Rekodifikace
Připravujeme ve spolupráci s časopisem Rekodifikace & praxe, nakladatelství Wolters Kluwer
ČR.
1. Kdy vzniká a kdy zaniká členovi obchodní
korporace
neomezené ručení za její dluhy?JUDr. Tomáš Dočkal
ODPOVĚĎ
Neomezené ručení člena obchodní
korporace
za její dluhy existuje jen u určitých forem
obchodní korporace
. První je veřejná obchodní společnost, za jejíž dluhy ručí neomezeně všichni její
společníci (§ 95 odst. 1 z. o. k.). Další formou
je komanditní společnost, za jejíž dluhy ručí neomezeně někteří společníci, a to komplementáři
(§ 118 odst. 1 druhá alternativa z. o. k.).
Poslední formou je evropské hospodářské zájmové sdružení, za jehož dluhy ručí všichni jeho členové
(čl. 24 odst. 1 nař. o e. h.
z. s.).Pro vymezení neomezeného ručení člena obchodní
korporace
za její dluhy je určující
stanovení toho, kdo ručí, za co se ručí a od kdy do kdy se ručí. První zmíněné určení toho, kdo
ručí, je upraveno zvlášť pro každou formu obchodní korporace
, které se týká. Naproti tomu vše
ostatní, tedy určení toho, za co se ručí a od kdy do kdy se ručí, je jednotné a pro všechny formy
obchodních korporací, u nichž existuje, totožné. Přesněji, je uvedené upraveno u veřejné obchodní
společnosti, přičemž u ostatních forem je na tuto úpravu odkazováno
(§ 119 z. o. k. pro neomezené ručení komplementáře
za dluhy komanditní společnosti a čl. 24 odst. 1 věta druhá nař. o e. h.
z. s. ve spojení s § 7 zák.
o e. h.
z. s. pro neomezené ručení člena evropského hospodářského zájmového sdružení za dluhy
evropského hospodářského zájmového sdružení).To, za co se ručí, plyne již ze samotného označení, přesněji ze slova „neomezené“. Člen
obchodní
korporace
v takovém případě ručí za to, že obchodní korporace
splní všechny své dluhy. Ručí
tedy za splnění každého dluhu, který obchodní korporaci tíží, a to v jeho plné výši. Samozřejmě ručí
v každém okamžiku jen za ty dluhy, které obchodní korporaci platně vznikly a které ještě nezanikly
(např. jejich splněním). Rozsah ručení, tedy to, že se jedná o ručení neomezené, je stanoveno pro
veřejnou obchodní společnost v § 95 odst. 1 in fine z. o.
k., pro komanditní společnost v § 118 odst. 1
druhá alternativa z. o. k. a pro evropské hospodářské zájmové sdružení v čl. 24 odst. 1 větě
první nař. o e. h.
z. s.Určení toho, od kdy členové těchto forem obchodních korporací neomezeně ručí, vychází z
pravidla, že neomezené ručení vzniká k okamžiku, kdy se určitý právní subjekt stal členem obchodní
korporace
, za jejíž dluhy její členové neomezeně ručí. Platí přitom, že právní subjekt se může stát
členem obchodní korporace
buď při jejím vzniku, nebo později. Z toho lze snadno dovodit, že
neomezené ručení vzniká společníkovi veřejné obchodní společnosti, komplementáři komanditní
společnosti, jakož i členovi evropského hospodářského zájmového sdružení buď k okamžiku, kdy ona
obchodní korporace
vznikla (všechny tři formy obchodní korporace
vznikají okamžikem zápisu do
veřejného rejstříku; § 126 obč. zák.), nebo
později, a to k okamžiku přistoupení společníka do veřejné obchodní společnosti
(§ 110 odst. 1 první alternativa z. o. k.), resp.
k okamžiku přistoupení komplementáře do komanditní společnosti
(119 z. o. k. ve spojení s
§ 110 odst. 1 první alternativou z. o. k.), nebo
k okamžiku přijetí za člena evropského hospodářského zájmového sdružení (čl. 26 odst. 2 nař. o e. h.
z. s.).Toto pravidlo, podle něhož neomezené ručení vzniká okamžikem, kdy se určitý právní subjekt
stane členem obchodní
korporace
, za jejíž dluhy její členové neomezeně ručí, má ovšem jednu výjimku.
