Svědek v daňovém řízení - výběr z judikatury správních soudů

Jedním z častých problémů je přítomnost daňového subjektu u výslechu svědků. Dle § 96 odst. 5 daňového řádu: „Daňový subjekt má právo být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky v rámci dokazovaní svých práv a povinností. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.“

Správcům daně se však ne vždy přítomnost daňového subjektu u výslechu svědka hodí. Někdy mohou být obavy finančního úřadu oprávněné (možné ovlivňování svědka, který se např. bojí vypovídat proti daňovému subjektu). V jiných případech jsou pak oprávněné obavy daňového subjektu (možnost tendenčního či návodného výslechu ze strany správce daně, který může výslech směřovat ne vždy ke zjištění objektivní skutečnosti, ale např. cíleně na podporu své „vyšetřovací“ verze zaměřené proti daňovému subjektu a opomíjet fakta hovořící v jeho prospěch). Proto se v praxi můžeme setkat někdy se snahou správce daně vyslechnout určité osoby mimo režim svědka a zabránit tak účasti daňového subjektu na jeho výslechu.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 2 Afs 24/2007-119 ze dne 30.1.2008, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2008 pod č. 1572/2008)

Komentář k judikátu č. 1

Možnost být přítomen výslechu svědků je jedním z důležitých práv daňového subjektu. I v případě, že svědek je vyslechnut jiným orgánem (např. policií), není možno daňovému subjektu upírat možnost být přítomen výslechu a klást otázky. Pokud tedy daňový subjekt projeví zájem, je nutno výslech svědka, který již vypovídal např. před policií, zopakovat a případné rozpory odstranit. Dnes tuto možnost obsahuje výslovně i daňový řád v § 93 odst. 3. V daném případě se správce daně spokojil s výpovědí svědka získanou od policejních orgánů a opakovaný výslech neprovedl. Tento postup Nejvyšší správní soud neakceptoval.

Právní věta

„Listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků podaných v jiných řízeních o právech a povinnostech než v daňovém řízení, v němž má dotyčná listina sloužit jako důkaz, mohou být podkladem pro rozhodnutí, není-li to na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky, byly-li pořízeny i v jiných ohledech v souladu se zákonem a dostaly-li se do sféry správce daně zákonným způsobem (§ 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Uvedené listiny musí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily. V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy provedenými v daňovém řízení, je třeba tento rozpor odstranit, a to zpravidla výslechem dotyčných svědků.“

Shrnutí k judikátu

Stěžovatel žalovanému vytýkal, že správce daně při svém rozhodování měl nezákonně použít důkazní prostředky (protokoly z výslechů svědků) získané z řízení, která se netýkala daňového subjektu. Stěžovatel měl za to, že mu tak byla odňata možnost klást těmto svědkům otázky.

Je-li prováděn důkaz výslechem svědka, má daňový subjekt právo být o provádění svědecké výpovědi správcem daně včas vyrozuměn, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (§ 31 odst. 2 věta třetí ZSDP). Smyslem a účelem takového vyrozumění je přirozeně umožnění daňovému subjektu být výslechu přítomen a klást svědkovi otázky [viz § 16 odst. 4 písm. e) ZSDP]. Vystavení svědka otázkám daňového subjektu zvyšuje zpravidla přesvědčivost a informační hodnotu, a tím i věrohodnost jeho výpovědi, neboť se svědek k rozhodným otázkám vyjádří v logice náhledu jak správce daně, tak stěžovatele a oba tyto náhledy tak lze konfrontovat a vyhodnotit. Zajištění reálné možnosti účasti při výslechu svědka je proto jedním z klíčových parametrů hodnocení zákonnosti provádění takového důkazu a jakémukoli jeho obcházení je třeba důsledně bránit. Klíčovou vlastností svědecké výpovědi, odlišující ji od jiných důkazních prostředků, je rovněž její nezprostředkovanost - svědek vypovídá za přítomnosti pracovníka správce daně i daňového subjektu, a závěry o věrohodnosti a relevanci jeho výpovědi proto lze činit i z jeho nonverbálního projevu a celkového dojmu, kterým působí. V rozporu se zákonem proto je snaha správce daně o účelové vyhýbání se výslechu svědků a jejich nahrazování listinnými důkazy, například protokoly o výslechu pořízenými v jiných řízeních o právech a povinnostech.

Listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, mohou ovšem být za splnění určitých podmínek také podkladem pro rozhodnutí: V první řadě musí být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení (tj. zejména nesmí být v jiném řízení pořízeny účelově proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky).

V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy provedenými v daném daňovém řízení, je třeba tyto rozpory odstranit, přičemž - je-li možno příslušného svědka předvolat - nejvhodnější cestou zpravidla bude jeho výslech, při němž mu budou nejasnosti předestřeny.

Svědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje-li to daňový subjekt, ledaže se jedná o požadavek vedený toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení (např. požadavek na výslech svědka, který se zdržuje v cizině, zjevně se nehodlá do ČR k výslechu dostavit, takže jeho předvolávání k výslechu bude neúčelné, a jeho výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem, zejm. cestou mezinárodní spolupráce v daňových věcech).

Obsah výpovědi svědka Ctibora Š., učiněné dne 14.3.2003 před Finančním úřadem pro Prahu 10, nepochybně neodpovídal obsahu jeho výpovědi před Policií ČR.

Žalovaný se nicméně nesoulad v obsahu obou výpovědí nesnažil odstranit a Ctibora Š. již k věci znovu nevyslechl, třebaže mu stěžovatel předložil prohlášení jmenovaného, vyhotovené formou notářského zápisu ze dne 7.10.2003, v němž se pan Š. pokusil rozpor ve svých výpovědích vysvětlit. Rozpor ve výpovědích pana Š., k jehož objasnění nedošlo, byl přitom - vedle obsahu výpovědi svědka L. a svědka M. - klíčovým důvodem pro závěr správce daně o tom, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno. Podobně žalovaný posoudil důkazní hodnotu výpovědi svědka M., aniž by se snažil rozpory v jeho výpovědi odstranit. Na základě toliko těchto rozporných výpovědí a aniž by provedl i jiné důkazy, jež mohly významně přispět ke zjištění skutkového stavu a jejichž provedení stěžovatel fakticky navrhoval (výslech jeho zaměstnanců), pak žalovaný usoudil, že stěžovatel neunesl svoje důkazní břemeno.

