Počítá daňový řád s tím, že bude daňový subjekt něco namítat?

Vydáno: 26 minut čtení
Počítá daňový řád s tím, že bude daňový subjekt něco namítat?
JUDr.
Alena
Kohoutková
Podívejme se, jak může něco daňový subjekt namítat vůči správci daně jenom ve smyslu ustanovení § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „“ nebo „daňový řád“), které nese synonymický název a umožňuje mít námitky.
Charakteristické pro tento, jak se zprvu zdálo, poměrně jednoznačný a jednoduchý prostředek ochrany práv daňových subjektů, jakož i třetích osob zúčastněných na správě daní, je ta okolnost, že se jedná o jednoinstanční prostředek. To znamená, že o námitce (je-li to více námitek, tak o každé z nich a zřejmě ve společném rozhodnutí) rozhoduje ten samý správce daně, který předmětný úkon, vůči němuž je něco namítáno, sám provedl, proto se také námitka uplatňuje u tohoto správce daně, přičemž podání musí obsahovat obdobné náležitosti jako odvolání.
Bohužel i s námitkami se objevují přímo nežádoucí problémy, za které samozřejmě námitky nemohou. Je třeba se jimi zabývat, protože mnohdy zcela zbytečně ztěžují správu daní. Nahlédneme-li například do knihy
Základy daňové teorie s praktickými příklady
(J. Široký, 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 32 a násl.) nalezneme zde pěkně srovnané požadavky kladené na daňový systém, počínaje antikou a Aristotelem. Zajímavá je rovněž zmínka o středověkém ekonomu Tomáši Akvinském a hříchu, kterého se může dopustit i panovník, pokud zatěžuje daněmi příliš své poddané pro své neopodstatněné potřeby. Zastavme se však u zde zmíněné, první ucelené soustavě daňových principů, za něž se považují čtyři kánony, které formuloval Adam Smith (1723–1790). Z pohledu tohoto článku je nejdůležitější kánon, podle nějž by se každá daň měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se poplatníkovi nejlépe hodí. To se již trochu týká procesu, ale ve speciálních postupech i jednotlivých daní. Procesně přesnější a rozvinutější jsou pravidla uvedená zde u současníků. Jedná se například o manžele Musgraveovi, autory známé učebnice
Veřejné finance v teorii a praxi
,
kteří mezi daňové principy zahrnují
„nízkou byrokratičnost – daňový systém by měl umožňovat
levnou a jednoduchou
správu a měl by být pro daňového plátce
srozumitelný
, administrativní a další
náklady
daňové soustavy by měly být
co nejnižší“
.
Co z toho vyplývá v souvislosti s námitkami, kterým se dnes věnujeme? Časté změny, nejistota ve výkladu jednotlivých ustanovení, nedodržování již přijatých principů v daňové praxi, jakož i při tvorbě legislativních návrhů jednotlivých daňových zákonů, nesoulad v rámci daňového systému mezi procesními pravidly zakotvenými v jednotlivých daňových zákonech, tedy s mnoha neodůvodněnými speciálními procesními úpravami od obecných postupů, jakož i neustále se měnící
judikatura
, určitě nejsou cesty k levné a jednoduché správě daní. V takové situaci nelze o srozumitelnosti pro daňové subjekty, ale ani správce daně hovořit.
I. Pochybnosti při řízení o námitce
Zopakujme si, že pro podání námitky podle