Pochybnosti o daňovém režimu zaměstnaneckých opčních plánů odstraněny?

představuje smlouvu, na základě které jedna smluvní strana získává právo v budoucnu prodat druhé smluvní straně (tzv. „prodejní opce“ nebo „put option“),² případně od druhé smluvní strany koupit (tzv. „nákupní opce“ nebo „call option“), podkladové aktivum (tzv. „underlying asset“) za pevně stanovenou cenu (tzv. „realizační cena“ nebo „exercise price/strike price“). Kromě skutečného dodání podkladového aktiva (tzv. „physical delivery/physical settlement“) lze sjednat i finanční vypořádání (tzv. „financial settlement/cash settlement“). V případě finančního vypořádání nedochází k nákupu nebo prodeji podkladového aktiva, nýbrž strana ve ztrátové pozici uhradí druhé straně její zisk v penězích (tj. kladný rozdíl mezi aktuální tržní cenou podkladového aktiva a realizační cenou). Je důležité si uvědomit, že u opcí (narozdíl od jiných derivátů) může být ve ztrátové pozici vždy pouze strana smlouvy označovaná jako „prodávající opce“ (blíže viz níže). Jinými slovy, v případě finančního vypořádání bude strana mající právo prodat/nakoupit podkladový instrument vždy pouze v pozici příjemce finančního plnění.³ Právo může být uplatněno buďto v předem sjednaném okamžiku (tato se nazývá „evropská opce“), nebo kdykoli v průběhu předem sjednaného období - zpravidla od okamžiku sjednání opční smlouvy do sjednaného okamžiku v budoucnu (tato se nazývá „americká opce“). Strana smlouvy, která má právo podkladový nástroj prodat nebo koupit, se označuje jako kupující (tzv. „kupující opce“ nebo „option buyer/option holder“). Druhá strana smlouvy, která má povinnost vyhovět rozhodnutí kupujícího , se označuje jako prodávající (tzv. „prodávající opce“ nebo „option seller/option writer“). Názvy stran opční smlouvy vycházejí z faktu, že jejich pozice nejsou vyrovnané. Zatímco strana mající právo prodat/koupit podkladové aktivum může na budoucím obchodu pouze vydělat, druhá strana může naopak pouze prodělat. Z tohoto důvodu kupující při uzavření opční smlouvy prodávajícímu platí cenu za získané opční právo (tzv. „opční prémie“ nebo „option premium“). Opční prémie vlastně představuje reálnou hodnotu v době uzavření opční smlouvy.

Reálná hodnota se počítá pomocí různých přístupů finanční matematiky.⁴ Výpočet reálné hodnoty jde nejen nad rámec tohoto článku, ale také nad rámec znalostí jeho autora. Pro naše účely je postačující, uvědomíme-li si, jaké faktory ovlivňují reálnou hodnotu . Jedná se o následující faktory: aktuální tržní cena podkladového aktiva, realizační cena,⁵ volatilita (rizikovost) podkladového aktiva,⁶ čas zbývající do možnosti uplatnit opci⁷ a bezriziková úroková míra.⁸

Z výše uvedeného vyplývá, že ze soukromoprávního pohledu představuje smluvní vztah dvou subjektů. Z veřejnoprávního pohledu je investičním nástrojem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2004 Sb.,⁹ o podnikání na kapitálovém trhu.¹⁰

