Meze postupu k odstranění pochybností

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.1.2015, sp. zn. 2 Afs 174/2014, www.nssoud.cz

K předpisům:

Městský soud měl tedy na podkladě žalobních tvrzení zvážit, jestli postup k odstranění pochybností neztratil svůj smysl (neboť nemá sloužit k obsáhlému, časově i věcně náročnému dokazování) a zda nemělo být již dříve přikročeno k daňové kontrole či k jinému způsobu ukončení postupu k odstranění pochybností

Názor městského soudu je však ve fundamentálním rozporu se shora nastíněnou zákonnou koncepcí postupu k odstranění pochybností, jež nedává správci daně ničím neomezenou možnost vybírat, který postup při správě daní v konkrétním případě zvolí a jak dlouho a v jaké intenzitě v něm bude pokračovat.

Nejvyšší správní soud pro úplnost v obecné rovině podotýká, že námitky stěžovatelky mají své opodstatnění, neboť „[s]právce daně si musí před vydáním výzvy, např. i s využitím místního šetření, ujasnit, co považuje v daňovém řízení za sporné, nepřesné, nesprávné, neúplné nebo nepravdivé, a k odstranění těchto pochybností v celistvosti daňový subjekt vyzvat. Bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti (§ 7 odst. 2), zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti (§ 5 odst. 3) a se zásadou rychlosti (§ 7 odst. 1), pokud by správce daně pochybnosti seznatelné již na počátku oznamoval daňovému subjektu po částech. Prodlužoval by tak zbytečně postup odstraňování pochybností a oddaloval vyměření (doměření) daně. Může však nastat situace, kdy pochybnosti ve výzvě sdělené v procesu jejich odstraňování vyvolají pochybnosti další. K jejich uplatnění má správce daně prostor v protokolu (úředním záznamu) předvídaném v § 90 odst. 1 a ve sdělení výsledku postupu k odstranění pochybnosti (§ 90 odst. 2)“ (Žišková, M. In Baxa, J. a spol.: Daňový řád. Komentář. I. Cíl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 489). Naproti tomu žalovaný postup k odstranění pochybností nezaměřil na jednotlivé či dílčí pochybnosti. Stěžovatelku nejprve obecně vyzval k odůvodnění nárůstu plnění, aniž by uvedl konkrétní tvrzení, o kterém měl pochybnosti; podstatná část postupu k odstranění pochybností pak probíhala bez součinnosti se stěžovatelkou, žalovaný po ní žádné dodatečně konkretizované důkazy nepožadoval a namísto toho vyhledával důkazní prostředky z vlastní iniciativy. Stěžovatelce tak nebylo zřejmé, co konkrétně měla v průběhu postupu k odstranění pochybností doložit či jaké kroky měla učinit k tomu, aby byl postup k odstranění pochybností ukončen. Průběh postupu k odstranění pochybností tedy nijak nepřipomínal „písemný či ústní dialog mezi správcem daně a daňovým subjektem“ (viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona ze dne 15.12.2008, sněmovní tisk č. 685, přístupné v digitálním repositáři www.psp.cz) a vymykal se tak zákonem předvídané povaze tohoto institutu.

Navzdory četným rozsudkům Nejvyššího správního soudu stále existují případy, kdy správce daně využívá postup k odstranění pochybností k podrobnému či nahodilému odhalování pochybení daňového subjektu. Tento postup pak není správný. Nicméně ochrana proti němu je více než svízelná. Pokus o maximální součinnost totiž zpravidla končí posvěcením soudem s tím, že pokud daňový subjekt reagoval, pak asi byla výzva srozumitelná. Ochrana před nečinností se pak příliš nehodí, když dle soudů je nezákonný postup k odstranění pochybností nezákonným zásahem. A u něj je pak třeba vyčerpat všechny možnosti obrany, kam spadá i stížnost a přešetření stížnosti. Nicméně tuto možnost obrany zase finanční správa odmítá přiznat, když dle jejího aktuálního názoru v této věci není stížnost přípustná. Je tak evidentní, že v tomto spletenci ustanovení zákona se nevyznají ani daňoví specialisté. Zcela se tak nabízí otázka, jak se v něm má vyznat samotný daňový subjekt?