Strašák "LHŮTNÍK" přežil "rekodifikaci" daňového procesu

Vydáno: 34 minut čtení

Posledních pár let účinnosti zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, se stalo přímo laboratorním prostředím, ve kterém se zkoumal vliv nejrůznějších názorů na běh lhůt pro stanovení daně, což bylo v souladu s judikaturou jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu. Ustálená správní praxe a očekávání na obou stranách jaksi na vážkách spravedlnosti scházelo. Stejně tak byl do pozadí zatlačen, jak se po novu říká „upozaděn“, cíl správy daní vymezený citovaným zákonem v roce 1992 a nově objeveným v daňovém řádu jako správné stanovení a vybrání daně.

Strašák „LHŮTNÍK“ přežil „rekodifikaci“ daňového procesu
JUDr.
Alena
Kohoutková
advokátka, dlouholetá legislativní pracovnice Ministerstva financí ČR se specializací na daňový proces
1 Změny
interpretace
lhůty pro stanovení daně
Zopakujme si zásadní změny, které přinesla
judikatura
ohledně aplikace ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen „ZSDP“), a upřímně řečeno přináší i nadále. Lze je rozdělit do dvou základních skupin.
 
1.1
První skupina judikátů se snažila o
taxativní
vymezení úkonů, které předjímá ZSDP ve druhém odstavci § 47 jako
„úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení,“
. Tyto úkony nebyly v ZSDP explicitně uvedeny, avšak ustálenou správní praxí byly účinky jednotlivých úkonů při správě daní posuzovány tak, aby byl vždy vytvořen dostatečný prostor k dosažení cíle řízení ve správě daní, tedy prostor pro správné stanovení a vybrání daně s využitím veškerých prostředků ochrany práv a povinností na obou stranách. Dikce tohoto ustanovení vycházela z osvědčeného textu již minimálně od doby přijetí zákona č. 106/1974 Sb., o zemědělské dani. Nicméně tato ustálená správní praxe se neudržela, a postupně byly v jednotlivých rozhodnutích a usneseních Nejvyššího správního soudu, jakož i v nálezech Ústavního soudu, vymezovány úkony, které jsou schopny způsobit nový běh tříleté lhůty podle § 47 odst. 1 a 2 ZSDP, a které nikoliv. Jak byly některé úkony postupně vylučovány, ač jejich učinění vyžadovalo vznik dalšího časového prostoru pro eventuální nápravu, tak byly zase na druhé straně nalézány úkony, které dosavadní praxí nebyly považovány za určující pro běh nové lhůty.
Došlo např. k označení doručení výzvy podle § 43 ZSDP za úkon, který by měl mít vliv na běh nové tříleté lhůty. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2005, čj. 5 Afs 187/2004-46, podle www.nssoud.cz
„Samotné podání daňového přiznání nemůže být úkonem, který by byl způsobilý ve smyslu výše citovaných ustanovení prodloužit lhůtu pro vyměření, resp. dodatečné vyměření daně. Nelze však přitom vyloučit, že právě podání daňového přiznání (dodatečného daňového přiznání) bude právě tím podnětem, který další
relevantní
úkon zapříčiní. O takovou situaci se bude jednat např. tehdy, zahájí-li správce daně v souvislosti s tímto podáním vytýkací řízení, daňovou kontrolu, popř. učiní jiné úkony, vždy za předpokladu, že tyto úkony provede v tříleté promlčecí lhůtě a v souvislosti s dotčenou daňovou povinností. Pouze tento ,následný‘ úkon je úkonem přerušujícím běh tříleté prekluzívní lhůty.“
Zřejmě se dostatečně nedocenil ten fakt, že daňové tvrzení se většinou stává podkladem pro souhlasné vyměření správcem daně, aniž by je předcházelo dokazování částky tvrzené a zkoumání aplikace právních předpisů daňovým subjektem na důkazy jím držené a jemu známé. Jinými slovy, nebyl zde vytvořen dostatečný prostor pro změnu jak opravnými prostředky, tak prostředky dozorčího práva, která by mnohdy byla žádoucí. Naopak byl vyzdvižen význam úkonu, který zahajoval vytýkací řízení, jež má být provedeno v době co nejkratší po podání tvrzení.
Zákonodárce dokonce v jedné z posledních novelizací zrušeného zákona stanovil pro případ, kdy má vzniknout vyměřením daně přeplatek, pro správce daně pořádkovou lhůtu 30 dnů od podání přiznání k zahájení vytýkacího řízení. Vyskytují se však i odborné názory opírající se o judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze kterých vyp