Zaměstnanecké opční plány ¹¹ jsou vždy strukturovány formou nákupní , na základě které má zaměstnanec právo nakoupit akcie zaměstnavatele (příp. akcie jiné společnosti ve skupině) od zaměstnavatele (případně od jiné společnosti ve skupině).¹² Tato má velmi často podobu americké . Zaměstnanecké opční plány mají primárně motivovat zaměstnance k pracovním výkonům v budoucnu. Z tohoto důvodu získává zaměstnanec plné právo k zaměstnanecké opci až po uplynutí určité doby po udělení (přislíbení) této a zároveň je omezena její převoditelnost.¹³ Období pro přiznání plného práva je běžně označována jako „vesting period“ a ohraničuje období mezi udělením (přislíbením) zaměstnanecké (tzv. „grant date“) a okamžikem, kdy zaměstnanec může prvně svoji opci využít (tzv. „vesting date“). Běžnou podmínkou „vesting period“ také je, aby zaměstnanec po toto období zůstal v zaměstnaneckém vztahu se svým zaměstnavatelem (mohou však existovat i další podmínky, jako například splnění určitých finančních ukazatelů).¹⁴ Pro úplnost je také vhodné uvést, že podmínka ve formě existence zaměstnaneckého vztahu se nemusí časově shodovat s okamžikem, kdy lze opci prvně uplatnit.¹⁵ Takovéto zaměstnanecké však nejsou časté, proto (není-li výslovně stanoveno jinak) pracuji v tomto článku s opcí, kde je „vesting period“ časově shodná s podmínkou existence zaměstnaneckého vztahu. Lze si také představit zaměstnanecké , které mají primárně odměnit zaměstnance za jejich historické pracovní výkony. V takovém případě nebudou mít některé z výše uvedených charakteristik. Z logiky věci lze očekávat, že taková nebude mít „vesting period“, respektive „vesting period“ nebude podmíněna zaměstnaneckým vztahem.¹⁶ Samotné využití opčního práva zaměstnanecké (v okamžiku tzv. „exercise date“) může mít podobu jak finančního vypořádání, tak dodání podkladového aktiva. V případě dodání podkladového aktiva může být realizační cena zaměstnancem uhrazena několika způsoby; např. (i) peněžní úhradou, (ii) nepeněžní úhradou v podobě akcií, které již zaměstnanec vlastní, případně (iii) bez úhrady, kdy je zaměstnanci dodáno pouze tolik akcií, aby jejich celková reálná hodnota odpovídala vnitřní hodnotě (tato varianta bývá nazývána jako tzv. „sell to cover“).

Předmětem tohoto článku je otázka okamžiku zdanění příjmu plynoucího v souvislosti se zaměstnaneckými opčními plány a případně jeho výše. Předmětem tohoto článku naopak není metoda výběru daně z příjmů, pojistné na zdravotní pojištění ani pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“ nebo „zákon o daních z příjmů“) výslovně neupravuje daňový režim zaměstnaneckých opcí. Nezbývá nám tedy, než vycházet z obecných ustanovení zákona o daních z příjmů, podle kterých: (i) příjmem se rozumí příjem peněžní i nepeněžní, dosažený i směnou,¹⁷ (ii) nepeněžní příjem se oceňuje podle zvláštního právního předpisu, pokud ZDP nestanoví jinak,¹⁸ (iii) příjmem ze závislé činnosti je také částka, o kterou je úhrada zaměstnance zaměstnavateli za poskytnutá práva, služby nebo věci (kromě bytu, v němž měl zaměstnanec bydliště po dobu dvou let bezprostředně před jeho koupí) nižší, než je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, nebo cena, kterou zaměstnavatel účtuje jiným osobám.¹⁹ Tato obecná ustanovení však nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, k jakému okamžiku zaměstnanec realizuje zdanitelný příjem (a případně v jaké výši). V čistě teoretické rovině lze uvažovat o třech okamžicích: (i) okamžik, kdy je udělena („grant date“), (ii) okamžik, kdy je poprvé realizovatelná („vesting date“) a (iii) okamžik, kdy je realizována („exercise date“).

Pro úplnost je vhodné připomenout, že vládní návrh zákona novelizující zákon o daních z příjmů s účinností od 1. ledna 2006 ve znění předloženém do vnějšího připomínkového řízení obsahoval specifickou úpravu pro zaměstnanecké .²⁰ Znění zákona schválené Parlamentem České republiky ²¹ (dokonce ani znění předložené do parlamentu) však již tuto úpravu bohužel neobsahovalo.

Vzhledem k absenci specifické právní úpravy v zákoně o daních z příjmů byl daňový režim zaměstnaneckých opčních plánů v letech 2000 a 2001 předmětem hned tří koordinačních výborů.²² Ačkoli se některé navrhované závěry významně lišily, nakonec byl přijat výklad, podle kterého představuje pro zaměstnance zdanitelný příjem až v okamžiku její realizace. Zdanitelný příjem v tomto okamžiku je tvořen rozdílem mezi tržní hodnotou podkladových cenných papírů a jejich realizační cenou. Je vhodné dále uvést, že příspěvek definuje podmínky, za kterých platí tento daňový režim, přičemž při nesplnění těchto podmínek může zaměstnanec realizovat zdanitelný příjem dříve, např. již v okamžiku poskytnutí zaměstnanecké .

