Absolutně neplatná smlouva a její dopady na daň z příjmů

V popisované věci se Nejvyšší správní soud především v obecné rovině předně konstatoval, že z hlediska daňových dopadů je nutné rozlišit případy, kdy daňové subjekty, které na základě absolutně neplatné smlouvy na jedné straně dosáhly příjmů a na druhé straně uplatnily náklady, nebudou reflektovat neplatnost smlouvy v soukromoprávní rovině, tj. budou se chovat tak, jakoby tato smlouva byla bezvadná, od případů, kdy si strany, které neplatnou smlouvu uzavřely, navzájem poskytnutá plnění, respektive v případě neplatné nájemní smlouvy uhrazené nájemné na straně jedné a náhradu za užívání prostor na straně druhé, vrátí. V případě, kdy smluvní strany nereflektují soukromoprávní důsledky absolutně neplatné nájemní smlouvy, nebude mít absolutní neplatnost této smlouvy za následek žádné daňové důsledky, a to bez ohledu na to, zda se tyto důsledky snaží vyvolat správce daně či naopak daňový subjekt. Jakkoliv totiž podle Nejvyššího správního soudu netvoří sféra daňového práva a práva občanského či obchodního zcela oddělené právní sféry, není vyloučeno, že tatáž skutečnost může být pohledem jednoho odvětví práva podstatnou a pohledem odvětví druhého nerozhodnou, a obě odvětví tak mohou věc posuzovat odlišně, či dokonce nezávisle na sobě. Pokud smlouva byla reálně v určitém zdaňovacím období dodržována, byl podle ní v daném období vykonáván pronájem vedoucí ke vzniku zdanitelných příjmů a smluvní strany takto poskytnutá plnění žádným způsobem mezi sebou nezpochybňují, pak není pro daňové řízení v daném období absolutní neplatnost smluv z občanskoprávního hlediska podstatná. Podle Nejvyššího správního soudu z rozhodnutí správce daně musí být v takovém případě zřejmé nejen to, zda absolutní neplatnost smlouvy sama o sobě vůbec nějaké daňové dopady vyvolá, ale také to, jaké daňové dopady vyvolají soukromoprávní důsledky absolutně neplatné smlouvy aktivované v budoucnu. Jedině tímto postupem je možno negativní důsledky v budoucnu vydaných pravomocných civilních rozsudků na zákonnost rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu je na správních orgánech, aby ve svých rozhodnutích přezkoumatelným způsobem posoudily jak důsledky absolutní neplatnosti smlouvy na výši daňové povinnosti, tak vliv soukromoprávních důsledků absolutní neplatnosti této smlouvy. Jinými slovy, správce daně bude podle Nejvyššího správního soudu v případě příjmů a výdajů vyplývajících z absolutně neplatné nájemní smlouvy z hlediska soukromoprávních důsledků posuzovat, zda se vrácené nájemné a přijatá úhrada za faktický výkon práva nájmu na straně faktického pronajímatele daňově projeví v obdobích, ve kterých byly příjmy z pronájmu v minulosti realizovány; či se naopak projeví až ve zdaňovacím období, kdy dochází ke vzájemnému vrácení poskytnutého plnění; nebo na výši zdanitelných příjmů nebude mít postup podle pravidel bezdůvodného obohacení vliv žádný, případně daňové důsledky vyvolají jen případy, kdy se bude lišit výše vráceného nájemného a vyplacené úhrady za užívání nemovitosti.