Pracovníci zahraniční agentury práce

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24.7.2014, čj. 1 Afs 38/2012-127, www.nssoud.cz

K předpisům:

Aplikace § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů v případě agentury práce se sídlem v jiném členském státě dlouhodobě působící na území ČR pomocí organizační složky zapsané v českém obchodním rejstříku je v rozporu s evropským principem volného pohybu služeb.

Ve shora označeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda může mít česká společnost využívající pracovníky poskytované zahraniční agenturou práce (která však v ČR vyvíjí svou činnost prostřednictvím organizační složky), povinnost srážet zálohu na daň z příjmů uvedených pracovníků, zatímco česká společnost využívající služeb českých agentur práce takovou povinnost nemá. Ve vztahu k takto položené otázce Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že aplikace § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů v posuzovaném případě odporuje právu Evropské unie. Jak v odůvodnění popisovaného rozhodnutí předeslal, § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů ukládá povinnost podnikům, které využívají zprostředkovatelských služeb zahraniční agentury práce, a proto uvedená úprava musí být přezkoumávána co do jejího souladu s volným pohybem služeb. Cílem svobody volného poskytování služeb je zajistit poskytovatelům služeb z jiných členských států stejné zacházení v regulujícím státě jako se dostává tuzemským poskytovatelům služeb. Připuštění rozdílného zacházení poskytovatelů z jiných členských států, založeném pouze na jejich státní příslušnosti k jinému členskému státu, by zbavilo článek 56 SFEU (Smlouva o fungování Evropské unie) jeho smyslu. Dle judikatury Soudního dvora princip volného pohybu služeb přiznává práva nejen samotnému poskytovateli služeb, ale rovněž i příjemci uvedených služeb. V popisovaném případě § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů ukládá české společnosti povinnost provést srážku zálohy na daň v případě využívání služeb slovenské agentury práce, zatímco v případě využívání služeb české agentury práce takovouto povinnost nemá. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že každá povinnost navíc, pro jakoukoliv společnost, s sebou nese dodatečnou administrativní zátěž. Z toho plyne, že racionálně se rozhodující společnost stojící před volbou, zda využít služby české či zahraniční agentury práce, původ agentury práce při výběru zohlední, a to tak, že ho přičte k tíži variantě využívající služby zahraniční agentury práce. Česká úprava tak, za jinak stejných okolností, činí pro české společnosti atraktivnější najmout si služby české agentury práce, a naopak činí méně atraktivní najmout si služby zahraniční agentury práce. Těmito účinky aplikace § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů představuje překážku volného pohybu služeb zakázanou článkem 56 SFEU. Nejvyšší správní soud dále hodnotil, zda na posuzovaný případ není aplikovatelná některá z výjimek umožňující užití vnitrostátní právní úpravy i přes její účinek omezující volný pohyb služeb. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že omezení kterékoli ze svobod zaručených SFEU je přípustné pouze tehdy, sleduje-li legitimní cíl slučitelný s touto smlouvou a je-li odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. K tomu však Nejvyšší správní soud uvedl, že v popisovaném případě slovenská agentura práce činila administrativní kroky na území ČR pomocí organizační složky zapsané v obchodním rejstříku ČR. Působení slovenské agentury práce v ČR tedy není příležitostné, nýbrž naopak existence české organizační složky zajišťuje fyzickou přítomnost poskytovatele služeb na území ČR. Daňové orgány mohly bez obtíží vybrat daň od této organizační složky. Jelikož pracovníci jsou zaměstnanci agentury práce a ta má tudíž lehčí přístup k jejich údajům ohledně jejich příjmů, takovýto postup naopak zajišťuje menší administrativní zátěž pro všechny zúčastněné subjekty a větší účinnost správy daní. Odůvodnění popisovaného rozhodnutí dále připomíná judikaturu Soudního dvora, podle níž boj proti daňovým únikům může být důvodem omezení základních smluvních svobod, nicméně takové jednání nelze obecně presumovat a žalovaný v projednávané věci neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by vzbuzovaly důvodnou obavu z tohoto jednání. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že aplikace § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů na zahraniční agentury práce s českou organizační složkou se příčí evropské svobodě volného pohybu služeb zakotvené v článku 56 SFEU.