Sociální zabezpečení a zdravotní pojištění - změny související s jedním inkasním místem účinné od roku 2014

Nejzásadnější rozdíly ve výše zmíněných systémech, komplikující zavedení jednoho inkasního místa, se týkají zaměstnanců. Jejich vymezení se pro účely daně z příjmů, zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení významně liší, přesto se na sebe navzájem v mnoha ohledech odkazují. Další definici pak obsahují pracovně-právní předpisy.

Zaměstnavatelé tak musejí při výpočtu pojistného zvlášť v každém pojištění ověřovat, zda je osoba, které vyplácí příjem, zaměstnancem pro dané účely, a tedy vzniká jí účast na pojištění a zaměstnavateli povinnost odvodu pojistného, či nikoliv.

Z pohledu zákona o daních z příjmů¹⁾ je zaměstnanec definován prostřednictvím svých příjmů, které pobírá ze závislé činnosti. Jednotlivé druhy příjmů považované za příjmy ze závislé činnosti jsou v ZDP konkrétně vymezeny, avšak obsažena je i zobecňující kategorie:

příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem činnosti, ze které plynou příjmy podle písmen a) až c), bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává činnost, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, nebo od plátce, u kterého poplatník tuto činnost nevykonává²⁾

Obecného vymezení zákona o daních z příjmů využívají od roku 2008 také předpisy zdravotního pojištění. Zaměstnancem je v jejich pojetí každý, kdo vykonává činnost, ze které plynou příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky zdaňované podle § 6 zákona o daních z příjmů.³⁾ Není tak druh právního vztahu, který mezi danými osobami je, nebo vůbec existence tohoto vztahu. Díky tomu tak mohou být podchyceny další situace a z nich plynoucí příjmy.

Předpisy nemocenského a důchodového pojištění (na něž se také do roku 2007 odkazovalo zdravotní pojištění) zachovávaly až do roku 2013 návaznost na formální právní vztah, resp. zařazení mezi konkrétní kategorie osob. Pro účely nemocenského pojištění byly vyjmenovány v § 5 zákona o nemocenském pojištění⁴⁾, další samostatné vymezení, byť obdobné, bylo pro účely důchodového pojištění uvedeno v § 5 zákona o důchodovém pojištění⁵⁾ a konečně třetí jmenovitý výčet obsahoval zákon o pojistném na sociální zabezpečení⁶⁾. Existence více výslovných výčtů osob zařazovaných mezi zaměstnance vyžadovala vždy pečlivou kontrolu posuzované situace. Odkaz na určitý typ právního vztahu (s jedinou výjimkou⁷⁾ ) navíc umožňoval neodvedení pojistného na sociální zabezpečení, pokud zaměstnanec sice pracoval pro osobu označovanou pro účely daně z příjmů a zdravotního pojištění za zaměstnavatele, avšak nebyl mezi nimi formální právní vztah. Poskytnuté plnění podléhalo v těchto případech pouze dani z příjmů a pojistnému na zdravotní pojištění.

V rámci přípravy jednoho inkasního místa, sjednocujícího výběr daně z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění (příp. také pojistného na důchodové spoření⁸⁾ a pojistného na úrazové pojištění⁹⁾ ), bylo dohodnuto maximální možné sblížení všech těchto oblastí, jehož prvním krokem je odklon vymezení zaměstnance v oblasti sociálního zabezpečení od individuálního vyjmenování k širšímu pojetí používanému pro zdravotní pojištění a daň z příjmů.

Zároveň se změnami souvisejícími s novým občanským zákoníkem¹⁰⁾ byla proto změněna definice „zaměstnání“ v zákoně o nemocenském pojištění, a to následovně:

Do roku 2013: právní vztah, na základě kterého vykonávají práci, pracovní nebo obdobnou činnost nebo službu (dále jen „práce“) zaměstnanci uvedení v § 5 písm. a)

Od roku 2014: činnost zaměstnance pro zaměstnavatele, ze které mu plynou nebo by mohly plynout od zaměstnavatele příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů podle právního předpisu upravujícího daně z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny

Zatímco dosud byl zásadním kritériem formální právní vztah, nově jsou rozhodující dva znaky:

Analogicky bylo také upraveno vymezení osob považovaných za zaměstnance dle § 5 zákona o nemocenském pojištění. Nadále je sice uveden výčet jednotlivých kategorií osob, ale je přidána ještě jedna „zůstatková“ kategorie:

22. fyzické osoby neuvedené v bodech 1 až 21, s výjimkou členů zastupitelstev územních samosprávných celků a zastupitelstev městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst a hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni nebo kteří nevykonávají funkci ve stejném rozsahu jako dlouhodobě uvolnění členové zastupitelstva

Pro úplnost ještě dodejme, že v reakci na možnost pověření obchodním vedením na základě smluvního zastoupení byly mezi zaměstnance zařazeny také takto pověřené osoby.

