Výdaje daňového subjektu na školení
osob
Milan
Podhrázký
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2012, čj.
7 Afs 76/2011-80, www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§ 24 odst. 1 zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů
Jestliže daňový subjekt působí v rámci vícestupňové struktury poskytující
služby finančních poradců, výdaje vynaložené na školení osob nacházejících se na nižších patrech
této struktury mohou být nákladem dle § 24 odst. 1
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, pokud jsou příjmy dotyčného daňového subjektu na
výkonech školených osob přímo nebo i jen zprostředkovaně závislé.
Nejvyšší správní soud následujícím rozsudkem opět přispěl do debaty k
výkladu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Z
hlediska skutkového je podstatné, že stěžovatel a další fyzická osoba (školitel) společně působili v
obchodní společnosti, přičemž byli ve smluvním vztahu, z něhož vyplývalo nadřazené postavení žalobce
vůči školiteli. Žalobce měl určitý příjem z každé pojistky uzavřené školitelem či jeho podřízenými
(pyramidální systém výplaty provizí). V obecné rovině je podle Nejvyššího správního soudu nutno
zdůraznit, že k vyhodnocení, zda určité výdaje splňují podmínky uznatelnosti ve smyslu
§ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, je vždy
nutné posuzovat podmínky, za jakých byly vynaloženy.
V popisované věci se přitom jednalo o náklady vynaložené v rámci
vícestupňové struktury poskytující služby finančních poradců. Nebylo zpochybněno, že ekonomické
výsledky stěžovatele byly ovlivněny i tím, jak úspěšně pracovali lidé v této struktuře na nižší
úrovni. Pokud tomu tak skutečně bylo, podle Nejvyššího správního soudu výdaje vynaložené v
souvislosti se školením osob, jež měly v takové struktuře pracovat, mohou být výdaji uznatelnými ve
smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Za
předpokladu, že (byť i nepřímo) jsou příjmy stěžovatele ovlivněny úspěšností nových s
polupracovníků, z nichž má provize školitel, je podle odůvodnění popisovaného rozhodnutí z hlediska
uznatelnosti nerozhodné, zda výdaje na pronájem školicích místností hradil školitel nebo stěžovatel,
protože každý z nich může v okamžiku, kdy uvedený výdaj vynakládá, očekávat, že to povede ke zvýšení
jeho příjmů. To znamená, že ať již vynaložil uvedené výdaje kdokoli z nich, je nutno je zásadně
považovat ve vztahu k tomu, kdo je vynaložil, za výdaje splňující podmínky uznatelnosti. Nejvyšší
správní soud dodává, že je zároveň také zřejmé, že uznatelné by byly i tehdy, kdyby je vynaložil
jeden z nich a druhému vyúčtoval a nechal si je od něho zaplatit. Pak by výdaje vynaložil druhý z
nich. Podle soudu samozřejmě platí, že pokud výdaje byly vynaloženy, může si je podle
§ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů uplatnit
pouze jeden a nikoli oba. V zásadě je však na nich, jak mezi sebou výdaje alokují, neboť u obou by
se jednalo o výdaje vynaložené v souladu s citovaným ustanovením. Odůvodnění popisovaného rozhodnutí
tedy uzavírá, že je nesprávný právní názor správce daně, že uvedené výdaje mohly být přičitatelné
pouze školiteli.