kapitálových obchodních společnostech jsou dlouhodobě předmětem
diskuse mezi právníky i ekonomy. Platilo to za její úpravy v zákoně č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní
zákoník“ nebo „obch. zák.“) a diskuse pokračuje i za účinnosti zákona č.
90/2012 Sb. (dále jen „zákon o obchodních korporacích“
nebo „z. o. k.“). Nejvýraznější debaty svého času vyprovokoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, uveřejněný
v časopisu Daňový expert č. 4, v roce 2010.
V tomto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustanovení
§ 178 obch. zák. má akcionář právo na podíl na
zisku společnosti (dividendu), který valná hromada podle hospodářského výsledku schválila k
rozdělení. Nevyplývá-li z ustanovení stanov týkajících se prioritních akcií něco jiného, určuje se
tento podíl poměrem jmenovité hodnoty jeho akcií k jmenovité hodnotě akcií všech
akcionářů.
Společnost nesmí vyplácet zálohy na podíly na zisku. Společnost není oprávněna rozdělit
zisk nebo jiné vlastní zdroje mezi akcionáře, je-li vlastní
kapitál
zjištěný z řádné nebo mimořádné
účetní závěrky nebo by v důsledku rozdělení zisku byl nižší než základní kapitál
společnosti,
zvýšený oa)
upsanou jmenovitou hodnotu akcií, pokud byly upsány akcie společnosti na zvýšení
základního kapitálu a zvýšený základní
kapitál
nebyl ke dni sestavení řádné nebo mimořádné účetní
závěrky zapsán v obchodním rejstříku, ab)
tu část rezervního fondu nebo ty rezervní fondy, které podle zákona a stanov nesmí
společnost použít k plnění akcionářům. Částka určená k vyplacení jako podíl na zisku společnosti
nesmí být vyšší, než je hospodářský výsledek účetního období vykázaný v účetní závěrce snížený o
povinný příděl do rezervního fondu podle § 217 odst. 2
obch. zák. a o neuhrazené ztráty minulých let a zvýšený o nerozdělený zisk minulých let a
fondy vytvořené ze zisku, které společnost může použít dle svého volného uvážení.
Ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák.
pak určuje, že dividendu přijatou v dobré víře není příjemce povinen vrátit. V pochybnostech se
dobrá víra předpokládá. Představenstvo nesmí rozhodnout o výplatě dividendy ani jiných podílů na
zisku v rozporu s ustanoveními § 65a a
§ 178 obch. zák., ani když výplatu schválila valná
hromada. Jestliže došlo k takové výplatě podílu na zisku, nemohou se členové představenstva zprostit
odpovědnosti za škodu, která tím společnosti vznikne. Došlo-li k výplatě jiných podílů na zisku, než
jsou dividendy, v rozporu s ustanoveními § 65a a
§ 178 obch. zák., je příjemce povinen vyplacený
podíl na zisku vrátit a členové představenstva ručí společně a nerozdílně za splnění tohoto
závazku.
Dále pak Nejvyšší soud vyšel z toho, že podle ustanovení
§ 184 odst. 3 obch. zák. se valná hromada koná
nejméně jednou za rok ve lhůtě určené stanovami, nejpozději však do šesti měsíců od posledního dne
účetního období a svolává ji představenstvo, popřípadě jeho člen, pokud se představenstvo na jejím
svolání bez zbytečného odkladu neusneslo a zákon stanoví povinnost valnou hromadu svolat anebo pokud
představenstvo není dlouhodobě schopno se usnášet, nestanoví-li zákon jinak.
Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 178
obch. zák. implementuje do českého právního řádu článek 15 a 16 Druhé směrnice Rady
Evropských společenství ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na
ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl.
58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich
základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (77/91/EHS), ve znění Směrnice
Rady 92/101/EHS ze dne 23. listopadu 1992 (dále
jen „Druhá směrnice“). Rozhodnutí soudů nižších stupňů byla založena na skutkovém závěru (jenž
dovoláním nebyl ani nemohl být zpochybněn), podle kterého mimořádná valná hromada rozhodla 1.
listopadu 2002 o rozdělení zisku pozdější úpadkyně z minulých let, konkrétně o rozdělení částky 7
miliónů Kč, z celkové částky 11.863.761,36 Kč, aniž by tomuto rozhodnutí předcházela (mimořádná)
účetní závěrka vyčíslující výši (dosud) nerozděleného zisku.
