Transferové ceny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, 1. část

Vydáno: 10 minut čtení

Transferové ceny začaly být v České republice častým předmětem daňových kontrol. Toto zacílení bylo ostatně deklarováno samotnou Finanční správou ČR. Jde tedy o oblast, které by podnikatelské subjekty měly věnovat nezbytnou pozornost. V případě transferových cen přitom nejde o malé doměrky, a je tak pochopitelné, že řada daňových kontrol měla i soudní dohru. Řešení některých soudních sporů se dostalo až k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (dále jen NSS), který ve své judikatuře zakotvil obecně platné principy, které jsou prezentovány v tomto čísle DHK a navazujících příspěvcích. Tento článek přitom cílí primárně na otázku nesení břemena tvrzení a důkazního břemene v kontextu aplikace § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP ).

Transferové ceny v judikatuře Nejvyššího správního soudu (1.)
doc. Mgr. Ing.
Karel
Brychta,
Ph. D.
VUT v Brně, Fakulta podnikatelská, Ústav financí
Ing.
Martina
Trögnerová
VUT v Brně, Fakulta podnikatelská, absolventka oboru Účetnictví a finanční řízení podniku, FÚ pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II
 
1. Základní pravidlo pro transferové ceny
Odhlédneme-li od norem unijního a mezinárodního práva regulujících transferové ceny a otázky s nimi spojené, pak základní pravidlo pro transferové ceny najdeme v § 23 odst. 7 ZDP. Toto ustanovení stanoví následující: „Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. Nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných pod