Rekodifikace
Pozn. redakce:
Dotazy a odpovědi převzaty z časopisu Rekodifikace a praxe, vydavatelství Wolters Kluwer.
Jaké povinnosti je povinen společník obchodní
korporace
dodržovat při hlasování na valné
hromadě? Je vázán standardem loajality?JUDr. Jaromír Kožiak, Ph.D.
Na společníka
jako člena nejvyššího orgánu korporace
(a tedy u kapitálových
společností valné hromady) se nepoužije většina ustanovení, která regulují postavení členů orgánů
právnických osob. Důvodem je zejména to, že regulace v
občanském zákoníku se vztahuje především na členy volených orgánů, mezi něž členy nejvyššího
orgánu nelze řadit.1) Zákon o
korporacích, který obsahuje řadu ustanovení věnovaných orgánům obchodních korporací, sice
mluví zpravidla jen o členech orgánů a nikoli o členech volených orgánů, ale je třeba mít na paměti,
že u většiny z nich pro kapitálové korporace
výslovně z aplikace vylučuje nejvyšší orgán – viz
§ 70 z. o. k.,2) podle
kterého se z úpravy dílu 7 a 8 zákona o obchodních
korporacích použije na nejvyšší orgán jen několik vybraných ustanovení.Základní zakotvení fiduciární povinnosti společníka vůči korporaci (aplikovatelné nejen
pro obchodní společnosti a družstva, ale obecně pro veškeré
korporace
) tak je nutno hledat v
§ 212 odst. 1 obč. zák., podle kterého platí, že:
„Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její
vnitřní řád
.“ Formulace je poměrně stručná a také dosti neobvyklá. Pro srovnání, fiduciární
povinnost členů volených orgánů (tedy členů statutárního nebo dozorčího orgánu) podle
§ 159 odst. 1 obč. zák. zahrnuje povinnost funkci
vykonávat „s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí“.
Občanský zákoník je tedy zjevně ke členu nejvyššího
orgánu benevolentnější – především mu nepředepisuje žádný standard pečlivosti nebo informovanosti
(povinnost péče). Společník coby člen korporace
je povinen pouze: 1) jednat vůči korporaci čestně a
2) dodržovat vnitřní řád korporace
.Povinnost jednat čestně svou formulací
do jisté míry připomíná povinnost
loajality.
Oba instituty ale podle mého názoru není možné ztotožňovat. Povinnost loajality tak,
jak ji právo ukládá členům volených orgánů, v sobě zahrnuje bezpodmínečnou nutnost jednat v zájmu
korporace
, a to i v případě střetu zájmů – člen voleného orgánu je tak povinen dávat přednost zájmu
korporace
před svým vlastním zájmem.Nepoužitím termínu loajalita v případě společníků podle mého názoru zákonodárce chtěl
vyjádřit odlišný standard – v případě, kdy je dán u člena
korporace
konflikt mezi zájmem korporace
a
zájmem jeho samotného, není člen korporace
povinen upřednostňovat vždy zájem korporace
. Opačný
výklad by byl pro člena korporace
nepřiměřeně přísný, prakticky by společníka stavěl do situace, kdy
by porušoval fiduciární povinnost, kdykoli by od korporace
žádal nějakou výhodu (např. hlasováním o
vyplacení podílu na zisku by dal přednost svému zájmu na získání peněžitých prostředků před zájmem
korporace
na tvorbě finančních rezerv a prostředků na budoucí investice). To je dle mého názoru
zjevně absurdní
. Je naopak přirozené a žádoucí, aby společník kapitálové korporace
měl právo
upřednostnit svůj zájem před zájmem
, pokud při tom dodrží některé základní etické
podmínky.korporace
Docházím tedy k jinému závěru – povinnost jednat čestně je nižším standardem než povinnost
loajality, která stíhá členy volených orgánů. Povinnost jednat čestně je tedy rovněž
fiduciární
povinnost
, jejímž jádrem je řešení vztahu mezi zájmem korporace
a zájmem individuality; na
rozdíl od povinnosti loajality, která stíhá členy volených orgánů, jde ale o loajalitu nižšího
řádu
. S podobnými závěry se můžeme setkat též v komentářové literatuře.3)
Pod tímto nižším standardem loajality vidím povinnost při realizaci vlastního zájmu v míře
přiměřené dobrým mravům respektovat a šetřit zájem
Zájem korporace
. korporace
tedy nemá
absolutní přednost, ale pouze požívá určitou míru ochrany. Konkrétní přiměřená míra přitom
samozřejmě bude závislá na řadě okolností, mezi jiným též na druhu korporace
, míře účasti
společníka, sféře činnosti korporace
apod.Ustanovení § 212 odst. 2 obč. zák.
zavádí výslovně určitou sankci pro případy zneužití hlasovacího práva k újmě celku. Tímto nástrojem
je možnost
žádat soud o určení, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet
.
Pro uplatnění práva je předepsána prekluzivní lhůta
v délce tří měsíců. Z ustanovení není zcela
zřejmé, zda lze použít obecnou úpravu následků porušení povinnosti, nebo zda se jedná o výlučnou
sankci. Osobně se kloním spíše k názoru, že § 212 odst.
2 obč. zák. jen určuje, jak napadnout rozhodnutí korporace
v případě, že někdo z členů
korporace
zneužil hlasovací právo, ale nezbavuje tohoto konkrétního člena odpovědnosti za
zneužití práva.
