K uzavírání smluv

Vydáno: 23 minut čtení

V rámci smluvního vztahu je vždy rozhodující především vznik a ukončení tohoto vztahu. To platí pro všechny smluvní vztahy, ať jsou při koupi, zhotovení díla či například při smlouvách příkazních. V současné době již uplynul určitý čas od účinnosti (k 1.1.2014) občanského zákoníku . Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z toho vzniklé, se přitom zásadně řídí i nadále dosavadními předpisy.1) Vztahy vzniklé od účinnosti občanského zákoníku pak zásadně podléhají jeho úpravě.

K uzavírání smluv
prof. JUDr.
Karel
Marek,
CSc.,
VŠFS Praha
Příznivý průběh obchodních případů (bez nepříznivých důsledků), realizace, eventuálně aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitována zejména úrovní obsahu právních předpisů, úrovní smlouvy i kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a rychlostí a kvalitou rozhodování sporů.
Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a aplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů práva.
Rozhodující význam má přitom výběr smluvního partnera a vhodná volba zajišťovacích prostředků.
Občanský zákoník se inspiroval a
de lege ferenda
se můžeme nadále inspirovat mezinárodními úmluvami i národními úpravami v rámci jiných zemí a jejich zkušenostmi.2) Například odsouhlasí-li
akceptant
všechny podstatné části smlouvy a navrhne změnu některých částí nepodstatných, například odkazem na některé obchodní podmínky, pak, pokud
oferent
nevyjádří včas svůj nesouhlas, se naplní domněnka, že smlouva byla uzavřena ve znění vyjádřeném akceptantem.
Měli bychom se poté v oblasti kontraktace inspirovat i tzv. Společným referenčním rámcem, resp. Akademickým společným referenčním rámcem (DFCR), který je významným evropským výstupem na cestě k další harmonizaci těchto otázek.3)
Jeho tvůrci uvádějí, že předkládaný návrh (podobně jako předchozí obdobné výstupy) v mnoha směrech překračuje hranici smluvního práva. Jednak se to týká ustanovení právních jednání obecně, dále také zahrnuje širokou škálu ustanovení spadajících do širšího obligačního práva, jako jsou mimosmluvní závazky (náhrada škody, bezdůvodné obohacení apod.). Akademický společný referenční rámec se člení na tzv. knihy.
V Knize I. je obsaženo několik málo ustanovení, která slouží spíše jako návod k použití díla. Do knihy II. a III. byly převzaty výsledky práce Komise pro evropské smluvní právo (PECL), a obsahují tedy v našem pohledu obecnou část závazkového práva.
V Knize II. „Smlouvy a ostatní právní jednání“ tak byly zahrnuty otázky obecné (kap. 1), zahrnující mimo jiné svobodu smluvních stran, zvyky a zvyklosti, formu právních jednání apod.
Kniha III. se zabývá povinnostmi a korespondujícími právy. Zde se nacházejí definice a některé zásady, jako zásada dobré víry, nediskriminace apod. Ve druhé kapitole je upraveno splnění, tedy místo, čas, alternativní způsoby, plnění prostřednictvím jiného, způsoby placení, nepřijetí plnění, náklady plnění. Kapitola 3 je věnována důsledkům nesplnění, tedy prodlení.
Knihy IV. až X. vycházejí z výstupů uveřejňovaných již dříve v edici PEL, a tvoří vlastně „zvláštní část“ závazkového práva.
Volnější právní úpravu (zčásti obdobnou úpravě v jiných zemích), než byla úprava obchodněprávní, přináší pak i