Okamžik vzniku zdanitelného plnění při využití opčního práva

Ve věci, které se týká následující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pozdější žalobce jako člen dozorčí rady akciové společnosti získal opci na nákup kmenových akcií společnosti za garantovanou cenu. Sporným v dané věci bylo posouzení otázky okamžiku rozhodného pro zdanění příjmu. Žalobce v rámci své kasační stížnosti setrval na tom, že mu nepeněžní příjem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o daních z příjmů vznikl již podpisem opční smlouvy. Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nejprve připomněl, že pod (kupní) opční smlouvou doktrína obchodního práva rozumí smlouvu mezi kupujícím a prodávajícím, na základě které má kupující právo (nikoliv však povinnost) koupit podkladové aktivum (bazickou hodnotu) v den splatnosti (expirační doba) nebo nejpozději v den splatnosti za stanovenou realizační cenu a prodávající je povinen toto podkladové aktivum za stejných podmínek prodat, pokud kupující své právo uplatní. Nejvyšší správní soud v dané věci souhlasil se závěry Městského soudu v Praze a žalovaného, tedy že zdanitelné plnění vzniklo až okamžikem prodeje akcií na základě této . Opačné řešení vyvolává podle soudu řadu neřešitelných problémů. Pokud by totiž mělo být zdaňováno již samo právo , a to v okamžiku svého vzniku, je otázkou, jaká částka by byla vlastně zdaňována. Pokud by byl zdaňován rozdíl mezi cenou garantovanou právem a cenou tržní v okamžiku podpisu opční smlouvy, obvykle by byla zdaňovaná částka nulová či zcela bagatelní, neboť cena garantovaná opcí se odvozuje typicky právě od tržní ceny v době uzavření opční smlouvy či v období těsně předcházejícím jejímu uzavření. Pokud by pak podle Nejvyššího správního soudu byl rozdíl mezi tržní cenou akcií a cenou garantovanou po dobu platnosti již v době uzavření opční smlouvy nebagatelní, bylo by sice teoreticky možno tento rozdíl smysluplně zdanit, takové zdanění by ovšem bylo zjevně nespravedlivé vůči těm, kdo by následně tuto opci nevyužili nebo by ji nevyužili v plném rozsahu. Jinak řečeno, pokud stěžovateli vzniklo právo na odkup 150 000 akcií, jejichž tržní cena by byla již v době uzavření opční smlouvy nezanedbatelně vyšší než cena garantovaná, bylo by sice možné tento rozdíl zdanit už k okamžiku nabytí práva , ovšem tím by se právo stalo fakticky povinností odkupu, jinak by byl držitel nejprve zdaněn a následně by musel odkup realizovat už proto, aby pokryl náklady na předběžné zaplacení daně z tohoto budoucího „příjmu“. Pokud by odkup nerealizoval, byl by již předem zdaněn z příjmu, který fakticky následně nikdy neuskutečnil. V případě zaměstnaneckých opcí jde přitom obvykle o právo, které nelze převést na třetí osobu, aby je využil někdo jiný, naopak, realizovat jej může jen sám zaměstnanec. Jak v tomto hledu Nejvyšší správní soud shnrul, v okamžiku uzavření opční smlouvy je budoucí skutečný příjem plynoucí z využití práva natolik neurčitý z důvodu nejistoty ohledně rozdílu mezi garantovanou cenou a tržní cenou v době realizace opčního práva i z důvodu nejistoty ohledně toho, zda bude využita plně, částečně, či vůbec ne, že není možné tvrdit, že by již uzavřením opční smlouvy vznikl zdanitelný příjem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Ten vznikne až ve chvíli, kdy je právo využito, tedy kdy dojde k odkupu akcií. Až v tu chvíli je jistá výše příjmu i sama jeho existence. Až v tu chvíli tedy dojde k nabytí příjmu podle § 6 odst. 3 ve vazbě na § 6 odst. 1 písm. c) a d) zákona o daních z příjmů.