Kamerové systémy při podnikání a ochraně provozoven

Lze konstatovat, že toto očekávání je zcela oprávněné. Na druhou stranu lze nyní jen obtížně najít provozovnu, obchod nebo zařízení, kde bychom se s kamerovým sledováním nesetkali. Pro nasazení kamerového systému na místech veřejně přístupných neexistuje specifická pozitivní právní úprava, a je tedy třeba respektovat limity, které pro zpracování osobních údajů prostřednictvím kamerového systému stanoví zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Tento zákon však představuje jen jeden aspekt kamerového sledování. Tím druhým je skutečnost, že prodejní prostory, obchodní provozovny všech možných typů bývají také pravidelně místem výkonu práce zaměstnanců.

To znamená, že při případné instalaci kamerového systému je třeba vzít v potaz také zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), který obsahuje specifickou právní úpravu, a to i ve vztahu k zákonu o ochraně osobních údajů. K tomuto vztahu se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku čj. 5 As 158/2012 - 60 ze dne 23. srpna 2013, když nejprve ocitoval ustanovení zákoníku práce¹⁾ a k tomu uvedl: „Z uvedeného vyplývá, že jedinou možností, jak využívat pro kontrolu zaměstnanců na pracovišti kamerového systému se záznamem v souladu se zákonem, je využití výjimky podle odstavce třetího předmětného ustanovení zákoníku práce, tedy výjimku spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele. Toto ustanovení zákoníku práce je nutno vykládat souladně ustanovením § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, podle něhož správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže lze tuto činnost podřadit pod zákonem stanovené výjimky v daném ustanovení. Ustanovení § 316 zákoníku práce se zabývá jednak ochranou majetku zaměstnavatele, jednak ochranou soukromí zaměstnance.

Míra ochrany soukromí je u zaměstnance určována (limitována, omezována) tím, že provádí závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (srov. § 2 odst. 1 zák. práce). Zaměstnanci jsou zároveň povinni využívat výrobní prostředky pouze k vykonávání svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. d) zák. práce]. Uvedené postavení zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, je zcela pregnantně vyjádřeno v ustanovení § 316 odst. 1 větě první, jež obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele užívali pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení. Oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu výslovně zakládá věta druhá téhož ustanovení. Zaměstnavatel je oprávněn dodržování této povinnosti kontrolovat. Kontrola zaměstnavatele však musí být přiměřená cíli a musí narušovat soukromí zaměstnance jen v rozsahu, který je nezbytný k výkonu práce, případně k ochraně majetku zaměstnavatele. Monitoring zaměstnance je možný pouze na základě předchozího oznámení a jen tam, kde je to nezbytné k ochraně zdraví osob nebo majetku zaměstnavatele. Monitoring musí být směřován na majetek zaměstnavatele, nikoliv na osobu zaměstnance (nasměrování kamer) a musí být prováděn na pracovišti, nikoliv na místech určených k hygieně nebo k odpočinku zaměstnance. Předmětem informace zaměstnanci před započetím monitoringu je rovněž rozsah a způsob provádění kontroly“ (zvýrazněno autory).

Pokud se tedy podnikatel (slovy zákona o ochraně osobních údajů správce osobních údajů) rozhodne ve své provozovně instalovat kamerový systém, musí vnímat nejen shora uvedenou úpravu zákoníku práce, ale zejména zákona o ochraně osobních údajů. Neexistuje totiž zvláštní právní úprava, která by jej k takovému zavedení přímo „ze zákona“ zmocňovala.

I k tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve shora zmíněném rozsudku, když uvedl: … „V případě kamerových systémů je v podstatě jedinou aplikovatelnou výjimkou výjimka obsažená v ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, podle které „správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů; bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.“

Uvedené pak znamená, že zpracování osobních údajů prostřednictvím kamerového systému podléhá oznamovací povinnosti podle § 16²⁾ zákona o ochraně osobních údajů. A to ještě před samotným spuštěním kamerového systému, jak ze zákonné textace jednoznačně plyne. Co z takového oznámení vyplývá, resp. jak jej učinit, je uvedeno níže.

Je však třeba zdůraznit, že pokud už k registraci dojde, stane se z oznamovatele plnohodnotný správce osobních údajů a musí tedy plnit všechny povinnosti na něj zákonem o ochraně osobních údajů kladené. Zmíníme jen ty hlavní.

Podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů je správce povinen zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. Zpracovávat k jinému účelu lze osobní údaje jen v mezích ustanovení § 3 odst. 6, nebo pokud k tomu dal subjekt údajů předem souhlas. Účel, jak plyne ze shora uvedeného, může být jen limita stanovená v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Tento účel je třeba bezvýjimečně respektovat a podle toho se záznamy také nakládat, např. je chránit před zneužitím nebo je nepoužít v rozporu s účelem, k němuž byly pořízeny a osobní údaje zpracovávány. Použití osobních údajů, resp. záznamu z kamerového systému, bylo v nedávné minulosti i poměrně mediálně traktováno. Šlo o případ, kdy byl správce osobních údajů, provozovatel prodejny sankcionován za zpracování právě v rozporu s účelem zpracování, když na sociální síti zveřejnil záznam z kamerového systému. Případem se zabýval jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud. Ten pak v rozsudku čj. 3 As 118/2015 ze dne 8. června 2016 např. uvedl: … „V projednávané věci není sporu o tom, že žalobce instaloval ve své provozovně (aniž by svůj úmysl ve smyslu § 16 zákona předem ohlásil Úřadu) kamerový systém, jehož účelem bylo zvýšení ochrany majetku a shromažďování údajů o případné trestné činnosti. Mezi účastníky rovněž není sporné, že záznam z bezpečnostní kamery v daném případě obsahoval osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) tohoto zákona. V dalším se lze plně ztotožnit s názorem stěžovatele, že účelem provozování kamerových systémů při ochraně majetku není (ve zkratce řečeno) pořizování záznamů pro jejich budoucí zveřejnění, ale pouze pro eventuální předání k tomu určeným orgánům k dalším úkonům. Vyšetřování a postihování trestné činnosti (do něhož lze zahrnout i páchání přestupků) je přitom plně v kompetenci orgánů státu.

Počínání žalobce tedy nebylo kryto ani ustanovením § 3 odst. 6 písm. d) zákona, neboť není orgánem, jemuž zvláštní zákony takovou činnost umožňují, či dokonce předepisují, ani neměl ke zpracování osobních údajů souhlas dotčené osoby. Na věc pak nedopadá ani výjimka zakotvená v ustanovení § 5 odst. 2 písmeno e) zákona, neboť počínání žalobce ve výše popsaném rozsahu nebylo nezbytné pro ochranu jeho práv nebo právem chráněných zájmů. Lze tedy uzavřít, že ke zpracování osobních údajů došlo v rozporu s účelem, ke kterému byly shromážděny, aniž existoval jiný zákonný důvod pro jejich zpracování; tím došlo k porušení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů a k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 44 odst. 2 písm. c) tohoto zákona.“

Další povinností, kterou správce osobních údajů má, je zpracovávané osobní údaje chránit před zneužitím a dalšími hrozbami ve smyslu § 13 odst. 1 a dalších ust. zákona o ochraně osobních údajů³⁾ a také je povinen poskytnout informace o tom, že uvedený prostor je monitorován. To většina správců řeší jednoduše jen piktogramem s obrázkem kamery, někteří navíc ještě doplňují informaci o tom, kdo je správcem údajů a na koho se v případě s požadavkem na další informace obrátit. Tento posledně zmíněný způsob je pak preferován a také lépe odpovídá § 11 odst. 5 zákona o ochraně údajů⁴⁾.

„Za zmínku snad ještě stojí situace, kdy návštěvník (tedy subjekt údajů) je monitorován někdy i vícenásobně. Příkladem mohou být velká nákupní centra, v nichž bývá instalováno kamerových systémů hned několik. Z pohledu zákona o ochraně osobních údajů je provozuje i značné množství správců. Lze usoudit, že základní monitorovací systém bude patřit vlastníkovi (provozovateli) „areálu budov“ takového multiplexu, nebo chceme-li, nákupního centra. Snad každý ze zkušenosti ví, že na vstupních dveřích bývá jen obyčejná piktogramová nálepka s vyobrazenou kamerou a s jednoduchým nápisem, že „prostor je monitorován kamerovým systémem“. Samozřejmě většinou bez jakékoliv informace o jeho správci (z pohledu zákona o ochraně osobních údajů).

Lze jen usuzovat, že v rámci tohoto upozornění jde nejspíše jen o monitoring koridorů, neboť nákupní centrum je rozděleno na velké množství obchodů (tedy prostor veřejně přístupných), a tyto prostory jsou dále monitorovány kamerovými systémy nájemců těchto prostor, tedy obchodníků. Zde již návštěvník může s větší jistotou určit, kdo je správcem osobních údajů zaznamenávaných kamerovým systémem a u něj se také domáhat případných dalších informací o charakteru tohoto systému, o délce záznamů a podobně. Právo získat tyto informace pro subjekt údajů jednoznačně plyne z § 12⁵⁾ zákona o ochraně osobních údajů“⁶⁾.

Jak se shora uvedeného plyne, je třeba každý zamýšlený kamerový systém se záznamem před jeho spouštěním registrovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů, a to postupem podle § 16 a násl. zákona o ochraně osobních údajů. Lze tak učinit i elektronicky a na webových stránkách⁷⁾ Úřadu pro ochranu osobních údajů je připravena elektronická aplikace, vysvětlení a také příslušný formulář.

Závěrem lze tedy shrnout, že provozování kamerových systémů není věcí ani zdaleka jednoduchou, vyžaduje plnění řady zákonných povinností, za jejichž neplněním hrozí i poměrně vysoké pokuty.