Ke způsobům placení daně

K předpisům:

Placení daně započtením soukromoprávní pohledávky vůči státu není přípustné, neboť daň lze platit pouze způsoby výslovně uvedenými v zákoně.

V rámci odůvodnění popisovaného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud mimo jiné zabýval námitkou stěžovatele, podle něhož jestliže žádný právní předpis výslovně nezakazuje zaplacení daně započtením pohledávky, pak takový postup nelze považovat za nemožný. V tomto ohledu stěžovatel argumentoval mimo jiné tím, že ani Ústavní soud započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky ve své judikatuře výslovně nevylučuje. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že způsob placení daně kogentně stanovuje § 59 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Tvrzená pohledávka stěžovatele vzniklá z titulu náhrady škody způsobené regulací nájemného představuje soukromoprávní pohledávku stěžovatele vůči České republice. Nelze ji tak považovat za přeplatek na dani a uplatnit způsob placení daně stanovený v § 59 odst. 3 písm. e) citovaného zákona. Stejně tak nelze započtení soukromoprávní pohledávky podřadit pod žádný z dalších zákonných způsobů placení daně. Nejvyšší správní soud se vedle toho dále neztotožnil s tvrzením stěžovatele, podle něhož pokud citované ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. výslovně nevylučuje započtení pohledávky jako možný způsob placení daně, je taková forma úhrady daně možná. To vyplývá z principu, podle kterého mohou veřejné orgány uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Naopak princip, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, platí pro subjekty soukromého práva. Jak Nejvyšší správní soud současně upozornil, nemožnost vzájemného započtení soukromoprávní pohledávky a daňové pohledávky, jež má veřejnoprávní charakter, vyslovil ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. nálezy, sp. zn. I. ÚS 229/98 či sp. zn. IV. ÚS 226/98). V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud uzavřel, že placení daní je možné pouze taxativně vymezenými způsoby stanovenými v zákoně č. 337/1992 Sb. a není možné, aby si daňový subjekt sám určoval jiné způsoby, jakými daň zaplatí.