Aktuální stanovisko NS k některým otázkám zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku

Toto stanovisko se týká těchto oblastí:

Obchodním korporacím vzniklým před 1.1.2014, tj. před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), byla v ust. § 777 odst. 5 zákona o obchodních korporacích poskytnuta možnost podřídit se tomuto zákonu jako celku. V případě využití této možnosti se právní poměry společnosti nadále řídí pouze tímto zákonem. Naopak v případě, kdy této možnosti není využito, se obchodní i nadále částečně řídí i zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obchodní zákoník“), což s sebou v některých případech přináší právní nejistotu spojenou s řešením, na jakou situaci se použije jaký právní předpis. Dalším z důvodů¹⁾ pro zvolení možnosti podřízení zákonu o obchodních korporacích jako celku je uváděno, že pouze v tomto případě lze využívat všech výhod, které zákon o obchodních korporacích poskytuje²⁾.

Výše uvedené je částečně překonáno stanoviskem Nejvyššího soudu, které potvrzuje možnost, aby společníci společnosti nepodřízené zákonu o obchodních korporacích jako celku připustili i v této společnosti vznik různých druhů podílů. To znamená, že i v případě této obchodní nepodřízené zákonu o obchodních korporacích jako celku může být rozhodnuto, že ve společnosti je více druhů podílů, tj. podílů, s nimiž nejsou spojena žádná zvláštní práva a povinnosti³⁾, a podílů, s nimiž jsou spojena určitá zvláštní práva či povinnosti⁴⁾. Stejně tak Nejvyšší soud připustil, aby i u takovéto obchodní bylo rozhodnuto, že podíl bude představován kmenovým listem, či že společník bude vlastnit více podílů. Závěrem k tomuto bodu je možné zmínit, že Nejvyšší soud ve svém stanovisku k tomuto bodu došel k závěru, že lhůta dvou let od účinnosti zákona pro podřízení zákonu o obchodních korporacích jako celku je lhůta pořádková.

Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“), v ust. § 48 odst. 1 písm. j) stanoví, že do obchodního rejstříku se u společnosti s ručením omezeným zapíše také druh podílu a popis práv a povinností s ním spojených alespoň odkazem na společenskou smlouvu uloženou ve sbírce listin a údaj o tom, zda byl na podíl vydán kmenový list. Požadavek na zápis uvedených údajů do obchodního rejstříku je reakcí na nově otevřenou možnost vydat podíly různých druhů či vtělit podíl do cenného papíru - kmenového listu.

Nejvyšší soud došel k závěru, že ve společnosti, v níž jiné než základní podíly⁵⁾ nebyly vydány, nemá zápis druhu podílu do obchodního rejstříku pro třetí osoby žádný význam. Stejný účel, tj. poskytnutí informace o tom, že společnost nevydala různé druhy podílů, plní totiž i absence zápisu údaje o druhu podílu. S ohledem na výše uvedené tedy dle závěru Nejvyššího soudu platí, že není-li v obchodním rejstříku druh podílu zapsán, pak platí, že společnost vydala toliko základní podíly. Závěr pro praxi a vyplňování návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku je tedy takový, že obchodní rejstříky by dle stanoviska Nejvyššího soudu neměly u kolonky „podíl“ zapisovat, že jde o podíl „základní“.

Obdobně jako výše uvedené pak podle Nejvyššího soudu platí i pro zápis údaje o vydání kmenového listu. Přestože zákon uvozuje uvedený požadavek slovem „zda“ (nikoliv „že“), nemá dle názoru Nejvyššího soudu žádný význam požadovat po společnostech, které kmenové listy nevydaly, aby tento negativní údaj povinně zapisovaly do obchodního rejstříku. Není-li v obchodním rejstříku zapsán údaj o vydání kmenového listu, je zřejmé, že společnost kmenové listy nevydala. Závěr pro praxi a vyplňování návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku je tedy takový, že obchodní rejstříky by dle stanoviska Nejvyššího soudu neměly u kolonky „kmenový list“ zapisovat, že „nebyl vydán“.