V průběhu roku 2006 byla problematika daňového režimu zaměstnaneckých opcí zahrnuta do nově vydaného pokynu D-300.²³ Pokyn v principu přejímá stejnou úpravu, která byla obsažena ve vládním návrhu novely zákona o daních z příjmů v předcházejícím roce. Pokyn konkrétně uvádí k § 6 odst. 3 zákona o daních z příjmů následující: Totožný text byl v roce 2011 převzat i do nového pokynu GFŘ D-6.²⁴

Výše uvedený výklad zastává drtivá většina daňových poplatníků i jejich daňových poradců. Zároveň je běžně akceptován správcem daně. Tento daňový režim je odůvodňován tím, že zdanitelný příjem nemůže nastat před realizací , pokud (i) není převoditelná na třetí osobu, tj. doposud nedošlo ke zvýšení majetku zaměstnance a zároveň (ii) existuje nejistota, zda bude v budoucnu zaměstnancem využita. Nicméně daňoví poradci, vědomi si nejistoty plynoucí z absence specifické právní úpravy, velmi často upozorňují, že tento daňový režim se vztahuje pouze na mající určité charakteristiky (zejména je zdůrazňována nepřevoditelnost na třetí osobu).

Před tím, než se začneme zabývat okamžikem realizace zdanitelného příjmu u zaměstnaneckých opčních plánů, je nutné krátké zamyšlení nad zdanitelným příjmem obecně. Zákon o daních z příjmů pojem „příjem“, případně „zdanitelný příjem“ nijak nedefinuje. V současné době však již existuje poměrně ustálená , která říká, že: ²⁵ Lze tedy konstatovat, že zdanitelný příjem musí být spojen se zvýšením majetku daňového subjektu. Tato , která se také opírá o důvodovou zprávu k návrhu zákona o daních z příjmů z roku 1995,²⁶ se jeví dosti racionální. Je třeba nicméně přihlédnout i k samotné filosofii zákona o daních z příjmů. U právnických osob je daň z příjmů navázána na účetní výsledek hospodaření,²⁷ a může tedy docházet ke zdanění nerealizovaného zvýšení majetku (např. kurzový zisk z cizoměnového závazku) či zvýšení majetku realizovaného, avšak neinkasovaného (např. pohledávka z poskytnuté služby za insolventním dlužníkem).²⁸ Naproti tomu u fyzických osob (nepodnikatelů) je daň z příjmů obecně navázána na zvýšení majetku, které bylo skutečně touto fyzickou osobou realizováno a inkasováno.²⁹

V této souvislosti považuji za vhodné upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu,³⁰ které dle mého názoru zcela neodpovídá výše popsané interpretaci zdanitelného příjmu.³¹ Ústavní soud v tomto rozhodnutí interpretoval návětí v § 10 odst. 1 ZDP, které stanoví: „Ostatními příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku, pokud nejde o příjmy podle § 6 až 9, jsou zejména“. Soud konkrétně řešil situaci, kdy poplatník postoupil pohledávku vzniklou z prodeje cenných papírů, přičemž samotný prodej cenných papírů splňoval podmínky pro osvobození dle § 4 odst. 1 písm. w) ZDP. V posuzovaném případě došel správce daně k závěru, že zatímco příjem z prodeje cenných papírů by byl od daně z příjmů osvobozený, příjem z postoupení pohledávky osvobozený není. Správce daně tedy doměřil daň z příjmů fyzických osob z celé nominální hodnoty sjednané ceny za postoupení pohledávky, a to jako příjem spadající pod § 10 ZDP. Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud se s touto interpretací ztotožnily. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ³² interpretoval návětí § 10 odst. 1 ZDP následovně: Dle Ústavního soudu tedy příjem nebyl předmětem daně z příjmů fyzických osob, jelikož návětí § 10 odst. 1 ZDP je možné interpretovat dvěma způsoby (což podepřel i odkazem na odbornou daňovou literaturu), a tudíž je nutno předmětné ustanovení interpretovat mírnějším způsobem. Nejvyšší správní soud následně stručně odkázal na nález Ústavního soudu a rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.³⁵ Ačkoli se domnívám, že výsledek sporu je díky předmětnému nálezu Ústavního soudu pro poplatníka spravedlivý, právní názor v něm vyjádřený nelze zobecnit a aplikovat jej i pro jiné situace. Je nutné si totiž uvědomit, že řada zdanitelných příjmů nepředstavuje v daném okamžiku pro poplatníka, který je fyzickou osobou, navýšení jeho majetku. Například při prodeji cenných papírů dochází z ekonomického pohledu k výměně jednoho aktiva (cenné papíry) za jiné aktivum (peníze), přičemž obě aktiva mají stejnou reálnou hodnotu. K navýšení majetku poplatníka totiž dochází postupně v průběhu držby aktiva. Jak jsme si řekli výše, daň z příjmů je u fyzických osob (nepodnikatelů) navázána na zvýšení majetku, které bylo skutečně realizováno a inkasováno. Při posuzování toho, zda došlo u poplatníka ke zvýšení majetku, je tedy nutno porovnávat dosažený příjem s historickým nákladem na pořízení prodaného majetku, respektive s nákladem, který představuje odčitatelný náklad pro účely daně z příjmů (např. nabývací cena podílu na obchodní společnosti dle § 24 odst. 7 ZDP). Jsem tedy toho názoru, že § 10 podaná Nejvyšším správním soudem více odpovídá systematice zákona o dani z příjmů, avšak Nejvyšší správní soud zapomněl stěžovatelce přiznat náklad na pořízení postupované pohledávky.