Je třeba si také uvědomit, že výkon hlasovacího práva je jen jedním z mnoha
případů jednání, kdy stíhá člena korporace
povinnost jednat vůči korporaci čestně. Pro ostatní
případy žádná sankce výslovně určena není. Za této situace lze podle mého názoru jednoznačně
dovozovat, že se uplatní pro tyto případy obecná úprava následků porušení povinnosti
– tedy
především regulace náhrady škody.
Dosud ne zcela vyjasněným problémem je
otázka aplikace ustanovení
zákona o obchodních korporacích o střetu zájmů
, což
s loajalitou úzce souvisí (povinnost loajality je rovněž řešením situace střetu zájmů). Z názorů v
doktrinální literatuře např. P. Šuk v komentáři k
zákonu o obchodních korporacích tuto aplikaci
poměrně široce připouští a věnuje se stručně jejímu rozsahu,4) J. Dědič se
staví k možnosti aplikace úpravy střetu zájmů na nejvyšší orgán kapitálové korporace
spíše neutrálně
a poukazuje na řadu těžkostí, které by tato aplikace v praxi přinesla,5) a P.
Čech se staví spíše proti a poskytuje k tomu argumentaci. P. Čech sice nerozporuje, že znění
§ 70 z. o. k. přikazuje aplikaci
§ 54 až § 56 z. o. k. (regulace střetu zájmů) na
nejvyšší orgán korporace
, ale dovozuje, že tímto odkazem je potřeba rozumět pouze to, že se takto
„odstraňuje pochybnost o tom, zda § 54 z. o. k.
vztáhnout na valnou hromadu kapitálové společnosti coby orgán, jemuž jsou adresována oznámení o
možných zájmových konfliktech a který je příslušný k rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce. Vždy
však jen ve vztahu ke členům ostatních (tj. volených) orgánů
společnosti.“6)Osobně jsem spíše názoru, že argumentace P. Čecha není správná (tvrzená pochybnost podle
mě vůbec nevzniká) a domnívám se, že je silně poznamenána snahou najít alespoň nějaký důvod pro
neaplikaci § 54 až § 56 z. o. k. Výsledné řešení
aplikačního problému je ale v tomto případě těžko předjímat. Pokud bychom na společníka
korporace
tuto diskutabilní aplikaci ustanovení o střetu zájmů vztáhli, znamenalo by to především, že jej
stíhá informační povinnost ohledně existence střetu zájmů
a možnost valné hromady
pozastavit výkon funkce
(nad rámec zákonné úpravy zákazu výkonu hlasovacího
práva).Je třeba k zastavení podílu ve společnosti s ručením omezeným udělit souhlas valné hromady
ve formě notářského zápisu?
JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M.
Obecně platí, že podíl ve společnosti s ručením omezeným je možné zastavit za týchž
podmínek, za kterých jej lze převést, ledaže společenská smlouva zastavení podílu zakáže (třebaže
samotný převod jinak nevyloučí) nebo omezí splněním jiných předpokladů, než na které váže převod
(§ 1320 odst. 1 obč. zák.,
§ 32 odst. 3 z. o. k.). Zastavení podílu tak
(nestanoví-li společenská smlouva jinak) zásadně sleduje týž režim, jejž zákon či společenská
smlouva stanoví pro jeho převod.
Je to logické. Vznikem zástavního práva k podílu se otevře volná cesta k jeho realizaci, a
tedy změně vlastníka podílu a tím společníka. Samotná realizace již požadavkům na převod podílu
nepodléhá. Jejich splnění se proto přesouvá do fáze vzniku zástavního práva. Z povahy věci je tudíž
nezbytné na zastavení podílu klást stejné požadavky jako na jeho převod; není důvodu posuzovat je
mírněji, ale ani přísněji. Z pohledu korporátního práva (i dotčené společnosti a jejích společníků)
jde v podstatě o stejnou situaci. Snad jedině s tím rozdílem, že při vzniku zástavního práva není
předem jasné, kdo podíl v rámci jeho realizace nabude a zda k tomu vůbec dojde. Udělíli tedy valná
hromada souhlas se zastavením, vystaví tím blankosouhlas prakticky libovolnému
nabyvateli.
Co se týče převoditelnosti podílu, rozlišuje zákon mezi převodem na společníka
(§ 207 z. o. k.) a na třetí osobu
(§ 208 z. o. k.). Vznik zástavního práva je nutno
podrobit režimu převodu podílu na třetího. Potenciálním nabyvatelem podílu při realizaci zástavního
práva může být kdokoliv, nejen ostatní společníci. Požadavky na zřízení zástavního práva tomu musejí
odpovídat. Neurčí-li společenská smlouva jinak, vyžaduje zákon k převodu podílu na třetí osobu
souhlas valné hromady (§ 208 odst. 1 z. o. k.).
Vazbou na úvodem zmíněné pravidlo tak lze uzavřít, že také k zastavení podílu ve společnosti s
ručením omezeným je nezbytné získat souhlas valné hromady společnosti, o jejíž podíl se jedná.
Smlouva o převodu podílu, tedy ani zástavní smlouva, nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas
udělen (§ 208 odst. 1 z. o. k.). Bez souhlasu
valné hromady tak zástavní právo nevznikne, i kdyby jinak byly splněny zbylé předpoklady jeho vzniku
(včetně zápisu do obchodního rejstříku).
