Škody v účetnictví a daních

Nejdříve stručně Zákon 5. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění (dále jen "zákon o účetnictví"), řeší pouze manko, a to jako inventarizační rozdíl, kdy skutečný stav je nižší než stav v účetnictví a rozdíl nelze prokázat způsobem stanoveným tímto zákonem. Škoda v zákoně o účetnictví konkrétně vymezená není.

kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro některé vybrané účetní jednotky, v platném znění (dále jen "vyhláška č. 410/2009 Sb."), tedy vybrané účetní jednotky, účtují manka a škody na účet 547-Manka a škody, v souladu s § 33 odst. 5 vyhlášky č. 410/2009 Sb. jsou tyto náklady součástí položky A.I.26. Účtují se sem všechny náklady na manka a škody na majetku, s výjimkou schodku u pokladní hotovosti a cenin, které jsou účtovány jako pohledávky za hmotně odpovědnými osobami. Toto ustanovení také definuje škodu pro potřeby těchto vybraných účetních jednotek. Náhrady za manka a škody jsou potom účtovány na účet 649 jako součást položky B.1.17. Ostatní výnosy z činnosti. Normy přirozených úbytků jsou účtovány na účet 501 v případě zásob materiálu a na účet 504 v případě zásob zboží, výslovně to stanoví § 33 odst. 1 vyhlášky č. 410/2009 Sb.

Bližší úpravu potom obsahuje zejména (dále jen "ČÚS") č. upravující účtování o zásobách. Z bodu 3.5 tohoto ČÚS vyplývá, že o zjištěném manku do výše normy přirozených úbytků zásob účtuje účetní jednotka jako o spotřebě těchto zásob a z bodu 5.1.11., že o manku nad normu přirozených úbytků vyplývajícího z inventarizace v případě zásob účtuje účetní jednotka na stranu MÁ DÁTI účtu 547-Manka a škody se souvztažným zápisem na stranu DAL příslušného syntetického účtu zásob, a to v případě účtování o zásobách metodou A i metodou B. O normě přirozených úbytků je účetní jednotka povinna mít zpracovaný vnitřní předpis, jak vyplývá z bodu 3.6. tohoto ČÚS.

K problematice manka a škody je ještě vhodné doplnit, že se o ní zmiňuje také - Bod

5.4.4. tohoto ČÚS upravuje vyřazení dlouhodobého nehmotného majetku z titulu manka, škody nebo jiné obdobné skutečnosti včetně vyřazení z důvodu neuskutečněného zařazení do užívání. V takovém případě účetní jednotka účtuje o zůstatkové ceně takovéhoto majetku při vyřazení na stranu MÁ DÁTI účtu 547-Manka a škody se souvztažným zápisem na stranu DAL příslušného syntetického účtu účtové skupiny 07 nebo účtu 041-Nedokončený dlouhodobý nehmotný majetek. Obdobně bod 6.4.4. tohoto ČÚS upravuje vyřazení dlouhodobého hmotného majetku z titulu manka, škody nebo jiné obdobné skutečnosti včetně vyřazení z důvodu neuskutečněného zařazení do užívání. Zůstatková cena tohoto majetku se při vyřazení zaúčtuje na stranu MÁ DÁTI účtu 547-Manka a škody se souvztažným zápisem na stranu DAL příslušného syntetického účtu účtové skupiny 03, 08 nebo účtu 042-Nedokončený dlouhodobý hmotný majetek.

 +-----+------------------------------------------------+---------+-----+-----+ | Č.  |            Popis účetního případu              | Částka  | MD  | D   | +-----+------------------------------------------------+---------+-----+-----+ | 1.  | Zůstatková cena - škoda                        |  56 000 | 549 | 082 | | 2.  | Vyřazení majetku v důsledku škody              | 180 000 | 082 | 022 | | 3.  | Norma přirozených úbytků - spotřeba materiálu  |   5 300 | 501 | 112 | | 4.  | Schodek na pokladní hotovosti                  |     230 | 335 | 261 | | 5.  | Úhrada schodku hmotně odpovědnou osobou        |     230 | 261 | 335 | +-----+------------------------------------------------+---------+-----+-----+ 

kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve zně ní pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání, pokud účtu jí v soustavě podvojného účetnictví, v platném znění (dále jen "vyhláška č. 504/2002 Sb."), je položka Manka a škody vymezena v § 26 odst. 5 písm. g) této vyhlášky. Tato nákladová položka obsahuje manka a škody na majetku s výjimkou schodku u pokladní hotovosti a ce nin, které jsou vždy pohledávkou vůči hmotně odpověd né osobě. V položce se uvádí také zůstatková cena vy řazeného dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku v důsledku manka a škody. tedy obdobné vy mezení jako v případě vybraných účetních jednotek. Náhrady za manka a škody od fyzických i právnických osob se vykazují v položce B.IV.18. Jiné ostatní výnosy, úprava je obsažena v § 27 odst. 4 písm. g) této vyhlášky.

Konkrétnější postupy jsou pak obsaženy opět v ČÚS.

V - jsou, na rozdíl od předpisů pro vybrané účetní jednotky, vymezeny ztrá ty v rámci norem přirozených úbytků s tím, že se jedná o technologické a technické ztráty vzniklé např. rozpra- chem nebo vyschnutím v rámci technologických úbytků ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu do výše ekonomicky zdůvodněné normy stanovené účetní jednotkou; normy přirozených úbytků zásob pro přísluš né účetní období účetní jednotka stanoví ve svém vnitř ním předpisu. Tyto normy přirozených úbytků se potom nepovažují za manko.

Manka nad normu přirozených úbytků se účtují na příslušný účet účtové skupiny 54 - Ostatní náklady a ve prospěch příslušného účtu zásob. V případě dlouhodobého majetku se zůstatková cena odpisovaného dlouhodobého majetku a pořizovací cena neodpisovaného dlouhodobého hmotného majetku v případě manka či škody vyúčtuje na vrub příslušného účtu účtové skupiny 54-Ostat-ní náklady. Lze tedy konstatovat, že postup účtování o manku a škodě se v případě těchto účetních jednotek v podstatě neliší od postupů účtování pro vybrané účetní jednotky účtující podle vyhlášky č. 410/2009 Sb.

Z daňového hlediska je nutné situaci řešit zejména z pohledu daně z příjmů a DPH. v platném znění (dále jen "ZDP"), je Důležité tedy je, že aby se jednalo o škodu pro účely daně z příjmů, musí být majetek vyřazen, pokud tedy bude opraven a bude dále používán, nejedná se o škodu, což je důležité z pohledu souvisejících daňových nákladů. A tento majetek musí být samozřejmě vyřazen v důsledku fyzického znehodnocení způsobeného v souvislosti s touto škodou. Další podmínkou je, že se musí jednat o majetek ve vlastnictví poplatníka.

toto vymezení je opět obsaženo v § 25 odst. 2 ZDP. V tomto případě se tedy bude jednat o záležitost vyplývající z účetnictví a z provedené inventarizace. K problematice manka je vhodné upozornit na (dále jen "NSS"), ze dne 2. září 2009 k závěru, že ze zákona o účetnictví lze dovodit dva znaky manka:

V souvislosti s oblastí manka je nutné zdůraznit ze dne 28. 5. 2009. NSS došel k závěru, že v předmětném případě není možné považovat manko za daňově uznatelný náklad, protože poplatník nebyl schopen dostatečně jasně a přesvědčivě vysvětlit rozdíly mezi údaji uvedenými v daňovém přiznání a mezi stavem zásob vyplývajícím ze skladové evidence. Dále nebyl schopen prokázat výši slev poskytnutých konečnému spotřebiteli (slevy v celkové výši 1 291 480 Kč). Žalobce tedy neprokázal, z jakého důvodu snížil hodnotu svého majetku, respektive z jakého důvodu měl o předmětnou částku nižší základ daně. V tomto případě se jednalo o poplatníka vedoucího daňovou evidenci, ovšem v případě vedení účetnictví by platili obdobné závěry.