S ohledem na výše uvedenou interpretaci zdanitelného příjmu tedy hledáme odpověď na otázku, kdy dojde u zaměstnance ke zvýšení jeho majetku z titulu zaměstnanecké , které se reálně projeví v právní sféře tohoto zaměstnance a které je skutečně využitelné. Prvním okamžikem, který připadá v úvahu, je okamžik udělení (tzv. „grant“). Již v tento okamžik lze pomocí finanční matematiky spočítat reálnou hodnotu získaného práva, a to navzdory faktu, že toto právo je spojeno s odkládací podmínkou (např. setrvání v zaměstnaneckém poměru po určitou dobu). Domnívám se, že již v tento okamžik se přírůstek majetku (ve výši reálné hodnoty udělené ) projeví v právní sféře zaměstnance. Domnívám se však zároveň, že toto zvýšení majetku není zaměstnancem skutečně využitelné, není-li možné udělenou opci postoupit na třetí osobu. Teoreticky lze připustit, že zaměstnanec může uzavřít zrcadlovou opci (tj. prodat kupní opci se stejnými parametry). Zaměstnanec by v takovém případě inkasoval opční prémii, přičemž do budoucna by jeho zaměstnanecká (resp. případný zisk z realizace této ) zajišťovala případnou ztrátu z vypsané zrcadlové . Došlo by tedy k ekonomickému prodeji získané zaměstnanecké , avšak zaměstnanec by nadále zůstal v právním vztahu se zaměstnavatelem.³⁶ Čistě teoreticky tedy lze hovořit o využitelnosti již v okamžiku jejího udělení i v případě, kdy tuto opci není možné převést na třetí osobu. Zákon o daních z příjmů však zdanitelný příjem realizovaný v souvislosti se zcizením majetku váže na právní úkony modifikující právní vztah k tomuto majetku (např. uzavření smlouvy o postoupení pohledávky vede k realizaci příjmu plynoucího ze zcizení této pohledávky). Jsem tedy toho názoru, že nelze hovořit o skutečné využitelnosti opčního práva, nemůže-li zaměstnanec učinit právní úkon modifikující vztah k tomuto opčnímu právu (tj. zaměstnanec nemůže získané opční právo postoupit na třetí osobu). Lze tedy uzavřít, že pro účely zákona o daních z příjmů je získané opční právo skutečně využitelné pouze v případě, kdy jej lze převést na třetí osobu.³⁷ Jinými slovy, nepřevoditelná zaměstnanecká nepředstavuje v žádném okamžiku zdanitelný příjem zaměstnance. To znamená, že zaměstnanec realizuje zdanitelný příjem až v okamžiku uplatnění nepřevoditelné (tj. „exercise date“).