Žalovaný neporušil zákon tím, že v daném případě jako důkaz použil listiny zaznamenávající obsah výpovědí svědků Š. a M.; samy o sobě tyto listiny jako důkaz mohly být v daňovém řízení ve věci stěžovatele použity. Žalovaný však tím, že se rozpory ve výpovědích obou svědků, jež vyplývaly z obsahu uvedených listin s dalšími důkazy, nepokusil odstranit, zejména výslechem těchto osob, zásadním způsobem porušil svoji povinnost zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti co nejúplněji. I toto pochybení samo o sobě mělo vést Městský soud v Praze ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Soud tak však neučinil, takže i pro důvodnost jádra této stížní námitky (neboť stěžovateli byla za dané situace skutečně odňata možnost uvedeným osobám klást otázky, přičemž právě jejich výslech byl vhodným a za dané situace potřebným prostředkem k zjištění skutkového stavu) podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost stěžovatele důvodná.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 34/2011-67 ze dne 20.3.2012)

Komentář k judikátu č. 2

Ne vždy se podaří daňovému subjektu být přítomen všech jednání, které finanční úřad vede v jeho věci. Správce daně provedl místní šetření u daňové poradkyně a daňový subjekt k tomu nepřizval. Dále bylo zpochybňováno neprovedení opakovaného výslechu u některých sporných svědků. Ani v jednom případě nebyl daňový subjekt úspěšný, místní šetření u daňové poradkyně nebylo uznáno jako výslech svědka a též opakovaný výslech dalších svědků by byl dle názoru soudu bez významu.

Z rozsudku plyne, že mohou být jednak místní šetření konaná za účelem získání důkazů (tam by právo daňového subjektu být přítomen přicházelo v úvahu) a místní šetření prováděná pouze za účelem dovysvětlení již získaných důkazů a nezískání důkazů nových (zde daňový subjekt již právo své přítomnosti nemá). Takovýto rozsudek se však může jevit pro praxi velmi těžko zobecnitelný, protože „narýsovat“ obecnou hranici mezi oběma póly je v praxi skoro nemožné.

Shrnutí k judikátu

V první námitce stěžovatel namítal nesprávné posouzení své neúčasti při místním šetření 3.8.2009. Krajský soud k tomu především uvedl, že z protokolu o tomto šetření je zřejmé, že jeho účelem bylo výhradně zjištění způsobu plateb a využití terminálu v horské chatě Kleť (čili nikoliv v provozovně stěžovatele); předmětné skutečnosti zjišťoval správce daně z účetnictví a dalších listin třetí osoby. Nad rámec těchto skutečností nebyla činěna výpověď, přítomná daňová poradkyně nanejvýš podávala vysvětlení k předkládaným dokumentům.

Kasační soud shledal ze správního spisu tyto rozhodující okolnosti: správce daně provedl řadu důkazů ke zjištění skutkového stavu, neboť mu vznikly vážné pochybnosti o údajích uváděných stěžovatelem. Zejména vyslechl řadu svědků, mezi nimi i V. M. Jeho výpověď ohledně účelu používání platebních karet u stěžovatele považoval správce daně za nevěrohodnou, neboť zejména byla v rozporu s výpověďmi ostatních svědků. Jmenovaný svědek vypověděl, že platební kartou neplatil útratu za zkonzumované nápoje a poskytnuté služby, ale že tímto způsobem provedl v baru výběr hotovosti; podle jeho slov šlo o praxi běžnou v obdobných podnicích, např. v horské chatě, kde byl on sám zaměstnán. K ověření závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědka M. provedl správce daně místní šetření u společnosti MONEKON, s. r. o., která vedla účetnictví svědkova zaměstnavatele. Při něm správce daně zjišťoval z účetnictví za roky 2007 a 2008 skutečnosti týkající se plateb zákazníků platebními kartami v horské chatě Kleť. Monika Jandová, která za společnost MONEKON, s. r. o., jednala, podávala v průběhu místního šetření vysvětlení, zejména ke způsobu účtování plateb zákazníků za zboží a služby.

Námitce stěžovatele nelze přisvědčit. Jak správně uvedl krajský soud, vyjádření Moniky Jandové nelze považovat za výpověď svědka (ani osoby přezvědné), nelze tudíž správci daně vytýkat nezákonně získaný důkaz výslechem svědka. Jak vyplývá z protokolu o místním šetření, podaná vysvětlení se týkala výhradně skutečností zjištěných z účetních dokladů, jednalo se pouze o jejich dovysvětlení, nebyly tím sdělovány skutečnosti nové.

Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že byl opomenut s vyrozuměním o místním šetření a umožněním účasti na něm. Také jím poukazovaná se na posuzovanou věc nevztahuje. Všechny tři rozsudky kasačního soudu, jichž se stěžovatel dovolal, se týkají okolností provádění výslechu svědka, znalce, popř. osoby přezvědné. Soud dospěl k závěru, že provádí-li správce daně výslech takové osoby, ať již při ústním jednání či místním šetření, má daňový subjekt právo být výslechu přítomen a sám také pokládat otázky. Jak ale výše uvedeno, o důkaz výslechem se v daném případě nejednalo, citované odkazy jsou proto nepřípadné. Pro stěžovatele kladný závěr nelze dovodit ani aplikací závěrů kasačního soudu vyjádřených v rozsudku prvního senátu Nejvyššího správního soudu (čj. 1 Afs 29/2009-91 z 23.4.2009). V něm soud vyslovil, že daňový subjekt má právo účastnit se místního šetření, „jehož cílem je získat důkaz vedoucí ke stanovení daňové povinnosti“. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Skutečnosti zjištěné při místním šetření neměly sloužit přímo k získání důkazů vedoucích ke stanovení daňové povinnosti stěžovatele; správce daně pouze prováděl jeden ze způsobů ověření svého závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědka M., k němuž dospěl po předchozím dokazování.