ZDP dále stanoví, že za

V praxi bývá často kdy správce daně nesouhlasí s tím, jak a v jaké výši jej poplatník stanovil. Příkladem mohou být i některé soudní spory, např. případy řešené NSS sp. zn. 7 Afs 81/2007-50 ze dne 11. 9. 2008 nebo sp. zn. 2 Afs 100/2007-54 ze dne 31. 7. 2008. Jednalo se o maloobchodní prodej, poplatník předložil jako důkazní prostředek kopie norem ztratného obdobných firem, toto však správce daně odmítl a stanovil normu ztratného sám na základě svých zkušeností s jinými subjekty. Toto však NSS ČR odmítl, protože Pokud v odůvodnění rozhodnutí o odvolání nejsou tyto skutečnosti uvedeny, nemůže proti nim vznášet účastnice konkrétní námitky, a postup stěžovatele za takové situace nemůže být ani přezkoumán soudem. Pokud byly v daňovém řízení použity jako důkaz pro stanovení výše ztratného protokoly o jednání se srovnatelnými poplatníky, musí být s takovým důkazem daňový subjekt seznámen.

podle kterého nelze za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely uznat manka a škody přesahující náhrady s výjimkou uvedenou v § 24 ZDP. Z toho tedy vyplývá, že pokud není v § 24 ZDP výslovně uvedeno jinak, potom se náklady z titulu manka a škody považují za daňové pouze do výše souvisejících náhrad.

podle kterého se za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů považují také

Co se považuje za živelní katastrofu je vymezeno v § 24 odst. 10 ZDP a jedná se o nezaviněný požár a výbuch, blesk, vichřici s rychlostí větru nad 75 km/h, povodeň, záplavu, krupobití, sesouvání půdy, sesuny půdy a skalní zřícení, pokud k nim nedošlo v souvislosti s průmyslovým nebo stavebním provozem, sesouvání nebo zřícení lavin a zemětřesení dosahující alespoň 4. stupně mezinárodní stupnice udávající makroseismické účinky zemětřesení. Aby byly tyto náklady prokazatelné, musí být výše škody doložena posudkem pojišťovny, a to i v případě, že poplatník není pojištěn, nebo případně posudkem soudního znalce.

Pokud by se jednalo o škodu, která by nebyla způsobena takovou událostí, kterou ZDP považuje za živelní katastrofu, potom by bylo postupováno právě tak, že daňové náklady by byly omezeny výší souvisejících přijatých náhrad.

podle kterého se za daňově uznatelný náklad považuje také zůstatková cena zůstatková cena hmotného majetku vyřazeného v důsledku škody jen do výše náhrad s výjimkou uvedenou v písmenu l), tedy právě s výjimkou živelní katastrofy a neznámého pachatele. Obdobně se toto ustanovení vztahuje na zůstatkovou cenu hmotného majetku a nehmotného majetku odpisovaného pouze podle účetních předpisů, jehož účetní odpisy jsou výdajem (nákladem) podle § 24 odst. 2 písm. v) ZDP.

Zajímavým případem se zabýval ze dne 5. 9. 2007. V případu šlo o to, že správce daně v případě vyřazení hmotného majetku z důvodu živelní pohromy uznal jako daňové náklady pouze daňovou zůstatkovou cenu i přesto, že poskytnutá náhrada od pojišťovny byla vyšší. Správce daně do daňových nákladů nechtěl uznat výdaje související s likvidací zničeného majetku a další náklady spojené s pojistnou událostí. NSS ale měl na věc jiný názor a původně zamítavý rozsudek krajského soudu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Co se týká škody způsobené neznámým pachatelem, tato skutečnost, tedy že se jedná o neznámého pachatele, musí být potvrzena policií, jinak takto postupovat nelze. Pokud by pachatel byl znám, je nutné případnou škodu vymáhat na něm, a náklady by byly daňové opět pouze do výše souvisejících náhrad.

K výše uvedenému příkladu je ale nutné doplnit, že je nutné vycházet z toho, jak bylo o notebooku účtováno při pořízení a jaká byla jeho pořizovací (vstupní) cena. Pokud by již celá pořizovací cena byla promítnuta do nákladů, a současně do základu daně, v předchozích zdaňovacích a účetních obdobích, potom žádné daňové náklady nelze uplatnit, protože byly uplatněny již v předchozím období. To by bylo typické právě v těch případech, kdy by výše pořizovací ceny notebooku vedla ktomu, že by nebyl daňově ani účetně odpisován.

Zvýšenými výdaji v důsledku opatření stanovených obecně závaznými předpisy podle § 24 odst. 2 písm. l) zákona se rozumějí např. výdaje (náklady) v důsledku zákazu výroby, technologických postupů, používání přípravků, nařízené likvidace zvířat.