O formě souhlasu valné hromady s převodem podílu se v teorii vedly spory. Nejasnosti se
pojily zvláště s otázkou, zda v usnesení o jeho udělení spatřovat rozhodnutí, jehož důsledkem se
mění společenská smlouva. Vazbou § 172 odst. 1 a
§ 171 odst. 1 písm. b) z. o. k. by potom
notářský zápis byl nutný. Pravdou je, že převod podílu mění společenskou smlouvu, konkrétně v osobě
společníka. Postupně však převážilo mínění (viz zvláště DĚDIČ, J., ŠUK, P. K některým výkladovým
otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci,
Obchodněprávní revue
, 2014, č. 6, s.
167–172), a já se k němu nakonec též přiklonil, že udělení souhlasu s převodem podílu takové
rozhodnutí nepředstavuje, notářský zápis o něm tudíž není třeba pořídit. Změna společenské smlouvy
totiž nenastává jako důsledek tohoto souhlasu. Právní skutečností, která ji mění, je smlouva o
převodu podílu. Souhlas valné hromady tvoří předpoklad účinnosti smlouvy o převodu, sám o sobě však
společenskou smlouvu nemění.Podobně je třeba řešit otázku formy usnesení, jímž valná hromada udělí souhlas se
zastavením podílu. Setkávám se s názorem, že požadavek notářského zápisu lze opřít o ustanovení
§ 172 odst. 1 z. o. k., v němž zákon tuto formu
předepisuje pro rozhodnutí valné hromady o skutečnostech, jejichž účinky nastávají až zápisem do
obchodního rejstříku. Je pravdou, že zástavní právo k podílu vzniká zápisem do obchodního rejstříku
(§ 1322 odst. 1 obč. zák.). Ani v tomto případě
však vznik zástavního práva nenastává jako účinek souhlasu valné hromady se zastavením. Právní
skutečností, na jejímž základě zástavní právo vzniká, jejíž účinek tedy zápis založí, je zástavní
smlouva. Souhlas valné hromady tvoří jen předpoklad účinnosti této smlouvy. Souhlas valné hromady se
zastavením podílu tak nespadá mezi rozhodnutí o skutečnostech, jejichž účinky nastávají až zápisem
do obchodního rejstříku ve smyslu § 172 odst. 1 z. o.
k. K jeho udělení tudíž zákon notářský zápis nevyžaduje.
Tento názor lze mít znovu za převažující (viz opět DĚDIČ, J., ŠUK, P. K některým
výkladovým otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci,
Obchodněprávní revue
, 2014, č.
6, s. 167–172) a ve světle závěru o formě souhlasu valné hromady s převodem i za logický. Nebylo by
věcně obhajitelné, proč na souhlas valné hromady se zastavením podílu klást přísnější požadavky, než
jaké se prosazují při převodu podílu, když souhlas v obou případech plní týž účel (viz úvodem).
Výslovně to ostatně vyjádřil zákonodárce formulací základního pravidla pro zastavení podílu. Lze-li
podíl ve společnosti s ručením omezeným zastavit za týchž předpokladů, za kterých jej lze převést,
těžko dovozovat, že forma souhlasu valné hromady se zastavením má být jiná než v případě
převodu.Lze nadále realizovat souběh funkcí člena statutárního orgánu v družstvu?
JUDr. Zdeněk Čáp
Problematika souběhu funkcí se dostala v družstvech, a v obchodních korporacích vůbec,
opět do popředí zájmu v souvislosti s aplikací zákona o
obchodních korporacích, v němž je tato záležitost legislativně upravena odchylně od předchozí
úpravy v obchodním zákoníku, ve znění účinném ke dni
nabytí účinnosti zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích).
Záležitost souběhu funkcí člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva
byla již v dřívější době poměrně široce diskutována. Veškeré odborné diskuze posléze vedly k
novelizaci zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, a to s účinností od 1.1.2012.
Zařazením § 66d do obchodního zákoníku novelou
provedenou zákonem č. 351/2011 Sb. v zásadě došlo k
legislativnímu vyřešení dosavadního problému, když z §
66d odst. 1 vyplývalo, že činnosti obchodního vedení mohou být též vykonávány zaměstnancem
společnosti (nebo družstva), přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem
společnosti (družstva) nebo jeho členem. Z odstavce 3 pak plynulo, kdo je oprávněn sjednat nebo
určit mzdu či odměnu v případě, kdy jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v
pracovněprávním vztahu zaměstnancem, který je současně statutárním orgánem nebo jeho
členem.
Uvedená ustanovení obchodního zákoníku
(účinná od 1.1.2012 do 31.12.2013) však nebyla převzata do ustanovení
zákona o obchodních korporacích a problematika souběhu
funkcí opět vyvstala jako problém ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1.1.2014.
V rámci problematiky souběhu funkcí se v současné době diskutují dvě (v určitém rozsahu
související) záležitosti, a to:
a)
možnost vykonávat funkci člena statutárního orgánu na základě pracovněprávního vztahu
podle zákoníku práce a dále
b)
možnost souběhu funkcí člena statutárního orgánu tak, jak byla umožněna podle
§ 66d obch. zák., tj. možnost, aby člen
statutárního orgánu mohl souběžně jako zaměstnanec v pracovněprávním vztahu vykonávat činnosti
obchodního vedení, resp. jiné činnosti.
Problematika výkonu funkce na základě pracovní smlouvy (a nikoli na základě smlouvy o
výkonu funkce) se asi nejvýrazněji projevuje u těch družstev, která mají ve svých stanovách (ve
vazbě na § 579 z. o. k.) členství v družstvu
podmíněno pracovním poměrem k družstvu.