Přítomnost daňového subjektu nemohla také nikterak poznatky získané při místním šetření zvrátit, nemohla tedy vést k jinému meritornímu rozhodnutí. Smyslem toho, aby se daňový subjekt mohl účastnit ústních jednání a místních šetření, při nichž jsou získávány a prováděny důkazy, je dodržování zásady rovnosti zbraní, projevující se právě v možnosti seznámit se s veškerými důkazy přímo, nikoliv teprve v určitém shrnutí správce daně apod., a případně tyto důkazy včas vyvrátit, případně je učinit nevěrohodnými. V daném případě však nešlo o získávání důkazů, ale o ověřování věrohodnosti důkazu již získaného a provedeného.

Kasační soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že se krajský soud dopustil v řízení vady, která mohla mít vliv na rozhodnutí o věci samé, protože neprovedl znova dokazování výslechem svědků, a že se nezabýval dostatečně tím, jak správci daně hodnotili důkazy. Krajský soud se velmi podrobně zabýval problematikou dokazování, vyložil, k jakým skutečnostem byli svědci vyslechnuti a co z jejich výpovědí vyplynulo. Dospěl k závěru, že správci daně z takto zjištěných skutečností dovodili správný skutkový závěr. Soud rovněž velmi pečlivě vysvětlil, proč některým svědkům nebylo možno uvěřit: výpověď V. M. byla v rozporu s výpověďmi jiných hostů a její nepravdivost potvrdil i výsledek místního šetření; nevěrohodnost výpovědí zaměstnankyň stěžovatele vyplynula jak z jejich rozporů s výpověďmi hostů, tak také z rozporů mezi nimi navzájem a dále i z rozporu s listinnými důkazy (výpisy z účtu). Krajský soud tedy dostatečně vysvětlil, jaké okolnosti jej vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědí, jimiž měly být dle stěžovatele prokázány skutečnosti jím tvrzené. Uvedenými důkazy tedy nebyla stěžovatelova tvrzení prokázána. Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, že nebylo nutno zopakovat dokazování; takový postup by naopak byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. Kasační soud nadto považuje za vhodné poznamenat, že se naopak „tendenční a účelová“ jeví tato stěžovatelova námitka, dovozuje-li se jí nevěrohodnost svědků jen proto, že „připustili konzumaci alkoholu“ v nočním podniku; výslechy byly vedeny mimo jiné pro zjištění způsobu plateb za konzumaci alkoholu, který tedy byl samotným předmětem šetření. Oslabení vnímání či paměti svědků je pouhá spekulace stěžovatele. Stav opilosti byl v rámci dokazování připuštěn pouze ojediněle, navíc na přímý dotaz zástupce stěžovatele, aniž svědek namítl ztrátu paměti apod. Svědecké výpovědi hostů se naopak soudu (stejně jako soudu krajskému i správcům daně) jeví konzistentní s dostatečnou důkazní silou.

Z uvedeného vyplývá, že námitky stěžovatele nebyly důvodné.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 87/2014-50 ze dne 16.4.2015)

Komentář k rozsudku č. 3

Správce daně vyslechl místopředsedu představenstva jako svědka, a v tomto smyslu jej také poučil. Následně však uvedl, že se nejednalo o výslech svědka, ale o výslech daňového subjektu samotného. Nejvyšší správní soud sice došel k závěru, že označení člena statutárního orgánu jako svědka nebylo správné, nicméně žádné negativní důsledky pro správce daně z toho nevyvodil.

Shrnutí k judikátu

Kasační námitkou je tvrzená podstatná vada dokazování v daňovém řízení, která má spočívat v tom, že žalovaný zjištění učiněná z výpovědi Ing. Ch. posoudil jako pouhá tvrzení daňového subjektu. Krajský soud ohledně předmětné námitky dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud výpověď Ing. Ch. hodnotil jako tvrzení stěžovatele, když zjistil, že jmenovaný je místopředsedou představenstva, tedy členem statutárního orgánu stěžovatele. Na uvedeném závěru dle krajského soudu nemění nic ani způsob, kterým dle obchodního rejstříku jednají za stěžovatele členové statutárního orgánu.

Žalovaný výpověď Ing. Ch. posoudil jako sdělení daňového subjektu, protože místopředseda představenstva nemůže být v pozici svědka.

Nejvyšší správní soud se i při posuzování této sporné právní otázky ztotožnil se závěrem krajského soudu a žalovaného, neboť postavení svědka v jakémkoli řízení (ať už správním či soudním) se obecně vyznačuje především tím, že svědkem je ten, kdo má vypovídat o skutečnostech, které se týkají jiných osob, nikoli svědka samotného (tento závěr pro daňové řízení výslovně stanoví § 96 odst. 1 věta první daňového řádu). Pro srovnání je možno odkázat na podrobnější úpravu postavení svědka v předpisech občanského práva procesního. Občanský soudní řád (jehož ustanovení o postavení svědka se s ohledem na § 64 s. ř. s. uplatňují i v soudním řízení správním) stanoví, že výslech fyzické osoby, která má vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, se provede jako výslech účastníka řízení, nikoliv jako výslech svědka (§ 126a o. s. ř. ve spojení s § 131 o. s. ř.). Ve vztahu k daňovému řízení se pak Nejvyšší správní soud s těmito závěry ztotožnil v rozsudku ze dne 26.1.2011, čj. 5 Afs 6/2010-101.

