Dědictví, odkaz, darování pro případ smrti a daň z příjmů

Vydáno: 32 minut čtení
Dědictví, odkaz, darování pro případ smrti a daň z příjmů
Ing.
Ivan
Macháček
V příspěvku si uvedeme rozlišení mezi dědickým právem a darováním pro případ smrti dle jednotlivých ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“) a následně si rozebereme daňové povinnosti osoby spravující pozůstalost, včetně uplatnění nezdanitelných částí základů daně, odpočtů od základů daně a slev na dani u zůstavitele (podnikatele, zaměstnance). Uvedeme si daňové řešení bezúplatného příjmu nabytého na základě dědictví nebo odkazu a na základě darování pro případ smrti. Budeme se rovněž zabývat odpisováním zděděného hmotného majetku zahrnutého v obchodním majetku zůstavitele a odpisováním zděděného soukromého majetku zůstavitele, pokud dědic tento hmotný majetek bude používat ke svému podnikání nebo k pronájmu.
1. Dědické právo dle nového občanského zákoníku
Dědickým právem se zabývá hlava III. ObčZ, a to v § 1475 až § 1720 zákona. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona, přičemž tyto důvody mohou působit i vedle sebe.
Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele
, přičemž dle § 1670 ObčZ nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.
Pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.
Pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li k jeho vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl (blíže § 1642 až § 1657 ObčZ).
Závěť
je blíže specifikována v § 1494 až § 1581 ObčZ. Závěť
je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.
Tak zvaným dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Zůstavitel může závětí dle § 1553 ObčZ
povolat vykonavatele závěti
a případně určit, jaké má povinnosti a zda a jak bude odměňován. Zůstavitel může dále dle § 1556 ObčZ
povolat správce pozůstalosti
nebo některé její části a případně určit, jaké má povinnosti a zda a jak bude odměňován.
Dědická smlouva
je specifikována v § 1582 až § 1593 ObčZ.
Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka, a druhá strana to přijímá
. Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny. Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí. Dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal za svého života podle libosti.
Zřízení odkazu
je vymezeno v § 1594 až § 1632 ObčZ.
Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu.
Odkazovníkem může být jen osoba způsobilá dědit. Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro své nástupce smrtí zůstavitele.
Závěť i dovětek může zůstavitel jednostranně odvolat, naopak dědickou smlouvu lze odvolat pouze dohodou obou smluvních stran.
Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, pak podle § 1677 ObčZ spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti.
Správce pozůstalosti po smrti zůstavitele samostatně obstarává záleži