Stane-li se nějaký právní subjekt členem obchodní korporace
, za jejíž dluhy její členové neomezeně
ručí, někdy později, tedy přistoupením (resp. přijetím), potom tento právní subjekt neomezeně ručí i
za dluhy této obchodní společnosti, které vznikly před tím, než se stal jejím členem. Tato výjimka
je pro společníky veřejné obchodní společnosti obsažena v
§ 110 odst. 2 z. o. k., pro komplementáře
komanditní společnosti v § 119 z. o. k. ve spojení
s § 110 odst. 2 z. o. k. a pro členy evropského
hospodářského zájmového sdružení v čl. 24 odst. 2 nař. o e. h.
z. s. Tak je posíleno postavení a
právní jistota věřitelů oné obchodní korporace
, neboť přistoupením nového právního subjektu do oné
obchodní korporace
vede k navýšení počtu neomezeně ručících právních subjektů, čímž se zvyšuje míra
zajištění.Pro přistupující právní subjekt naproti tomu představuje požadavek opatrnosti, aby si před
přistoupením řádně prověřil, jaké dluhy onu obchodní korporaci právě tíží. Na druhou stranu je pro
přistupující právní subjekt toto rozšíření jeho neomezeného ručení vyváženo, a to buď jeho
oprávněním požadovat po ostatních členech, aby mu plně nahradili, co on sám poskytl jako ručitel na
splnění dluhů obchodní
korporace
vzniklých před jeho přistoupením (v případě společníků veřejné
obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti), nebo možností osvobození od ručení za
dluhy (v případě člena evropského hospodářského zájmového sdružení).Konečně – určení toho, do kdy se neomezeně ručí, se řídí pravidlem, že neomezené ručení
člena obchodní
korporace
za dluhy této obchodní korporace
zaniká k okamžiku, kdy zaniká účast tohoto
člena na oné obchodní korporaci. Přitom platí, že účast na obchodní korporaci může zaniknout buď v
okamžik zániku obchodní korporace
, nebo dříve během jejího trvání. Z toho lze snadno dovodit, že
neomezené ručení společníkovi veřejné obchodní společnosti, komplementáři komanditní společnosti,
jakož i členovi evropského hospodářského zájmového sdružení zaniká buď v okamžiku, kdy ona obchodní
korporace
zanikla (§ 185 obč. zák.), nebo dříve
během trvání existence oné obchodní korporace
, tedy jednak zánikem účasti společníka ve veřejné
obchodní společnosti (§ 111 odst. 1 z. o. k.),
jednak zánikem účasti komplementáře v komanditní společnosti
(§ 119 z. o. k. ve spojení s
§ 111 odst. 1 z. o. k.), jednak vystoupením nebo
vyloučením člena z evropského hospodářského zájmového sdružení (čl. 27 nař. o e. h.
z. s. ve spojení
s § 7 zák. o e. h.
z. s. a § 111 odst. 1 z. o.
k.). Jak patrno, toto pravidlo je zrcadlové k tomu, které platí pro určení, od kdy se
neomezeně ručí. Avšak ve skutečnosti se toto pravidlo projevuje prakticky jen v tom, že tyto právní
subjekty neručí za dluhy, které oné obchodní korporaci, jíž byly členem, vznikly až poté, co jejich
účast v ní zanikla, neboť na ostatní případy dopadá výjimka.Jak bylo řečeno, právě popsané pravidlo, podle něhož se určuje okamžik zániku neomezeného
ručení člena obchodní
korporace
za dluhy obchodní korporace
, má jednu výjimku. Tou je, že i po
zániku účasti v obchodní korporaci, za jejíž dluhy coby její člen ručil neomezeně, ručí právní
subjekt neomezeně nadále, a to za dluhy, které oné obchodní korporaci vznikly před zánikem jeho
účasti v ní. Nutno zdůraznit, že tato výjimka dopadá jak na situace, kdy zaniká účast na o obchodní
korporaci, přičemž ona obchodní korporace
existuje dál (tj. zánik účasti během existence obchodní
korporace
), tak i na situace, kdy spolu s účastí zaniká i sama obchodní korporace
. První uvedená
situace tedy znamená, že za dluhy vzniklé před zánikem účasti nadále neomezeně ručí jak bývalý
společník veřejné obchodní společnosti (§ 111 odst. 1 z.