Vypovídal-li tedy v posuzované věci Ing. Ch. ke skutečnostem týkajícím se stěžovatele, nevypovídal o skutečnostech, které by se týkaly jiných osob, protože byl v rozhodné době jako místopředseda představenstva stěžovatele členem jeho statutárního orgánu. Jeho výpověď v daňovém řízení proto nemohla být hodnocena jako výpověď svědka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.11.2013, čj. 8 Afs 51/2013-46).

Skutečnost, že správce daně při výpovědi Ing. Ch. postupoval dle ustanovení § 96 daňového řádu, však sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost pořízení předmětné výpovědi nebo nezákonnost daňového řízení. Nejedná se o natolik závažné pochybení, které by v daném případě způsobilo nezákonnost rozhodnutí žalovaného.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou, a proto ji zamítl.

Komentář k judikátu č. 4

Správce daně provedl mezinárodní dožádání - lucemburská daňová správa vyslechla svědka. Účast českému daňovému subjektu povolena nebyla, lucemburské právo nic takového neumožňuje. Tento postup nebyl shledán jako nezákonný. Povinností českých finančních orgánů je snažit se zabezpečit možnost účasti českého daňového subjektu na výslechu svědka v zahraničí. Pokud to však zahraniční vnitrostátní právní úprava neumožňuje, nelze po českém úřadu nic požadovat. Hodnota takové svědecké výpovědi je však výrazně nižší a ještě dále se snižuje, pokud zahraniční úřad oznámí jen výsledek a nikoli postupy, jakým k němu došel.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 288/2014-38 ze dne 22.4.2015)

Shrnutí k judikátu

Procesním postupem a hodnocením důkazů získaných na základě mezinárodního dožádání u zahraničních správců daně se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozhodnutí ve věci Sabou. V rámci tohoto řízení byla Soudnímu dvoru Evropské unie položena mj. otázka, zda má daňový subjekt právo účastnit se výslechu svědků v dožádaném státě v průběhu vyřizování žádosti o poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS a zda je dožádaný členský stát povinen předem vyrozumět daňový subjekt o tom, kdy bude výslech prováděn, pokud by byl o to dožadujícím členským státem požádán.

Soudní dvůr rozsudkem ze dne 22.10.2013 ve věci C-276/12 odpověděl, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem. Současně připustil, že právo členského státu může daňový subjekt zapojit do různých etap shromažďování informací, zejména do výslechu svědků. Správce daně dožádaného státu se při své činnosti řídí vlastními procesními pravidly, nikoliv normami českého práva (bod 35 rozsudku Soudního dvora).

Z uvedeného je více než zřejmé, že po zahraniční daňové správě nelze požadovat, aby postupovala podle procesních norem českého daňového práva, tedy aby například vždy prováděla výslech svědka za účasti českého daňového subjektu.

Tyto závěry žádným způsobem neoslabují premisy, že zajištění reálné možnosti účasti při výslechu svědka je jedním z významných parametrů hodnocení zákonnosti provádění takového důkazu a jakémukoli jeho obcházení je třeba důsledně bránit. Klíčovou vlastností svědecké výpovědi, odlišující ji od jiných důkazních prostředků, je rovněž její nezprostředkovanost - svědek vypovídá za přítomnosti pracovníka správce daně i daňového subjektu a závěry o věrohodnosti a relevanci jeho výpovědi proto lze činit i z jeho nonverbálního projevu a celkového dojmu, kterým působí. V rozporu se zákonem proto je snaha správce daně o účelové vyhýbání se výslechu svědků a jejich nahrazování listinnými důkazy, například protokoly o výslechu pořízenými v jiných řízeních (srovnej rozsudek NSS ve věci Sabou, odst. 62).

Požadavky řádného daňového procesu dle českého práva vyžadují, aby se správce daně pokusil umožnit českému daňovému subjektu účast na výslechu svědka správním orgánem dožádaného státu. Za neexistence mezinárodní nebo evropské úpravy, která by harmonizovala přeshraniční provádění důkazů v daňovém řízení, nic více na českém správci dani požadovat nelze. Pokud tedy český správce daně žádá o výslech svědka podle směrnice 77/799/EHS, měl by v zásadě požádat zahraniční správní orgán o umožnění účasti českého daňového subjektu na výslechu svědka v souladu s právem dožádaného státu. To samozřejmě za podmínky, že něco takového právo dožádaného státu vůbec umožňuje.

Pokud by dožádaný stát účast českého daňového subjektu na výslechu svědka s odkazem na své vnitrostátní předpisy odmítl, může správce daně použít jako důkaz informace týkající se výpovědi dané osoby. Půjde o listinu osvědčující uskutečněný výslech, z níž bude zpravidla patrný průběh výslechu, obsah položených otázek a odpovědi vyslýchané osoby, případně další důležité skutečnosti. Takový listinný důkaz musí být součástí veřejné části správního spisu, a musí být českému daňovému subjektu také předestřen. Daňový subjekt musí mít vždy možnost se k takovému důkazu vyjádřit a navrhnout případně další důkazy (srov. také rozsudek NSS ze dne 26.3.2009, čj. 5 Afs 51/2008-95). Může také zpochybnit informaci, která se ho týká a která byla poskytnuta daňové správě žádajícího členského státu, v souladu s pravidly a postupy platnými v daném členském státě. Přiměřeně to platí též pro situace, ve kterých český správce daně nevyzve dožádaný stát k umožnění účasti českého daňového subjektu na výslechu svědka, neboť z vlastní úřední činnosti ví, že právo dožádaného státu takovouto účast neumožňuje.

Správce daně musí k listině osvědčující výslech svědka v zahraničí, který byl proveden bez účasti českého daňového subjektu na tomto výslechu, přistupovat obezřetně. Neúčast českého daňového subjektu na výslechu svědka v zahraničí, byť by se tak tomu stalo v souladu s procesním právem dožádaného státu, totiž ovlivňuje výpovědní hodnotu informací takto získaných. Tomu přizpůsobí správce daně svůj postup v rámci zásady volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu).