Základním problémem ve vztahu k družstvu, kde členství je podmíněno pracovním poměrem k
družstvu, je opět od účinnosti zákona o obchodních
korporacích skutečnost, že člen orgánu družstva, který v družstvu nevykonává práci mimo
oblast obchodního vedení, a současně podle převažujících výkladů a dosavadní judikatury nemůže
funkci člena orgánu vykonávat v pracovním poměru, nesplňuje podmínky členství v družstvu. Pokud však
nesplňuje podmínku pracovního poměru k družstvu, přestane být členem družstva [protože jeho členství
podle § 610 písm. k) z. o. k. zanikne], a tudíž
nemůže být (podle § 630 z. o. k.) ani členem orgánu
družstva.
Otázku možnosti či nemožnosti vykonávat funkci ve voleném orgánu obchodní společnosti či
družstva na základě pracovní smlouvy, zákon o obchodních
korporacích výslovně neupravuje. Důvodová zpráva k §
59 z. o. k. naopak výslovně tuto možnost zmiňuje.
V odborné literatuře, v jednotlivých komentářích k
zákonu o obchodních korporacích, se autoři
věnují problematice možnosti výkonu funkce člena statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu (v
souvislosti s právní úpravou smlouvy o výkonu funkce) v různém rozsahu. Byť se
§ 59 z. o. k. vztahuje (s výjimkou odstavce 2) také
na družstvo, komentáře neberou podmínku pracovního poměru k družstvu v potaz (prakticky se tedy
zabývají výlučně vztahem tohoto ustanovení k obchodním společnostem). Názory jednotlivých odborníků
na možnost vykonávat volenou funkci v pracovněprávním vztahu se různí. Poměrně ustálená je však
judikatura
, která možnost vykonávat funkci v orgánu obchodní společnosti či družstva na základě
pracovní smlouvy odmítá.Klademe-li si tedy otázku, jak se v družstvu, v němž je podle stanov podmínkou členství
existence pracovního poměru, vypořádat se splněním povinnosti mít s družstvem uzavřenu pracovní
smlouvu, přičemž na druhé straně existují výklady, že nelze vykonávat funkci člena statutárního
orgánu v pracovním poměru, nabízí se ve vztahu k družstvu jako paralela např. dřívější právní úprava
týkající se banky, která určovala, že statutární orgán banky musí být nejméně tříčlenný a musí být
složen z vedoucích zaměstnanců banky. Ve vazbě na to pak Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí
sp. zn. 3 Ads 39/2003
fakticky připustil souběh funkce generálního ředitele a člena představenstva banky. V současné době
však toto již neplatí, protože zákon o bankách již
nestanoví, že statutární orgán banky musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky. U družstva však
problém přetrvává a je otázkou, jak by soud v konkrétním případě družstva, v němž je podmínkou
členství pracovněprávní vztah, rozhodl.
Rovněž tak je třeba řešit otázku, jak přistoupit k pracovní smlouvě člena, který vykonával
práci považovanou za obchodní vedení (rozsah těchto činností je judikaturou, jak je uvedeno dále,
poměrně rozšiřován), avšak nebyl členem představenstva (např. ekonomický náměstek), poté co bude do
představenstva zvolen. Jako nejvhodnější řešení se v tomto případě zřejmě nabízí postup podle
§ 199 odst. 1 zák. práce, tedy poskytnutí
neplaceného pracovního volna po dobu výkonu funkce (pokud budou akceptovány výklady, že nelze
vykonávat volenou funkci na základě pracovní smlouvy).
Nejvhodnějším řešením by však byla taková právní úprava, na jejímž základě by bylo
nepochybné, že lze volenou funkci vykonávat také na základě pracovní smlouvy (na základě
pracovněprávního vztahu podle zákoníku práce). Takové
řešení by si ovšem vyžadovalo novelizaci ustanovení zákona o
obchodních korporacích. Jinak je třeba konstatovat vnitřní rozpor právní úpravy, pokud jde o
družstva, v nichž je členství podmíněno pracovním poměrem k družstvu.
Pokud jde o souběh funkcí, tedy možnost, aby např. člen statutárního orgánu souběžně s
výkonem funkce člena voleného orgánu vykonávaného na základě smlouvy o výkonu funkce vykonával také
jiné práce (nezahrnuté v činnostech zahrnutých v rámci výkonu volené funkce) na základě
pracovněprávního vztahu, platí shora uvedené, tj. do ustanovení
zákona o obchodních korporacích nebyla převzata právní
úprava § 66d obch. zák. a výklady celé
problematiky jsou také z hlediska druhu prací opět od 1.1.2014 různé. Z doby účinnosti
obchodního zákoníku přímo vůči družstvu směřuje
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo
3066/2013. V daném případě pracoval člen družstva, který byl členem představenstva družstva,
současně v pracovněprávním vztahu jako „technický manažer“. Přestože jím vykonávané činnosti soud
prvního stupně charakterizoval jako činnosti „administrativní“, „dokumentační“ a „spojené s běžným
chodem družstva“ (a odvolací soud toto potvrdil), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není možné
oddělovat tyto činnosti od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž
spočívala podstata funkce člena představenstva. Odůvodnil to tím, že většinou vykonávaných činností
(byť mají povahu jednorázových úkolů) se člen představenstva podílel na organizování činnosti
družstva a na rozhodování o jeho záležitostech.
