Reprodukční pořizovací cena

K předpisům:

Reprodukční pořizovací cena odpovídá ceně, za kterou by si poplatník svůj vlastní hmotný majetek mohl ve stavu, v němž se tento majetek tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s daným hmotným majetkem v rozhodné době, tedy obecné ceně tohoto majetku v rozhodné době.

Podstatou sporu, který byl předmětem shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, byla metoda určení odpisů hmotného majetku (konkrétně se jednalo o odpis činžovního domu navráceného stěžovateli v restituci, vstupní cena se měla určit ke dni 1.1.1993). Nejvyšší správní soud v odůvodnění popisovaného rozhodnutí předeslal, že ze samotného prostého jazykového významu relevantních ustanovení zákona o daních z příjmů (§ 29 odst. 1) a zákona o účetnictví (§ 25 odst. 4), je patrný jejich smysl a účel, tedy určit takovou výši vstupní ceny hmotného majetku, která co možná nejvíce odpovídá její skutečné, a tedy na trhu za peníze proměnitelné hodnotě v době nabytí či jiného způsobu pořízení hmotného majetku. Vstupní cena hmotného majetku má odrážet skutečnou cenu tohoto majetku v době pořízení. To je podle Nejvyššího správního soudu zcela logické, protože tato skutečná cena má být východiskem pro daňové odepisování majetku, tedy pro postupné rozpouštění vstupní ceny majetku v jednotlivých letech odepisování v podobě částek, které snižují základ daně z příjmů v příslušném zdaňovacím období jakožto výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Určení výše vstupní ceny hmotného majetku se podle Nejvyššího správního soudu zcela zásadně projeví ve výši ročních odpisů, a tedy i ve výši daňově uznatelných nákladů poplatníka. Ustanovení zákona o daních z příjmů a zákona o účetnictví o reprodukční pořizovací ceně je podle odůvodnění daného rozhodnutí třeba vykládat tak, aby jejich pomocí byla určena co možná nejpřesněji taková cena, za niž by stěžovatel v daném místě a v dané době pořídil činžovní dům o stejném stáří, rozloze, počtu podlaží, prostorových dispozicích, technickém stavu a míře opotřebení a dalších rozhodných technických parametrech, jaký měl v oné době on sám. Jinak řečeno, reprodukční pořizovací cena podle popisovaného rozhodnutí odpovídá ceně, za kterou by si stěžovatel svůj vlastní činžovní dům mohl ve stavu, v němž se tento dům tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s nemovitostmi tohoto druhu k 1.1.1993, tedy obecné ceně tohoto domu k danému datu. Jak dále Nejvyšší správní soud zdůraznil, v reprodukční pořizovací ceně se musí projevit všechny rozhodné vlastnosti uvedeného činžovního domu k danému datu, které tak či onak ovlivňují jeho cenu (např. v jaké se nachází lokalitě, jak je využitelný, v jakém je technickém stavu, a především jaký je zájem na trhu o nemovitosti tohoto druhu). Je na znalci, aby při určení ceny příslušné nemovitosti vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a použil některou z dostupných metod určení obecné ceny (typicky srovnávací, výnosovou, nákladovou) nebo jejich kombinaci takovým způsobem, aby cena byla určena co nejpřesněji. Skutečnost, že zákonodárce v konkrétním případě reprodukční pořizovací ceny neužil výrazu „obvyklá cena“ či „cena obvyklá na trhu“, jak učinil v některých jiných případech, kdy v zákoně o daních z příjmů chtěl vyjádřit, že určitá cena se má určit jako cena tzv. tržní, sama o sobě není dostatečně silným důvodem pro závěr, že reprodukční pořizovací cena se má lišit od ceny určené s přihlédnutím k fungování tržního mechanismu. Zákonodárce v ustanovení zákona o daních z příjmů o reprodukční pořizovací ceně podle Nejvyššího správního soudu stěží použil poznámku pod čarou č. 31 a v ní obsažený odkaz na zcela konkrétní § 25 odst. 4 zákona o účetnictví, jež obsahuje definici reprodukční pořizovací ceny, náhodou. Je tomu právě naopak, odkazem na uvedenou definici vyjádřil své přání, aby se pojem reprodukční pořizovací ceny pro účely zákona o daních z příjmů významově kryl s týmž pojmem zákona o účetnictví. Přitom definice v zákoně o účetnictví je z hlediska rozhodných kritérií jednoznačná, reprodukční cenou je cena, za kterou by byl majetek pořízen v době, kdy se o něm účtuje. Pořízení majetku je podle Nejvyššího správního soudu zjevně komplexní úkon, který v podmínkách tržního hospodářství může být uskutečněn pouze tak, že majetek bude koupen na trhu za ceny, jež zásadně nejsou regulovány, nebo bude ve vlastní režii vyroben či jinak opatřen (vypěstován apod.), přičemž opět náklady na výrobu či jiný podobný způsob pořízení budou zásadně odrážet cenové poměry dané tržní ekonomikou, a to včetně všech relevantních faktorů. Jinak řečeno, reprodukční pořizovací cena věci v určitém stavu k určitému dni se za podmínek tržní ekonomiky zpravidla nebude lišit od ceny obvyklé u této věci v obdobném stavu a obdobném čase.