Odlišná procesní pravidla či případná procesní pochybení dožádaného státu proto nelze přičítat k tíži českému správci daně. Je však nutné zdůraznit, že uvedené odlišnosti či pochybení nemohou zásadně snížit požadavek na správné a úplné zjištění skutkového stavu věci. Ostatně v otázce posuzování výpovědní hodnoty důkazů pořízených cestou směrnice 77/799/EHS odkázal Soudní dvůr plně na vnitrostátní právo dožadujícího se státu. Český správce daně musí na jedné straně vzít v úvahu princip důvěry v činnost orgánů jiných členských států Evropské unie, na druhé straně nesmí k takto získaným důkazním prostředkům přistupovat paušálně. Jak např. uvedla ve svém stanovisku generální advokátka J. Kokott, pouhé sdělení výsledku šetření dožádaným státem není v zásadě dostatečné, protože důkazní hodnota takové informace z pohledu procesního práva dožadujícího se státu je zpravidla velice omezená (stanovisko ve věci Sabou ze dne 6.6.2013, bod 80). Sdělí-li tedy dožádaný stát výsledek šetření, k němuž na základě dožádání dospěl, aniž informuje o postupech, kterými k tomuto výsledku došel, a o zdroji určité informace, je důkazní hodnota takové informace dle českého práva omezená, byť nikoliv nulová. Svůj význam může mít jen v celkovém důkazním kontextu, a to ve spojení s jinými důkazy. Neuvedení zdroje informace má vliv na výpovědní hodnotu důkazu, nemá však takový dopad, že by činilo informaci procesně nepoužitelnou.

Stěžovateli lze ze všech výše uvedených důvodů přisvědčit v tom, že neúčast daňového subjektu u výslechů svědků prováděného v rámci mezinárodního dožádání nemůže být sama o sobě vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 131/2013-48 ze dne 22.7.2014)

Komentář k judikátu č. 5

Stěžovatelka koupila pozemek od Ministerstva obrany se závazkem demoličních prací. Tento pozemek pak obratem prodala za nízkou cenu svému akcionáři již bez tohoto závazku. Daňově tak nemohla zohlednit ztrátu z prodeje těchto pozemků. Demolice provedena byla jinou firmou, o nákladech na demolici nebylo v účetnictví stěžovatelky účtováno. Závazek z titulu provedených demoličních prací vůči ministerstvu byl odepsán do výnosů, ale do základu daně zahrnut nebyl.

Z hlediska zaměření tohoto textu není podstatný daňový výsledek sporu, ale skutečnost, že soud odmítl jako svědky vyslechnout daňové a účetní poradce, protože jejich názor na správnost posouzení zaúčtování a daňového dopadu celé transakce nemůže být svědeckou výpovědí. Důkaz svědeckou výpovědí je vyhrazen pro zjištění stavu věci co do poznatků, které svědek získal na základě vlastních smyslových vjemů a rozumových vývodů učiněných na jejich základě. Hodnocení správnosti zaúčtování a daňových dopadů pak přísluší soudu a nikoli svědkům. Stěžovatelka mohla argumenty svých poradců uvést přímo v žalobě, nebyl důvod je vyslýchat jako svědky.

Shrnutí k judikátu

V měsíci lednu 2007 stěžovatelka nakoupila pozemky za kupní cenu ve výši 313 731 628 Kč, s tím, že z této transakce ji současně vznikl závazek do tří let od převzetí pozemků doplatit kupní cenu ve výši 257 421 720 Kč formou věcného plnění (demoličních prací).

Kupní smlouvou ze dne 11.4.2007 stěžovatelka nabyté pozemky prodala svému jedinému akcionáři a členovi představenstva P. B. za celkovou cenu 40 000 000 Kč. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že tato cena byla stanovena na základě posudku znalce a v důsledku § 196a obchodního zákoníku se od této ceny nemohla odchýlit, její tvrzení nemá ve spisovém materiálu oporu.

Kupní smlouva mezi stěžovatelkou a jejím jediným akcionářem závazek stěžovatelky (provedení demoličních prací) žádným způsobem nereflektuje. Kupní smlouva totiž neobsahuje ani obvyklou cenu pozemků bez provedení demoličních prací, ani cenu demoličních prací, či jakékoliv ustanovení o závazku kupujícího odstranit stavby na převáděných pozemcích, resp. o snížení jejich obvyklé ceny o náklady na demolici.

V návaznosti na provedení demoličních prací a z toho plynoucí zánik závazku uhradit Ministerstvu obrany zbývající část kupní ceny, byl v roce 2009 stěžovatelkou zaúčtován odpis závazku ve výši 257 421 720 Kč do výnosů.

Náklady na likvidaci staveb stěžovatelka nedoložila a v odvolání -stejně jako v žalobě - uvedla, že žádné náklady nevynaložila, neboť demoliční stavby prováděl P. B. - APB Plzeň.

Stěžovatelka v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2009 o tuto částku snížila svůj hospodářský výsledek, neboť má za to, že tato částka zaúčtovaná do výnosů roku 2009 souvisela s náklady neuznanými v předcházejících zdaňovacích obdobích, konkrétně s vyloučenou pořizovací cenou pozemků nad rámec tržeb z jejich prodeje na ř. 40 daňového přiznání za zdaňovací období roku 2007.

Krajský soud se ztotožnil se závěry správců daně, že celá částka 257 421 720 Kč je odpisem právně zaniklého závazku, tj. výnosem vstupujícím do základu daně. Stěžovatelka žádné výdaje, o které by se zaúčtovaný výnos v roce 2009 snížil, neprokázala.