Z výše uvedeného naopak vyplývá, že bylo-li by možné zaměstnaneckou opci převést na třetí osobu, mohlo by již udělení takovéto představovat zdanitelný příjem zaměstnance. U převoditelné zaměstnanecké by tedy zdanitelný příjem mohl být realizován již v okamžiku udělení této . Podle mého názoru je ovšem vhodné přihlédnout také k tomu, k jakému období se poskytnutá vztahuje. Pokud je poskytnuta primárně s cílem motivovat zaměstnance k pracovním výkonům v budoucnu,³⁸ lze argumentovat, že příjem nemůže být zaměstnancem realizován dříve, než tento zaměstnanec poskytne zaměstnavateli (proti)plnění v podobě odvedené práce. Tato je navíc do určité míry podobná příslibu roční odměny zaměstnance (), o které je rozhodováno až po skončení určitého období (např. kalendářní rok). Proto se domnívám, že u těchto převoditelných opcí by zdanitelný příjem měl být zaměstnancem realizován v okamžiku uplynutí doby, ke které se vztahuje.³⁹ Tento okamžik bude nejčastěji představovat „vesting date“. Naopak u převoditelných zaměstnaneckých opcí, které odměňují zaměstnance primárně za jeho pracovní výkony v minulosti, by zdanitelný příjem byl realizován již v okamžiku udělení (tj. „grant date“). Výše popsaný daňový režim převoditelných zaměstnaneckých opcí lze do jisté míry podpořit i jejich účetním zachycením podle mezinárodních účetních standardů,⁴⁰ případně také metodou zdanitelného příjmu plynoucího ze zaměstnaneckých opcí mezi jednotlivé státy u migrujících zaměstnanců.⁴¹

V okamžiku samotného uplatnění převoditelné již zaměstnanec žádný zdanitelný příjem ve smyslu § 6 odst. 3 ZDP nerealizuje. Nákup akcií za realizační cenu, která je nižší než aktuální tržní cena, totiž nepředstavuje výhodu poskytnutou zaměstnanci, neboť tato realizační cena vyplývá ze samotného opčního práva, které již bylo jako zaměstnanecký příjem zdaněno.⁴² Je nicméně nutné zmínit, že daňový režim popsaný v pokynech D-300 a GFŘ D-6, které neobsahují podmínku nepřevoditelnosti , neodpovídá tomuto právnímu názoru. Je tedy otázkou, do jaké míry mohly tyto pokyny založit správní praxi, a to zejména s ohledem na historické příspěvky Koordinačního výboru. Tyto příspěvky totiž definovaly podmínky (mimo jiné nepřevoditelnost zaměstnanecké ), za jakých udělení nepředstavuje zdanitelný příjem zaměstnance.

Pro úplnost je vhodné uvést, že ostatní argumenty objevující se v praxi (např. nejistota, zda zaměstnanec opci v budoucnu skutečně využije) nepovažuji za významné. Vždyť dostane-li zaměstnanec od zaměstnavatele akcie (namísto zaměstnaneckých opcí), není pochyb o tom, že tyto akcie představují zdanitelný nepeněžní příjem zaměstnance. Přitom nelze vyloučit (zejména v dnešní době), že emitent akcií v budoucnu zkrachuje a akcie se stanou bezcennými, případně výrazně poklesne tržní cena akcií před tím, než se zaměstnanec rozhodne tyto akcie prodat. Mezi akcií a převoditelnou zaměstnaneckou opcí tedy, dle mého názoru, není žádný podstatný rozdíl, který by ospravedlňoval jiný daňový režim. Některé tyto skutečnosti však mohou mít vliv na ocenění v okamžiku jejího udělení (respektive „vesting date“), a tedy i na výši zdanitelného příjmu zaměstnance v tomto okamžiku.⁴³

Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, Nejvyšší správní soud na počátku tohoto roku vydal rozsudek, ve kterém zaujal právní názor do jisté míry potvrzující dosavadní praxi v oblasti zdaňování zaměstnaneckých opčních plánů. Pojďme se na rozsudek podívat podrobněji.

