Daň z převodu nemovitostí při jejich výměně na základě kupních smluv

Stěžejní sporná právní otázka, kterou se v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zabýval, spočívala v tom, zda lze dovodit, že výměna nemovitostí pro účely daně z převodu nemovitostí může být uskutečněna též jinak než směnnou smlouvou. Podle Nejvyššího správního soudu především z dikce § 9 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. neplyne žádný imperativ, aby výměna nemovitostí byla realizována jedině prostřednictvím směnné smlouvy podle § 611 občanského zákoníku. Jakými formami k výměně nemovitostí tedy dojde, je z pohledu zákona zcela nerozhodné. Důležitý je toliko výsledek, tedy zda v konkrétním případě došlo či nedošlo k výměně nemovitostí vzájemnými převody. Vzájemnost převodů vypovídá podle popisovaného rozhodnutí o pluralitě účastníků výměnné transakce, jinak řečeno deklaruje, že k výměně nemovitostí musí dojít mezi nejméně dvěma subjekty. Vzájemnost převodů dále vypovídá o tom, že každý ze subjektů výměnné transakce musí být současně převodcem a nabyvatelem. V případě dvou účastníků sobě navzájem. Pokud jsou účastníci výměnné transakce více než dva, neodporuje podle Nejvyššího správního soudu charakteru výměny nemovitostí, pokud jeden z účastníků je nabyvatelem nemovitosti k jednomu, zatímco převodcem ve vztahu k jinému účastníku.

Vzájemnost převodů konečně vypovídá o nutnosti blízké časové souslednosti dílčích převodů. Pokud by byl od jednotlivých dílčích převodů velký časový rozestup, bylo by nutné převody považovat za samostatné. Vzájemnost totiž vyžaduje uskutečnění sobě navzájem, tedy nikoli nejprve jeden samostatný převod a teprve následně převod další. Pokud jde o samotný pojem „výměny nemovitostí“, je pod ním nutné rozumět stav, kdy každá ze stran výměnné transakce za své nemovitosti obdrží nemovitosti druhé strany. Dále pak Nejvyšší správní soud v rámci uvedeného rozhodnutí posuzoval, zda transakce v projednávané věci byla výměnou nemovitostí pro daňové účely, a to především s přihlédnutím k tomu, že se v dané věci účinky vkladů obou kupních smluv o jeden den liší. K tomu nicméně Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že transakce provedená tak, že právní účinky každého z dílčích převodů nastanou v různé dny, je perfektní okamžikem právních účinků posledního dílčího převodu.

Rozhodující pro to, aby šlo o výměnu, je tedy skutečnost, aby byla zachována příčinná i časová souvislost jednotlivých převodů. Jak odůvodnění popisovaného rozhodnutí uzavírá, v tomto ohledu nelze paušalizovat a apriorně stanovit, jaká může být ještě mezi dílčími převody prodleva a vždy je třeba posuzovat konkrétní skutkovou situaci zvláště. V daném případě ovšem podle Nejvyššího správního soudu šlo o jednodenní prodlevu a naprostá příčinná souvislost obou dílčích převodů ukazuje, že se o výměnu z hlediska § 9 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. jednalo.