Takto extenzívní výklad se však jeví jako diskutabilní. Jinak totiž ve vztahu k možnosti
souběhu výkonu funkce a pracovního poměru člena voleného orgánu panuje v podstatě shoda do té míry,
že problém by neměl vznikat v případě, kdy člen voleného orgánu má současně uzavřenu pracovní
smlouvu na takovou činnost, která je jinou činností, než ta, která je činností spadající do výkonu
funkce člena voleného orgánu (a není součástí obchodního vedení).
Ve vztahu k judikatuře lze k otázce souběhu funkcí v družstvu konstatovat, že nadále je
zakázán souběh funkcí v tom smyslu, kdy člen statutárního orgánu obchodní
korporace
vykonává
souběžně v pracovněprávním vztahu činnosti spadající do výkonu jeho volené funkce. Avšak nadále
vznikají otázky, zda podle stávající právní úpravy nic nebrání tomu, aby člen voleného orgánu
družstva měl uzavřenu pracovní smlouvu s družstvem s takovou náplní práce, která není součástí
obchodního vedení družstva (např. technik, sekretářka, mistr v dílně apod.), a souběžně vykonával
činnosti spojené s výkonem funkce člena voleného orgánu na základě smlouvy o výkonu funkce. Za
dosavadní, nikoli zcela jasné interpretace
stávající právní úpravy toto řešení nelze doporučit v
případě předsedy (představenstva) družstva a těch členů představenstva, kteří současně vykonávají
práce spadající do obchodního vedení družstva, a to zejména není-li členství v družstvu podmíněno
pracovním poměrem k družstvu.Závěrem lze vyjádřit názor, že v případě novelizace
zákona o obchodních korporacích by bylo účelné zabývat
se také popsanou problematikou tak, aby jednak souběh funkcí, jednak možnost nebo nemožnost výkonu
volené funkce v pracovněprávním vztahu byla legislativně podstatně pregnantněji řešena.
Kdy může uzavřít pracovní smlouvu nezletilý a jakým způsobem může zákonný zástupce pracovní
poměr nezletilého zrušit?
JUDr. Jana Seemanová
V rámci rekodifikace byla právní úprava pracovněprávní svéprávnosti zaměstnance přesunuta
z § 6 zák. práce do
občanského zákoníku. Obecně platí, že závislá práce
nezletilých mladších 15 let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je
zakázána. Občanský zákoník v § 34 pro tyto nezletilé
stanoví výjimky. Mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za
podmínek stanovených jiným právním předpisem, tj. zákonem č.
435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ustanovení
§ 35 odst. 1 obč. zák. stanoví dvě podmínky, za
kterých se nezletilý může zavázat k výkonu závislé práce:
-
dosažení 15 let věku,
-
dokončení povinné školní docházky.
Obě podmínky musí být splněny současně. Podle právní úpravy platné před 1.1.2014 mohl
nezletilý sjednat pracovní poměr po dovršení 15 let věku i před dokončením povinné školní docházky,
avšak den nástupu do práce nesměl předcházet dni jejího ukončení.
V zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání
(školský zákon), je upravena devítiletá
povinná školní docházka. Školní rok podle § 2 písm. b)
vyhlášky č. 16/2005 Sb., o organizaci školního roku, začíná 1. září a končí 30. června. To
znamená, že nezletilý, který dovrší 15 let, bude moci nejdříve sjednat pracovněprávní vztah po
úspěšném ukončení deváté třídy dne 1. července.
Závislou prací se podle § 2 odst. 1 zák.
práce rozumí práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele
vykonává osobně.
Vzhledem k tomu, že závislá práce musí být vykonávána osobně, není možné, aby za
nezletilého uzavřel pracovní smlouvu zákonný zástupce nebo opatrovník.
Podle § 3 zák. práce závislá práce může
být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu. Těmito vztahy jsou pracovní poměr a
právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Právní úprava neupravuje žádné výjimky na straně zaměstnance a zaměstnavatele, pokud se
jedná o rozvázání základního pracovněprávního vztahu uzavřeného s nezletilým
zaměstnancem.
Občanský zákoník zavedl v § 35 odst. 2
nový institut rozvázání pracovního poměru nebo smlouvy o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem obdobný závazek zákonným zástupcem nezletilého zaměstnance. Zákonný zástupce
nezletilého může takto postupovat, jestliže:
-
nezletilý nedosáhl 16 let,
-
pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého.
Občanský zákoník odkazuje na jiný právní
předpis, tj. zákoník práce, který stanoví způsob, jak
má zákonný zástupce postupovat. Zvláštností nové právní úpravy je to, že může dojít k rozvázání
pracovního poměru nikoli na základě právního jednání stran pracovněprávního vztahu, ale na základě
právního jednání třetí strany.
Zákoník práce upravuje postup při rozvázání
pracovního poměru nezletilého zákonným zástupcem pro pracovní poměr v
§ 56a a pro dohody konané mimo pracovní poměr v
§ 77 odst. 5 a
6.