Fyzická osoba (dále jen „poplatník“) byla od 19. června 2001 členem dozorčí rady společnosti ČEZ, a. s. (dále jen „společnost“). Dne 30. srpna 2001 poplatník se společností uzavřel opční smlouvu, na základě které byl poplatník oprávněn od společnosti koupit 150 000 ks akcií za realizační cenu 96,39 Kč za 1 akcii.⁴⁴ Opční právo mohlo být uplatněno v období od podpisu opční smlouvy do konce funkčního období člena dozorčí rady, tj. do 19. června 2005. Opční smlouva zároveň obsahovala zákaz postoupení, zastavení či jiné zcizení jakýchkoli práv poplatníka z této smlouvy vyplývajících. Dne 11. června 2002 došlo k předčasnému ukončení členství poplatníka v dozorčí radě společnosti. Opční smlouva nicméně zůstala nadále v platnosti. Dne 6. dubna 2004 poplatník využil (částečně) svého práva a nakoupil od společnosti 40 000 ks akcií. Následně dne 26. dubna 2004 poplatník využil (plně) svého práva a nakoupil od společnosti 110 000 ks akcií. Společnost, která již poplatníkovi nezúčtovávala žádnou mzdu či jinou odměnu, a tudíž neměla z čeho srazit daň, zaslala dne 1. dubna 2005 správci daně oznámení o tom, že nemohla srazit zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků. Poplatník, narozdíl od společnosti, nepovažoval uplatnění opčního práva za zdanitelný příjem, a tudíž tento příjem nezahrnul do daňového přiznání za rok 2004. Správce daně jej proto výzvou ze dne 14. prosince 2005 vyzval k podání dodatečného daňového přiznání za toto období. Poplatník nakonec dne 8. února 2006 dodatečné daňové přiznaní za rok 2004 podal, přičemž v tomto přiznání navýšil příjmy ze závislé činnosti o částku 14 735 500 Kč (rozdíl mezi tržní cenou akcií v okamžiku realizace opčního práva a jejich realizační cenou). Správce daně na základě tohoto přiznání konkludentně doměřil daň ve výši 4 715 360 Kč. Poplatník se proti tomuto vyměření dne 28. dubna 2006 odvolal. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „Finanční ředitelství“) nicméně toto odvolání dne 22. listopadu 2007 zamítlo. Věc se tak dostala nejprve k Městskému soudu v Praze⁴⁵ a následně až k Nejvyššímu správnímu soudu.⁴⁶

Poplatník argumentoval tím, že při absenci zákonných ustanovení byl nepeněžní příjem ze závislé činnosti realizován již v okamžiku udělení opčního práva. Poplatník také uvedl, že jako majetkové právo má vlastní hodnotu, kterou je možné v okamžiku jejího udělení spočítat. Dle jeho názoru pak v okamžiku uplatnění opčního práva došlo pouze ke směně za cenné papíry ve shodné hodnotě, a nebyl tudíž realizován žádný zdanitelný příjem. Překvapivým, avšak poměrně stěžejním argumentem poplatníka byla také zjevná chyba v psaní správce daně v předkládací zprávě vypracované pro odvolací orgán, ve které správce daně uvedl:

Finanční ředitelství naopak před Městským soudem v Praze namítalo, že skutečnost, že opční právo mělo nějakou, v tomto případě značně diskutabilní, hodnotu v podobě ceny obvyklé na trhu, z tohoto práva nečiní zdanitelný příjem. Dle jeho názoru totiž poplatník nabytím opčního práva nerealizoval využitelné zvýšení svého majetku, neboť hodnota se v závislosti na vývoji cen podkladového aktiva v čase mění, a v případě poklesu cen akcií na trhu pod realizační cenu, hodnota předmětné klesá k nule. Finanční ředitelství přitom odkázalo na právní názor Nejvyššího správního soudu⁴⁷ interpretující pojem zdanitelný příjem (viz kapitola 2.3 výše). Poměrně kuriózní je pak další jeho argument, že nelze také opominout právní stanovisko společnosti, které plyne z oznámení společnosti o neprovedené srážce daně z příjmů ze závislé činnosti v souvislosti s uplatněním opčního práva poplatníkem v roce 2004. Ve vztahu k předkládací zprávě uvedl, že se jedná o zřejmou chybu v psaní, a na závěr poznamenal, že výklad poplatníka jasně směřuje k tomu, aby byl zdanitelný příjem realizován v období, za které již daň z příjmů není možné, s ohledem na prekluzi lhůty, doměřit.

Ve vztahu k předkládací zprávě Městský soud v Praze uvedl, že se nejedná o úkon správce daně vůči poplatníkovi, a nadto se bezpochyby jedná o pouhou nepřesnost v psaní. Při posuzování otázky okamžiku vzniku zdanitelného příjmu poplatníka vycházel Městský soud v Praze z toho, že musí dojít k navýšení majetku poplatníka, přičemž se toto navýšení musí reálně projevit v jeho právní sféře, a to tak, že může být poplatníkem skutečně využitelné.⁴⁸ Z toho soud, bohužel bez jakéhokoli zdůvodnění, dovodil, že zdanitelný příjem poplatníkovi vzniknul až v okamžiku uplatnění opčního práva.