Přitom v právní teorii není pochyb o tom, že rozhodnutí valné hromady akciové společnosti
o vyplacení podílů na zisku z nerozděleného zisku minulých let předpokládá existenci řádné či
mimořádné účetní závěrky, jež částku, která má být určena na výplatu dividend, vyčísluje v souladu
se zásadami zakotvenými v § 178 obch. zák. (srov.
zejména jeho odstavce 2 a 6). Důvod, pro který na mimořádné valné hromadě konané 1. listopadu 2002
nemohla jako podklad pro (opětovné) přerozdělení zisku sloužit účetní závěrka, jež byla podkladem
pro jednání valné hromady konané 28. června 2002, plyne především z dikce
§ 184 odst. 3 obch. zák. Toto ustanovení zjevně
směřuje k naplnění účelu obsaženého v ustanoveních §
39 a § 40 obch. zák., jež akciové
společnosti ukládají (ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č.
563/1991 Sb., o účetnictví) jednak ověřování účetní
závěrky auditorem [§ 39 odst. 1 obch. zák.,
§ 20 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., ve znění
účinném v době konání obou valných hromad], jednak zveřejňování údajů z účetnictví. Lhůta ke svolání
řádné valné hromady určená (počítaná) od posledního dne účetního období je logicky nejen lhůtou
určující, dokdy by měla valná hromada (při řádném a obvyklém chodu věcí) odsouhlasit výsledky onoho
účetního období, ale též nejzazší lhůtou, ve které lze výsledky účetní závěrky sloužící pro jednání
řádné valné hromady pokládat za ty, jež mohou akcionářům sloužit jako reálný obraz účetnictví
akciové společnosti, na jehož základě mohou kvalifikovaně rozhodovat o rozdělení zisku. Mimořádná
valná hromada konaná v listopadu 2002 o rozdělení zisku na základě řádné účetní závěrky zobrazující
účetnictví akciové společnosti k 31. prosinci 2001 rozhodnout nemohla. Uvedenému závěru nasvědčuje i
teleologický výklad ustanovení § 178 odst. 2 obch.
zák. Účelem tohoto ustanovení je (jak vyplývá i z preambule Druhé směrnice) zajistit udržení
základního kapitálu akciové společnosti, které představuje záruku pro věřitele společnosti, a to
zejména zákazem neoprávněného rozdělování zisku akcionářům. K zajištění tohoto účelu je nezbytné,
aby splnění podmínek pro rozdělení zisku akcionářům, stanovených článkem 15 Druhé směrnice a
ustanovením § 178 odst. 2 obch. zák. bylo
podloženo účetní závěrkou, jejíž údaje splnění těchto podmínek dokládají. Takovou účetní závěrkou
nemůže být účetní závěrka obsahující údaje o stavu majetku společnosti před deseti měsíci. Jinak
řečeno, jestliže valná hromada akciové společnosti konaná do šesti měsíců od posledního dne účetního
období (§ 184 odst. 3 obch. zák.) projednala
účetní závěrku za ono účetní období a na jejím základě rozhodla o rozdělení zisku, pak mimořádná
valná hromada konaná v témže roce po uplynutí šesti měsíců od posledního dne účetního období není
oprávněna na základě téže účetní závěrky rozhodnout o jiném rozdělení zisku. K tomu lze doplnit, že
ani v rovině společenstevního práva není významné, že takové rozhodnutí valné hromady nebylo
napadeno žalobou o určení neplatnosti usnesení valné hromady podanou k tomu oprávněnou osobou podle
§ 183 obch. zák., ve spojení ustanovením
§ 131 obch. zák.
Představenstvo akciové společnosti totiž dle výslovné dikce
§ 179 odst. 1 věty druhé obch. zák. nesmí
rozhodnout o výplatě dividendy, která by se udála v rozporu s ustanovením
§ 178 obch. zák. (zde konkrétně v rozporu se
zákonným požadavkem účetní závěrky) ani tehdy, schválila-li výplatu valná hromada akciové
společnosti.
Vzhledem k omezené možnosti zpracování mimořádné účetní závěrky byla - vzhledem k tehdejší
právní úpravě a uvedenému judikátu možnost, aby valná hromada rozhodla po uplynutí šesti měsíců od
posledního dne účetního období o rozdělení zisku značně omezená.