Sporný výnos tak žádným způsobem nesouvisí s pro stěžovatelku nevýhodným převodem pozemků na P. B. Za obvyklých obchodních podmínek by stěžovatelka se souhlasem původního prodávajícího převedla na kupujícího vedle pozemků i svůj závazek na věcné plnění v podobě demoličních prací. S krajským soudem lze nepochybně souhlasit v tom, že skutečnost, že stěžovatelka v rámci soudního smíru s Ministerstvem obrany přistoupila na koupi pozemků za cenu ve výši 313 731 628 Kč, aby je obratem prodala svému jedinému akcionáři za cenu ve výši 40 000 000 Kč, je čistě jejím rozhodnutím.

Toto její rozhodnutí, tedy prodej pozemků jedinému akcionáři za výrazně nižší cenu, než se zavázala uhradit a z toho pramenící zákaz daňově zohlednit celou pořizovací cenu pozemků však žádným způsobem nesouvisí se splněním jejího závazku vůči zcela jinému subjektu, tj. Ministerstvu obrany. Splnění závazku stěžovatelkou nemá s nákladem, který nemohl být daňově uplatněn, žádnou souvztažnost.

Stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že neprovedl výslechy navrhovaných svědků, tj. daňových poradců, kteří navrhovali postupy účtování a pomáhali se zpracováním daňových přiznání. Tvrzení soudu, že otázka způsobu účtování je otázkou právního posouzení, které přísluší pouze soudu, není správné a výrazně stěžovatelku poškozuje. Spor spočívá na ryze odborném posouzení účetních a daňových operací z daňového hlediska, a proto měli být svědci vyslechnuti.

K namítanému nevyslechnutí svědků – daňových poradců, kteří navrhovali postupy účtování a pomáhali se zpracováním daňových přiznání, Nejvyšší správní soud uvádí, že důkaz svědeckou výpovědí je vyhrazen pro zjištění stavu věci co do poznatků, které svědek získal na základě vlastních smyslových vjemů a rozumových vývodů učiněných na jejich základě. Skutkové otázky, včetně vyloučení příslušné částky z výsledku hospodaření v roce 2009, nejsou ve věci sporné. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti v této souvislosti namítá, že svědci měli být vyslechnuti k odbornému posouzení účetních a daňových operací z daňového hlediska. Takové posouzení však skutečně přísluší soudům, nikoli svědkům, kteří tyto postupy stěžovatelce doporučili. Ostatně stěžovatelce nic nebránilo, aby jejich argumenty použila ve svých podáních soudům sama. Krajský soud se neprovedením navržených výslechů nedopustil žádného pochybení.

Kasační stížnost však nakonec úspěšná byla, ovšem nikoli z důvodu nevyslechnutí svědků. Nejvyšší správní soud nařídil podrobnější objasnění mezi náklady na demoliční práce a zánikem a oceněním závazku vůči ministerstvu demoliční práce provést.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Afs 23/2014-38 ze dne 5.3.2015)

Komentář k judikátu č. 6

Stěžovateli byla doměřena daň podle pomůcek. Ten nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědků a rozporoval též nevyslechnutí dalších navrhovaných svědků. Nejvyšší správní soud však dal zapravdu správci daně, protože došel k názoru, je výpověď klíčové svědkyně natolik odůvodňuje postup finančních orgánů, že výpověď dalších dílčích navrhovaných svědků by již situaci nemohla zvrátit.

Shrnutí k judikátu

Stěžovatel správci daně k prokázání svých výdajů předložil faktury vystavené společnostmi BRET, s. r. o., AIVE, s. r. o., a BH, s. r. o.; tato skutečnost není mezi stranami sporná. Podle názoru správce daně přesvědčivost těchto faktur snižují skutečnosti, že na předložených dokladech není uveden rozsah provedených prací, doklady neobsahují ani žádné přílohy, kde by byl upřesněn rozsah poskytovaných služeb. Správci daně z faktur vyplynuly i další nesrovnalosti - pochybnosti o příjemci plateb, k uvedeným fakturám stěžovatel neprokázal existenci smluv o dílo, faktury obsahují zcela obecné předměty plnění bez návaznosti na smlouvy, objednávky nebo předávací protokoly. Stěžovatel na výzvy správce daně sice reagoval a předložil daňovou evidenci, účetní doklady, faktury označených společností a výdajové doklady, žádné další písemné podklady vztahující se k jím uhrazeným zakázkám však nedoložil. Vedle těchto důkazů vyslechl správce daně svědky (Šárka Vidličková -jednatelka společnosti BRET, s. r. o., J. Mk., Anna Krynická - jednatelka společnosti AIVE, s. r. o., a BH, s. r. o., a A. Mr.), z jejich výpovědí spolehlivě nezjistil, kdo a v jakém rozsahu pro žalobce subdodavatelské práce prováděl, jaká částka byla za tyto práce skutečně vynaložena. Z výpovědí svědků rovněž vyplynuly pochybnosti, zda tito svědci stěžovatele vůbec znali, správce daně naopak zjistil, že některé faktury byly vystaveny na částky, které byly „nadiktovány“, tj. vystaveny bez skutečné opory v provedených pracích. Správce daně poté prostřednictvím dožádaných správců daně zjistil, že tyto společnosti nepodaly za rok 2007 daňové přiznání, jsou nekontaktní a v místě sídel neznámé, to rovněž zpochybnilo přesvědčivost vystavených faktur těmito společnostmi.

Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s hodnocením svědecké výpovědi J. Mk. Tato svědkyně na rozdíl od jiných svědků, kteří jednali či měli jednat jako zástupci společností, se kterými stěžovatel uzavíral obchody na prováděné práce, jako jediná souvisle popsala způsob plateb, vystavování faktur, zastupování společností. Ostatní svědci v podstatě vypověděli pouze tolik, že stěžovatele přímo neznali, vystavili plnou moc pro J. Mk. a o povaze a rozsahu stavebních prací, natož o účetnictví a souvisejících vztazích s objednavatelem nic zásadního nevypověděli. Z tohoto hlediska je podle názoru Nejvyššího správního soudu nezbytné nahlížet rovněž na navrhované svědecké výpovědi M. M. a pana Š. a na výslech pana D. P., jejichž význam má podle stěžovatele spočívat v tom, že tyto osoby jednaly se subdodavateli na stavbách, byli při placení za provedenou práci a měli prokázat, za jaké práce se platilo. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však se za situace, kdy ani z výpovědi J. Mk., coby osoby, v jejichž rukou se v podstatě koncentrovala jednatelská oprávnění všech označených subdodavatelů, a osoby, která faktury vystavovala, nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti o rozsahu prováděných staveb, nelze uspokojivě takové objasnění očekávat od osob provádějících či bezprostředně se podílejících na samotných pracích. Pokud tedy správce daně tyto navržené důkazy již neprovedl, neboť od nich nebylo lze čekat významné objasnění skutkového stavu, Nejvyšší správní soud tomuto postupu přisvědčil.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 71/2013-37 ze dne 20.2.2015)

Komentář k judikátu č. 7

Daňový subjekt nebyl schopen prokázat, že zboží u něj nalezené bylo již zdaněno spotřební daní. Navrhl svědky, kteří měli dosvědčit jeho obchodní praxi ve vystavování dokladů a účetní evidence. Při posuzování důvodnosti navrhovaných svědeckých výpovědí má daňový subjekt na jedné straně právo, aby byl správcem daně vyzván, jakým způsobem mají svědecké výpovědi objasnit sporný stav věci. V daném případě však ale zdůvodnění daňového subjektu nebylo shledáno jako dostatečné k provedení výslechu svědků - ke stejnému názoru došly finanční i soudní orgány.

Shrnutí k judikátu

Stěžovatel ve zdaňovacím období listopadu 2003 přiznal spotřební daň v celkové výši 1 726 172 Kč a v období prosince 2003 ve výši 365 532 Kč. Stěžovateli se však nijak nepodařilo prokázat, že vybrané výrobky zjištěné při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 13.2.2007 skutečně jsou výrobky, za něž byla spotřební daň již v roce 2003 zaplacena. Z důvodů, které jsou uvedeny níže, se zdejší soud, stejně jako městský soud, domnívá, že ani provedení navržených výslechů svědků by nemohlo vést k prokázání zdanění zjištěných výrobků (lihu).

Stěžovatel navrhl prokázání své obchodní praxe, kdy výroba, zdanění, zaplacení a vyskladnění výrobků měly být účetně evidovány dopředu (až o cca dva týdny) a předání zboží mělo být s odběrateli realizováno až posléze; to mělo prokázat věrohodnost předložených dokladů a zdanění vybraných výrobků.

Tyto důkazy nebyly provedeny s tím, že by dané svědecké výpovědi nepřinesly nové informace k danému daňovému řízení a prokázání zdanění vybraných výrobků. Jelikož daňové orgány nedostály své povinnosti, s ohledem na zmíněné rozložení důkazního břemene, aby vyzvaly stěžovatele k označení, k jakým konkrétním skutečnostem mají být svědci vyslechnuti a jaké konkrétní skutečnosti mají být jejich svědectvím potvrzeny či vyvráceny, zrušil městský soud rozhodnutí původního žalovaného.

Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu, vydal původní žalovaný dne 3.3.2011 rozhodnutí, v němž stěžovatele vyzval ke specifikaci skutečností, které mají být potvrzeny či vyvráceny na základě výslechu navržených svědků. Stěžovatel reagoval tak, že, zjednodušeně řečeno, měla být prokázána jím již dříve tvrzená praxe, při které údajně docházelo k časovému posunu mezi fakturací zboží a jejím fyzickým dodáním. Původní žalovaný pak ve svém rozhodnutí konstatoval, že „provedení výslechu svědků nemůže vzhledem k předpokládaným závěrům (osvětlení obchodní praxe) přispět k ozřejmění daného stavu“. Jak již bylo uvedeno, s tímto závěrem se posléze identifikoval i městský soud v rozsudku nyní napadeném kasační stížností.

S ohledem na již konstatovaný obsah správního spisu se Nejvyšší správní soud se závěrem městského soudu, potažmo původního žalovaného, ztotožňuje. I kdyby skutečně navržení svědci potvrdili stěžovatelem popisovanou obchodní praxi, nikterak by to nemohlo přispět k prokázání tvrzení, že výrobky zajištěné při prohlídce dne 13.2.2007 jsou týmiž výrobky, které stěžovatel zdanil v roce 2003; jinými slovy - svědecké výpovědi by nevyvrátily nemožnost jednoznačného ztotožnění výrobků zajištěných dne 13.2.2007 s výrobky údajně zdaněnými v roce 2003, a to i v důsledku neoznačování jednotlivých šarží výrobků. V tomto smyslu navržené výpovědi rovněž nemohly osvětlit ani to, vzhledem k nesrovnalostem mezi příjmem a výdejem lihu konstatovaným ve zprávě o výsledku vytýkacího řízení ze dne 17.3.2009, zda vybrané výrobky byly stěžovatelem v období roku 2003 skutečně vyrobeny.