o. k.), tak i bývalý komplementář
komanditní společnosti
(§ 119 z. o. k. ve spojení s
§ 111 odst. 1 z. o. k.) a bývalý člen evropského
hospodářského zájmového sdružení (čl. 27 nař. o e. h.
z. s. ve spojení s § 7 zák. o e. h.
z. s. a
§ 111 odst. 1 z. o. k.). Druhá uvedená situace
zase znamená, že bývalí členové obchodní korporace
neomezeně ručí za její dluhy i poté, co po
zrušení s likvidací zanikla (§ 39 věta první z. o.
k.). Jak patrno, tato výjimka chrání věřitele veřejné obchodní společnosti, komanditní
společnosti, případně evropského hospodářského zájmového sdružení, neboť brání tomu, aby došlo ke
snížení míry zajištění. Současně nutí neomezeně ručící členy obchodní korporace
k uvážlivému
rozhodování o záležitostech obchodní korporace
, neboť ti se neomezeného ručení za dluhy vzniklé
během jejich členství nezbaví ukončením členství.Lze uzavřít, že neomezené ručení člena obchodní
korporace
za dluhy obchodní korporace
existuje u veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti (avšak pouze u komplementářů) a u
evropského hospodářského zájmového sdružení. U všech z nich přitom vzniká a zaniká podle stejných
pravidel.Neomezené ručení vzniká členovi obchodní
korporace
okamžikem vzniku jeho členství v oné
obchodní korporaci. Toto pravidlo má ale výjimku; pokud mu členství vzniklo později (přistoupením do
již existující obchodní korporace
), tak ručí neomezeně i za dluhy, které této obchodní korporaci
vznikly před jeho přistoupením.Obdobně neomezené ručení členovi obchodní
korporace
zaniká okamžikem zániku jeho účasti na
oné obchodní korporaci. Rovněž i z tohoto pravidla existuje výjimka, a to, že i po zániku účasti na
obchodní korporaci ručí její bývalý člen za dluhy, které obchodní korporaci vznikly před zánikem
jeho účasti; tato výjimka přitom platí jak tehdy, kdy obchodní korporace
existuje i po zániku jeho
účasti dál, tak i tehdy, kdy spolu s jeho účastí zanikla i sama obchodní korporace
.2. Jaké jsou podmínky pro provedení zápisu notářem do veřejného rejstříku?
JUDr. Ivo Walder
ODPOVĚĎ
Základní podmínkou provedení zápisu notářem je podání žádosti oprávněnou osobou.
Oprávněným k žádosti je každý, kdo by měl oprávnění k podání návrhu na zápis do veřejného rejstříku,
tedy osoby uvedené v § 11 zákona č. 304/2013 Sb., o
veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „zák. o veř. rejstřících“). Sem patří
jak osoby uvedené v rejstříkovém zákoně (zapisované osoby), osoby, jejichž legitimaci stanoví
zvláštní zákony (např. občanský zákoník,
zákon o obchodních korporacích), tak i osoby,
jejichž legitimaci stanoví některé další zvláštní zákony v souvislosti s jejich povinným zápisem do
veřejného rejstříku (např. zákon č. 21/1992 Sb., o
bankách).
Věcné podmínky, za nichž notář může zápis do veřejného rejstříku provést, stanoví
§ 108 zák. o veř. rejstřících. Jsou to existence
podkladového notářského zápisu (zapisované skutečnosti mají v něm podklad), vyjádření notáře o
souladu právního jednání s právními předpisy a zakladatelským jednáním a předložení všech listin,
které právní předpisy požadují pro zápis do veřejného rejstříku nebo pro založení do sbírky
listin.
Podkladovým notářským zápisem může být zápis o právním jednání sloužící jako podklad pro
zápis do veřejného rejstříku podle § 70 zák. č. 358/1992
Sb., notářský řád (např. právní jednání
zakladatelů právnické osoby směřující k založení osoby) nebo zápis o (osvědčení) rozhodnutí orgánu
právnické osoby podle § 80a a násl. not. řádu
(např. zápis o rozhodnutí valné hromady
korporace
).Součástí podkladového notářského zápisu musí být prohlášení notáře o legalitě podkladového
zápisu. Náležitosti prohlášení stanoví § 70a odst.
