Povolení splátek pro zaplacení daňového
nedoplatku
Milan
Podhrázký
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2011, čj.
2 Afs 88/2010-70, www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§ 60 odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků
Nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně,
musí je správce daně na žádost povolit.
Podle popisovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o
povolení splátek daně podle § 60 daňového řádu je
prima facie
vydáváno ve sféře diskrečního
oprávnění správce daně. To vyplývá z výrazu „může“ v dispozici této právní normy. Její hypotéza je
nadto neurčitá, respektive v ní obsažené skutkové předpoklady (vážná újma a jiné důvody neumožňující
vybrat celý daňový nedoplatek najednou) jsou neurčitými právními pojmy, jejichž obsah je vždy nutno
nalézt v kontextu konkrétní věci. Podle Nejvyššího správního soudu se přitom nabízí dvojí výklad
výrazu „může“; tedy zda při zjištění skutečností obsažených v hypotéze právní normy dává posuzované
ustanovení správnímu orgánu ještě možnost se ve své úvaze rozhodnout, zda vydá kladné rozhodnutí
(splátky povolí), anebo zda toto ustanovení správní orgán již bez dalšího zavazuje takové rozhodnutí
vydat, tj. zda při naplnění skutkové podstaty z posuzovaného ustanovení plyne subjektivní právo a
nárok na vydání rozhodnutí určitého obsahu. K objasnění skutečně zamýšleného významu § 60 daňového
řádu je proto třeba zaměřit se na výklad výrazu „může“ v dispozici normy.Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posuzovaný
institut povolení splátek daně lze připodobnit spíše k institutu prominutí daňového nedoplatku,
přiklání se k takovému výkladu výrazu „může“, že nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro
povolení splátek daně, musí je správce daně povolit. Správce daně tedy především hodnotí důvody, o
které žadatel svou žádost o povolení splátek daně opřel, a dospěje-li přitom k závěru, že podmínky
uvedené v § 60 odst. 1 daňového řádu (bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou
újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka
najednou) jsou naplněny, pak samotné povolení splátek daně nezáleží na jeho úvaze, ale rozložení
daně do splátek musí být povoleno. Jestliže má tedy správce daně po podání žádosti o povolení
splátek daně za osvědčené, že žadateli by byla například neprodleným zaplacením daňového dluhu
způsobena vážná újma, je povinen za těchto podmínek jeho žádosti vyhovět a placení daně ve splátkách
povolit. Přitom však není a ani nemůže být vázán žadatelem navrhovanou výší splátky, neboť to by
vedlo k nelogickým a absurdním důsledkům. Především pokud by měl správce daně za osvědčené, že jsou
dány podmínky pro povolení splátek daně, avšak žadatel by navrhoval nepřiměřeně nízké splátky, byl
by správce daně při striktní vázanosti návrhem nucen takovou žádost zamítnout. Uvedené platí i
opačně; pokud by žadatel navrhl splátky zbytečně vysoké a správce daně by měl za to, že pro řádné
splnění jeho fiskálních povinností by stačily i splátky nižší, musel by zřejmě opět žádost
zamítnout. I za splnění podmínek pro povolení splátek daně by tak byl správce daně při vázanosti
návrhem výše splátky povinen žádost zamítat pokaždé, kdy by mu připadaly navržené splátky
nepřiměřené a neodpovídající konkrétní individuální situaci. Žadatel by pak byl podle Nejvyššího
správního soudu nucen podávat žádost o povolení splátek daně opakovaně stále znovu, dokud by
nenavrhl splátky v optimální a odpovídající výši, které by mohl správce daně vyhovět. Stanovení
konkrétní výše splátky a splátkového kalendáře tedy spadá (na rozdíl od rozhodování, zda splátku
povolit, či nikoliv) do sféry správního uvážení správce daně, které samozřejmě nesmí být libovolné a
nesmí překračovat zákonné meze. Při této úvaze je povinen vycházet především ze žadatelem navrhované
výše splátky a poměřovat ji se všemi dalšími relevantními okolnostmi. Limitován je především § 60
odst. 5 daňového řádu, podle kterého nesmí být placení daně ve splátkách povoleno na dobu delší, než
je lhůta, v níž se promlčuje vybrání daně. Zároveň je správce daně povinen dbát na fiskální zájmy
státu v tom ohledu, aby bylo umožněno vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy státu (§ 2
odst. 2 daňového řádu). Správní úvahu je pak podle popisovaného odůvodnění správce daně povinen
odůvodnit v souladu s § 32 odst. 3 daňového řádu.
Jedině takový přístup je logický a v praxi umožňuje reagovat správci daně
právě na situace, kdy žadatel splňuje podmínky pro povolení splátek daně, avšak navrhuje například
jejich výši nepřiměřeně nízkou.
Správce daně je proto sám oprávněn uvážit přiměřenou a všem okolnostem
případu odpovídající výši splátek, kterou promítne do splátkového kalendáře.