Srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření

Následující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týká stále aktuální problematiky provozování fotovoltaických elektráren, resp. odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V rámci odůvodnění popisovaného rozhodnutí Nejvyšší správní soud předně odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jímž Ústavní soud rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující právě odvod za elektřinu ze slunečního záření. Nad rámec sporných bodů, jímž se uvedený nález věnoval, se popisované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zabývalo mimo jiné též otázkou, zda právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření je v souladu se svobodou podnikání zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Podle Nejvyššího správního soudu zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření neomezuje hospodářskou soutěž, nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti, tedy přímo nezasahuje do svobody podnikání. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je pro energetický sektor typická a k níž dochází v několika aspektech (např. přednostní právo na připojení do distribuční soustavy), musí při stanovení ceny podle odůvodnění popsiovaného rozhodnutí zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti podnikatelské aktivity. Jak popisované rozhodnutí dále připomíná, Ústavní soud však v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření je provozovatelům fotovoltaických elektráren garantován zisk. Ústavní soud sice připustil, že v některých případech může mít uvalení daného odvodu rdousící efekt (pak by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. protiústavní byla). Jde však pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval samotnou majetkovou podstatu výrobce elektrické energie.

Přitom je třeba podle Nejvyššího správního soudu hodnotit jednak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky odvodu. V popisované věci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval, se stěžovatelka snažila přesvědčit tento soud, že právě v jejím individuálním případě má provedení odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně likvidační účinky.

V odůvodnění popisovaného rozhodnutí nicméně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při tvrzení o „rdousícím efektu“ stěžovatelka, ačkoliv svojí kasační stížností směřovala k aplikaci výjimky z pravidla, kterou Ústavní soud připustil ve shora uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zůstala u naprosto obecných tvrzení. Stěžovatelka soudu svoji hospodářskou situaci nepopsala, neuvedla, jaké náklady vynaložila na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké náklady doposud vynaložila, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné její závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Na základě paušálních, nic neříkajících tvrzení o výskytu rdousícího efektu, likvidační povaze odvodu, ohrožení schopnosti splácet závazky apod. nemohl Nejvyšší správní soud dospět k závěru o protiústavnosti aplikace odvodu za elektřinu ze slunečního záření v případě stěžovatelky (podle soudu současně nebylo na místě, aby ji vyzýval ke konkretizaci jejích tvrzení). Jak v této souvislosti Nejvyšší správní soud ještě poznamenal, stěžovatelku netíží v soudním řízení správním jen povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní.

Stěžovatelka neoznačila k prokázání svého obecného tvrzení o rdousícím efektu odvodu a jeho likvidačním dopadu žádný důkazní prostředek (ani obsahem správního spisu, z něhož soud při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí vždy vychází, nebyl žádný dokument, který by osvědčoval majetkové poměry stěžovatelky).

Nejvyšší správní soud závěrem připomněl, že není jeho věcí, aby za stěžovatelku vyhledával důkazní prostředky prokazující její tvrzení. Na podporu svých tvrzení by stěžovatelka musela označit důkazní prostředky, které by měl soud dle jejího názoru provést (např. finanční plán podnikatelského záměru, účetní výkazy, dokumentace k závazkům stěžovatelky vůči třetím osobám apod.).