Obec jako plátce DPH v rámci soukromoprávních vztahů

V popisované věci nabyla daná obec darem od Ministerstva obrany mimo jiné nemovitosti a věci movité. V roce 2005 pak tato obec uzavřela postupně několik kupních smluv o prodeji movitých věcí z takto nabytého majetku soukromoprávním subjektům. Příslušný finanční úřad posléze dané obci vyměřil daň z přidané hodnoty; prodej uvedeného majetku totiž kvalifikoval jako uskutečňování zdanitelných plnění. Nejvyšší správní soud se tak v projednávané věci zabýval otázkou, zda obec byla či nebyla povinna u uskutečněných prodejů movitých věcí uplatnit daň. Tuto otázku zkoumal v tom smyslu, zda předmětné prodeje byly či nebyly předmětem daně a zda byly či nebyly uskutečněny v souvislosti s činností žalobce v rámci veřejné správy. Krajský soud, proti jehož rozhodnutí byla v popisované věci podána kasační stížnost, vystavěl svůj závěr na zhodnocení, že daný prodej movitých věcí nelze podřadit pod ekonomickou činnost, neboť se jednalo o jednorázovou akci, jíž chyběl prvek soustavnosti.

Nejvyšší správní soud nicméně v popisovaném rozhodnutí vyšel naopak z názoru, že pojem soustavnosti je nutno vztahovat k ekonomické činnosti samotné, nikoli ke každému jednotlivému úkonu v jejím rámci. Zákonné atributy ekonomické činnosti je namístě posuzovat ve vztahu k osobě povinné k dani. Osobu povinnou k dani, tj. osobu ekonomickou činnost vykonávající, je přitom podle Nejvyššího správního soudu nutno odlišit od plátce daně. V případech, kdy osoba povinná k dani uskuteční plnění a není plátcem daně, je povinna sledovat výnosy za taková plnění a v případě, že dojde k překročení zákonem stanoveného obratu, je povinna se zaregistrovat jako plátce. Osoba povinná k dani, tj. osoba vykonávající ekonomickou činnost, je tedy potenciálním plátcem daně. Není však nutné, aby každá jednotlivá transakce provedená v rámci ekonomické činnosti takové osoby naplňovala sama o sobě prvek soustavnosti; svým charakterem však musí náležet k takové souborné činnosti osoby, která znaky ekonomické činnosti jako celek vykazuje.

Pokud byla v dané věci uvedená obec registrovaným plátcem DPH, pak musela současně vedle své činnosti veřejnoprávní, uskutečňovat i činnost ekonomickou. Otázka soustavnosti její činnosti prováděné mimo veřejnou správu již tedy musela být vyřešena při registraci žalobce k DPH. V tomto ohledu soud odkázal dále na svoji starší judikaturu, podle níž také prodej majetku vlastněného podnikatelem, byť jednorázový a ačkoliv prodej sám není předmětem jeho obchodní činnosti, může být považován za plnění „při podnikání“ z hlediska daně z přidané hodnoty. Jak dále Nejvyšší správní soud dovodil, výkon ekonomických činností je sice spíše druhotný, vedlejší, nicméně rovněž náležející k činnosti obce. Při něm má obec stejné postavení jako kterákoli fyzická či právnická osoba, a je tedy zatížena stejnými povinnostmi. Při posuzovaných prodejích movitých věcí se rozhodně nejednalo o výkon působnosti v oblasti veřejné správy. Prodej movitých věcí získaných bezúplatně od státu tak nebylo možno oddělovat od poměrně rozsáhlé ekonomické činnosti obce. Neprodávala-li tedy obec movité věci v rámci své veřejnoprávní činnosti, ale jako kterýkoli subjekt soukromoprávních vztahů, pak byla jako registrovaný plátce DPH povinna uplatnit u těchto prodejů daň na výstupu. Skutečnost, zda uvedené prodeje byly či nebyly jednorázové, je pro posouzení jejich zdanitelnosti podle popisovaného rozhodnutí irelevantní. Při ekonomické činnosti je zcela běžné, že některé transakce se opakují, jiné jsou naopak pouze jednorázové, přičemž ve vztahu k jednotlivým transakcím se již atributy ekonomické činnosti nezkoumají. Nejvyšší správní soud tedy v dané věci uzavřel, že podstatný byl ten fakt, že obec uskutečňovala ekonomickou činnost, byla plátcem DPH, předmětné úplatné převody movitého majetku byly uskutečňované v rámci této činnosti, a byly tedy předmětem daně, přičemž se jednalo o zdanitelná plnění (nebyl dán žádný důvod pro osvobození od daně).