Zákonný zástupce nezletilého zaměstnance, který nedosáhl věku 16 let, může okamžitě zrušit
pracovní poměr nezletilého zaměstnance, pokud je to nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví
nezletilého. Jedná se především o zaměstnání, která jsou pro nezletilého zdraví škodlivá nebo
narušují jeho duševní, mravní, tělesný či sociální rozvoj. K platnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru nezletilého zaměstnance zákoník práce vyžaduje
přivolení soudu. Zákonný zástupce musí podat – podle
občanského soudního řádu – návrh o přivolení soudu k
okamžitému zrušení pracovního poměru. V řízení musí prokázat, že rozvázání pracovního poměru je
nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví nezletilého zaměstnance. Zákonný zástupce je povinen
doručit stejnopis okamžitého zrušení pracovního poměru a přivolení soudu nezletilému
zaměstnanci.
Obdobným způsobem okamžitě může zákonný zástupce zrušit i dohodu o provedení práce nebo
dohodu o pracovní činnosti.
Vládě byla předložena k projednání novela občanského zákoníku (viz
https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=
RACK9QMEL7OO), která navrhuje § 35 odst. 2 obč.
zák. a § 56a a
§ 77 odst. 5 a
6 zák. práce zrušit. Schválením této změny by
došlo k návratu k právnímu stavu před 1.1.2014.
Na co si dát pozor při uznání dluhu podle nového
občanského zákoníku?
JUDr. Petr Veselý
Institut uznání dluhu patří nově mezi takzvaná utvrzení dluhu a je upraven v
§ 2053 a
§ 2054 obč. zák. I nadále platí, že dluh se uznává
písemně, a to co do důvodu a výše. Z § 2054 obč.
zák. pak vyplývá, že placením úroků se uznává jistina a placením části pohledávky se uznává
zbytek dluhu, pouze pokud to lze usoudit z okolností.
I nadále je tedy vhodné formulovat uznání dluhu stručně, jasně a srozumitelně. Samotné
uznání dluhu pak stanoví vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu, tedy věřitel v případě
soudního sporu nemusí prokazovat existenci dluhu a naopak dlužník bude nucen prokazovat, že dluh
nikdy neexistoval či zanikl. Nicméně je nutno mít na paměti, že dlužník může být schopen existenci
dluhu zpochybnit, a proto lze věřiteli doporučit, aby se nespoléhal jen na písemné uznání dluhu a
měl ke každé pohledávce také řádně vedenou dokumentaci.
Od uznání dluhu běží nová desetiletá promlčecí lhůta
(§ 639 obč. zák.), a to i v případě dluhu již
promlčeného (§ 654 obč. zák.). Nově dokonce není
nutné, aby si dlužník byl v době uznání vědom toho, že dluh je již promlčen.
Při placení části dluhu lze dlužníkovi jen doporučit, aby, pokud nemá úmysl splatit celý
dluh tvrzený mu věřitelem, vždy přesně uvedl, že placením neuznává zbytek dluhu, a to ať už
poznámkou v příkaze k úhradě, či samostatným přípisem. Pro případ, že tak dlužník neučiní, bude
záležet vždy na konkrétních skutkových okolnostech. Pozor je třeba dát si také na započtení části
pohledávky, které by mohlo mít důsledek uznání dluhu včetně jeho zbytku – v tomto je však dosavadní
judikatura
velmi nejednotná a uvidíme, jak si s tím poradí ta budoucí.Jaká jsou praktická rizika konsenzuálního principu převodu vlastnického práva?
JUDr. Eva Dobrovolná
Konsenzuální princip převodu vlastnického práva se uplatňuje jako obecné pravidlo u
movitých a nemovitých věcí nezapisovaných do veřejných seznamů
(§ 1099 obč. zák.). Jeho podstatou je to, že se
vlastnické právo k těmto věcem nabývá již účinností smlouvy. Je však možné si sjednat něco jiného,
případně může něco jiného vyplývat ze zákona (např. §
2160 obč. zák.).
Ačkoli lze souhlasit s důvodovou zprávou k občanskému zákoníku v tom, že konsenzuální
princip akcentuje realizaci autonomie vůle jedince, může s sebou nést některá praktická rizika, pro
která může být vhodné – vzhledem k dispozitivnosti § 1099
obč. zák. – smluvně vyloučit.
1) Vlastnické právo nabyté na základě pouhé smlouvy postrádá potřebnou publicitu. Z tohoto
důvodu vzniká riziko dobrověrného nabytí ze strany třetích osob, resp. vícečetného převodu
vlastnického práva k věci (§ 1100 obč. zák.).
Ustanovení § 1100 obč. zák. je přitom třeba zřejmě
chápat jako jeden z případů nabytí od neoprávněného. Dřívější nabyvatel se účinností dříve uzavřené
převodní smlouvy stane vlastníkem, nicméně pokud následně ze strany převodce dojde k dalšímu převodu
a pozdějšímu nabyvateli bude věc vydána, nabude vlastnické právo pozdější nabyvatel za předpokladu,
že se ujal držby vlastnického práva k věci v dobré víře. U pozdějšího nabyvatele pak půjde o nabytí
od neoprávněného, neboť se v případě dřívějšího převodu uplatnil konsenzuální princip a vlastnické
právo na základě něj nabyl dřívější nabyvatel.
2) Obecně platí, že nabýt vlastnické právo lze jen k takové věci, která v době převodu
existuje. Konsenzuální princip je proto obtížně aplikovatelný na převod vlastnického práva k věci,
která vznikne teprve v budoucnu. Klade se tak otázka, v jaké fázi musí být věc v době převodu
vlastnického práva, aby na základě smlouvy mohlo vlastnické právo přejít. Zřejmě bude možné uvažovat
o okamžiku, kdy je ve stavu způsobilém dodání podle smlouvy nebo účelu smlouvy.