Poplatník svou dosavadní argumentaci v kasační stížnosti obohatil o přirovnání poskytnuté k pytli brambor nebo ke stravence. Dle jeho názoru jsou tyto situace v podstatě totožné, přičemž zdanitelný příjem je v těchto případech realizován k okamžiku poskytnutí pytle brambor, případně stravenky zaměstnanci, a nikoliv až v okamžiku dispozice s bramborami, případně konzumací jídla při uplatnění stravenky.

Ve vztahu k argumentaci založené na předkládací zprávě správce daně dal Nejvyšší správní soud plně za pravdu Městskému soudu v Praze. Obdobně se soud postavil k samotné otázce, k jakému okamžiku vznikl poplatníkovi zdanitelný příjem. Narozdíl od Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud poskytl podrobnější odůvodnění svého názoru. Svůj právní názor podepřel Nejvyšší správní soud zejména těmito argumenty:

Argument soudu o možném absolutním nezdanění považuji za zcela irelevantní a domnívám se, že je založen pouze na pocitu soudce o spravedlnosti zdanění takto vysoké částky. Tento pocit ovšem zcela pomíjí skutečnost, že příjem z prodeje akcií po šesti měsících je dle zákona o daních z příjmů pro fyzickou osobu osvobozený. Vždyť dostal-li by poplatník od společnosti v roce 2001 namísto opčního práva přímo akcie,⁵² které by následně s totožným ziskem v roce 2004 prodal, zdálo by se soudu taktéž nespravedlivé, že zisk ve výši 14 735 500 Kč nepodléhá dani z příjmů?⁵³ Domnívám se, že nikoliv. Jediný významný rozdíl mezi těmito dvěma situacemi je ten, že zatímco příjem z prodeje cenných papíru je v zákoně o daních z příjmů specificky upraven, daňový režim zaměstnaneckých opcí je dovozován z jeho obecných ustanovení.⁵⁴

Také další z argumentů soudu naznačuje, že soud se řídil spíše vlastním pocitem spravedlnosti zdanění namísto hlubší analýzy zákona o daních z příjmů (kromě toho naznačuje, že soud ne zcela pochopil ekonomickou logiku opčního práva). Argument, že zaměstnanec by v určitých případech mohl zaplatit daň z příjmů, ačkoli žádný příjem nakonec realizovat nebude, je sám o sobě vnitřně rozporný. Vyjdeme-li z předpokladu, že příjmem je samotné opční právo, pak nelze tvrdit, že zaměstnanec žádný příjem nerealizoval. Soud měl tedy bezpochyby na mysli to, že zaměstnanec opci neuplatnil. Racionálně uvažující zaměstnanec však opci neuplatní pouze v situaci, kdy je realizační cena vyšší než (nebo rovna) aktuální tržní cena akcie. V opačném případě zaměstnanec opci uplatní vždy, neboť na jejím uplatnění vydělá.⁵⁵ Tvrzení, že z titulu zdanění zaměstnance v okamžiku udělení by zaměstnanec byl nucen v budoucnu vždy uplatnit opční právo, je tak zcela odporující ekonomické podstatě jako takové. Dále je nutné připomenout, že nejistota výše budoucího zisku (ale také případné ztráty) je samozřejmě zohledněna v ocenění samotné . Kromě toho, dostal-li by zaměstnanec akcie, které dle stávající praxe (a to i praxe soudní) představují zdanitelný příjem, nelze zaručit, že tyto akcie budou mít v okamžiku jejich prodeje stejnou (či dokonce jakoukoli kladnou) hodnotu.