I kdyby snad byla uvedenými výslechy do určité míry posílena věrohodnost evidencí vedených stěžovatelem v roce 2003, stále by zde zůstávaly např. pochybnosti o účelovém převedení 1011,6 l etanolu dle uvedené faktury č. 1257. Lze také doplnit, podobně jako to uvedl městský soud, že stěžovatel konstantně zpochybňuje výpočty a tabulky správce daně týkající se přijatého lihu a vyrobených lihovin jako „nelogické“ a vypočítané „od stolu“ s tím, že se správce daně „s takovým zjištěním či argumentací“ nevyrovnal, aniž by stěžovatel ovšem konkrétně uvedl, v čem tvrzené nelogičnosti v podrobné úvaze správce daně spočívají a s čím konkrétně, kromě výpovědí navržených svědků, se správce daně měl vyrovnat.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 89/2013-29 ze dne 16. Du4.bna 2015)

Komentář k judikátu č. 8

Předmětem sporu byly náklady na marketingové aktivity a zprostředkování. Správce daně vyslechl svědky, kteří podle jeho názoru uskutečnění předmětných plnění nepotvrdili. Stěžovatel navrhl opakovaný výslech těchto svědků před soudem a zpochybnil též skutečnost, že krajský soud nejenže navrhované svědky nevyslechl, ale v rozsudku tento fakt dostatečně nezdůvodnil. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že dokazování se provádí především v řízení před finančními orgány a nedovodil nutnost opakovaného výslechu svědků před soudem. Potvrdil tak postup krajského soudu i přesto, že ten jej dostatečně neodůvodnil.

Shrnutí k judikátu

Stěžovatelka v žalobě navrhla důkaz výslechem svědka Libora Pavlíčka, předsedy představenstva stěžovatelky, a Mgr. L. N., člena představenstva společnosti SBA, a to za účelem zjištění skutečné vůle smluvních stran smlouvy o zprostředkování ze dne 15.7.2003. Tento návrh byl zamítnut usnesením krajského soudu, které bylo vyhlášeno a odůvodněno při jednání dne 23.2.2012. V doplnění žalobního návrhu ze dne 11.7.2013 stěžovatelka navrhla důkaz výslechem Ing. Miroslava Martinka (aniž by se k tomuto návrhu vrátila při jednání samotném), a to ohledně tvrzení, že to byla stěžovatelka, kdo obec Valašská Bystřice upozornil na možnost získání ve výši 80% nákladů projektu a kdo s obcí úzce spolupracoval na sestavení žádosti o výjimku z dotačních pravidel. Tento návrh krajský soud při jednání dne 29.7.2013 výslovně nereflektoval.

Zde je třeba v obecné rovině uvést, že těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá dokazování a nahrazovat takto, co měl již před nimi učinit správní orgán, resp. co měl již v daňovém řízení navrhnout k unesení svého důkazního břemene daňový subjekt. Správnímu soudu přísluší v rámci soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní není pokračováním správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná o soud nalézací, byť je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu (a v daňovém řízení zároveň při respektování pravidel o rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně) doplnit dokazování provedené správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.).

Co se týká navržených výslechů Libora Pavlíčka a Mgr. L. N., je zřejmé, že jimi měla být prokázána tvrzení, která již byla dokazována v daňovém řízení. Stěžovatelka měla, i přímo prostřednictvím Libora Pavlíčka, předsedy představenstva stěžovatelky, v daňovém řízení možnost své stanovisko k obsahu smluvního vztahu se společností SBA opakovaně uvést, což i činila. Mgr. L. N. i Ing. Miroslav Martinek měli být v řízení před soudem vyslechnuti ohledně skutečností, které již byly předmětem jejich výslechu v daňovém řízení, přičemž stěžovatelka, resp. její zástupce měli možnost být těmto výslechům přítomni a klást svědkům otázky, čehož také využili.

Za těchto okolností, při zohlednění výše uvedené argumentace týkající se neunesení důkazního břemene stěžovatelkou v daňovém řízení i přes to, že jejímu návrhu na výslech uvedených svědků bylo v daňovém řízení vyhověno a že tyto důkazy finanční orgány i krajský soud zahrnuly do svého hodnocení skutkového stavu, shledává Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci onen nevelký prostor pro nezrušení rozhodnutí krajského soudu, který i za situace, kdy se soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá s důkazními návrhy, výjimečně připouští Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu (takovou, byť omezenou možnost lze dovodit např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2008, č. j. 9 Azs 15/2008-108, www.nssoud.cz, který reflektuje příslušnou judikaturu Ústavního soudu). Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je při nalézání práva nezbytné vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20.1.2015, sp zn. II. ÚS 2610/14). Za situace, kdy pochybení krajského soudu, jakožto soudu správního, spočívá pouze v tom, že v napadeném rozsudku výslovně neuvedl, z jakého důvodu nevyhověl důkazním návrhům, přičemž navržené výslechy svědků ve správním řízení, jak už bylo řečeno, za aktivní účasti stěžovatelky proběhly a krajský soud je ve svém rozsudku fakticky hodnotil, by Nejvyšší správní soud považoval za znak přepjatého formalismu, který by nebyl v souladu s principem procesní ekonomie, kdyby přistoupil ke zrušení předmětného rozsudku krajského soudu z uvedeného důvodu. Nejvyšší správní soud tak má za to, že se v daném případě nejedná o takovou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé, a tato vada tedy nemůže být důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Ve vztahu ke stížní námitce, dle níž se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobním tvrzením, že pracovníci SFŽP, kteří byli vyslechnuti ke skutečnosti, zda a do jaké míry mohla společnost SBA získat informace údajně předávané stěžovatelce z veřejně dostupných zdrojů, nemohli být ve věci svědky, neboť v rozhodnou dobu na SFŽP nepracovali, uvádí zdejší soud, že hodnocení předmětných svědeckých výpovědí je z rozsudku krajského soudu dostatečně patrné. Krajský soud v tomto směru osvědčil jako důvodné pochybnosti, které měly i na základě těchto výpovědí finanční orgány ohledně toho, zda společnost SBA mohla potřebné informace získat. Obecně pak lze poznamenat, že důkazní síla uvedených svědeckých výpovědí mohla sice být oslabena tím, že daní zaměstnanci na SFŽP nepracovali v roce 2003, avšak neznamená to, že by k věci vůbec nemohli být jako svědci vyslechnuti, jejich výpovědi přitom reflektují skutečnost, že v roce 2003 nebyli zaměstnanci SFŽP. Výslech jiných, případně i vhodnějších svědků, přitom stěžovatelka, ačkoli k tomu měla příležitost, v daňovém řízení nenavrhla.