3) To, že vlastnictví k věcem určeným druhově nemůže přejít dříve, než budou tyto věci
odlišeny od jiných téhož druhu, vyplývá i ze samotné podstaty převodu vlastnického práva. Vlastnické
právo totiž nemůže být převedeno, pokud není jisté, na jakou věc se převod vztahuje. Je zřejmé, že
zde princip konsenzuální neobstojí; u věcí druhově určených se proto uplatní pravidlo
§ 1101 obč. zák. K převodu vlastnického práva tak
nemůže dojít dříve, než bude věc dostatečně odlišena od jiných věcí stejného druhu. I v případě
převodu
genericky
určených věcí však mají účastníci možnost sjednat si okamžik převodu vlastnického
práva. Okamžik převodu však nesmí předcházet odlišení druhově určených věcí. Naopak může nastat
poté, tj. například předáním věci nebo zaplacením kupní ceny.4) S konsenzuálním principem jsou spojena ještě další rizika. Tím nejvýznamnějším je
nedostatek zajištění pohledávky prodávajícího na zaplacení kupní ceny. Některé cizí právní řády
umožňují např. požadovat navrácení odeslané věci, pokud si kupující věc nepřevzal a dosud ji
nezaplatil (
stop
), nebo opravňují prodávajícího v relativně krátké lhůtě po
dodání věci kupujícímu věc in transitu
vindikovat
. Takovou ochranu však
občanský zákoník nepředvídá; využít by však zřejmě bylo
možné zadržovací právo (§ 1395 obč.
zák.).K minimalizaci uvedených rizik vyplývajících z konsenzuálního principu a zejména k ochraně
prodávajícího, resp. jeho nároku na zaplacení kupní ceny kupujícím, lze pro praxi doporučit využít
dispozitivnosti § 1099 obč. zák. a okamžik převodu
vlastnického práva modifikovat (např. ujednáním o výhradě vlastnického práva nebo ujednáním o nabytí
vlastnického práva převzetím věci).
Jaké jsou povinné náležitosti stanov spolku?
Mgr. Petr Tomášek
Stanovy jsou základním dokumentem, kterým se spolek zakládá a jímž se řídí jeho vnitřní
fungování. Zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, stanoví pro obsah spolkových stanov
minimální rámec, jejž musí splňovat stanovy každého spolku bez ohledu na to, o jak velký či početný
spolek se jedná.
Základní úpravu nalezneme v § 218 obč.
zák., podle nějž musí stanovy spolku obsahovat alespoň:
a)
název a sídlo spolku,
b)
účel spolku,
c)
práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a
povinnosti vznikat, a
d)
určení statutárního orgánu.
Mimo speciální spolkové úpravy je nutné na spolky vztáhnout i pravidla upravující
právnické osoby a
korporace
obecně. Z § 123 odst. 1 obč.
zák. vyplývá, že stanovy spolku musí určit také předmět činnosti spolku a kdo jsou první
členové statutárního orgánu.Název spolku
musí obsahovat slova „spolek“, „zapsaný spolek“ nebo zkratku „z. s.“
(§ 216 obč. zák.). Je tomu tak proto, aby byla
každému navenek zřejmá právní forma právnické osoby, což je požadavek obecný pro všechny právnické
osoby (srov. § 132 odst. 2 obč. zák.). Je-li
spolek vytvořen k uplatňování společných zájmů jiných spolků, je třeba v názvu vyjádřit i jeho
svazovou povahu (§ 214 odst. 2 obč. zák.). Název
spolku přitom nesmí působit klamavě a musí odlišit spolek od jiné právnické osoby
(§ 132 odst. 2 obč. zák.).Otázkou je vztah § 132 odst. 2 obč.
zák. a přechodného § 3042 obč. zák. Podle
něj není povinna přizpůsobit svůj název požadavkům zákona ta právnická osoba, která pro to má
důležité důvody, zejména užívala-li svůj název dlouhodobě a je-li pro ni tak příznačný, že jeho
zaměnitelnost nebo klamavost nelze rozumně předpokládat. Soudím, že tato možnost nepůsobí vůči
obecnému zákazu působit klamavě ani požadavku na odlišitelnost názvu, neboť oba tyto požadavky
obsahuje i § 3042 obč. zák. Naopak se domnívám, že
§ 3042 obč. zák. představuje výjimku ze zmíněné
povinnosti zřetelně určit právní formu. Před účinností
občanského zákoníku totiž existovala řada občanských
sdružení, která ve svém názvu užívala nejrůznější označení typu sdružení, jednota, hnutí, společnost
apod. Bylo by zbytečné, užívají-li svůj název dlouhodobě, nutit je ke změně svých názvů jen proto,
aby v nich byla výslovně vyjádřena spolková povaha. Například největší tuzemský myslivecký spolek,
Českomoravská myslivecká jednota, svůj název (s drobnými obměnami) užívá již od roku 1923. Není
rozumného důvodu pro to, aby musel být změněn např. na Českomoravský myslivecký spolek. Na druhé
straně tomu zákon samozřejmě nebrání. Z dikce § 3042 obč.
zák. přitom vyplývá, že možnosti nepřizpůsobit svůj název požadavkům zákona mohou využít
pouze ty spolky, které jako občanská sdružení existovaly ještě před účinností zákona, nikoli spolky
zakládané po 1.1.2014.