Výše uvedené platí dle stanoviska Nejvyššího soudu obdobně, jde-li o zápis druhu akcií podle ust. § 48 odst. 1 písm. k) zákona o veřejných rejstřících.

Podle ust. § 208 odst. 1 zákona o obchodních korporacích platí, že neurčí-li společenská smlouva jinak, může společník převést podíl na osobu, která není společníkem, jen se souhlasem valné hromady. Smlouva o převodu podílu nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen.

Před 1.1.2014, tj. v době účinnosti obchodního zákoníku, platilo, že usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu nebylo považováno za usnesení o změně společenské smlouvy, nicméně byl o něm povinně pořizován notářský zápis⁶⁾. Zákon o obchodních korporacích úpravu obchodního zákoníku nepřevzal. Usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu podle ust. § 208 odst. 1 zákona o obchodních korporacích není rozhodnutím, v jehož důsledku dochází ke změně společenské smlouvy v osobách společníků, ani jiným rozhodnutím, pro něž je předepsána forma veřejné listiny - tj. notářského zápisu. Valná hromada v tomto případě pouze rozhoduje o tom, zda souhlasí s tím, aby k takové změně došlo na základě smlouvy o převodu podílu. Jinými slovy, právním jednáním, v jehož důsledku se mění společenská smlouva v okruhu společníků, je až následně smlouva o převodu podílu; usnesení valné hromady je pouze podmínkou její účinnosti. Z uvedeného plyne, že usnesení valné hromady podle ust. § 208 odst. 1 zákona o obchodních korporacích není rozhodnutím, které se povinně osvědčuje veřejnou listinou - notářským zápisem.

Má-li společnost jediného společníka, pak dle stanoviska Nejvyššího soudu není vůbec nutné, aby tento jediný společník udělil souhlas s převodem svého podílu, tedy aby přijal rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady. Požadovat udělení souhlasu jediného společníka s tím, že může (svým právním jednáním) převést podíl, nedává smysl; převádí-li jediný společník svůj podíl, pak z jeho jednání vyplývá, že s převodem podílu souhlasí.

Výše uvedené závěry se obdobně uplatní i v případě usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu na jiného společníka nebo se zastavením podílu.

Obchodní zákoník výslovně stanovil, že zástavní smlouva musí mít písemnou formu a podpisy na zástavní smlouvě musí být úředně ověřeny⁷⁾. Nová právní úprava týkající se zastavení podílu v korporaci již takovéto zvláštní ustanovení postrádá, nicméně dle závěru Nejvyššího soudu lze výkladem dospět k závěru, podle něhož platí stejný požadavek na formu zástavní smlouvy i po 1.1.2014. Nezbytnost písemné formy zástavní smlouvy dovozuje Nejvyšší soud jednak z ust. § 1314 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), které stanoví, že není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, nebo osobě třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro zástavní smlouvu písemná forma. Podíl v korporaci, který není představován cenným papírem, nelze totiž jakožto nehmotnou movitou věc odevzdat zástavnímu věřiteli.

Pokud jde o formu zástavní smlouvy, kterou je zastavován podíl ve společnosti s ručením omezeným, právní úprava je ještě přísnější, neboť dle ust. § 1320 odst. 1 věty první občanského zákoníku platí, že lze-li podíl v korporaci volně převést, lze k němu zřídit i zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje se splnění týchž podmínek při jeho zastavení⁸⁾. Zákon o obchodních korporacích přitom v ust. § 209 odst. 2 klade na smlouvu o převodu podílu nevtěleného do kmenového listu požadavek na písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Přestože je tento požadavek v zákoně zmíněn v souvislosti s účinností smlouvy vůči společnosti, lze dle závěrů Nejvyššího soudu dovodit, že jde o požadavek na formu smlouvy jako takové⁹⁾.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že musí-li mít smlouva o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným nevtěleného do kmenového listu písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, musí být tato forma dodržena i při zastavení podílu. I pro zástavní smlouvu, jíž se zřizuje zástavní právo k podílu ve společnosti s ručením omezeným (který není představován kmenovým listem), je tudíž nezbytná písemná forma s úředně ověřenými podpisy.