Další argument soudu sice pravdivý je, sám o sobě však nepostačuje k potvrzení právního názoru správce daně, respektive Finančního ředitelství. Poplatník, zjednodušeně řečeno, argumentoval tím, že opční právo je možné ocenit dle zákona o oceňování majetku již v okamžiku poskytnutí opčního práva, a to s odkazem na ustanovení předmětného zákona řešící ocenění zástupného cenného papíru. Opční právo však zástupným cenným papírem není. Ustanovení předmětného zákona, na která poplatník odkazoval, tedy použít skutečně nelze, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud. To však neznamená, že opční právo nelze ocenit podle jiných ustanovení tohoto zákona. Pytel brambor a zaplněnost spíže poplatníka bych si dovolil přeskočit a zastavil bych se u připodobnění opčního práva ke stravenkám. Jistě nikdo nebude pochybovat o tom, že v okamžiku podpisu pracovní smlouvy na dobu dvou let nerealizuje zaměstnanec zdanitelný příjem ze všech stravenek, na které mu vznikne za dobu dvou let právo. Proč tomu tak je? Zaměstnanci totiž vznikne nárok až při splnění všech podmínek, tj. setrváním v zaměstnaneckém poměru a dalších specifických podmínek (např. v případě nemoci zaměstnanci žádný nárok na stravenku za daný den nevznikne). Nelze si nevšimnout jisté paralely se zaměstnaneckými opčními plány, konkrétně s „vesting period“. Jak jsme si již řekli v kapitole 2.4 výše, daňový režim by měl zohledňovat skutečnost, k jakému období se zaměstnanecké opční právo vztahuje. Argument soudu by tedy, dle mého názoru, spíše svědčil pro zdanění v okamžiku „vesting date“. Je třeba si také uvědomit, že stravenka si za dobu své existence již (bohužel) vydobyla funkci platidla, které lze směnit i za jinou komoditu než stravování. Tato skutečnost může podvědomě ovlivňovat pohled na připodobnění k jiným zaměstnaneckých benefitům. Podíváme-li se navíc do § 6 zákona o daních z příjmů, zjistíme, že podle § 6 odst. 9 písm. d) ZDP je za splnění určitých podmínek od daně z příjmů osvobozeno nepeněžní plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnancům ve formě možnosti používat rekreační, zdravotnická a vzdělávací zařízení, závodní knihovny, tělovýchovná a sportovní zařízení (dále jen „rekreační zařízení“). Textace předmětného ustanovení naznačuje, že předmětem daně není skutečné použití rekreačního zařízení, nýbrž již samotná možnost jej použít. Toto nepřímo potvrzuje i , podle které, aby mohl být příjem zařazen do kategorie příjmů osvobozených, musí nejprve být předmětem daně z příjmů.⁵⁶ Domnívám se tedy, že není vyloučeno, aby předmětem daně bylo již samotné poskytnutí opčního (či jiného) práva.

Ve vztahu k analogickému použití výkladu okamžiku zdanitelného příjmu na straně pronajímatele (z titulu technického zhodnocení provedeného nájemcem) se domnívám, že toto použití je obecně vhodné, avšak soud se nijak nevyjádřil k (ne)převoditelnosti zaměstnaneckých opcí. V předmětném rozsudku Nejvyšší správní soud ⁵⁷ uvedl: Jak jsme si již řekli dříve, i v tomto rozsudku je uvedena podmínka, že Je nesporné, že technické zhodnocení na majetku pronajímatele provedené nájemcem je pronajímatelem využitelné do okamžiku ukončení nájemního vztahu zcela marginálně. To však neplatí u opčního práva, které je možné převést na třetí osobu.⁵⁸ Soud se však při svých úvahách skutečností, zda je opční právo převoditelné či nikoliv, nikterak nezabýval. Místo toho paušálně konstatoval, že (veškerá) opční práva představují zdanitelný příjem až v okamžiku jejich případného využití.

Na závěr bych čtenáře rád uklidnil. Přestože se nedokážu ztotožnit ani s jediným argumentem Nejvyššího správního soudu, jsem přesvědčen, že v posuzovaném případě výsledek soudní pře odpovídá ustálené správní praxi a zejména obecné interpretaci zdanitelného příjmu. Zároveň se však domnívám, že zaměstnanecké opční plány mohou, za určitých podmínek, zdanitelný příjem zaměstnance již v okamžiku udělení , popřípadě při „vesting date“. Naštěstí se splnění těchto podmínek v praxi víceméně nevyskytuje. Přesto lze poplatníkům i jejich daňovým poradcům vřele doporučit, aby při posuzování daňového režimu svých zaměstnaneckých opčních plánů nadále pečlivě zkoumali veškeré podmínky těchto plánů, namísto paušální aplikace právního názoru Nejvyššího správního soudu. Je škoda, že česká zákonná úprava, narozdíl od řady jiných evropských zemí, neobsahuje specifickou úpravu pro daňový režim zaměstnaneckých opčních plánů. Nezbývá, než doufat, že se této úpravy v zákoně o daních z příjmů nakonec přeci jen dočkáme.