1)2)Jedním ze základních kamenů ochrany osobních údajů a jejich zpracování je zpracování se souhlasem subjektu údajů. Tento přístup vychází z charakteru předmětu právní úpravy, který souvisí s ústavně garantovaným právem na ochranu soukromí a také s evropskou legislativou. Ta ve směrnici č. 95/46/ES v recitalu (30) uvádí, že: „zpracování osobních údajů musí být, aby bylo zákonné, také prováděno se souhlasem subjektu údajů“ a jako základní zásadu zpracování osobních údajů dále v čl. 7 písm. a) uvádí: „členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno pouze pokud subjekt údajů nezpochybnitelně udělil souhlas“. Tento základní předpoklad zpracování osobních údajů je vyjádřen ve větě první § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOOÚ“) a nalezl již odraz v soudní judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“).
Poskytování osobních údajů o OVČ, funkcionáři, či zaměstnanci VS
Vydáno:
8 minut čtení
Poskytování osobních údajů o OVČ, funkcionáři, či zaměstnanci VS
JUDr.
Eva
Janečková
JUDr.
Václav
Bartík
„Souhlas“ jako samostatný pojem je v ZOOÚ vymezen v rámci definic základních pojmů [v § 4 písm. n)], jeho další podmínky pak dále v § 5 odst. 4 a specifické podmínky souhlasu ke zpracování citlivých osobních údajů pak v § 9 písm. a). Je zřejmé, že princip souhlasu však nemůže platit absolutně, a proto z něj existuje několik výjimek.
Jedna z možností, kdy může správce zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, je uvedena v § 5 odst. 2 písm. f) ZOOÚ pro situaci, kdy správce poskytuje osobní údaje o VČO, funkcionáři či zaměstnanci VS, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti a o jeho funkčním nebo pracovním zařazení. Nutno poznamenat, že tato výjimka je českým specifikem, neboť ustanovení nemá předobraz ani ve směrnici č. 95/46/ES, ani v úmluvě č. 108. Do ZOOÚ bylo doplněno novelou v roce 2004 (zákon č. 439/2004 Sb.) vlastně jako reakce na situaci, kdy v roce 2000, v souvislosti s přijetím ZOOÚ, byl změněn zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOSPI“), tak, že bylo nově reformulováno ustanovení § 2 odst. 3:
„zákon se nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu“
s tím, že v poznámce pod čarou byl nově uveden i ZOOÚ. Tato úprava však vyvolávala značné potíže při primární aplikaci, neboť v zásadě vylučovala možnost poskytnout na základě ZOSPI informace, osobní údaje, zejména při vědomí, že značná část žádostí o informace se týkala právě osobních údajů. Touto věcí se musely zabývat soudy. Dle judikatury však byla věc vyřešena až s odstupem několika let.Ustanovení výjimky podle písm. f) tak vlastně nastavilo vlastní „kolizní“ pravidla pro aplikaci ZOSPI. Z dikce je zřejmé, že se v tomto případě nejedná o zpracování pro uvedený účel v rovině obecné, ale vyzdvihuje se jeho forma, resp. způsob, tedy „poskytování“ a vzhledem k charakteru také okruh osob, jejichž osobních údajů se má výjimka dotýkat a také rozsah údajů. Totožný aplikační přístup uplatňuje Úřad pro ochranu osobních údajů, který např. uvedl v jednom publikovaném výňatku ze svých rozhodnutí, že:
„Pokud se jedná o možnost zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů na základě ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) ZOOÚ, tedy pokud správce poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti, nebo o jeho funkčním zařazení, tak je nutno uvést, že se tato výjimka vztahuje pouze na úzce vymezený způsob zpracování osobních údajů, kterým je poskytnutí osobních údajů.
Správní orgán dále posoudil možnost aplikace ostatních zákonných výjimek z povinnosti zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektů údajů, zejména poté s ohledem na ZOSPI, ve znění účinném ke dni 18. listopadu 2005, ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) ZOOÚ. Ze ZOSPI vyplývá, že každý povinný subjekt poskytuje informace podle tohoto zákona buď na základě žádosti, nebo zveřejněním. Jelikož v tomto případě došlo k poskytnutí informací zveřejněním, je pro posouzení jednání účastníka řízení
relevantní
ustanovení § 5 ZOSPI, které vymezuje rozsah povinně zveřejněných údajů.Pod toto ustanovení nelze dle správního orgánu předmětné zveřejnění informace na tiskové konference podřadit. Dále je pak nutné podotknout, že ačkoliv ustanovení § 5 odst. 4 ZOSPI připouští možnost s výjimkami uvedenými v tomto zákoně zveřejnit i další informace, za uvedenou výjimku je nutno chápat tehdy platné a účinné ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona (nyní ustanovení § 8a), dle kterého se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního předpisu. I v tomto případě je proto nutné respektovat povinnost zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Stejně tak ustanovení § 18 odst. 1 ZOSPI, upravující výroční zprávu o činnosti v oblasti poskytování informací vyžaduje zveřejnit celkový počet podaných žádostí, tj. údaj bez identifikace jednotlivých žadatelů. Závěrem lze tedy konstatovat, že ani ze ZOSPI nevyplývá oprávnění účastníka řízení zveřejnit informaci, kolik žádostí podle tohoto zákona podala konkrétní fyzická osoba, bez jejího souhlasu.