1 a § 80a odst. 2 not. řádu. Nejsou-li
splněny předpoklady pro sepsání notářského zápisu, který má být podkladem pro zápis do veřejného
rejstříku, notář o tom účastníky poučí a notářský zápis odmítne sepsat nebo je-li to účastníky
požadováno, notářský zápis sepíše.
Ve vyjádření podle § 70 not. řádu notář
uvede, v čem spatřuje nesoulad s právními předpisy, případně s dalšími dokumenty, s nimiž soulad
právního jednání vyžaduje zvláštní právní předpis nebo jaké náležitosti, podmínky a případně
formality stanovené zvláštním právním předpisem pro zápis do veřejného rejstříku nebyly splněny.
Takový notářský zápis již není způsobilým podkladem pro zápis do veřejného rejstříku.
Poslední podmínkou, kterou notář zkoumá před provedením zápisu je, aby notáři byly
předloženy všechny listiny, které právní předpisy požadují pro zápis do veřejného rejstříku nebo pro
založení do sbírky listin. Zatímco výčet listin zakládaných do sbírky listin lze zjistit z
§ 66 a násl. zák. o veř. rejstřících, na rozdíl od
předchozí právní úpravy, ani vyhl. č. 323/2013 Sb.,
nestanoví úplný výčet požadovaných listin. Potřeba listin, které bude nutné notáři doložit podle
§ 108 písm. c) zák. o veř. rejstřících, tak
bude vyplývat z hmotněprávní úpravy, zejména z § 12 až
17 zák. o veř. rejstřících, občanského zákoníku,
zákona o obchodních korporacích a dalších
předpisů. Bude tak nutné předložit např. souhlas zapisovaných osob, živnostenské nebo jiné oprávnění
k činnosti, právní důvod užívání prostor, prohlášení členů orgánů právnické osoby nebo doklad o
zveřejnění určité skutečnosti.
Všechny uvedené podmínky provedení zápisu notářem musí být splněny kumulativně.
Zápis do veřejného rejstříku provede notář, který sepsal podkladový notářský zápis. Má-li
být podkladem zápisu více notářských zápisů, může notář zápis provést, pouze sepsal-li všechny tyto
podkladové zápisy. Jsou-li podkladové zápisy sepsány různými notáři, zápis do veřejného rejstříku
může provést na návrh oprávněné osoby pouze soud.
Nejsou-li podmínky podle § 108 až
110 zák. o veř. rejstřících splněny, notář provést zápis do veřejného rej-stříku odmítne.
Odmítnutí zápisu notářem nebrání zapsané osobě podat návrh na zápis u soudu podle
§ 78 zák. o veř. rejstřících. Jsou-li zákonné
podmínky splněny, notář provede zápis do příslušného veřejného rejstříku, aniž by o tom vydával
rozhodnutí.
3. Jak jsou v občanském zákoníku upravena vzájemná práva a povinnosti druha a družky?
JUDr. Jana Seemanová
ODPOVĚĎ
Občanský zákoník se zabývá především právními
vztahy mezi mužem a ženou, kteří uzavřeli manželství (část druhá rodinné právo hlava I manželství).
Pro osoby žijící v nesezdaném páru se často používají pojmy „druh“ a „družka.“ Ačkoli občanské
právo, a tedy ani občanský zákoník, tyto pojmy nezná,
lze se s nimi setkat v jiných právních oblastech – v právu sociálního zabezpečení a v pracovním
právu. Z hlediska občanského práva jsou pro vztah druh – družka významné pojmy osoba blízká a
společná domácnost.
Osobou blízkou je podle § 22 odst. 1 obč.
zák. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího
registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě
navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu
vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale
žijí.