Co se týká možného uplatnění škod a mank v daňových nákladech neziskových poplatníků, je nezbytné, aby tyto události souvisely s činnostmi, z nichž plynou zdanitelné příjmy. V případě hlavní činnosti je tradičně problém správně odlišit ty činnosti, které předmětem daně jsou, proto lze předpokládat, že v praxi budou manka a škody uplatňovány zejména v doplňkové činnosti, z níž plynoucí příjmy jsou předmětem daně vždy. Jiná situace nastane pouze u těch neziskových poplatníků, u nichž jsou předmětem daně, až na výjimky, všechny příjmy, tedy veřejné vysoké školy, veřejné výzkumné instituce, poplatníci zřízení zvláštním právním předpisem k poskytování veřejné služby v televizním nebo rozhlasovém vysílání a poplatníci, kteří jsou poskytovateli zdravotních služeb.

V souvislosti s problematikou daně z příjmů je také nutné vyřešit Jak je uvedeno výše, skutečnost, zda existuje náhrada škody a jaká je její výše, často rozhoduje také o tom, v jaké výši budou uplatněny daňové náklady.

Předně, a to zejména v souvislosti s událostmi na přelomu zdaňovacích období, je nutné zohlednit ustanovení § 23 odst. 1 ZDP, podle kterého je při stanovení základu daně vycházet z věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Dále je vhodné upozornit na ustanovení § 23 odst. 4 písm. e) ZDP, podle kterého se do základu daně nezahrnují částky zaúčtované do příjmů (výnosů), pokud souvisejí s výdaji (náklady) neuznanými v předchozích zdaňovacích obdobích jako výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to maximálně do výše těchto neuznaných výdajů (nákladů) v předchozích zdaňovacích obdobích. Pokud by tedy nastala situace, že v příslušném zdaňovacím období by náklady z titulu škody byly z daňových nákladů vyloučeny, protože by nebyla poskytnuta žádná náhrada, a ta by byla poskytnuta v následujícím zdaňovacím období, při uplatnění § 23 odst. 4 písm. e) ZDP by tato částka náhrady představovala příjem, který bude vyloučen ze základu daně.

K výše uvedenému je možné odkázat také na pokyn GFŘ D-6, který v části k § 25 odst. 1 písm. d) ZDP obsahuje obdobnou úpravu. Podle tohoto výkladu pro účely aplikace ustanovení § 25 odst. 1 písm. d) zákona platí, že pokud společnost hradí za člena svého statutárního orgánu pojištění pro případ škody prokazatelně způsobené společnosti jednáním této osoby, jsou tyto náklady daňově neuznatelné. V případě pojistného plnění přijatého společností od pojistitele nebo v případě náhrady škody přijaté společností od člena statutárního orgánu se tyto příjmy nezahrnují do základu daně v souladu s § 23 odst. 4 písm. e) ZDP.

Dále je nutné také vyřešit

která je upravena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen "ZDPH"). Základním problémem v oblasti DPH u škody a manka je skutečnost, zda jejich zjištění je důvodem pro přiznání daně či nikoliv, protože v některých případech mohou manka a škody představovat zdanitelné plnění, v některých případech nikoliv. bude tak nutné vycházet z účetních předpisů, což vyplývá i ze související judikatury.

Při posuzování, zda je manko či škoda zdanitelným plněním či nikoliv, je nutné vycházet z podle kterého se za dodání zboží nebo převod nemovitostí považuje také použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce. Z § 13 odst. 5 ZDPH potom vyplývá, že použitím hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce se pro účely tohoto zákona rozumí trvalé použití obchodního majetku plátcem pro jeho osobní spotřebu nebo jeho zaměstnanců, trvalé použití pro jiné účely než související s uskutečňováním jeho ekonomických činností, a poskytnutí obchodního majetku bez úplaty, pokud byl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně.