Nová právní úprava v tom směru příliš nového nepřinesla - uvedený
judikát
bude podle mého
názoru použitelný i za účinnosti zákona o obchodních
korporacích. Co se však v zákoně o obchodních
korporacích změnilo, je možnost vyplácet zálohy na podíl na zisku, což
obchodní zákoník neumožňoval.Podle § 40 odst. 2 z. o. k. lze vyplácet
zálohu na výplatu podílu na zisku na základě mezitímní účetní závěrky, ze které vyplyne, že obchodní
korporace
má dostatek prostředků na rozdělení zisku. Výše zálohy nemůže být vyšší, než
součet-
výsledku hospodaření běžného účetního období,
-
nerozděleného zisku z minulých let a
-
ostatních fondů ze zisku
snížený o neuhrazenou ztrátu z minulých let a povinný příděl do rezervního
fondu.
K výplatě zálohy nelze použít rezervních fondů, které jsou vytvořeny k jiným účelům, ani
vlastních zdrojů, jež jsou účelově vázány a jejichž účel není obchodní
korporace
oprávněna měnit.
Podle § 40 odst. 1 z. o. k. je další podmínkou
výplaty zálohy to, že si společnost její výplatou nesmí přivodit úpadek. Společenská smlouva nebo
stanovy mohou stanovit další podmínky poskytování záloh, případně vyplácení záloh na podíl na zisku
zakázat.Uvedené ustanovení tedy otevírá kapitálovým obchodním korporacím možnost, aby - formou
zálohy - jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, rozhodly o rozdělení zisku mezi společníky i
poté, co valná hromada konaná do šesti měsíců od posledního dne účetního období, projednala účetní
závěrku za účetní období a na jejím základě rozhodla o (ne)rozdělení zisku. Protože jako podklad pro
výplatu zálohy postačuje mezitímní účetní závěrka, odpadá tím problém, který představovala povinnost
podložit každé rozdělení zisku řádnou nebo mimořádnou účetní závěrkou, která nesměla být starší než
šest měsíců.
Orgánem oprávněným k poskytnutí zálohy na podíl na zisku je statutární orgán - valná
hromada poskytnutí záloh neschvaluje -ledaže by jí takovou působnost svěřila společenská smlouva či
stanovy anebo si (u společnosti s ručením omezeným) takovou působnost vyhradila.
Na první pohled pro mnohé kapitálové obchodní
korporace
dobrá zpráva, při bližším pohledu
však toto řešení nepostrádá některá úskalí, a to hned z několika hledisek.Prvním úskalím poskytování záloh je to, že v době, kdy statutární orgán rozhoduje o
výplatě záloh, sice podmínky pro jejich výplatu splněny být mohou, následně však - když má dojít k
rozhodnutí o výplatě podílu na zisku, na který byla poskytnuta záloha - již podmínky pro výplatu
podílu na zisku splněny nejsou.
Poskytne-li totiž obchodní
korporace
společníkovi zálohu na podíl na zisku, musí být tato
záloha následně vypořádána. Rozhodne-li valná hromada po skončení účetního období, ve kterém byla
poskytnuta záloha na podíl na zisku, o výplatě podílu na zisku, vyplatí společnost každému
společníkovi rozdíl mezi poskytnutou zálohou a přiznaným podílem na zisku. Bude-li ale podíl na
zisku přiznaný valnou hromadou nižší, než vyplacená záloha, nebo dokonce valná hromada společníkům
podíl na zisku nepřizná, protože nejsou splněny podmínky pro jeho výplatu, společník bude muset
poskytnutou zálohu nebo její část vrátit obchodní korporaci.V souvislosti s tím je třeba řešit otázku, jak postupovat, dojde-li v mezidobí k převodu
či přechodu podílu společníka. Který ze společníků bude zálohu vracet? Ten, kterému byla záloha
vyplacena, nebo ten, který bude společníkem v době, kdy se bude záloha vracet. Soudím, že zálohu
bude povinen vracet ten, který je společníkem v době, kdy se bude záloha vracet. S převodem podílu
(akcie) na něj totiž přešla práva a povinnosti společníka, jehož podíl na něj přešel. Na tom nic
nemění to, že bude „vracet“ zálohu, kterou nikdy neobdržel. Je věcí dohody mezi převodcem a
nabyvatelem podílu, aby si důsledky případné povinnosti vracet zálohu ve smlouvě vypořádali. Nehledě
ani na to, že půjde-li o akciovou společnost, jejíž akcie jsou kótované, nelze - dojde-li k jejich
převodu na regulovaném trhu - ani zjistit, kdo byl právním předchůdcem konkrétního
akcionáře.
To však není jediný problém související s výplatou záloh na podíl na zisku - další sporné
otázky lze najít i v oblasti účetní a daňové.