Pro všechny kategorie zaměstnanců pak byla doplněna následující podmínka:

...v době zaměstnání, pokud jim v souvislosti se zaměstnáním plynou nebo by mohly plynout příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmu (podle § 6 zákona o daních z příjmů) a nejsou od této daně osvobozeny

Díky uvedení této obecné podmínky byla u jednotlivých kategorií vymazána poznámka o pobírání odměny za vykonávanou práci¹¹⁾. Obdobné změny byly provedeny v zákoně o důchodovém pojištění¹²⁾ a v zákoně o pojistném na sociální zabezpečení¹³⁾.

Definice zaměstnance pro účely zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení je tedy od tohoto roku obdobná, při zachování výjimek plynoucích například z rozdílného vymezení data nástupu do zaměstnání¹⁴⁾.

Pro stanovení pojistného je dále důležité vymezení zaměstnavatele. Přestože definice zůstává nezměněna (je jím ten, kdo zaměstnává zaměstnance¹⁵⁾ ), mění se její obsah. Vzhledem k tomu, že jak pojem „zaměstnání“, tak pojem „zaměstnanec“, jsou definovány šířeji než dosud, rozšiřuje se také okruh zaměstnavatelů. Od letošního roku jím je kdokoliv, kdo poskytuje plnění podléhající dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, plyne-li toto plnění za výkon činnosti pro tento subjekt.

Nové vymezení zaměstnavatele vyvolává nejasnosti především v situacích, kdy zaměstnanec vykonává činnost pro jednu společnost, nicméně pobírá odměnu od jiné společnosti, například u pronájmu pracovní síly: zaměstnanec agentury práce dostává svou mzdu od agentury, za práci u společnosti, k níž byl přidělen. Zákon o nemocenském pojištění v těchto případech umožňuje různé výklady, oficiální přístup příslušných úřadů zůstává totožný jako dosud: za zaměstnavatele je považována agentura práce. Odvod pojistného, podávání měsíčních přehledů a evidenčních listů důchodového pojištění a další povinnosti zůstávají na agentuře (právním zaměstnavateli).

Při pronájmu pracovní síly v rámci České republiky zůstávají tedy povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti na jednom subjektu - agentuře práce. Jakmile se objeví mezinárodní prvek, vznikají povinnosti odlišným subjektům. Jejich rozbor překračuje rozsah tohoto článku, je však jednoznačné, že výhody sjednoceného výběru odvodů za zaměstnance by byly smazány, pokud by za každý odvod odpovídal jiný subjekt. Pro správné fungování jednoho inkasního místa by proto mělo dojít k dalšímu sbližování příslušných předpisů.

Rozdílem mezi pojetím daně z příjmů a důchodového, nemocenského a zdravotního pojištění zůstává u pojištění nutnost určení doby, po kterou je osoba za zaměstnance považována. Důležité je dle dnešního stavu legislativy v oblasti pojištění také navázání na činnost pro zaměstnavatele vyplácejícího příjem, nicméně při provedení určitých úprav by bylo možné i tuto odlišnost od daňového pojetí vypustit. Jednotnou správu odvodů v rámci jednoho inkasního místa by totiž komplikovala současná situace, kdy pouhé vyplacení příjmu jiným subjektem, než pro něhož zaměstnanec vykonává činnost (a to i v případě, že je tento příjem jednoznačně vyplacen za práci vykonanou pro druhý subjekt, např. spřízněnou společnost), způsobí neodvedení pojistného z tohoto příjmu, jelikož daný vztah není považován za zaměstnání pro účely nemocenského, důchodového a zdravotního pojištění.

Ke sblížení s předpisy v oblasti daně z příjmů a pojistného na zdravotní pojištění by měla přispět také změna podmínek pro účast zaměstnance na nemocenském pojištění. Ruší se tzv. krátkodobé zaměstnaní, tj. situace, kdy zaměstnanec nebyl účasten nemocenského pojištění pouze z důvodu, že jeho zaměstnání netrvalo a nemělo trvat déle než 14 dnů¹⁶⁾. Kromě podmínky výkonu zaměstnání na území České republiky (resp. v cizině pro českého zaměstnavatele, jde-li o osobu s trvalým pobytem v Evropské unii, která se neúčastní povinného důchodového pojištění ve státě výkonu činnosti), která vychází ze základních principů nemocenského a důchodového pojištění, zůstává ještě podmínka sjednání započitatelného příjmu ve výši rozhodné částky¹⁷⁾. Přibylo pouze ustanovení, podle něhož se pro posouzení částky sjednaného příjmu sčítají všechna zaměstnání u jednoho zaměstnavatele v daném měsíci. Možné zrušení tohoto tzv. zaměstnání malého rozsahu (u něhož vzniká účast na pojištění pouze v těch měsících, kdy je obdržený příjem vyšší než rozhodná částka) bylo předmětem rozsáhlých jednání mezi kompetentními institucemi, nicméně dohody nebylo dosaženo, i když rozporuplné je již navázání na sjednaný příjem, nikoliv příjem skutečně obdržený.