Obecně tak bude nutné postupovat tak, že Prvním z případů, kdy nejde o zdanitelné plnění, je situace, kdy bylo zboží prokazatelně odcizeno nebo zničeno. Tento závěr ale ze znění ZDPH přímo nevyplývá, spíše se vychází z toho, že v těchto případech nejsou podmínky § 13 odst. 5 ZDPH naplněny. Oporu lze ale nalézt v judikatuře jak českých soudů, tak i British American Tobacco International Ltd., Newman Shipping & Agency Company NV proti Belgische Staat potvrdil, že krádež zboží nelze považovat za dodání zboží:

Dalším případem, kdy zjištění manka na majetku není zdanitelným plněním, je V takovém případě se jedná pouze o finanční plnění, které není předmětem daně, nikoliv o dodání zboží.

Pokud vyjdeme ze související judikatury jako nejvhodnějšího zdroje právních výkladů této oblasti, je vhodné nejdříve upozornit na Ústavní soud v usnesení uvedl, že v dané věci šlo o posouzení toho, zda - za zcela konkrétních, orgány veřejné moci zjištěných okolností- předmětný úbytek zboží na skladě, kdy nic nenasvědčuje tomu, že toto bylo odcizeno nebo zničeno, představuje ve svém důsledku zdanitelné plnění. Dle názoru Ústavního soudu a aplikace ZDPH ze strany orgánů veřejné moci, které dospěly ke kladnému výsledku, nevybočuje z mezí ústavnosti. V obecné rovině se totiž nejeví nijak nespravedlivé - v podstatě až na výjimečné případy - na daňovém subjektu, který u příslušného zboží uplatnil nárok na odpočet DPH, a tedy čerpal finanční prostředky státu, požadovat tyto prostředky zpět, pokud mu předmětné zboží "chybí", tj. zjevně nebylo použito pro účely související s podnikáním, kdy daňový subjekt svým přístupem v podstatě "poskytl" bez příslušného zdanění zboží třetím osobám. Za výjimečné případy lze přitom považovat, jak uvádějí finanční orgány, např. zcizení či zničení zboží, přičemž stěžovatelce bylo umožněno tuto skutečnost prokázat.

Případ byl posuzován za platnosti dřívějšího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, ovšem na přijatých závěrech se nic nemění ani za platnosti zákona současného.

Další velmi významný z pohledu manka jako zdanitelného plnění je o které jsme se zmiňovaly již v části k dani z příjmů. NSS došel k závěru, že ze zákona o účetnictví lze dovodit dva znaky manka:

Druhý znak přitom znamená, že neexistují účetní doklady a účetní zápisy v účetních knihách, které by prokázaly, co se se zbožím stalo. Mankem ve smyslu zákona o účetnictví je každý zjištěný záporný inventarizační rozdíl, jehož příčiny mohou být různé: vždy se však jedná o manko. NSS proto nesouhlasíš argumentací žalobky-ně, že mankem je pouze takový rozdíl na zásobách, u nějž není možné či hospodárné zjistit příčiny jeho vzniku. I v případech, kdy je zjištěna krádež, ztráta nebo zničení části zásob se jedná o manko, byť je známa jeho příčina. Již na tomto místě je nicméně účelné podotknout, že zjištění a prokázání těchto příčin následované postupem předvídaným zákonem o účetnictví a jeho prováděcími předpisy může mít příznivé daňové důsledky pro plátce daně z přidané hodnoty, neboť manko nebude považováno za zdanitelné plnění.

Soud dále konstatoval, že definici manka obsahují účetní předpisy a ZDP, ovšem ZDPH obdobnou definici manka neobsahuje. Samotná absence definice však neznamená, že by se manko ocitlo mimo jeho dosah, pouze používá jinou terminologii a nahlíží na manko poněkud odlišným způsobem. Daň z přidané hodnoty je totiž především založena na existenci zdanitelného plnění: pouze to je předmětem daně. Zdanitelným plněním je přitom jakékoliv dodání zboží nebo převod nemovitosti anebo přechod nemovitosti v dražbě za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku, poskytnutí služby za úplatu či dovoz zboží. Tento zákon navíc prohlašuje za zdanitelná plnění i některé další případy. Např. v § 13 odst. 4 písm. a) za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu také považuje použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce.