Účelem spolku
se rozumí samotný smysl jeho existence (např. podpora zdravého
životního stylu jeho členů), předmětem činnosti
potom konkrétní činnost, které se spolek
věnuje (např. pořádání turnajů ve sportovních hrách, organizování tematických přednášek apod.).
Zákon nevyžaduje, aby byl důkladně popsán každý detail činnosti spolku. Postačí, pokud je činnost
popsána alespoň rámcově. Stanovení účelu spolku je potom potřebné zejména pro posouzení, zda není
spolek založen k účelům zakázaným (§ 145 obč.
zák.), či zda nedošlo k dosažení sledovaného účelu, a tím i ke zrušení spolku s likvidací
[§ 171 písm. b) obč. zák.].Práva a povinnosti
mohou členům spolku vznikat nejen ze stanov, nýbrž i z
rozhodnutí orgánů spolku. Nejedná se ovšem pouze o práva a povinnosti členů vůči spolku, nýbrž i o
práva a povinnosti mezi členy samotnými, byť se samozřejmě spolku také týkají. Příkladem může být
stanovami určená povinnost fotbalisty dodržovat pravidla fotbalového zápasu vůči fotbalistům druhého
týmu.Zákon ponechává volnost, jak stanovy
statutární orgán
spolku pojmenují, nevzbudí-li
tím klamný dojem o povaze tohoto orgánu (§ 243 obč.
zák.). Klamným by bylo např. označení snadno zaměnitelné s orgánem nejvyšším či kontrolním
(pojmenování statutárního orgánu jako „valná hromada“ či „dozorčí rada“).Podle § 244 obč. zák. musí stanovy
výslovně určit, zda je statutární orgán kolektivní nebo individuální. V tomtéž ustanovení
zákonodárce nabízí dvě z mnoha možných řešení, a to předsedu či výbor. Jde-li o kolektivní
statutární orgán, zastupuje spolek každý jeho člen samostatně
(§ 164 odst. 2 obč. zák.). Pokud chtějí členové
spolku nastavit tzv. pravidlo čtyř očí (společné jednání dvou členů orgánu), nezbývá než tak učinit
právě ve stanovách. Z druhé věty § 164 odst. 2 obč.
zák. vyplývá, že nepostačí, pokud by společný způsob jednání za spolek určilo např.
rozhodnutí členské schůze.
Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku
(§ 244 obč. zák.). Nebrání se tomu, aby stanovy
určily jiný způsob volby, např. aby členy statutárního orgánu volil orgán kontrolní podobně, jako je
to možné v právu akciovém.
Z poslední věty § 123 odst. 1 obč. zák.
rovněž plyne, že stanovy určí, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Tento požadavek s ohledem
na fakt, že jsou členové statutárního orgánu povinně zapisováni do veřejného rejstříku
(§ 120 odst. 1 obč. zák.), nepovažuji za šťastný.
Zákonodárce zde, na rozdíl od kapitálových obchodních společností, nedovoluje vypustit ze stanov
údaje, jejichž uvedení při trvání spolku již není nezbytné. Uvidíme, zda se k této možnosti časem
nedopracuje
judikatura
.Podle věty první § 247 odst. 1 obč.
zák. stanovy určí, který orgán je
nejvyšším orgánem
spolku. V odstavci 3 stejného
ustanovení se však podává, že neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze.
Obě ustanovení mohou na první pohled působit jako rozporná, neboť první stanoví povinnou náležitost
stanov, zatímco druhé tuto náležitost určí pro případ, že stanovy mlčí a implicitně tak mlčení
připouští. Z důvodu předběžné opatrnosti lze určení nejvyššího orgánu doporučit. Jinak jím bude
členská schůze, na niž se užijí pravidla § 248 až 257
obč. zák.Lze uzavřít, že uvedené náležitosti stanov představují pouze povinné zákonné minimum.
Takové stanovy lze vytvořit i na jediné stránce. Obsah stanov většiny spolků však bude zpravidla
širší. Poukázat lze zejména na povinné náležitosti v případě spolků, které vedou seznam členů
(§ 236 odst. 1 obč. zák.), vyžadují placení
členských příspěvků (§ 235 obč. zák.) nebo spolků,
jež vytvářejí pobočné spolky (§ 219 obč. zák.), či
počítají s různými druhy členství (§ 220 odst. 1 obč.
zák.).
1 Člen nejvyššího orgánu není volen, jmenován ani jinak povoláván ve smyslu
§ 152 obč. zák., nýbrž nabývá funkci člena
nejvyššího orgánu přímo ze zákona v důsledku nabytí účasti na korporaci.
2 § 70 z. o. k.: „Ustanovení
tohoto dílu [díl 8,
pozn. autora
] a dílu 7 s výjimkou
§ 44 odst. 1,
§ 45,
48, § 54
až 56 a § 61 odst. 1 se nepoužijí na
nejvyšší orgán kapitálové společnosti a družstva.“3 Viz např. LASÁK, J. Komentář k § 212. In: LAVICKÝ, P. a kol.
Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 16–54). Komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s.4 ŠUK, P. Komentář k § 70. In: ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P.,
ŠUK, P.
Zákon o obchodních korporacích.
Komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1008.5 DĚDIČ, J. Úprava konfliktů zájmů v
zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na
nový občanský zákoník.
Právní rozhledy
,
2014, č 15–16, s. 524 a násl.6 ČECH, P. Nad několika rekodifikačními nejasnostmi.
Obchodněprávní revue
,
2012, č. 11–12, s. 324 a násl.