Zjednodušení, byť z pohledu nákladů na odvedené pojistné nijak příznivé, nastává u tzv. smluvních zaměstnanců. Tento pojem označuje zaměstnance zahraniční společnosti (se sídlem mimo Evropskou unii a mimo stát, se kterým Česká republika uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení) vykonávající činnost u české společnosti. Typicky se jedná o strukturu označovanou jako mezinárodní pronájem pracovní síly. Zatímco do konce roku 2013 mohli být prvních 270 dnů činnosti v České republice během dvou let vyjmuti z českého pojištění, jestliže se účastnili důchodového pojištění ve státě sídla svého zaměstnavatele, od roku 2014 se tento odklad ruší. Může tak docházet ke dvojímu pojištění, jak v domovském státě zahraničních pracovníků, tak v České republice.

U osob samostatně výdělečně činných (dále též „OSVČ“) nenastávají v tomto roce žádné změny související se zavedením jednoho inkasního místa. Přestože je jejich vymezení pro účely sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a daně z příjmů odlišné, nejsou rozdíly tak zásadní jako u zaměstnanců. K jejich odstranění, nebo aspoň zmírnění, by mělo dojít v dalších krocích. Od letošního roku se mění pouze provázanost nemocenského a důchodového pojištění OSVČ. Zatímco do konce roku 2013 se přihlášením k dobrovolnému nemocenskému pojištění stala OSVČ osobou vykonávající hlavní samostatnou činnost, nyní může být nadále osobou vykonávající vedlejší činnost. Účast na nemocenském pojištění tedy neznamená povinné placení záloh na pojistné na důchodové pojištění. Výše těchto záloh, kterou si může OSVČ v rámci stanoveného minima a maxima libovolně zvolit, navíc neovlivňuje měsíční základ pojistného na nemocenské pojištění. Ten si OSVČ také určuje; jeho minimem je dvojnásobek částky rozhodné pro účast na nemocenském pojištění a maximem průměrný měsíční vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění z posledního přehledu o příjmech a výdajích¹⁸⁾.

Jako každoročně dochází i v letošním roce v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění k mnoha parametrickým změnám, např. výše maximálního a minimálních vyměřovacích základů, redukčních hranic atd., jejichž nové hodnoty lze nalézt na webových stránkách příslušných institucí¹⁹⁾. Změnou sice nesouvisející s jedním inkasním místem, avšak hodnou zmínění, je prodloužení maximální doby dobrovolné účasti na pojištění na základě přihlášky, a to z 10 na 15 let. Důvodem je postupné prodlužování potřebné doby pojištění až na 35 let.

Ke sbližování pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění s daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti dochází i z druhé strany, tedy v zákoně o daních z příjmů. První z nich je osvobození příjmů žáků a studentů z praktického výcviku od daně z příjmů²⁰⁾ ; tyto příjmy dosud pouze nepodléhaly pojistnému. Druhou změnou je odvod daně z příjmů fyzických osob srážkou namísto zálohy jen z odměny dle dohody o provedení práce do výše 10 000 Kč měsíčně, tzn. z příjmů nepodléhajících pojistnému na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění.

Předpokladem efektivního fungování jednoho inkasního místa je sblížení, případně i sjednocení jednotlivých odvodů, které by měly být jeho součástí. Ačkoliv by na první pohled mohlo stačit stanovení jednotného základu pro odvod, došlo by při zachování stávajících rozdílů (v okruhu účastníků, ve vymezení osob, jimž jsou stanoveny povinnosti, např. zaměstnavatelů, atd.) spuštěním jednoho inkasního místa k faktickému výraznému zkomplikování odvodu a správy daně z příjmů a pojistného, což by bylo v příkrém rozporu s deklarovaným zjednodušením pro daňové poplatníky i státní správu. Lze tedy jen doufat, že jedno inkasní místo bude připraveno dostatečně důkladně a s vědomím nutných změn minimalizujících jak rozdíly mezi jednotlivými resorty, tak v rámci každého z nich.