Místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu

K předpisům:

Pravidlo o místu plnění při pořízení zboží z jiného členského státu lze užít pouze u „pořizovatele“ zboží.

Ve shora označeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda stěžovatelka je „pořizovatelem zboží z jiného členského státu“ ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o DPH. Pokud by jím byla, za místo plnění by se v daném případě dodávky zboží do jiného členského státu považovala Česká republika, což by znamenalo, že stěžovatelka by byla povinna přiznat DPH za pořízené zboží podle pravidel § 25 zákona o DPH. Pokud by však místem plnění nebylo tuzemsko, stěžovatelka by takovou povinnost neměla. Z uvedeného ustanovení zákona o DPH je podle odůvodnění popisovaného rozhodnutí patrné, že pravidlo podle § 11 odst. 2 zákona o DPH je jedním z doplňkových pravidel pro určení místa plnění, jež se uplatní, neuplatní-li se základní pravidlo podle odstavce 1. Pravidlo podle odstavce 2 vychází z toho, že existuje osoba registrovaná k dani v určitém členském státě, která v jiném členském státě pořídí zboží a toto zboží není dodáno do členského státu, v němž je objednatel registrován k dani, nýbrž do jiného členského státu. Podstatným prvkem toho, aby na určitou osobu mohlo být uplatněno pravidlo podle § 11 odst. 2 zákona o DPH, je, že tato osoba je vskutku „pořizovatelem“ zboží. Signálem, že taková osoba by mohla být (a většinou také v běžných obchodních případech bude) pořizovatelem zboží, podle Nejvyššího správního soudu je, že svému dodavateli poskytne své identifikační číslo. V určitých případech však samo o sobě nebude poskytnutí identifikačního čísla dostatečným důvodem pro závěr, že osoba, která je poskytla někomu, kdo následně do jiného členského státu než státu její registrace k dani dovezl určité zboží, je vskutku pořizovatelem onoho zboží. Bude tomu tak jen tehdy, jestliže si ten, kdo své identifikační číslo údajnému dodavateli poskytl, toto zboží u dodavatele také vskutku objednal. Forma či způsob objednání je podle odůvodnění popisovaného rozhodnutí zcela irelevantní, neboť v oblasti DPH je i zde podstatný pouze skutečný obsah rozhodného právního jednání. Je tedy velmi dobře možné, že objednání se bude dít konkludentně, na základě neformálních či zkratkovitých sdělení, na základě obvyklé praxe zavedené mezi stranami, paušálně pro jakýkoli objem zboží, který je dodavatel připraven poskytnout aj. Vždy však k objednání musí dojít. Nelze totiž připustit, aby se pouhým poskytnutím identifikačního čísla někdo ve vztahu ke zboží od toho, jemuž toto číslo poskytl, dostal do pozice jakéhosi univerzálního odběratele, na kterého by domnělý dodavatel vykázal dodání všelijakého svého zboží ve skutečnosti poskytnutého jiným osobám, i když by domnělý odběratel ve skutečnosti o žádnou dodávku od odběratele zájem neprojevil. Takovýto výklad pravidla v § 11 odst. 2 zákona o DPH by podle Nejvyššího správního soudu popíral smysl a účel DPH, neboť by daňovou povinnost alokoval v rozporu s tím, jak skutečně probíhají obchodní vztahy mezi jednotlivými plátci DPH, a tedy daňovou zátěž rozkládal jinak, než jak má podle systému DPH být její rozložení nastaveno, a sice zásadně podle místa „spotřeby“ zdanitelného plnění. Navíc není ani ústavně přijatelné (z hlediska zásady zákonného zakotvení daňové povinnosti, viz čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), aby dani, která má být zásadně spojena s uskutečněním určité transakce, byl podroben někdo, kdo se ve skutečnosti na žádné transakci, s níž by mělo být zdanění spojeno, nepodílel.