Zákon o obchodních korporacích dává akciovým společnostem možnost volby mezi dvěma systémy vnitřní struktury. Jedná se o systém dualistický, ve kterém se povinně zřizuje dozorčí rada a představenstvo, a systém monistický, v němž se povinně zřizuje správní rada a statutární ředitel.

Pokud jde o systém monistický, platí dle ust. § 457 zákona o obchodních korporacích, že správní rada má tři členy, neurčí-li stanovy jinak. Jelikož zákon o obchodních korporacích nestanoví, že správní rada musí být kolektivním orgánem, tj. že počet členů správní rady zákonem dispozitivně určený (tj. tři členové) je minimální, platí, že stanovy akciové společnosti se mohou od pravidla upraveného odchýlit i tak, že určí, že správní rada je jednočlenná.

Podle zákona o obchodních korporacích¹⁰⁾ může být předsedou správní rady pouze fyzická osoba. Jinými slovy, zákon předpokládá, že alespoň jeden člen správní rady bude fyzická osoba. Je-li správní rada jednočlenná, musí její člen splňovat požadavky kladené na jejího předsedu a do jeho působnosti bez dalšího spadají i záležitosti svěřené předsedovi správní rady. Člen jednočlenné správní rady je tudíž (bez dalšího) i jejím předsedou. Z uvedeného dle závěrů Nejvyššího soudu plyne, že jediný člen správní rady může (měl by) být zapsán v obchodním rejstříku jako předseda správní rady, a to i bez formálního rozhodnutí o volbě předsedy.

Statutárním orgánem společnosti je dle ust. § 463 zákona o obchodních korporacích statutární ředitel, jímž může být i předseda správní rady. Statutárním ředitelem může být jen fyzická osoba. Je-li podle zákona přípustné, aby statutárním ředitelem byl předseda správní rady, který je současně členem správní rady, platí, že statutárním ředitelem může být i člen správní rady, který není jejím předsedou.

Opačný výklad přehlíží podstatu monistického systému vnitřní struktury, jehož charakteristickým znakem má být právě existence jediného orgánu. Byť zákonodárce poněkud nešťastně přiřknul i monistickému systému vnitřní struktury dva obligatorně zřizované volené orgány, nelze pomíjet, že stěžejním orgánem správy akciové společnosti je v tomto systému správní rada; statutárnímu řediteli přísluší pouze zákonem vypočtená působnost, tj. zastupovat společnost jako člen statutárního orgánu a vykonávat běžné obchodní vedení. Jakkoliv členové správní rady nejsou členy statutárního orgánu (tím je toliko statutární ředitel), a proto nemohou být pouze z titulu členství ve správní radě „statutárními“ zástupci společnosti, správní rada může výrazně ovlivňovat obchodní vedení společnosti a přísluší jí i veškerá působnost, jíž zákon nesvěřuje valné hromadě či statutárnímu řediteli. Za této situace by bylo v rozporu s podstatou monistického systému dovozovat neslučitelnost funkce člena správní rady a statutárního ředitele.

Z výše uvedeného dle stanoviska Nejvyššího soudu plyne, že je-li správní rada dle stanov akciové společnosti pouze jednočlenná,může být statutárním ředitelem i jediný člen správní rady. Jakkoliv lze z teoretického pohledu proti takové kumulaci funkcí namítat, že zcela stírá kontrolní funkci správní rady, zákon o obchodních korporacích s takovou možností počítá a připouští ji. Ve vztahu ke třetím osobám bude ze zápisu v obchodním rejstříku zjevné, že v akciové společnosti se statutárním ředitelem, který je současně předsedou jednočlenné správní rady, je kontrolní funkce správní rady potlačena.