Vybraná problematika smluvního práva v novém občanském zákoníku

Vydáno: 34 minut čtení
Vybraná problematika smluvního práva v novém občanském zákoníku
Ing.
Libor
Novotný
Smluvní právo je součástí práva závazkového, které nalezneme v § 1721 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), který určuje, že závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá, přičemž
ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění
jako na pohledávku a
dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit
. Podle § 1723 odst. 2 občanského zákoníku pak platí, že ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností. Samotná problematika smlouvy je upravena v § 1724 až 1788 občanského zákoníku. Již v § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku však nalezneme, že soukromé právo spočívá mimo jiné zejména na zásadách, že daný slib zavazuje a
smlouvy mají být splněny
.
Připomeňme, že podle § 3028 občanského zákoníku se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1.1.2014). Pokud není stanoveno jinak, pak se ustanoveními občanského zákoníku řídí i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, přičemž jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy, pokud není stanoveno jinak. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Blíže viz společná, přechodná a závěrečná ustanovení občanského zákoníku.
V zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“), byla právní úprava související se smlouvou mimo jiné v § 43, kde bylo vymezeno, že účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Se smlouvou jsme se mohli setkat i v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy například § 409 až 470 byl věnován kupní smlouvě, § 489 až 496 smlouvě o koupi najaté věci, § 536 až 565 smlouvě o dílo a § 566 až 576 smlouvě mandátní.
Podle občanského zákoníku projevují strany smlouvou vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. Platí také, že pokud považují strany smlouvu za uzavřenou, ačkoliv si ve skutečnosti neujednaly náležitost, kterou měly ve smlouvě ujednat, pak se hledí na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti. Pokud ovšem dala některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o urč