Občanský zákoník rozlišuje dvě skupiny
blízkých osob. Do první skupiny patří ty, které se stávají osobami blízkými pouze na základě
příbuzenského, manželského či partnerského vztahu nebo švagrovství. Druhou skupinu tvoří osoby,
které se osobami blízkými stávají až na základě určitých faktických poměrů, což se týká i
nesezdaného soužití muže a ženy. Občanský zákoník
stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že osoby, které spolu trvale žijí, jsou osobami blízkými. Muž
a žena, kteří neuzavřeli manželství a budou spolu trvale žít (tj. bydlet a sdílet společnou
domácnost), se budou považovat za osoby blízké, pokud se neprokáže opak.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. patří mezi
základní zásady soukromého práva ochrana přirozeného práva člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí
jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu
druhým.
Občanský zákoník upravuje okruh práv, která
mají osoby blízké navzájem. Jedná se např. o:
-
právo na informaci v případě, že byl člověk převzat do zařízení poskytujícího
zdravotní péči nebo je-li v něm držen (§ 105 odst. 1
obč. zák.),
-
výjimku z neplatnosti darování vůči osobě blízké, která provozuje zařízení, kde se
poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení spravuje nebo je v
něm zaměstnána, proběhlo-li darování v době, kdy dárce byl v péči takového zařízení nebo jinak
přijímal jeho služby (podle § 2067 obč.
zák.),
-
právo nájemce přijmout do své domácnosti osobu blízkou bez předchozího vyhrazeného
souhlasu pronajímatele (§ 2272 odst. 2 obč.
zák.),
-
právo domáhat se ochrany osobnosti zemřelé osoby blízké
(§ 82 odst. 2 obč. zák.).
Pojem domácnosti tak, jak ji do 31.12.2013 definoval
občanský zákoník z r. 1964 v
§ 115, již
nový občanský zákoník neobsahuje. Domácnost tvořily
fyzické osoby, které spolu trvale žily a společně uhrazovaly náklady na své potřeby. Nový termín
rodinná domácnost, který obsahuje občanský zákoník, se
váže k rodině manželů.
Soužití nesezdaného páru předpokládá společné bydlení a vedení společné domácnosti.
Faktické dlouhodobé soužití ve společné domácnosti nesezdaného páru má za následek vznik některých
práv. Jde např. o právo zastoupení členem domácnosti. Podle
§ 49 odst. 1 obč. zák. brání-li duševní porucha
zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat mj. také osoba,
která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky. Zástupce
může jednat jen v obvyklých záležitostech odpovídajících konkrétním životním poměrům zastoupeného.
Jde zejména o záležitosti týkající se poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádostí o
přiznání sociálních dávek apod.
Soužití nesezdaného páru ve společné domácnosti má význam pro právo dědické. Zůstavitel
může za svého života sepsat závěť, ve které ustanoví svého partnera z nesezdaného páru svým dědicem
nebo odkazovníkem. Jediným omezením jsou v tomto případě práva nepominutelných dědiců, což jsou
potomci zůstavitele. V případě, že zesnulý partner závěť za svého života nepořídil, nastává dědění
ze zákona, a to podle dědických skupin stanovených občanským zákoníkem. Před děděním partnera z
nesezdaného páru mají vždy přednost potomci. Spolužijící osoba dědí za podmínky, že žila se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu
pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Nesezdaná osoba dědí ve
druhé (§ 1636 obč. zák.) nebo třetí třídě dědiců
(§1637 obč. zák.). Do druhé třídy je zařazena v
případě, že nedědí zůstavitelovi potomci a dědí společně s manželem a zůstavitelovými rodiči. Ve
třetí třídě dědí společně se zůstavitelovými sourozenci, popř. jejich dětmi, a to v případě, že
nedědí manžel ani žádný z rodičů.
Občanský zákoník nově upravuje právo
některých osob na zaopatření po smrti zůstavitele. Podle
§ 1666 odst. 1 obč. zák. má matka zůstavitelova
dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána, právo na slušnou výživu z pozůstalosti až do konce
šestého týdne po porodu. Podle § 1669 osobám,
které požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti, přísluší stejné
zaopatření ještě tři týdny po smrti zůstavitele.
Společný nájem bytu vzniká pouze mezi manžely. V případě nesezdaného páru je nutné pro
vznik společného nájmu, aby podle § 2270 odst. 1 obč.
zák. uzavřely nájemní smlouvu společně nebo druhá osoba souhlasem pronajímatele a partnera
přistoupila k nájemní smlouvě. Přechod nájmu nedružstevního bytu je upraven v
§ 2279 obč. zák. Zemře-li nájemce a nejde-li o
společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti
nájemce a nemá vlastní byt, ovšem za podmínky, že pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto
osobu.