V případě ústavněprávní roviny tohoto správního řízení, jak ji uvádí účastník řízení ve svém vyjádření, je nutno konstatovat, že vždy vedle práva na svobodu projevu a informace je nutno zvažovat také právo každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě zakotveným v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jako jedno ze základních lidských práv. K provedení tohoto práva byl zákonodárci přijat ZOOÚ. Ostatně, dle správního orgánu je nutné na tento případ pohlížet především z hlediska ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, přičemž podrobnosti jsou upraveny v ZOSPI (zn. 51/06/SŘ).“
3)Ostatně ani za stávajícího právního stavu, kdy původní obsah ustanovení § 2 odst. 3 ZOSPI byl změněn a nahrazen právně vhodnější formou, a to ustanovením § 8a, tedy, že:
„informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu“
, když v poznámce pod čarou je pro příklad odkázáno na § 11-16 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 5 a 10 ZOOÚ, je textace výjimky podle písm. f) využitelná a to hned ve dvou směrech. Jednak se jedná o pozitivní právní úpravu, která je obecně využitelná ve vhodných případech pro každého správce a na druhé straně je vzhledem k § 8a ZOSPI do značné míry aplikační podporou a contrario
pro povinné subjekty, neboť je zřejmé, jaké údaje o fyzických osobách nebudou údaji o soukromí.Nicméně jak je z výše uvedeného patrné, i takto poměrně jednoznačně stanovená výjimka má svá úskalí, a je nanejvýš nutné vážit její smysl a účel, neboť v opačném případě je možno se dostat do konfliktu se ZOOÚ.
Toto ustanovení je také používáno v případech, kdy obecní úřady zveřejňují některé informace o svých zaměstnancích na webových stránkách obce. Tito zaměstnanci se takovému zveřejňování často brání. Argumentem ze strany obce může být právě ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) ZOOÚ, neboť zaměstnanci obce spadají mezi veřejně činné osoby. Budou-li zveřejněny pouze informace, které se týkají zaměstnání, nikoli soukromého života, bude možné činit tak bez souhlasu zaměstnanců. Zaměstnanec v pracovním poměru těžko může očekávat, že bude pracovat zcela anonymně, pokud zaměstnavatel má zájem, aby tomu tak nebylo. V žádném případě tímto způsobem nebude zasaženo do soukromé sféry zaměstnance, která má výrazně jiný charakter. I když i zaměstnanec má v rámci pracovního poměru právo na jistou míru soukromí, neznamená to, že má současně i právo na absolutní anonymitu.
Současně ale musí zaměstnavatel respektovat zákaz zásahu do soukromí. Tedy nesmí např. uvádět soukromý telefon zaměstnance, pokud k tomu zaměstnanec nedal souhlas. Tento závěr nepřímo podporuje i názor Úřadu pro ochranu osobních údajů uveřejněný na jeho internetových stránkách, ze kterého plyne, že zaměstnavatel je oprávněn sdělovat ty osobní údaje zaměstnance, které se týkají výlučně jeho pracovních aktivit a zjevně nevypovídají o jeho soukromém životě. V textu je výslovně uvedeno, že:
„Zaměstnavatel tak může, pokud je to potřebné k plnění jeho úkolů a zvláštní zákon nestanoví jinak, bez souhlasu zaměstnance sdělit jeho jméno a příjmení, akademický titul, funkční zařazení, kontaktní údaje zaměstnance na jeho pracoviště (číslo telefonu, faxu, adresu elektronické pošty).“
4)Můžeme tedy shrnout, že zveřejňování, resp. zpřístupňování, osobních údajů zaměstnanců, má svá pravidla podepřená zákonnou úpravou a obecně platí, že osobní údaje zaměstnanců nejsou určeny ke zveřejňování.
1 veřejně činné osobě
2 veřejné správy
3 dostupné na: www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=10&submenu=12&loc=224#a49
4 http://www.pravoit.cz/article/uvedeni-jmen-zamestnancu-na-firemnich-strankach-vs-ochrana-osobnich-udaju