Soud nicméně konstatoval, že i z judikatury vyplývá, že ne každé manko a ztrátu zboží je možné považovat za zdanitelné plnění, neboť odcizení nebo zničení zboží, jímž zpravidla vzniká, nelze chápat jako dodání zboží. V takovém případě ale musí daňový subjekt existenci manka a jeho vzniku prokázat. Pokud daňový subjekt v návaznosti na zjištění manka neprovede žádný z úkonů, které jsou obvykle se zjištěním manka spojeny - tj. nevyvodí odpovědnost vůči pracovníkům ani nepřijme opatření k zabránění opakování vzniku manka, je to podle judikatury nutné považovat za skutečnost zpochybňující charakter inventumího zjištění. Chybí-li fakticky určité zboží, může jít podle názoru soudů jak o manko vzniklé v důsledku jeho nedostatečné ochrany či v důsledku krádeží nezjištěnými zákazníky ale může jít i o zastření prodeje nebo jiného užití majetku, k němuž neexistují či nejsou zaúčtovány doklady. NSS dále uvedl:

Z poslední doby je možné odkázat na Z uvedeného judikátu vyplývá, že nedochází k žádnému posunu soudní rozhodovací praxe. V předmětné věci jde o posouzení toho, zda v situaci, kdy byl nesporně zjištěn úbytek zboží na skladě stěžovatelky (PHM) - manko, a současně nic nenasvědčuje, že by tyto PHM byly odcizeny či zničeny, lze považovat tento úbytek zboží za zdanitelné plnění, či nikoliv. NSS konstatuje, že ZDPH termín manko nedefinuje. Je tomu tak proto, že oproti zákonu o účetnictví používá zcela jinou terminologii, upravuje jinou materii, a proto je třeba na něj nahlížet jinak než z pohledu zákona o účetnictví ve znění účinném v rozhodné době. Je tomu tak i proto, že ZDPH upravuje nepřímou daň, tj. daň, která je založena na existenci zdanitelného plnění - zde dodání zboží. Tímto dodáním zboží se zejm. rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník (§ 13 odst. 1 ZDPH). Podle odstavce 4 písm. a) téhož zákona se pak dodáním zboží rozumí i použití hmotného majetku (zboží- PHM) pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce. Právě o tento případ jde v posuzované věci. NSS konstatoval, že pokud na jedné straně stěžovatel-ka zcela evidentně čerpala ze státního rozpočtu odpočet DPH u zboží, které dále na základě inventumích soupisů ze dnů 31. 12. 2007 a 2008 odepsala do spotřeby, aniž by z něj odvedla DPH, či popřípadě správci daně prokázala, že u těchto ztrát nebyla povinna odvést DPH na výstupu - například v případě prokázání, že zboží jí bylo ve skutečnosti odcizeno, či že manko předepsala v rámci hmotné odpovědnosti příslušným pracovníkům k úhradě (v těchto případech nejde o dodání zboží), nelze dojít k jinému závěru, než k jakému došel krajský soud i žalovaný, tedy, že toto zboží použila pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce. V případě takového dodání zboží pak byla podle ustanovení § 21 odst. 1 ZDPH povinna u tohoto zboží přiznat a odvést daň.

Pro posouzení věci je dále významná okolnost, že mezi účastníky nebyly sporné výsledky inventury, stejně tak, jako skutečnost, že si stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet DPH při nákupu zboží, u kterého byl právě posléze zjištěn inventumí rozdíl, a že z tohoto zboží ke dni zjištění inventarizačního manka, nepřiznala a posléze neodvedla do státního rozpočtu příslušnou DPH. Závěr krajského soudu, že správní orgány nepochybily, pokud stěžovatelce doměřily DPH na výstupu z částky rozdílu mezi zjištěným skutečným inventarizačním rozdílem a množstevními ztrátami vyčíslenými na základě vyhlášky je zcela opodstatněný. A dále NSS opět zopakoval, že U krádeže či náhradě škody nedochází k přechodu vlastnického práva k ztratnému zboží. Správní orgány proto zcela oprávněně došly k závěru, že stěžovatelka byla povinna u množství prodávaného zboží, u nějž neprokázala jeho oprávněnost, přiznat a odvést DPH na výstupu. Pokud plátce daně neunese důkazní břemeno, když neprokáže, co se stalo se zbožím ve skutečnosti, nelze dovodit jiný závěr než takový, že zboží bylo použito pro účely nesouvisející s podnikáním (např. nebyly doloženy škodní protokoly). Není při tom rozhodné, zda s tímto zbožím nakládal sám plátce (stěžovatelka) nebo jeho zaměstnanci.