Vyživovací povinnost je podle občanského
zákoníku stanovena pouze mezi stanoveným okruhem osob, a to dětmi a rodiči, ostatními
příbuznými – potomky a předky, manžely, rozvedenými manžely a neprovdanou matkou a otcem jejího
dítěte. Výživné mezi druhem a družkou upraveno není, výživné si poskytují vzájemně pouze na základě
dobrovolnosti. Podle § 920 odst. 1 obč. zák. otec
dítěte, za kterého není matka provdána, je povinen jí poskytnout výživu po dobu dvou let od narození
dítěte a přispívat jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a
porodem.
Mezi nesezdanými partnery nevzniká se zákona žádné majetkové společenství, na rozdíl od
manželů, kde vzniká společné jmění manželů. Nesezdané osoby proto nabývají veškerý majetek do
výlučného vlastnictví nebo do podílového spoluvlastnictví.
Občanský zákoník však dává široký prostor k
individuální dohodě o vzájemných právech a povinnostech (§
1 odst. 2 obč. zák.).
4. Jak je to s cenou díla podle rozpočtu?
prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
ODPOVĚĎ
Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu, přejímá se v
občanském zákoníku v
§ 2620 a násl. standardní úprava rozlišení
rozpočtu na zaručený a nezaručený. Při rozpočtu zaručeném co do závaznosti a úplnosti nelze cenu
zvýšit jinak než dohodou stran.
Naproti tomu nezaručený rozpočet umožňuje zhotoviteli jednostranně zvýšit cenu, objeví-li
se nutnost vyšších nákladů nebo dalších prací, musí však takovou nutnost bezodkladně oznámit
objednateli, jinak právo na zvýšení ceny ztrácí. Má-li se však cena zvýšit o více než o 10%,
přiznává se objednateli právo odstoupit od smlouvy.
Je-li sjednána „pevná cena“, pak se může stát, že zhotovitel případně nedosáhne (např.
když dojde ke zvýšení ceny některých vstupních dodávek nad očekávanou hladinu cen) předpokládaného
kladného hospodářského výsledku. Naopak při některých příznivých skutečnostech (např. se podaří
kontrahovat kvalitní subdodávku s cenou nižší, než bývá obvyklé) tomu může být naopak. Přitom
způsoby stanovení ceny tvoří široký vějíř řešení (např. odkazy na ceníky, kalkulační vzorce apod.).
Pro určení ceny je přitom také možné, aby byly zpracovávány rozpočty. U smlouvy o dílo bývá určována
cena podle rozpočtu poměrně často, typické to bude zejména ve výstavbě, ale i ve vývoji a výzkumu
(např. ve vývoji nového strojně technologického zařízení). Na výši ceny nemá vliv, že cena byla
určena na základě rozpočtu, jenž je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do
uzavření smlouvy.
Nebyl-li rozpočet označen jako neúplný nebo nezávazný, nemůže zhotovitel oprávněně žádat
zvýšení ceny díla. To platí jak pro případy, kdy se např. zvýší ceny subdodávek, tak i pro případy,
že bude třeba např. u potrubních rozvodů energií širšího plnění (větší metráže).
Jestliže však byla cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, že se nezaručuje
jeho úplnost, může se zhotovitel domáhat přiměřeného zvýšení ceny, objeví-li se při provádění díla
potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých, pokud tyto činnosti nebyly předvídatelné v době uzavření
smlouvy.
Rozpočet s nezaručenou úplností lze při výstavbě použít např. u rekonstrukcí a
modernizací, kdy je v rozpočtu na základě výsledků průzkumů (s řádnou odbornou pečlivostí
provedených) předaných objednatelem uvažováno s určitým počtem jednotek materiálu včetně prací. Při
realizaci je pak možné po demontáži dosavadního zařízení zjistit zvýšenou potřebu těchto jednotek.
Musí však být současně naplněna podmínka, že to nebylo možné předvídat při uzavření
smlouvy.
Kromě rozpočtu s nezaručenou úplností zná zákoník i rozpočet nezávazný. Byla-li cena
určena na základě rozpočtu, daného s touto výhradou, může se zhotovitel domáhat, aby byla cena
zvýšena o částku, o niž nevyhnutelně převýší náklady účelně vynaložené zhotovitelem původní náklady
zahrnuté do rozpočtu.
Označení rozpočtu za nezávazný se zejména bude využívat v období, v němž bude reálné
předvídat pohyb cenových hladin. Zhotovitel bude nejen prokazovat, že došlo ke zvýšení cen, ale také
bude muset dokázat, že právě tyto vstupy musel použít, neboť to bylo nevyhnutelné. K označení
rozpočtu za nezávazný je ovšem vhodné další podrobnější ustanovení ve smlouvě, např. o tom, od
jakých subdodavatelů bude zhotovitel nakupovat a v jaké době.
Aby nebyla ztížena otázka důkazů a komplikovaného výpočtu (rozpočty totiž obsahují
desítky, mnohdy stovky položek), není vyloučeno sjednat nezávaznost rozpočtu jen u položek
rozhodujících. Nesouhlasí-li objednatel se zvýšením ceny, určí její zvýšení soud na návrh
zhotovitele.
Zhotoviteli však zaniká nárok na určení zvýšení ceny podle ustanovení o rozpočtu s
nezaručenou úplností, jestliže neoznámí nutnost překročení rozpočtové částky a výši požadovaného
zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, kdy se ukázala jeho nevyhnutelnost (nikoli tedy, kdy k
tomu došlo, ale kdy se tak ukázala jeho nevyhnutelnost).
Ustanovení o rozpočtu s nezaručenou úplností a o rozpočtu nezávazném chrání zhotovitele.
Obecně by nebylo možné vyloučit, že zvýšení by mohlo být řádově vyšší. Proto zákoník obsahuje i
text, kterým chce prospívat objednateli.
Objednatel může bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, požaduje-li zhotovitel podle
příslušných ustanovení občanského zákoníku zvýšení
ceny, jež přesahuje o více než 10% cenu stanovenou na základě rozpočtu. V tomto případě je
objednatel povinen nahradit zhotoviteli část ceny odpovídající rozsahu částečného provedení díla
podle rozpočtu.
5. Jak se týká provedení kontroly právních poměrů mezi objednatelem a jinými osobami?
prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
ODPOVĚĎ
Provedení kontroly se nedotýká právních poměrů mezi objednatelem a jinými osobami, zejména
osobami, jimž je určen nebo od nichž pochází předmět kontroly. Provedení kontroly je vztahem mezi
dvěma subjekty a nedotýká se jiných právních vztahů. Kontrolní osvědčení vystavené kontrolorem vůči
objednateli kontroly nemůže nahradit oznámení vad objednatelem, nemůže obecně nahradit ani prohlídky
zboží objednatelem.
Jestliže kontrolor neprovedl kontrolu řádně, nevznikají mu nároky na odměnu, resp. na
nutné a účelně vynaložené náklady, a objednatel může po uplynutí doby stanovené pro provedení
kontroly od smlouvy odstoupit. Objednatel pak může postupovat podle ustanovení upravujících
odpovědnost za škodu, případně smluvní pokutu, byla-li sjednána. Kontrolor je povinen nahradit škodu
způsobenou porušením povinnosti provést řádně kontrolu, jen pokud tato škoda nemůže být nahrazena
uplatněním nároku objednatele vůči osobě odpovědné za vadné plnění, jež je předmětem kontroly.
Prvotní je vždy náhrada škody odpovědné osoby, odpovědnost kontrolora je až druhotná.
Jako náhradu škody však nemůže objednatel požadovat náhradu toho, co opomenul včas oznámit
nebo vymáhat vůči osobě odpovědné za vadné plnění předmětu kontroly, nebo toho, co objednatel nemůže
vymáhat vzhledem k ujednání uzavřenému s touto osobou, jež takový nárok po provedené kontrole
vylučuje.
Kontrolor nahradí škodu způsobenou porušením povinnosti provést kontrolu řádně v tom
rozsahu, v jakém objednatel nemůže účinně dosáhnout náhrady uplatněním práva z vadného plnění vůči
tomu, kdo plnil kontrolovaný předmět. Kontrolor povinnost k náhradě škody nemá, opomenul-li
objednatel vymáhat své právo vůči třetí osobě včas nebo nemůže-li je vymáhat vzhledem k tomu, co s
třetí osobou ujednal – viz § 2660 odst. 1 obč.
zák.
Omezení podle § 2660 odst. 1 obč. zák.
neplatí, ujistil-li kontrolor objednatele, že bez ohledu na rozsah a způsob kontroly zjistí všechny
vady, nebo ujistí-li objednatele, že kontrolní osvědčení je úplné a správné.
Půjde-li o případy, kdy je vykonavatel povinen nahradit škodu způsobenou porušením
povinnosti provést řádně kontrolu, přecházejí na něho zaplacením této náhrady nároky, které má
objednatel vůči osobě odpovědné za vadné plnění předmětu kontroly tak, jako by mu byly tyto nároky
postoupeny. Jedná se o případ zákonné
cese
.6. Akcionář nesplatil emisní kurs jím upsaných akcií včas. Jaké z toho pro něj plynou
následky?
JUDr. Tomáš Dočkal
ODPOVĚĎ
Pokud akcionář upíše akcie akciové společnosti, tak mu vzniká subjektivní povinnost
splatit jejich emisní kurs, a to stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě
(§ 17 odst. 1 z. o. k.). Tato lhůta mu může být
podle § 344 odst. 1 z. o. k. určena stanovami
nebo rozhodnutím valné hromady o zvýšení základního kapitálu.
Avšak, jak plyne z § 344 odst. 1
in
fine
z. o. k., musí akcionář splatit emisní kurs jím upsaných akcií bez ohledu na určenou lhůtu,
nejpozději do jednoho roku ode dne vzniku akciové společnosti (při úpisu akcií při založení akciové
společnosti) nebo ode dne účinnosti zvýšení základního kapitálu (při úpisu akcií při zvýšení
základního kapitálu akciové společnosti).Pokud akcionář nesplatí emisní kurs jím upsaných akcií včas, pak nesplnil svou subjektivní
vkladovou povinnost, s čímž právní úprava akciových společností spojuje četné následky.
Ještě před samotným výčtem následků je nutno zdůraznit, že i po uplynutí lhůty ke splacení
emisního kursu tato akcionářova subjektivní povinnost stále trvá.
Pokud akcionář nesplatí emisní kurs jím upsaných akcií včas, dostává se se splněním této
své subjektivní povinnosti do prodlení. S tím
zákon o obchodních korporacích v
§ 344 odst. 2 spojuje vznik sankční subjektivní
povinnosti uhradit úrok z prodlení z dlužné částky. Výše tohoto úroku z prodlení je podle téhož
ustanovení dvojnásobek sazby úroku z prodlení stanovené § 2
nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Současně vzniká společnosti oprávnění vyzvat tohoto svého akcionáře, aby emisní kurs
splatil v dodatečné lhůtě určené stanovami, jinak v délce 60 dnů ode dne doručení výzvy
(§ 345 odst. 1 z. o. k.). Neučiní-li tak tento
akcionář, pak jej společnost rozhodnutím představenstva ze společnosti vyloučí (avšak pouze pro
akcie s nesplaceným emisním kursem) nebo přijme jiné opatření
(§ 345 odst. 2 z. o. k.). Takto vyloučenému
akcionáři navíc vzniká podle § 345 odst. 3 z. o.
k. subjektivní povinnost ručení za splacení emisního kursu jím upsaných, avšak nesplacených
akcií.
Dalším následkem nesplnění vkladové povinnosti je, že akcie, jejíž emisní kurs nebyl
splacen, nemůže být vydána (§ 256 odst. 2 z. o.
k.). Namísto ní může být vydán zatímní list (§
256 odst. 2, § 285 z. o. k.), v nějž budou
vtělena akcionářova oprávnění a subjektivní povinnosti, jinak – v případě nevydání zatímního listu,
tato akcionářova oprávnění a subjektivní povinnosti představují tzv. nesplacenou akcii.
Velmi citelným následkem je pro akcionáře, který včas nesplnil svou vkladovou povinnost,
že podle § 426 písm. a) z. o. k. nemůže u
akcií, u nichž je v prodlení se splacením emisního kursu, vykonávat hlasovací práva.